Když jsem přijela do Berlína, byli jsme s tím mým rozděleni jako kdysi toto město. Seděli jsme sice vedle sebe, snažili se navzájem nedotýkat a myslím, že jsme hovořili každý jinou řečí, tudíž nebylo možno se domluvit. On koukal z okna nebo občas dělal, že se o něj pokouší spánek. Teď, když přijíždíme k cíli cesty. Tomu mám věřit? On se díval oknem vlevo, já vpravo.
Berlín patří k největším městům Evropy teprve od roku 1991. Sjednocením Německa. Snad by se dalo říct, že je jediným městem, které se doslova přes noc stalo metropolí, chtěla jsem mu říct, ale neřekla.
Někde jsem si přečetla, že jeho nadmořská výška byla odnepaměti 34 m nad mořem. Ale paradoxní je právě její změna. Dnes má Berlín nejvyšší bod – 115 m n.m. Není to hříčka přírody jako u jiných měst, ale po válce zde vyrostl Teufelsberg z cihel a suti vybombardovaných domů.
Mrkla jsem po tom svým očkem, než jsme vystoupili. On letěl opačným směrem. Zase udělá sto padesát fotek nějakého hlavního nádraží. Nač mu to bude? Na to kapacita jeho mozku nemá odpověď? Čekal, že ho budu následovat, ale já se vydala opačným směrem.

Šla jsem se skupinou a zastavili jsme se až u Berlínské zdi. Průvodce nás upozornil, že byla postavena prakticky přes noc. Dívala jsem se jako ostatní, mlčela a uvažovala: Berlínská zeď dlouhá 165 km, nyní beze zdi. Jak rychle vyrostla, tak bleskurychle zmizela. Až na nějaké zbytky pro fotografy a pro muzeum. Dožila se úctyhodných 28 let. Kdyby ještě stála, připadala by mi hrozná, ale nyní už byla její celistvost rozřezána a tím její neproniknutelnost a hrůza pominula. Sprejeři se teď na ní mohou vyřádit.

Přešli jsme k hotelu Esplanade. Při bližším pohledu vidíme hotel v hotelu. Asi deset metrů ho posunuli a skryli do nového proskleného pláště. U země můžete spatřit pružiny, aby tíha nových pater původní stavbu neponičila, říká náš průvodce. Dívám se a skutečně, pružiny tam jsou. Chvíli nad tím přemýšlím a divím se: Nač ti architekti nepřijdou.

Když vás v Berlíně zavedou do obrovského parku Tiergarden, kde se pořádá Love Parade, není to, jak byste očekávali slavnost pro vaše miláčky. Paradoxem je, že zvířátka, podle nichž je zahrada pojmenovaná, nejsou určeny k procházkám, ale na gril. Na víkend se tu opékají selata a také, jak jsou zvyklí turečtí obyvatelé, i jehňata.
Procházíme zelení parku, nikde po grilování ani památky, ostatně je všední den. Ruch města se sem vtírá jen po okrajích, takže za chvíli město takřka nevnímáte. A při té příležitosti nám průvodce ještě stačil povědět, že zvláštností Berlína jsou dvě zoologické zahrady.

Konečně se ocitneme naproti Reichstagu. Parlament Německé říše sloužil svému účelu od roku 1894 do 27. února 1933. V době nástupu nacistického režimu, kdy Hitler převzal moc do svých rukou, byla budova Reichstagu nacisty zapálena. Tady průvodce udělal pauzu, aby ti, kdož to dosud nevěděli, si mohli udělat obrázek.
Přesto nebo právě proto se na místo požáru dostavil od společné večeře v nočních hodinách i sám Hitler.

 

Požárem Říšského sněmu Hitlerova vláda měla záminku k omezování lidských práv a k zákazu silné opoziční strany KPD. Oheň způsobil na budově značné škody. Bylo paradoxem, že nebyl dán příkaz k opravě budovy a dalším paradoxem, že zničená budova sněmu nebyla již fakticky bombardována.
Stáli jsme kolem průvodce jako hrozen, poslouchali jeho roztomilý, maličko žvatlavý hlas a vzhledem k tomu, že tu ten můj s námi nebyl, nikdo neodbíhal utrhnout si nějaký záběr. Všichni byli zaujati výkladem.
Rozhodnutí navrátit sídlo do původního stavu přišlo až roku 1992 vypsáním architektonické soutěže, kterou vyhrál architekt Norman Foster. Rekonstrukce proběhla v letech 1995-1999.

Reichstag – parlament Německa stojí dnes majestátní, jakoby nikdy nepoškozený. Výraznou změnou je kopule, do níž má každý návštěvník zdarma přístup. Postavili jsme se do fronty a čekali na výtah. Vystoupali jsme točitým schodištěm až nahoru. Berlín ležel pod námi. Vyčnívaly jen věže. Německá vlajka vlála tak, jako by ji někdo přišpendlil na oblohu.
Vracela jsem se dolů pomalu s pohledem upřeným na město a dole jsem si šeptla: Dalším, tentokrát snad posledním, paradoxem je, že cesta kopulí je silnější zážitek než celá vyhlídka nahoře.

Autobus parkoval u památníku obětem holocaustu. Šedivé moře ve středu města. Moře 2711 betonových bloků. Nešla jsem po chodníku, ale vydala jsem se jedním průchodem mezi řadou stél. A najednou jsem se zastavila v údivu a v radosti. V té šedi raší kvítek života, kvítek lásky. Milenci. Americký architekt židovského původu Peter Eisenman to jistě předpokládal a na tváři by se mu zřejmě objevil úsměv jako mně.