Dobromila Lebrová: Johann Sebastian Bach - německý barokní skladatel a varhaník

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...


Johann Sebastian Bach 
německý barokní skladatel a varhaník
21.3.2010  |  325. výročí narození


Je považován za jednoho z největších skladatelů, který se kdy narodil. Z něho vycházela a vychází většina hudebníků klasické, ale i jiné hudby, kteří se narodili po něm. Byl virtuósem na všechny nástroje; nepovažoval to za něco mimořádného, protože říkal: „Je jednoduché hrát na nějaký hudební nástroj: vše, co musíte udělat, je dotknout správné klávesy ve správné době a nástroj bude hrát sám.“
Johann Sebastian Bach se narodil 21. března 1685 jako syn dvorního trumpetisty a šéfdirigenta městského orchestru v durynském Eisenachu - Johanna Ambrosia Bacha (1645 - 1695) a jeho manželky Marie Elisabeth, rozené Lämerhirt (1644 - 1694), dcery kožešníka a radního města Erfurtu. Bachovi rodiče měli podle některých pramenů celkem osm dětí, ale prameny se nemohou shodnout, zda se Johann Sebastian narodil jako čtvrtý nebo jako poslední. Otcovi předkové byli hudebníky a kantory už nejméně dvě stě let, a i rodina matky byla velmi hudebně nadaná, protože bratrancem Johanna Sebastiana z matčiny strany byl význačný barokní lexikograf, hudební spisovatel a teoretik Johann Gottfried Walther (1684 - 1748). Rodina Bachova žila v centru Eisenachu v rozlehlém domě s místnostmi i pro hudební žáky, viz obrázek.
Otec Johanna Sebastiana učil hru na housle a na cembalo. Jeho strýc ho začal učit hře na varhany. V osmi letech začal studium na místním gymnáziu.
Jeho rodiče zemřeli brzy po sobě a tak se stal už ve věku deseti let úplným sirotkem. Ujal se ho i s dalším bratrem starší bratr Johann Christoph Bach (1671 - 1721), který si nedávno založil rodinu a který byl varhaníkem ve městě Ohrdrufu. V Ohrdrufu bratr prohloubil jeho vědomosti ve varhanní hře a hře na cembalo. Johann Sebastian studoval především hudbu bratrova učitele Johanna Paschebela (1653 - 1706) a dalších barokních hudebníků, nejen německých. V Ohrdrufu chodil do zdejšího gymnázia a jak bylo tehdy zvykem, zpíval na kůru sopránové party, v čemž prý vynikal. U bratra měl možnost se poprvé seznámit i se stavbou varhan.
Na jaře r. 1700 získal stipendium pro chudé a nemajetné žáky a tak odešel se svým kamarádem a spolužákem do vzdáleného Lüneburgu, poblíž Hamburku na studia do tamější věhlasné školy u svatého Michala, kde rovněž zpíval ve sboru soprán, hrál na varhany, ale ve škole hrával na cembalo. Předpokládá se, že se v této škole učil francouzsky a italsky, teologii, latinu, dějepis, zeměpis a fyziku. Měl prý dovoleno se probírat školní hudební knihovnou, kde našel mnoho příkladů tehdejší vynikající německé hudby. Několikrát s dalším spolužákem šel pěšky na výlet do Hamburku (přes padesát kilometrů). Seznámil se i s místními varhaníky - v Hamburku s Johannem Adamem Reineckem (1643 - 1722) a v Lüneburgu s Georgem Böhmem (1661 - 1733). Ve škole byl dva roky a pak doufal, že se už může ucházet o místo varhaníka ve svém rodném Durynsku.
Zajímaly ho nově stavěné varhany v novém kostele v Arnstadtu, poblíž Erfurtu, a vzhledem k pověsti své rodiny doufal, že místo získá.
Zatímco čekal na dostavění varhan, nabídl své služby do kapely mladšího bratra výmarského vévody. Zatímco v Lüneburgu byli hudebníci zaměřeni spíše na francouzskou hudbu, výmarská byla ovlivněna hudbou italskou. Působil zde jako zástupce dvorního varhaníka, který byl přítelem Bachovy rodiny. Některé prameny uvádějí, že zde byl houslistou a lokajem vévodova bratra, či v jiném služebním postavení, což bylo tehdy ve službě hudebníků velmi obvyklé. Byl zde asi sedm měsíců, později se sem vrátil.
V r. 1703 byl uveden na místo varhaníka k novým varhanům v Novém kostele v Arnstadtu, zasvěceného svatému Bonifáci, který je uveden na dalším obrázku. Celkem měl lehkou práci a poměrně dobrý plat, nové dobré varhany a tak se mohl věnovat skladbě a především kontrapunktu, v němž dvě nebo více melodií mohou být co do rytmu nezávislé, ale jejich melodie mohou být vzájemně v protipohybu. Název je odvozen od latinského „punctus contra punctum“, což znamená „nota proti notě“.

V této době pravděpodobně napsal Bach posluchači nejoblíbenější varhanní dílo „Tokátu a fugu d-moll - BWV 565.
V říjnu r. 1705 získal od místní církevní rady povolení navštívit město Lübeck, kde působil v té době nejuznávanější německý varhaník Dieterich Buxtehude (1637 - 1707). Po svém příchodu - uvádí se , že skoro čtyři sta kilometrů šel pěšky - nevynechal jedinou možnost, aby Mistra slyšel. Navštěvoval místní chrám Panny Marie, kde Buxtehude večer pořádával koncerty svých kantát. (Buxtehude je v kostele pochován.) A po besedách s Mistrem se rozhodl zůstat v Lübecku přes vánoce až do příštího února.
Vypráví se dokonce legenda, že dva nejvýznamnější němečtí hudebníci té doby - vrstevníci - Georg Friedrich Händel (1685 - 1759) i Johann Sebastian Bach velmi toužili po tom stát se Mistrovými žáky nebo minimálně, pokud by měl nějakou dceru, oženit se s ní. Vliv této krátké doby prožité s Buxtehudem na celou Bachovu tvorbu byl značný.
Bach se vracel do Armstadtu nadšen novými nápady přes Hamburg a Lüneburg, v nichž navštívil i Reinecka i Böhma. - Přednesl své hudební návrhy církevním hodnostářům, kteří byli překvapeni, ale nelíbilo se jim to. Dokonce se církevní výbor rozhodl Bacha za tu podivnou hudbu pokárat a zrovna tak ho pokárali za nedovolené prodloužení pobytu v Lübecku.
Ale rozpor se ještě prohloubil, když Bach, řídě se svojí smlouvou, odmítl vést sbor neukázněných žáků, kteří byli vybráni ani ne pro nadání, ale z důvodů naplnění pokladny církevního výboru. „Výboři“ si našli ještě další pokárání, že totiž vzal na kůr neznámou slečnu, kterou pravděpodobně byla jeho vzdálená sestřenice Maria Barbara (1684 - 1720) - jeho pozdější manželka. Po tomto incidentu poznal Bach, že to, co na začátku vypadalo nadějně, se jaksi zvrtlo, a tak jakmile uslyšel, že varhaník v kostele svatého Blažeje v Mühlhausenu zemřel, o místo se přihlásil. O velikonoční neděli r. 1707 byl přijat a v létě se s církevním výborem v Arnstadtu rozloučil. Hned v r. 1707 byla svatba s Marií Barbarou, která se i za svobodna jmenovala Bachová. - Manželé měli sedm dětí, pouze čtyři se dožili dospělosti, tři synové a jedna dcera. Dva synové se stali významnými hudebníky, třetí - Johann Gottfried Bernhardt (1715 - 1739) sice byl také hudebníkem, ale hudby brzy zanechal a pokusil se o studia práv. Zemřel čtyřiadvacetiletý...
V r. 1708 si Johann Sebastian Bach v Mühlhausenu i finančně polepšil a podmínky byly dobré, stejně jako kostelní sbor. Církevní sbor odsouhlasil renovaci varhan v kostele a tak po jejich opravě složil Bach kantátu „Bůh je můj král“ - podle „Seznamu Bachových děl“ (Bach Werke Verzeichnis - BWV) má číslo BWV 71. Byla poprvé provedena 4. února 1708 při inauguraci nové městské rady. I když městští i církevní funkcionáři byli spokojeni, skladatele dobře odměnili, dostal zanedlouho ještě výhodnější nabídku do Výmaru od samotného výmarského vévody Wilhelma Ernsta (1162 - 1728), staršího bratra jeho někdejšího zaměstnavatele, který ho slyšel v mühlhausenském kostele hrát. Tak z Mühlhausenu odešel i s těhotnou manželkou ani ne po roce působení. - Výmarský vévoda mu totiž nabídl lépe placené místo.
Ve Výmaru měl Bach vlastně dvojí pozici - byl dvorním varhaníkem, ale také hráčem komorní hudby. -
Přišel ale do velmi kulturního města, kde i panovník - vévoda sám - byl velice uměnímilovný. Bach byl nadšen skutečnými hudebníky, kteří působili ve vévodově kapele. Z té doby pochází velká většina jeho varhanních skladeb, ale i některé jeho kantáty i se světskými motivy. - Vznikla zde například BWV 208 „Lovecká kantáta“, ale i jiné kantáty s duchovními náměty například BWV 182 „Králi nebes, buď vítán“. Začal zde psát fugy i „Dobře temperovaný klavír“, což jsou dvě sbírky cembalových skladeb po čtyřiadvaceti preludiích ve všech stupnicích: „Dobře temperovaný klavír aneb preludia a fugy ve všech tónech i půltónech s podtitem “pro užitek a potřeby učenídychtivé mládeže...“. Zřejmě to napsal především s ohledem na své děti.
Jeho díla byla tehdy ovlivněna skladbami italských mistrů Antonia Vivaldiho (1678 - 1741), Arcangela Corelliho (1653 - 1713) a Giuseppa Torelliho (1658 - 1709).
Bydlel velmi blízko vévodova paláce - na v ulici Am Markt s manželkou - a pak i s dětmi, se švagrovou a s jedním žákem z Mühlhausenu. Dům, ve kterém bydlel, už nestojí - na domě, který vznikl místo něj je ale pamětní deska.
Poněkud složitější než před lety byly dvorské poměry. Předtím vládl starší Wilhelm Ernst s Bachovým někdejším zaměstnavatelem Johannem Ernstem (1664 - 1707), který však nedávno zemřel, a spoluvládcem se stal synovec nynějšího Bachova zaměstnavatele. Strýc byl přísný až puritánský a mladý pán měl poněkud jiné, světsky zaměřené názory na život. Protože vládli oba, bylo někdy těžké vyhovět jejich protichůdným rozkazům. Starší zaměstnavatel dával důraz na církevní skladby, mladší měl v oblibě hudbu italskou. - Plat Bach dostal o dost větší než jeho předchůdce. Dokonce dostal k službě i vlastního sluhu.
V tomto roce se narodila jeho první dcera.
Během tohoto pobytu Bach i cestoval, většinou za účelem opravy nebo zasvěcování varhan. Při zkoušení varhan prý měl zvyk zkusit nejdříve „sílu varhan“, takže si posluchači zacpávali uši. - Byl na revizích varhan v r. 1710 v malém městečku Taubau, ale v r. 1713 navštívil Halle, kde krátce předtím zemřel význačný varhanik, učitel Händelův Fridrich Wilhelm Zachau (1663 - 1712) a kde mu bylo nabídnuto místo, o kterém uvažoval, ale pak si to rozmyslel.
Na jaře ho 1714 ho vévoda jmenoval koncertním mistrem. K tomu přibyly povinnosti jednou za měsíc provést novou skladbu. Cestoval jako koncertní mistr i po jiných městech, kde dostával rovněž nabídky na nové místo.
V době výmarského pobytu vznikla tzv. „Varhanní knížka“ (Orgel-Büchlein), sbírka sta čtyřiašedesáti luteránských chorálů sledujících liturgický rok. Bylo to dílo určené pro jeho nejstaršího syna Wilhelma Friedemanna (1710 - 1784).
V r. 1717 hádky mezi panovníkem a jeho synovcem vyvrcholily natolik, že vyšel od vévody zákaz se vůbec s někým ze synovcova sídla bavit. Nadto ještě zemřel v zimě 1716 kapelník Johann Samuel Drese (asi 1644 - 1716). Bach očekával, že získá jeho místo, ale místo něho byl jmenován prostřední syn jeho předchůdce. Také vévoda chtěl přijmout dalšího význačného hudebníka Georga Philippa Telemanna (1681 - 1767). Bach žádal o audienci, protože s tím vším nebyl spokojen, ale slyšení se mu nedostalo.
A mezitím se o poměrech na výmarském dvoře doslechl kníže Leopold von Köthen (1694 - 1728) a učinil Bachovi velmi výhodnou nabídku dvorního kapelníka v malém městečku Köthenu. Bach měl mít volnou ruku ohledně veškeré hudby na knížecím dvoře. Podle některých pramenů Köthenovi Bacha dokonce představil synovec výmarského védody. Smlouvu Bach podepsal 1. srpna 1717. Ale podle zemského výmarského zákona nesměl nikdo bez výslovného povolení vévody Výmarsko opustit. To vyneslo Bachovi několikatýdenní vězení a těsně před vánocemi 1717 byl propuštěn jak z vězení, tak mu bylo dáno neochotné povolení k opuštění jeho místa.
Koncem r. 1717 se Bach přestěhoval se svou manželkou a čtyřmi dětmi do Köthenu. Dům, ve kterém Bachovi bydleli, není přesně znám. Aby mu vynahradil dobu strávenou ve vězení, poskytl Bachovi kníže hned na začátku čtyřměsíční plat. K dispozici měl vynikající orchestr, ale také velmi dobrý sbor.
Kníže Leopold nebyl jako ostatní Bachovi zaměstnavatelé luterán, ale kalvinista, což znamenalo, že se v kostelech duchovní hudba neprovozovala. Ale Bachův mladý zaměstnavatel přes to duchovní kantáty poslouchal. Jelikož procestoval celou Evropu, oblíbil si hudební styly všech zemí, které navštívil. Protože byl také hudebním „fajnšmekrem“, šla velká část knížecích příjmů na hudbu. Přitáhl si dost hudebníků i z bývalého berlínského orchestru, který rozpustil po svém nástupu na trůn berlínský Friedrich Wilhelm I. Pruský, který měl především vojenské zájmy.
Kníže Leopold von Köthen hrál na cembalo, housle a violu gamba a celkem volně bez etikety si zval dvorní muzikanty k provozování skladeb. Brzy si oblíbil svého nového koncertního mistra, kladl sice na něj velké požadavky, ale radival se s ním i o provozování hudby. - Čas v Köthenu plynul klidně, že mohl Bach věnovat dost času skladbě. V této době Bach napsal hodně svých komorních skladeb - houslové koncerty, sonáty, klavírní skladby, skladby pro violoncello, .
V listopadu 1718 se Bachovům narodil další syn, který se ale nedožil ani roku.
Jako koncertní mistr Bach poměrně dost cestoval. Byl v Lipsku, Berlíně, kníže ho bral i s orchestrem při svých léčebných pobytech v Karlových Varech. A právě při jeho druhém dvouměsíčním pobytu v Karlových Varech v létě 1720 zemřela pravděpodobně na komplikace v těhotenství Bachova manželka Marie Barbara. On sám našel po příjezdu pouze její hrob.
V listopadu 1720 se Bach při své cestě do Hamburku zajímal o možnosti nového místa. Zřejmě toužil po provozování varhanní hudby a také mu vadilo, že kníže dost často měnil ve své hudbě žánry.
Není zcela jasné, kde se Bach setkal se svou druhou ženou Annou Magdalenou Wilcken (1701 - 1760), dcerou dvorního trumpetisty. Svatba byla v zimě r. 1721, nikoliv v kostele, ale v malém prostoru doma. Mladá paní byla po nějaký čas knížecí pěvkyní. Manželé spolu často provozovali hudbu. Traduje se, že Anna Magdalena byla velmi dobrou matkou pro nevlastní i své vlastní děti. Byla dobrou hospodyní a dost často i rozepisovala party. Měla třináct dětí, ale většina z nich zemřela malá. O první Bachově ženě je velmi málo zmínek, o druhé je známo poměrně dost. - R. 1925 napsala o ní totiž britská spisovatelka Esther Hallam Moorhouse (1878 - 1955) velice oblíbenou životopisnou kroniku „The Little Chronicle of Magdalena Bach“ (u nás přeloženo jako Malá kronika Anny Magdaleny Bachové). - Celkem se dospělosti dožilo z obou jeho manželství deset Bachových dětí. - Bachovi potomci ale vymřeli už v devatenáctém století.
Pro svou manželku v Köthenu Bach napsal jakousi učebnici „Klavírní knížka Anny Magdaleny Bachové“ (Notenbüchlein für Anna Magdalena Bach).
V Köthenu dopsal Bach první díl svého „Dobře temperovaného klavíru“. Už v r. 1719 poznal v Berlíně při nákupu nového cembala pro knížecí dvůr braniborského markraběte Christiana Ludwiga (1677 - 1734), pro něhož složil skladby, známé dnes jako „Braniborské koncerty“ BWV 1046 - 1051, které patří k vrcholným dílům barokní hudby.
V r. 1722 velmi intenzívně hledal jiné uplatnění. Jeho synové dospívali do studentských let a on pro ně chtěl dobrou školu a v Köthenu univerzita nebyla.
Patřičné prestižní místo se naskytlo v první půlce r. 1722, kdy zemřel lipský ředitel kůru u svatého Tomáše (St. Thomaskirche) Johann Kuhnau (1660 - 1722) v Lipsku. Na konci téhož roku vyslala lipská městská rada svého posla, aby Bachovi toto místo nabídl. Bach zahrál 7. února 1723 svoji kantátu „Ježíš vzal k sobě oněch dvanáct“ - BWV22 . Byl ale vybrán až jako třetí, ale oba jeho konkurenti z nějakých důvodů svůj zájem o místo odvolali a tak v dubnu dostal od městské rady smlouvu. S knížetem Leopoldem se nerozešel ve zlém a pro svého dřívějšího zaměstnavatele skládal dál k jeho narozeninám kantáty a byl mu i ponechán titul dvorního knížecího kapelníka. Kníže zemřel mladý v r. 1728 a Bach napsal pro něj smuteční hudbu „Naříkejte, děti“ BWV 244a.
V Lipsku začal Johann Sebastian Bach své působení v květnu 1723. Jako zaměstnanec města byl odpovědný za církevní hudbu ve čtyřech kostelích ve městě i za hudbu pro další společenské události.
Zároveň byl Bach kantorem ve škole svatého Tomáše (Thomasschule zu Leipzig). Byla to škola pro chudé děti, jak dříve bylo zvykem, že nadaní chudí chlapci za to, že mohli získat nějaké vzdělání, zpívávali při bohoslužbách v kostele. Budova byla zchátralá, byly v ní krysy. Podle sdělení Bachova předchůdce jeho žáci měli svrab! Ve škole měl Bach i svůj byt, který byl oproti celé budově krátce před jeho příchodem zrenovován. - Jeho povinnosti byly jasně dané - v pondělí, úterý a středu učil čtyři hodiny dopoledne a jednu hodiny odpoledne zpěvu, ve čtvrtek míval volno, v pátek se se svými žáky zúčastnil bohoslužeb, v sobotu odpoledne byly zkoušky na nedělní mši a v neděli mše. Dost často to byla jediná zkouška jeho nové kantáty. O své pilnosti sám řekl: „Jsem povinen být pilný... Kde je zároveň pilnost, bude úspěch... stejně dobrý“, a : „Jestliže bude někdo pracovat tolik, jako já, dosáhne téhož“.
Během prvních let v Lipsku se narodilo z jeho dvacetí dětí dalších pět dětí, z nich pouze dvě přežily útlé dětství.
Měl ve městě, co se hudby týče, rozhodující pozici, dostal se do styku s význačnými aristokraty. Znamenalo to, že se poněkud dostal i do politiky, což někdy vyneslo nějaké napětí mezi ním a městskou radou, především ohledně vedení školy.
Bach jednak měl studenty učit zpěvu, ale zároveň s nimi měl provést jednou týdně církevní zpěv ve dvou místních kostelích - u svatého Tomáše a u svatého Mikuláše (St. Nikolaikirche), skladby v druhých dvou kostelích byly podle určitého rozpisu. Byl povinen rovněž učit studenty latinsky, ale mohl si k tomu zjednat svého zástupce. Během následujících pěti let napsal každoročně cyklus kantát, z nichž se dva cykly bohužel ztratily. Zpívaly se při nedělních a svátečních evangeliích, například to byl hymnus „Wachet auf! Ruft uns die Stimme“ (Vstaňte! Volá nás hlas - někdy se u nás překládá jako Prociť, prociť, lide Páně) - BWV 645 nebo „Nun komm, der Heiden Heiland“ (Teď přijď, pohanů Spasiteli) - BWV 659. Ještě si i přivydělával i s hudebníky na svatbách a pohřbech. Psal moteta, první rok napsal každý týden jednu novou kantátu, ale nejvýznamnějšími díly jeho lipského období jsou mezi velkou spoustou drobnějších skladeb jeho „Janovy pašije“ (Johannespassion) - BWV 245 a „Matoušovy pašije“ (Mathäuspassion) - BWV 244, z nichž pouze „Matoušovy pašije“ vyšly za jeho života tiskem.
„Matoušovy pašije“ byly poprvé provedeny na Velký pátek r. 1729. Je to hudba trvajíci tři hodiny pro dvoje varhany, dva sbory a dva orchestry. Při prvním provedení příliš kladnou kritiku nezažily - posluchačům se nelíbilo teatrální podání.
V Lipsku také existovalo duchovní hudební sdružení Collegium musicum (Hudební spolek), kde účinkovali především studenti místní slavné univerzity. Dva z jeho dřívějších členů se stali významnými hudebníky - především Georg Phiilipp Telemann, který byl při přijímání na místo u svatého Tomáše prvním Bachovým konkurenetem a pak Johann Friedrich Fasch (1688 - 1758). Bach se stal vedoucím Collegia v r. 1729. Collegium musicum mívalo své schůzky v Zimmermannově kavárně. Bach měl zřejmě kávu rád, takže jsou známé i jeho citáty o ní: „Oj! Jak chutná sladká káva, milejší než tisíc polibků“ . Dokonce pro spolek složil „Kávovou kantátu“ (Kaffee Kantate) - BWV 211.
Kolem r. 1730 vyvrcholila Bachova nespokojenost s hudebním církevním životem v Lipsku. Zjišťoval značnou hudební neznalost u těch, se kterými měl pracovat v tomášském sboru (Thomaschor). Z nedostatku dobrých hudebníků sháněl Bach hudebníky i odjinud.
Situace se zhoršila ještě více kolem r. 1734, kdy nový svatotomášský rektor chtěl omezit církevní hudbu, že jejich spor dokonce rozhodoval drážďanský soud.
Význačná je z této doby Bachova skladba „Mše h-moll“ - BWV 232, která za jeho života nebyla provedena. - Rukopis „Mše h-moll“ předvedl Bach v písemné formě r. 1733 saskému kurfiřtovi Augustovi III. (1695 - 1763), který byl v té době také polským a litevským panovníkem, a ten mu nabídl místo dvorního královského skladatele.
V r. 1742 vznikly „Goldbergovské variace“ - BWV 988, údajně skladba pro jednoho drážďanského šlechtice, který nemohl spát a tak mu po nocích hrával Bachův žák, cembalista Johann Gottlieb Goldberg (1727 - 1756).
R. 1747 jel Bach do Postupimi ke dvoru pruského krále Friedricha II. - u nás známého jako Bedřich Veliký (1712 - 1786), který byl dobrým hudebníkem. Král zahrál Bachovi téma a vyzval ho a aby zimprovizoval na toto téma fugu. Bach zahrál na králův klavír třídílnou fugu a později králi věnoval „Hudební obětinu“ (Musikalisches Opfer) - BWV 1079, která sestává z fug, kánonů a tria, na toto královské téma. - Bachova návštěva se uskutečnila v souvislosti s tím, že druhý nejstarší Bachův syn - Carl Philipp Emanuel (1714 - 1788) se stal na královském dvoře hudebníkem.
Od r. 1745 pracoval Bach na svém slavném díle „Umění fugy“ (Die Kunst der Fuge) - BWV 1080, které ale už nedokončil. V současné době je toto dílo podrobováno zkoumání. Violoncellista Hans-Eberhard Dentle (* 1947), člen Světové akademie umění a věd (The World Academy of Art & Science), znalec Bachova díla, který mimochodem nejdříve vystudoval lékařství, je přesvědčen že „Umění fugy“ je zobrazením Pythagorových filozofických zásad. Ve čtyřicátých letech osmnáctého století se s dílem Pythagorovým pravděpodobně Bach seznamoval.
V r. 1747 se stal Bach členem Dopisující společnosti hudebních věd (Korrespondierenden Sozietät der Musikalischen Wissenschaften), založené jeho žákem a přítelem Lorenzem Christophem Mizlerem (1711 - 1778), který objednal malbu nejznámějšího Bachova portrétu od malíře Eliase Gottloba Hausmanna (1695 - 1774), uvedeného v úvodu tohoto článku.
Kolem r. 1749 ztratil Bach kvůli šedému zákalu zrak, ale i jeho zdraví se začalo zhoršovat. Na jaře 1750 byl na oči operován, ale operace se nezdařila. Jeho operatérem byl za svého lipského pobytu stejný britský lékař, který neúspěšně operoval i Georga Friedricha Händela, John Taylor (1703 - 1772), kterého životopisci značně kritizují pro jeho chvástání a pro děvkařství.
Podle některých pramenů operace dokonce způsobila Bachovu smrt. Novější prameny uvádějí jako příčinu jeho smrti mrtvici, spojenou se zápalem plic.
Posledním dílem, které Bach dokončil již na smrtelné posteli spolu se svým zetěm Johannem Altnikolem (1720 - 1759), který byl Bachovým opisovačem a vyřizovatelem jeho poslední vůle, bylo chorálové preludium „Stojím nyní před Tvým trůnem“ (Vor deinen Thron tret ich hiermit) .
Zemřel tiše, v kruhu své rodiny 28.července 1750. Jeho hrob je v chrámu svatého Tomáše v Lipsku.
Za svůj život napsal asi jeden tisíc čtyřista skladeb.
Pět synů se stalo významnými hudebníky. Byli to vedle již uvedených Wilhelma Friedmanna a Carla Philippa Emanuela, kteří v hudbě vynikli, ještě výše uvedený Johann Gottfried Bernard z Bachova prvního manželství. Z manželství s Annou Magdalenou Bachovou byl syn Gottfried Heinrich (1724 - 1763) sice geniální hudebník, ale byl považován za poněkud slaboduchého - dožil u své sestry Elizabeth Juliane Friedericii (1726 - 1781), která byla manželkou Altnikolovou. Významnými hudebníky byli i nejmladší dva Bachovi synové Johann Christoph (1732 - 1795) a Johann Christian (1735 - 1782).
Tak jako u většiny velkých umělců se na Bachovo dílo v prvním půlstoletí po jeho smrti skoro zapomnělo, aspoň mezi veřejností; začalo se objevovat víc až ve století devatenáctém, kdy velcí umělci byli nadšeni a inspirováni velikostí jeho hudebního odkazu. Začalo to Ludwigem van Beethovenem (1770 - 1827), přes Johannesa Brahmse (1833 - 1897), přes brazilského skladatele Hectora Villa-Lobose (1887 - 1959) a ruského Dmitrije Šostakoviče (1906 - 1975). Jeho dílo dnes inspiruje i mnoho umělců moderních hudebních žánrů.
Konají se různé festivaly s jeho jménem, od r. 1950 pořádají v Lipsku na jeho počest Mezinárodní hudební soutěž J.S.Bacha. V Německu působí od r. 1850 Bach Gesellschaft (Bachova společnost). V Lipsku je Muzeum a archiv J.S.Bacha. Muzeum je rovněž v jeho rodném Eisenachu. Jak v Eisenachu, tak v Lipsku jsou Bachovy pomníky. Pomník v Lipsku před kostelem svatého Tomáše je na dalším obrázku. 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 21. 03. 2010.