Letos 11. února uplynulo sedmdesát let od smrti politika, spisovatele a zakladatele špionážního románu Johna Buchana.Co to v praxi znamená? Nic víc a nic méně, než to, že Buchanovo značně rozsáhlé a kvalitní literární dílo je volné a vystaveno všeobecnému využití ve světě i umístění na internetu.

Kdo však vůbec byl onen britský gentleman a tento nejbritštější ze všech britských autorů? Ví to ještě tady někdo?

Pokud nechci opisovat encyklopedii, začnu třeba takhle: Listopadový převrat 1989 mohla teoreticky podnítit i tajná centrála energie. Ano, ano, jedna z těch, které odnepaměti kvedlají dějinami. Absurdní myšlenka? Snad. Ale snadno představitelná právě pro skotského šlechtice Johna Buchana (1875–1940), historika a kupř. i autora monografie Sir Walter Scott. Zrovna tak schopného politika, za první světové války britského ministra propagandy a po roce 1935 generálního guvernéra Kanady. Ten muž však byl třeba i rektorem edinburské univerzity a napsal "mraky" knih.

Jako literát bývá, pravda, dodnes obviňován ze šovinismu a snobismu, měl ho však moc rád třeba Graham Greene a KDYBY tvořil John Buchan dnes, sametovou revoluci by určitě zpracoval jako akci nějaké centrály energie či rafinovaný čin tajuplného „domu moci“. Naštěstí (anebo naneštěstí) žije ten ctihodný muž již jen ve svých knihách.

Tak je tomu dnes, před sto lety ovšem žil ještě doopravdy a vcelku vzato naplno. Mimo jiné se ujal i literárního žánru „naťuknutého“ už dalších sto let předtím Jamesem Fenimorem Cooperem v románu Vyzvědač (1821) a definitivně v Anglii založeného Childersovou Záhadou písčin (1903) a... Ano, Buchan předešel i první vyloženě plnokrevný špionážní román od plukovníka Norda Dvojí zločin na Maginotově linii (1936).

Ačkoli je u nás už zapomenut (nacisté ani komunisté ho pochopitelně nemohli vystát), nepsal vůbec špatně. Z jeho románu Centrála energie dokonce okouzleně citují i Bergier a Pauwels v Jitru kouzelníků a okouzlení cítíme s nimi, i když se nelze nepodivit poněkud paranoidním představám. Hrdina Centrály odhalí celosvětové spiknutí. Kdos popotahuje ze zákulisí za nitky dějin a do pohybu uvádí "těžká kola" válcující celé režimy. „Civilizace je spiknutí,“ dočítáme se, "a ti nejlepší mají důvod, aby žili mimo a v pozadí. Skrývají skutečné vědění a působí katastrofy nutné k chodu světa, války či smrtící epidemie. Je přitom neštěstím,“ pokračuje v Buchanově knize diskrétní gentleman během golfové konverzace, „že skuteční reformátoři nic nevědí, a ti, kteří vědí, se o reformy nepokusí. Ale přijde den, kdy se vědění a vůle prolnou, a pak svět poskočí.“

Podobně „zednářské“ představy a Buchanovo antikomunistické smýšlení se právě i staly důvodem, že jsme se s českými překlady knih „barona z Tweedsmuiru“ po únoru 1948 už setkávali pouze v antikvariátech a zprvu ani tam ne. Škoda! V žánru ho sice už dávno trumfli jak John LeCarré, F. Forsyth a koneckonců i Fleming s Bondem, gentlemanův roztomilý styl a suše anglický humor jsou však dál hodny pozoru. Ano, a proč nereeditovat aspoň cyklus s Richardem Hannayem a jeho statečnou ženou Mary? S tou, „jejíž mozek je dvakrát tak dobrý jako můj,“ jak se nechá slyšet hlavní hrdina a Buchanovo alter ego?

Proč znovu nečíst i o jejich exotickém příteli Sandy Arbuthnotovi charakterizovaném jako „geniální kočovný Skot, který by za starých časů určitě vedl křižáckou výpravu“?

A proč se nevracet i za věčně mžourajícím Johnem Blenkironem i mezi ostatní gentlemany "staré školy", jejichž kontury autor přebíral z kontur skutečných přátel, často význačných to osobností britského impéria (lord Godalming je třeba Aldous Huxley)? Nejde však jenom o hrdiny! John Buchan byl eso es. Je i mistrem v navozování tíživě dusivé atmosféry a předzvěstí velikých událostí, je naprostým géniem navozování atmosféry hrůzy a sám Howard Phillips Lovecraft, císař hrůzy, o něm píše toto:

„V románu Čarodějnický les (1927) líčí nám s nesmírnou působivostí přežívání temného sabatu uprostřed osamělého skotského kraje v hlubokém hvozdu s černým kamenem i strašlivé kosmické souvislosti poté, co je hrůza vyhlazena, a mnohé Buchanovy povídky jsou mimořádně působivé ve svých přízračných náznacích: Zelený pakůň, Vítr v sloupoví i Ostrůvek Scule s náznaky arktického děsu.“

Tolik Lovecraft a ohledně povídek mohu mu dát zapravdu, ale odhalme i další Buchanovu tvář. „Líbí se mi na něm cosi hluboce britského, co nazývám understatement čili ztlumené vyjádření (ztlumený postoj, ztlumený projev),“ prohlásil Alfred Hitchcock. „Schopnost znázorňovat v naprosto lehkém tónu a zcela nezúčastněně i velice dramatické události. Ano, Buchan mě opravdu silně ovlivnil.“ O čem to, propána, Alfred Hitchcock mluví?

Nu, jistě např. o finále románu Tři rukojmí. John Buchan zde totiž detailně líčí dlouhý hon na člověka zasazený do reálu britské přírody, očividně však jen zbeletrizoval lovecký deník. Hrůza? Spíš klid... toho dlouhého honu. A ano, i děs sám! A další vlivy na Hitchcocka?

Už film Muž, jenž věděl příliš mnoho (1934, znovu 1956) byl ovlivněn zaujatou četbou Buchana, i když jde, pravda, hlavně o přepis příběhu pátrače Bulldoga Drummonda z pera Cyrila „Sappera“ McNeilla, a Buchanův román Zelený plášť (1916) Hitchcock nezfilmoval jenom "až z příliš hlubokého respektu k předloze".

Ta zvláštní, dvousvazková kniha je inspirována nevšední postavou Lawrence z Arábie a částečně předpověděla Lawrenceovu roli ve válce. Inspiraci v Zeleném plášti ale později vykutali i tvůrci Dobyvatelů ztracené archy (1981), a tedy té archy, po níž pátrají už Buchanovi hrdinové, i když ti nikoli pro Hitlera, ale jako po signálu k zahájení povstání Orientu proti Západu.

Spielberg také převzal motiv vracejícího se snu (Blízká setkání třetího druhu, 1977), ve kterém se jeho hrdinovi pravidelně zjevuje uťatá hora, na jejíž plošině vrcholí jak příběh Buchanův, tak i jeho. Nu, a vzorem Buchanovi zas byli už Robert Louis Stevenson a Alexandre Dumas, a právě nerozlučné přátelství mušketýrů v boji s mylady de Winter přenesl v Zeleném plášti odvážně do kulis první světové války, kde Německo reprezentuje ďábelská Hilda von Einem. Věděl, jak na to, a když se Dumasovi "zaláskoval" do mylady d´Artagnan, Buchanovi se do Hildy zamiloval vypravěčův přítel Sandy. "Nadžena“ pak ve finále také umírá, a to v Sandyho náruči - zasažena střepinou - a otřesený Sandy alias plukovník Lawrence okamžik nato přijímá titulní roli Zeleného pláště a obětavě stane v čele útoku.

Za první světové války pracoval John Buchan pilně jako přidělenec štábu britského expedičního sboru a třebaže se jeho hrdinové občas potkávají ve válečné Evropě, jako by šlo o vísku, magická vypravěčská moc působí a... A což to autor i na vlastní kůži všecko neprožil? ptáme se. Jistěže musel a... A se stejně nedbalou nonšalancí. A jen lehkým perem dokumentaristy to nahodil na papír a... A ještě k Hitchcockovi.

Chtěl natočit i zmíněný už Buchanův román Tři rukojmí (1922, česky 1925), který se odehrává po první světové válce a má v úvodu následující slova: "Detektivky už nejde psát postaru! Ne. Jsme náchylnější k dobrodružstvím a chybičky ve válkou zasažených mozcích vyvolají snáze šílenství zločinu.“ Buchan tu bezděky předpověděl i vznik tzv. americké drsné školy a jen rok poté už Carroll John Daly skutečně uveřejnil v časopise Černá maska i první povídku „marlowovského“ typu. To jest faktum, jenže to byla Amerika, zatímco John Buchan zůstal Britem. Totálním. A putoval jinými brody. A často si psaním i vysvětloval vlastní groteskní sny. A tak je tomu i v případě Tří rukojmí a tedy tří lidí zajatých za pomoci hypnózy. Jak je najít a kde?

To si přečtěte, nicméně Hitchcockovi nebyla hypnóza nakonec dost spektakulární, takže také v tomhle případě od natáčení ustoupil a... Ano, jediným ryzím „Hitchcockem dle Buchana“ zůstává Třicet devět stupňů (román 1915, filmy 1935, 1979 a 2008). O co zde v kostce kráčí?

Osamělého, poněkud znuděného a původně nepříliš vlasteneckého Richarda Hannaye dostihne pitoreskní šňůra příhod a zmocní se jej. Ocitá se na útěku po vraždě, kterou nespáchal, a to jak na útěku před německými špióny, tak na útěku před Scotland Yardem, do čehož se vmísí i volby a...

Motiv pronásledování jedince v docela všedním prostředí ulic (či silniček), které se náhle stanou peklem, přinesla ovšem už třeba Doylova holmesovská povídka Poslední případ, pro Johna Buchana jest to ovšem motiv fatální a krajně charakteristický a stejně tak mu zůstává normálem i "obyčejný" maskovaný génius zločinu uprostřed zákulisní pavučiny.

„Počínaje tímto filmem nakládáte s příběhy volněji,“ postřehl Francois Truffaut, „a přestáváte brát ohled na pravděpodobnost zápletky, kterou obětujete zájmu ryzí emoce.“

A Hitchcock přisvědčil. „Pravděpodobnost mě nezajímá,“ doznal po chvíli. "Proč ne? Víte to sám. Kdybyste vše analyzoval a budoval jen z hlediska věrohodnosti, neobstál by žádný příběh a zbylo by jen točit dokumenty, ale já nikdy nefilmuji kousky života. Aby lidé viděli kousky života, za to přece nemusí platit.“

I díky této filozofii pánů Hitchocka a Buchana je i dnes každá buchanovská „story“ tak snadno parodovatelná – a viz kupř. i Palinův televizní seriál Neskutečné historky (1977). Samotný román Třicet devět stupňů byl posléze parafrázován i Hergého tintinovským albem Černý ostrov vydaným černobíle na pokračování (1937-38) a v sešitě roku 1943 (a v nové, překreslené verzi roku 1965)...

V původní knížce Třicet devět stupňů se Buchan navíc zaštítil i zvučnými jmény Sira Henry Ridera Haggarda a Sira Arthura Conana Doyla (jako svými vzory) a podotýká, že s oblibou nejprve vymyslí absurdní a nejneuvěřitelnější situaci, aby - až dodatečně, ale zato logicky -líčil, jak k té situaci mohlo dojít.

Příklad?

Buchan popisuje jistý klub, kde podobnou hru hráli, a do značné míry tak vydává nepravděpodobnost vlastních zápletek za autorský záměr. „Mám rád i ten typ povídek,“ píše ostatně příteli v úvodu Třiceti devíti stupňů (1915), „který Američané nazývají šestákovými romány, ale jež v Anglii známe pod názvem SHOCKER, tedy senzační příběhy, v nichž události předstihují pravděpodobnost a dějí se až na samé hranici možností. I tohle bude takový román a já bych na jeho první stránku rád vepsal vaše jméno na památku starého přátelství, a to právě v těchto dnech, kdy i nejdivočejší výmysly jsou mnohem pravděpodobnější než skutečnost.“