Zde rozum ztrácí moc, a proto neplýtvejte argumenty, napsal Stevenson. Stačí, když vám řeknu, že jde o milostnou záležitost. A jindy zase konstatoval: Umět žít?Znamená zahrát dobře i se špatnou kartou. Vlastně se jmenoval LEWIS, ale přibližně od osmnácti se počal podepisovat LOUIS a říkávali mu LOU a píši o něm do Pozitivních novin zdánlivě jako o některých dalších spisovatelích, ale právě on je snad mým nejoblíbenějším. Proč?

To kdybych věděl? Mám jej v oblibě, že jsem ho v dětství náhodou začal číst? Anebo jsem Stevensona louskal, protože mi seděl a něčím mi odpovídal a MUSEL jsem ho tedy objevit a nechat si? To je jak otázky na slepice a jejich vejce, ale podobně zacyklených, začarovaných kruhů je život samozřejmě pln.

A ještě jedno vidím. Dnes, kdy (šťastně) zanikla železná opona, neleží Stevenson už tolik na očích. Nebo rozhodně ne tak, jako v letech sedmdesátých, kdy jsem já dospíval. Takře i proto jsem ho možná snáz našel, i proto mě snáz upoutal a nelze ho neobdivovat i jako člověka, i když… Jistěže, s odstupem vždycky býváme skeptičtější. Někteří v manželství, často, já tady.

Ale ani slovutní kritikové vč. Vladimíra Novotného z Prahy se ostatně neshodnou, a když vyšel poprvé Ostrov pokladů (1883), psali ještě o skvělé představivosti. Podobný obdiv pak Mistra Stevensona provázel i po zbytek krátkého života a měl navíc takový úspěch u čtenářů, že se stal ještě zaživa celebritou, i když ne nejlépe placenou…

Jenže… Swinnertonova absolutní adorace v Edinburgh Review (1914) zůstává nadlouho poslední (a téhož roku náhodou zemřela i Stevensonova žena Fanny). Valnou část dvacátého století se pak začalo Louovým dílům říkat dětinská, podivínská, staromódní a prázdná a v podstatě kvůli "pitomé" (omlouvám se) modernistce Virginii Wolfové (1882-1941) byl vyloučen ze školní výuky. Ještě v Oxfordské antologii anglické literatury (1973) není navzdory jejímu objemu dvou tisíc stran jedinkrát zmíněn! Ale měřítka se ale posunují jako housenky, i když často k horšímu (Napoleon je obdivován a mohlo by se to jednou stát i s Hitlerem), a Stevenson pojednou zase boduje. Čím? Samozřejmě napínavostí, která byla uznána za vhodnou i v rámci postmodernismu, a stylem vzrušujícího letu. A jako zdroj nikým nezkalitelného potěšení. Je dnes pětadvacátým nejpřekládanějším autorem světa a předčil tak jak Dickense, tak Poea. Ano, toho básníka, mezi jehož předčasnou smrtí a Stevensonovým narozením leží, mimochodem, jen třináct měsíců, takže by si mnohý pošetilec mohl vsadit i na převtělení, ale my si už za chvíli ukážeme, jak byli jiní.

Stevensona tedy obdivuji, nicméně i já jsem šťoural a vymyslím výhrady (už se, chudák, nemůže bránit). Tak kupříkladu tuhle.

Víte, on měl Lou Stevenson takou metodu, že si - předem - dělal vždycky seznam kapitol. Ty kapitoly pak plnil. Ovšemže na nádivkou, dějem, ale občas se mustru držel až moc. A ve chvíli, kdy se měl rozletět jako motýl. A jak mu to bylo i vlastnější, ano, to si myslím. To jsem postřehl. Je dokonalý, ale místy měl zase i brzdit, přitáhnout otěže na bryčce, mnohé vynechat. Neudělal to a třeba jinak skvělý historický román Černý šíp (1888) z patnáctého století a z války dvou růží (Červené a Bílé, později si na ni hráli i hrdinové Astrid Lindgrenové), ano, román, ve kterém hrdě a překvapivě kladně vystupuje hrbatý Richard III., je příkladem, ze kterého síť kapitol malinko trčí, ano, právě jako nějaký šíp.

Ale i následkem subjektivního podání všech událostí (které má, uznávám, bezpočet výhod) se Stevensonovi nejen zde občas cosi vytrácí… a vrátím-li se k Ostrovu pokladů, je jistě taky vybroušeným démantem preciznosti, ale hnidopišsky lze vznést konkrétní výhrady k Jimovu loďkovému dobrodružství na moři. Ano, ano, snad se i mýlím a snad právě ty pasáže nadchnou každého námořníka a mořského vlka, ale nacházíme vatu.

Byť umně, nenápadně a do lodních škvír vecpanou. Na druhé straně však uznávám, že právě právě ryzí krása asi má mít i kaz (jak už prohlašoval právě Poe) a že se to netýká jen žen. I příběhů. A uznávám, že nedostatkem tu pak už stoprocentně není ona známá a zdánlivě ošemetná chvíle, kdy Stevensonem oblíbená ich forma přechází z úst vypravěče Jima (dvanáct let a ideály) do úst vypravěče Liveseye (dospělý věk a nenápadná, a přece existující lačnost po zlatě)

Autor, pravda, při psaní tenkrát dlouho nevěděl, kudy kam…

Ale teď přejděme i k dalším kouzlům. Vyprávění v první osobě svádí i k nadinterpretacím a osobně si tedy kupř. umím představit Jima Hawkinse i jako nedůvěryhodného, ba prolhaného vypravěče. Vy ne? Před čtenářem se chce Jim jevit lepší, říkám si zlolajně, ale v realitě to možná bylo jinak, kdopak ví (ano, vím, žádná realita, podle které Stevenson alias Jim vypráví neexistovala, ale KDYBY).

Co když jen kecá a paktoval se s Izraelem Handsem… místo aby ho zabil? Anebo zprvu paktoval? A s lotry ve srubu taky, co když? Není to variantou? Ale dost už žertů…

Robert Lewis Balfour Stevenson se narodil 13. listopadu 1850 v Edinburghu. V tamním muzeu dodnes najdete jak jeho jezdecké boty a čepici, tak rybářský prut a dýmku. Byl jedináček. Maminka Margaret pocházela ze staré rodiny Balfourů z Pilrigu. Část dětství strávil k tuberkulóze náchylný syn i v domě jejího otce Lewise Balfoura, pastora i profesora etiky a zimy přečkával v posteli, zatímco mu ošetřovatelka předčítala z Bible a ze životopisů chrabrých skotských povstalců. Mámily ho i pohádky, i otcovy námořnické historky a ani nevěděl odkdy - a toužil psát. V šesti už nadiktoval vlastní podání Mojžíšovy historie a jako dítě vytvořil i příběhy z dějin Skotska a… Tatínek mu je vydal.

Četl Tisíc a jednu noc, Sira Waltera Scotta, Shakespeara, Fenimora Coopera, Dumase a také autrora Bezhlavého jezdce (1866) Thomase Mayne Reida (1818-1883), který se kdysi kamarádil s Poem a jehož si Poe pamatoval jako obrovského barona Prášila s nezkrotnou fantazií. Stevenson si kupodivu naopak na "nedostatek vlastní fantazie" v mládí stěžoval.

Mezi svým třináctým a sedmnáctým rokem měl Robert velké štěstí v tom, že i kvůli "slabým" plicím putoval po jihu Anglie, ale i cizině, a kupř. zvláštní povídka Will ze mlýna (1887, opravdu doporučuji k přečtení) se později obemyká okolo úžasného výhledu na Grennerský průsmyk v Tyrolsku. A ten mu byl mu dopřán už ve dvanácti (1863) a kdyby tam přijel později, skoro určitě by povídku nenapsal.

Stevensonův děd Robert vybudoval na pětadvacet majáků, které dodnes lemují západní pobřeží Skotska, neuvěřitelně bouřlivé, a které zachránily tisíce životů (předtím zanikajících ve vlnách při ztroskotáních). Ten nejslavnější ze Stevensonových majáků dodnes trčí na vražedném útesu Bell Rock a taky vnukovi byl kladen za vzor a taky vnuk se stát stavitelem či architektem, jak to měli po meči v rodě. I neskuhral, zprvu, a v sedmnácti šel pokorně studovat strojní inženýrství na Edinburskou univerzitu. Ale nesedělo mu to.

Přesvědčil tedy otce a přestoupil na práva. Ta v pětadvaceti dokončil advokátskými zkouškami, ale praxi nikdy nevykonával, i když psát, to o ní zase psal (Nehody Johna Nicholsona, Nepravá truhla, Catriona).

Měl jiné touhy. Vnímavost ho nenechala v klidu. Kromě rozečtené knížky nosil u sebe pokaždé ještě jednu na psaní. Stejně jako v šesti napodoboval Bibli, nyní napodoboval Hawthorna (1804-1864), ale i další – a mnohými autory byl fascinován (jeden z jeho pozdějších esejů je třeba o Hugovi).

Definitivně ovšem vstoupil na dráhu literáta až (anebo už?) ve třiadvaceti (tedy ještě za studií) a po setkání se spisovatelem, kritikem a vlivným přítelem nakladatelů prof. Sidney Colvinem (1845-1927) a jeho čtyřiatřicetiletou přítelkyní Fanny (France Jane) Sitwellovou (plus jejím synem). Dodali mu odvahy a… Jak vlastně Stevenson psal?

Pokud teď budeme impresionismus zjednodušeně chápat jako spokojení se s osobními dojmy, které čtenáři a posluchači předáte či prodáte s nálepkou pravda,a  pokud jste si vědomi, že to přitom pravda není, anebo rozhodně ne celá, a pokud se o celou pravdu vlastně už programově ani nesnažíte, byl Stevenson od počátku impresionistou.

Ale nejen. Také vždy velkým dítětem a… Do jaké míry dandym, jest otázkou, oblékal se však v mládí výstředně, nosil dlouhé vlasy, což zdaleka nebyl trend a...

V létě 1875 ho jeho bratranec uvedl do umělecké kolonie ve francouzském Barbizonu u Fontainebleau a Stevenson ji pak i dál navštěvoval. Delší čas žil rovněž v pařížské Latinské čtvrti a celý jeho ráz tak už zůstal francouzský. Účelově? Ne, nicméně módní to zrovna v Británii bylo.

Lékař doporučoval vyrážet si po "Kontinentu" vč. třeba Riviéry a nemusel doporučovat dvakrát, Lou měl v krvi hodně krvinek jako od Richarda Burtona (1821-1890), i když bez divokosti afrického cestovatele a veškerých jeho sklonů (anebo tedy divokosti navenek dávané) a kupř. roku 1876 sebral třeba kánoi a se Sirem Waltrem Simpsonem, jinak autorem Umění golfu, dopluli z belgických Antverp do francouzského Pontoise. Vznikla tak i první Stevensonova regulérní vydaná kniha (1878) předcházející o jedenáct let Tři muže ve člunu.

Téhož roku ale poprvé uveřejnil i slavný Klub sebevrahů, kterým – ano! - ještě jeho psaní trochu připomíná příběhy geniálního (skutečně!) Wilkie Collinse (1824-1889), ale vlastně i mnoha Francouzů jako Émile Gaboriau (1832-1873, s Collinsem bývý označován jako zaklatel detektivního románu), Fortuné du Boisgobey (1821-1891) či Ponson du Terrail (1829-1871), tvůrce podivuhodného Rocambola a "Klubu Srdcových spodků"… Nu, a o princi Florizelovi z Bohemie, hrdinovi vypůjčeném ze Zimní pohádky, který je i hrdinou povídkového cyklu Klub sebevrahů, mluvíval prý Oscar Wilde (1854-1900) vždycky jako o skutečném člověku. Nebyl jím, i tak se ale mohl stát vzorem pro ještě kurióznějšího Wilhelmema Gottsreichema Sigismonda z Ormsteinů, velkovévodou z Cassel-Falsteinu a dědičného českého krále ve vůbec první povídce se Sherlockem Holmesem Skandál v Čechách z července 1891.

Stalo se však především to, že Stevenson v Barbizonu potkal (1876) o jedenáct let starší malířku Fanny Van de Grift Osbournovou, Američanku z Indiany (kde se narodila) a Nevady, kde hledala zlato a kde měla dům. Tato dáma se poprvé vdala už v šestnácti letech, ale teď s manželem nevycházela, dospívala jí dcera a měla osmiletého syna Lloyda (zatímco ten mladší jí zemřel). Podle legendy se Stevenson rozhodl už při prvním pohledu, že si Fanny vezme, a navzdory nepochopení vlastní rodiny i příbuzných (kteří ho odsoudili) ujel roku 1879 (až!) ze Skotska v nepohodlném podpalubí a touto lodí i vlakem doputoval nelehce (trať napříč Státy dlouho nevedla) do San Franciska, které potom s Fanny opustil, a nakrátko se usadili na severu údolí Napa v dnešním Státním parku Roberta Stevensona.

Pronajali si tam srub, ale z finančních důvodů žili dva měsíce i ve zchátralé noclehárně na svahu hory Svaté Heleny. Barvité zážitky soužití zachytil Stevenson v česky dosud nevydané knize Usedlíci ze Silverada (1883).

Ve zdejším "Muzeu R. L. Stevensona" (od 1969) spatříte kupř. i truhličku, kterou vyrobil, když se učil truhlářem, a jeho šachy ukazují Američané v dalším jeho muzeu v přímořském Monterey, kde kdysi čekal na Fannin rozvod v penzionu pojmenovaném až později French Hotel. Roku 1880 se konečně vzali a přijeli do Edinburghu. Aféra pobouřila veřejnost, nicméně Fanny si brzy získala oba Stevensonovy rodiče.

Následovalo zvláštní období, kdy lékař autora snad opravdu nutil, aby po celé měsíce nepsal a dokonce se s nikým nestýkal, anebo mu aspoň doporučoval práci "po dvě hodiny denně, ne víc". Lou režim nedodržoval, 1881 překvapil hned dvěma novými knihami a ve druhé polovině roku v Braemeru a pod vlivem dvanáctiletého Lloyda nakreslil a koloroval jednu slavnou mapu. Zrovna pršelo, a tak tedy vznikl začátek Ostrova pokladů dopsaného až ve švýcarském Davosu a pod titulem Námořní kuchař z ostrova s pokladem (The Sea Cook of Treasure Island).

Vcelku nepovšimnutý vyšel román na pokračování v chlapeckém časopise Young Folks (1881-82) pod smyšleným jménem kapitána George Northa a uveden je věnováním: Panu S. L. O., americkému gentlemanovi, podle jehož klasického vkusu bylo vytvořeno následující vyprávění, které je mu nyní, na oplátku za nesčetné hodiny radosti a s nejvroucnějšími pozdravy věnováno jeho milujícím přítelem, autorem.

Kvality Ostrova pokladů jsou navzdory mému úvodnímu blábolení nezpochybnitelné. Je to sice hlavně dětská kniha (a úplně bez žen, nepočítáme-li hodnou Jimovu matku), ale úplně se vymyká a rozhodně tedy všemu, co jí předcházelo. Její úspornost kontrastuje s Dickensem, což bylo při psaní už programem, a kvality tkví např. v Jimově aktivní schopnosti vždy v pravý čas "vzíti nohy na ramena". A přece (a právě) prostřednictvím útěků měnit (předpokládaný) chod událostí!

Jak čteme, napětí se stále stupňuje a velká moc připadne motivu Jimova vztahu k morálně rozpolcenému Silverovi. I ve zbytku tvorby se Stevenson jako by instinktivně zaměřoval na morální dilemata a může se to zdát někomu přehnané, ale lze ho právem srovnávat s Josephem Conradem (1957-1924), který se ostatně právě Stevensonovými pozdějšími prózami z Jižních moří významně inspiroval.

Knižní vydání Ostrova Stevensona rázem proslavilo. Nejsme asi ani už připraveni pochopit jak a proč. Onen úspěch nemá obdoby a historici se to proto snažili vysvětlit i vnějšně a "pravou chvílí nástupu". Určitě na tom hodně je!

Počátky imperialistického přílivu, které lze položit do roku porážky na hoře Majuba (1882), píše třeba Leon Kellner, se projevovaly v krásné literatuře tím, že vzdělané čtenářstvo počalo shledávat realistický domácí román krotkým, líčení společnosti až do omrzení nudným a události na faře a v zámku bezvýznamnými. Byla pociťována rozmrzelost z jednotvárnosti úzce ohraničeného anglického klidu a touha po rozšíření obzoru, po dobrodružstvích, nebezpečích a světě činů. První vlna tohoto tiše stoupajícího přílivu povznesla R. L. Stevensona, sedmá a nejsilnější učinila zástupcem svého desetiletí Kiplinga.

Produkovanou a na nás přenášenou náladou představuje Stevenson každopádně návrat k přirozenosti a fantazii, která mu, pravda, občas zacloní rozum. Ostrov pokladů ale vnímejme i jako mistrnou kompilaci z přečteného a totální idefinitivní dovršení a uzavření řady dosavadních dobrodružných děl o pirátech. RLS přitom bohorovně navázal na jejich nejefektnější prvky (a není to nic podlého). V eseji Moje první kniha, která se stala úvodem románu při pozdějších vydáních, otevřeně přiznává, že si půjčil z Robinsona papouška ("Samé dukáty! Samé dukáty!" skřehotal ten pták), ze Zlatého brouka kostru ve funkci ukazatele cesty k pokladu (Poe užil jen lebku přibitou hřebem na strom muži kapitána Kida), z Kormidelníka Vlnovského (1841) si půjčil srub a… A z Kingsleyho u nás neznámé knihy Konečně: Vánoce v Západní Indii (1871) nebožtíkovu truhlu.

Vzory byly samozřejmě i mnohé další, např. Tobias Smollett (1721-1771), na kterého Stevenson jistě záměrně odkazuje příjmením kapitána Hispanioly, nebo zapomenutý Marryatův napodobitel William Henry Gilas Kingston (1844-1911) a - samozřejmě – i Ballantynův (1825-1894) román Korálový ostrov (1857), pozdější to předloha Pána much.

Když se něco stane tak slavným, pátrá se ale i po neknižním vzoru. Neřekli byste to, ale existuje. Kde? Ano, Kubánci Ostrov pokladů rádi ztotožňují s Ostrovem mládeže (Isla del Tesoro) alias Ostrovem Papoušků, ale už J. S. Stewart v dávné disertaci (1921) odhalil, že Stevenson jednoznačně vylíčil mys (a dnešní rezervaci) Point Lobos u Monterey v Kalifornii. Nemyslete, není to žádná svévolná konstrukce jeho a "chtivých" Američanů, ale realita, a kupř. zdejší Ptačí skála odpovídá Ostrovu Kostlivců a cypřiši porostlý kopec Velká báň tzv. Dalekohledu.

Nemůžu ani neumím tu pojednat o bezpočtu adaptací tohoto románu (sám mám v oblibě tu s Charltonem Hestonem režírovanou jeho synem), ale zmíním se o několika pokračováních.

"Nultý díl" Zlato z Porto Bella (1924) česky vyšel roku 2001 (už dříve ovšem slovensky) pod titulem Zlato kapitána Flinta a napsal ho jistý Arthur D. Howden Smith. Dost špatná kniha. Strukturu původního románu snaživě napodobuje Silverova pomsta (1978, česky 1987 jako Pomsta Honzy Silvera) od zkušenějšího Roberta Arthura Leesona (nar. 1928), ve které je Jim už velký, nicméně ani ona Stevensonova účinku nedosáhne (mám dojem, že v naší televizi běžela její seriálová adaptace).

Taky Leeson – v obdivu k předloze - předává na chvíli slovo doktoru Liveseymu anebo OBDOBNĚ pojmenovává celé díly Mé dobrodružství na moři a Mé dobrodružství na ostrově, ale nenapsal tak kvalitní pokračování jako už před ním Harold A. Calahan pod titulem Návrat na Ostrov pokladů (1935, česky 2001). Callahan s hravostí parafrázuje tituly původních kapitol a můžeme tak studovat jak kdysi mnou marně kýžený Návrat Černého psa, tak třeba kapitolu Útok i kapitolu "Zničení joly (Dále vypravuje doktor)" i kapitolu nazvanou "A poslední", čímž je, pokud si vzpomínám, opět míněn poslední výstřel. Vraťme se však od marných napodobitelů ke Stevensonovi.

Už roku 1882 vydal Nové příběhy Tisíce a jedné noci uvedené reedicí Klubu sebevrahů doplněného pokračováním Rádžův diamant (tedy už druhým cyklem povídek o Florizelovy) a mezi roky 1884-87 žil pak v domě na útesu v lázních (a bývalém pašeráckém doupěti) Bournemouth v jižní Anglii. Roku 1884 uveřejnil v Pall Mall Gazette známý horor Lupič mrtvol (ne tedy "Lupiči mrtvol") a roku 1885 znovu pootočil kormidlo a kompas vydávaje úžasnou Dětskou zahradu veršů (česky Dítě tak samo), kterou bryskně navázal na Dětské písně Charlese a Mary Lambových a na starší Blakeovy Písně nevinnosti.  Výsledek?

Stevenson uspěl i jako poeta a koupil ho snad veškerý anglosaský svět. Kniha je dnes nejen zhudebněna, ale některé písně znárodněly.

S manželkou napsal i Muže s dynamitem (Další nové povídky Tisíce a jedné noci, 1885), ale především se mu pod vlivem opiového léku zdálo, že kdosi polkl drogu a po vecpání do skříně se přetavil v "jinou bytost". Během tří dní napsal ne už pod vlivem drog, ale snu první verzi Podivného případu doktora Jekylla a pana Hyda (1886), kde byl Jekyll ještě zlý a převtělováním se jen maskoval. Syn Lloyd byl verzí nadšen, manželka Fanny méně. Stevenson rukopis (možná že uraženě) spálil, i když nevíme, kdy až…, a podle pokračování této legendy (kterou si zrovna tak dobře mohl vymyslet pro amerického novináře) seděl ještě tři dni v posteli a psal a psal. CO? Novou, alegoričtější verzi.

V prvním záblesku čtenáři tu definitivní variantu Jekylla a Hyda přijali podobně jako deset let nato Wellsův Ostrov doktora Moreaua (1896), totiž s odporem a nechutí, zhnuseně, ale byl to opravdu jen záblesk a šok a následoval obrovský úspěch, ve Stevensonově životě tedy už nejméně třetí.

"Dvě nejděsivější události v literatuře," napsal Stevensonův přítel a francouzský spisovatel Marcel Schwob (1867-1905), "jsou: Robinsonův objev stopy neznámé nohy v pobřežním písku jeho ostrova a úžas doktora Jekylla, když po probuzení zjistil, že jeho ruka položená na pokrývce jeho lůžka se změnila v chlupatou ruku pana Hyda."

Stejně působivě, připomínám, je ona nečekanost v povídce předvedena i ve scéně z lavičky v Regent´s Parku, ale novela předvádí víc než banální utkání božského dobra a ďábelského zla, protože zrovna tak jde o rozpolcení privátní a sociální složky v každém z nás, které už bylo ústředním problémem romantismu. Je to tak, a Jekylla a Hyda rozhodně čtěme i co líčení rozkladu viktoriánské individuality, kdy je povrch gentlemana světu vlastně jen sugerován jím samým, vystavován sice na odiv, ale stimulován spíš jen vůlí subjektu "uvnitř":, aby se občas v hrůze vyjevil jako pouhá abstrakce, pod jejíž škraboškou trpí zvíře. Jen etické normy pak nutí - možná - mnohé Jekylly Londýna, Anglie i světa pokrytecky potlačovat vlastní přirozenost. V individuální rovině tak Stevenson ilustruje, co ve větším připomínají příběhy typu Neffovy Tmy. A co? Za normálního stavu jsme vlastní slabší částí, ale pokud se někde něco rozdrolí a puká společenská zeď okolo našeho nejvnitřnějšího nitra, ven může vyrazit i příroda a dravá přirozenost. Divé zvíře, ano, jako z pozdějšího Ostrova doktora Moreaua.

Unikne TEN DRUHÝ…a předvede svou hroznou podobu.

Ne, už nezjistíme, nakolik byla novela inspirována i Hoffmannovým gotickým Ďáblovým elixírem (1815-16) a nakolik (a to skoro určitě) Lyttonovým Podivným příběhem (1872), určitě však vychází taky ze života vznešeného edinburského diákona a zločince Williama Brodieho (1741-1788).

Připomíná však taky prózy Sheridana Le Fanu (1814-73), který zároveň inspiroval holmesovské povídky, a vztahem Jekylla s Hydem novela jednoznačně navazuje na vztah doktora Frankensteina (1818) s jeho obludným monstrem (které se, připomeňme, nejmenovalo Frankenstein).

Ale nejen to. I další z gotických románů Poutník Melmoth (1920) stojí na pozadí, když taky on už kritizuje neúnosný individualismus a iluze jedinců o vlastní svrchovanosti.

Sám Stevenson předjal Podivný případ povídkou Markheim (1886) napsanou coby Dostojevského Zločin a trest v malém a pod vlivem článku, který našel (kde jinde!) v jednom francouzského časopise. Lze pak (anebo aspoň kuriózně) dojít až k závěru, že v pochmurném pozadí dodnes nekončící legendy Jekylla a Hyda (o které u nás zpívá, namátkou připomeňme, jak Luboš Pospíšil, tak i Miro Žbirka) stojí právě autor ONOHO článku a v tomto autorovi, ach… Třeba i nějaký skutečný a kýmsi nastrčený démon, šlo by si představit.

Jekyll a Hyde ovlivnil koncepci Obrazu Doriana Graye (1890). Mistr hrůzy Arthur Machen (1863-1947) ho vykrádl hned vícekrát: ve Velikém bohu Panovi, ve Vnitřním světle (obé 1894) a ve Třech podvodnících (1895), jejichž kapitola Vypravování o bílém prášku je až nemravnou esencí Jekylla a Hyda. Ale změňme téma!

Po napsání tohoto "majstrštyku" se Stevenson - pro někoho možná nečekaně a záhadně - obrátil zpět k historickému románu a napsal Únos (1886). V další novele, Franchardském pokladu (1887) variujícím přikázání nepokradeš vylíčil hezky svou Fanny i Lloyda, ale téhož roku mu umřel otec (člen Edinburské královské společnosti a muž přísných puritánských zásad) a Stevenson navždycky opustil vlast.

S rodinou (vč. matky) ujel do nadšené jím Ameriky, kde herec Mansfield už Jekylla zdramatizoval a na prknech předváděl způsobem, při kterém prý divačky v křečích omdlévaly.Stevenson však nechtěl omdlévat. Chtěl klid… i chlad... a v zimě 1887-88 psal tedy svůj - zřejmě nejlepší - román Pán z Ballantrae v domku v Adirondackých horách u jezera Saranac na severu státu New York. Mezi prací, které se oddal intenzivně, se procházel v dlouhém kabátě z bizoní kůže a občas mu prý zamrzl inkoust v kalamáři. Roku 1915 tu otevřeli další Stevensonovo muzeum a uchovávající zde zřejmě pravý pramen vlasů, Mistrovy brusle a podepsanou podobiznu, již věnoval o Vánocích příteli, spisovateli Henry Jamesovi (1843-1916).

Onen únik do Ameriky jako by Stevensonovu popularitu ještě rozdmýchal a v létě 1888 byl minimálně v Londýně autorem století. Hrůzou si získal masy a do toho přišlo i skutečné vraždění. Znal snad novelu i Jack Rozparovač? Je to pravděpodobné, protože její titul se skloňoval ve všech pádech, a třeba v románu Karla Alexandera (nar. 1944) Znovu a znovu (Time after Time, 1979) jest "Jack the Ripper" identifikován právě jako Stevenson (byť ne Stevenson totožný se slavným spisovatelem).

Jen o Rozparovači a Stevensonovi jako by se tedy toho roku psalo a o Hydovi vznikla celá opera a burleskním divadlem byl dokonce parodován, což vždycky signalizuje vrchol zájmu. Ale Stevenson u toho nebyl. A dokonce chtěl unikat ještě dál, i když svůj stín si nesl v sobě i na cestách, jak jednou poznamenal. Po roce pobytu v USA vyrazili na pronajaté jachtě do Tichomoří, jak o tom snil od dětství. Ještě netušil, že se do vlasti nikdy nevrátí. Plul a plul, navštěvoval ostrovy a usadil se nakonec na souostroví Samoa, o které se Anglie dělila se Spojenými státy i Německem. Nečekaně tu zemřel na vlastním statku Petero řek (respektive Abbotsfordu, jak ho pojmenoval po vzoru Waltera Scotta) na ostrově Upolu, což se stalo 3. prosince 1894. Stevenson zrovna v přítomnosti Fanny otevíral láhev vína, ale vykřikl a skácel se "s obličejem někoho jiného". Podlehl krvácení do mozku.

V létě předtím dospěl k závěru, že vyčerpal jak talent, tak síly.

"Kéž bych nemusel psát pro peníze!" psal příteli Colvinovi. "Kéž bych byl zvolil nějaké občanské povolání!" A jinde sní a vzpomíná: "Šťasten jsem byl jen jednou, v Hyeres."

Kde to bylo? V jižní Francii. Jde o nejjižnější město Provence u Středozemního moře, kde měl Stevenson roku 1883 pronajatý domek…

*****

Nejtypičtější vlastností Roberta Louise Stevensona byla zvláštní až čarovná vitalita, připomíná Andrea Poláčková v doslovu k jeho Obraně zahalečů (1881, česky 1992), pro niž býval obdivovaným a vítaným společníkem. V těch chvílích se cítil neskonale šťasten a odvíjela se odsud i jeho filozofie, že je třeba konat spíš věci laskavé, potěšující a přitažlivé než takzvaně závažné a významné.

I sám Stevenson byl okouzlující, jak je trochu patrné i z některých fotografií (např. na Wikipedii). Přitahoval lidi… a nikdy prý zaživa snad ani neměl nepřítele. Jeho dobrá paní nicméně prozradila, že byl rezervovaný až chladný.

Henry James to však viděl jednoznačně. "Šlo o tak šťastné a romantické manželství, jako by ho Stevenson popsal v některé své knize," prohlásil.

*****

„Asi na mě musí být něco vadného, jinak bych nebyl tak populární,“ mínil však Stevenson v dopise témuž Jakešovi. Jeho chlad každopádně kontrastoval s permanentní duševní aktivitou a značnou psavostí. Anebo někdy i kolidoval?

Asi. Jiskřivá vitalita plodící v podstatě jen činorodé hrdiny byla totiž chorobným projevem psychické křeče.

*****

Vzhledem k dílu je to jedno. A kdo nebyl už v mládí posedlý touhou najít nějaký poklad, nikdy nebyl skutečným dítětem, dodává Stevenson a já si ještě pořád pamatuji, na kterém místě zahrady mi maminky do rukou vložila "náš" Ostrov pokladů, není to divné? U žádné jiné knížky takto fotografickou vzpomínku nemám, ale zde ano. Jen Tichého obalem to přece nemůže být? Jde přitom o překlad Hany Šnajdrové-Bílkové a vím už, že existují i překlady jinačí, např. od Jana Čepa i od Prokopa Voskovce a ovšem od Aloise Skoumala, ale já tenkrát nedržel Ostrov pokladů, nýbrž (Šnajdrové) "Poklad na ostrově", v kterém je pověstný popěvek přebásněn takto:

A taky že jsem verše nějaký čas vykřikoval a recitoval přidali jsme s kamarády "rum smíchenej s krví", ale nevěděli nic a teprve nedávno jsem odhalil, že to vlastně byla Černá rakev. S velkým Č. A že jde o podlouhlý, dodnes existující ostrov, kde kdysi byli vysazeni jacísi piráti, a to nikoli bez rumu, a nakonec to s nimi snad i dobře dopadlo.

Zda to věděl Stevenson? Netuším, ale všední život stával stranou jeho zájmu.

Více méně. A více méně právem mu vytýkali, že píše podle osvědčených vzorů a "nemá co říct". Zjednodušuje. Že se mu skutečně vytrácí cosi ze skutečné složitosti života, když každodennost záměrně pomíjí anebo nahlíží očima vlastní imaginace a uzavírá se do kupole vlastního, vysněného světa.

A nedělal to snad? Dělal – a jeho realismus je ireálný, ale přesto všemocný. Právě ireálností. Výjevy u něj úspěšně cloní skutečnost a vyhrávají to. Nedíval se jinak, než zrakem imaginace, neuměl to, a předěl mezi dobrodružstvím a vážností pro něj neexistoval. Reálné scény uměl skvěle odít do zcela ireálných obrazů a geniální "lunou" vlastního talentu každou iracionalitu osvětlil. Sice je fakt, že na konci života se synem "spíchli" i tři slabší knihy Pěkná brynda (=Nepravá bedna), Zachránce z vraku a Odliv, jinak však zanechal dílo neobyčejně "na výši", jak by jistě souhlasil i Jiří Grossmann, kdyby tak nemluvil jen o sportovních rozhodčích. I dnes to dílo fascinuje různorodostí a autorovou naprostou neochotou se opakovat. Formální vytříbenost tmelí všechny spáry, jsou-li nějaké vůbec, a dětskou představivostí snad autor disponoval až do smrti. Doufejme… A že dospěl ke krizi?

Jako každý a ne úplně, ne navždy. Zase se vzpamatoval a ještě v posledních měsících rozepsal skutečně mistrný román Weir z Hermistonu (1896). Mládí mu přitom zůstalo počátkem a koncem evangelia, jak postřehl Henry James, a velice přesně chápal, že děti nežijí ve stejném čase jako my, nýbrž v jiné, bájné epoše. Jednoznačně stál proti dekadenci svého vlastního "Klubu sebevrahů" a proti bezútěšnému naturalismu konce století, plný idealismu a – opravdu - skoro protichůdný Poeovi. K němu je přirovnáván jen kvůli vnějším znakům a neprávem.

Stevenson, tento skvělý skotský novoromantik umřel, ale zvládl ještě napsat paradoxní variaci na další z deseti přikázání nezabiješ, Falesánské pobřeží (1893), a tím se stal i realistou. U člověka jeho ražení to je nutno obzvlášť ocenit, protože mu možná nic nebylo těžším. Přesto to dokázal a nemůžeme ani tušit s jakým úsilím tady překračoval vlastní stín! A pokud si teď tento ostrovní příběh přečtete, všimněte si, že ve všech chvílích, kdy autor (jako tak často předtím) nastolí novoromantické elementy, ihned je zase nesentimentálně demaskuje.

Stevenson bohužel není česky celý přístupný, ale víme, že je podobně jako Poe v našem jazyce nedocenitelný, bohužel. Měl totiž až neuvěřitelně vytříbený cit pro rytmický a zvukový půdorys vět i celých odstavců a vždycky intuitivně, se samozřejmostí usiloval o dokonalost formy a stylistickou vybroušenost. V jedné eseji přiznává, jak ho okouzlují souhlásky P, V a F rozmístěné vhodně v anglickém textu, a jinde hlásá sblížení literatury s hudbou. I hudbě ostatně příležitostně holdoval a dokonce ji skládal!

Narazit na šťastného muže a šťastnou ženu je víc, než najít pětilibrovou bankovku, napsal R. L. Stevenson. Taková bytost… je zářivým ohniskem dobré vůle, a když vstoupí do místnosti, jako by se rozsvítilo další světlo.