Ludvík Souček: Blázni z Hepteridy (1972)

Bylo to tak? Skutečně? Má fantazie velkého snílka podobný důvod? Kdopak ví!

Sám se, jako asi i vy, přikláním k racionálnějšímu pohledu na život i vývoj pana Herberta George Wellse (1866-1946) a...

Byl čtvrtým, nechtěným dítětem služebné a zahradníka, zahradníka, který se také stal učitelem kriketu a byl o třináct let mladší než Wellsova matka.

I díky zlomené noze byl Herbert Wells už v sedmi letech lačným čtenářem, ale nečekaly ho zkraje jenom sny. Jako deptán jakousi prázdnotou všední reality prchal celé mládí z pracovních míst, které mu většinou nacházela matka, a nejdéle (i když taky „dva roky pekla“) vydržel prodávat látky.

Ne tak dál, já musím pracovat hlavou! chápal Wells stále hlouběji, až se uchytil jako učitel, ale i pak den co den od pěti ráno studoval. V osmnácti získal stipendium, nicméně podivné duševní krize pokračovaly. Neprošel třetím ročníkem vysoké a byl zřejmě rád, že mohl znova učit, ale nepřineslo to ovoce: Jeden žák ho při ragby kopl do ledvin a ty už měly Wellse vždycky zlobit.

Vedle toho ale trpěl i krvácením do plic. Doprovodnou bolest tlumil morfiem a tady, v podobně rozených snech hledejme i původ působivých příběhů jiných dimenzí o panu Plattnerovi a pánu Elveshamovi. Zde se zrodily prózy Ukradené tělo či působivá symbolická povídka Dveře ve zdi.

Studia nakonec dokončil, i když večerně, stal se bakalářem Londýnské univerzity (1890) a koncem života získal i doktorát. Sám sebe ale víc objevil v psaní, a když se to stalo, do přelomu devatenáctého a dvacátého století chybělo už jen pár roků. Panu Wellsovi stačily, aby na papíře sugestivně zformuloval většinu témat, na kterých stojí vědecká fantastika, a aby prodal imaginaci básníka i díky filmovému vidění. Nejen jím se překvapivě podobá Charlesu Dickensovi, všimněme si však, že nejvěrohodněji líčí nejfantasknější, a jak úporně a neúprosně vyvozuje důsledky. V tomto smyslu byl přesvědčivý sadista.

Začalo to, jak známo, Strojem času (1893), první existující knihou o řízené cestě touto „čtvrtou dimenzí“. Máme-li jí věřit, v budoucnosti budou žít v podzemí lidožraví Morlokové, potomci proletariátu, zatímco tady nahoře zlenivělí a zakrnělí potomci těch, co nepracovali. Morlokové, mimochodem, do značné míry inspirovali i Tolkienovy skřety, a tak si tedy podal ruku pozdější král fantasy s králem vědecké fantastiky.

Nejznámější pokračování té Stroje času nazvané Muž, který miloval Morloky (1980) publikoval David Lake, ale všimněme si už dalšího Herbertova Bestselleru, Ostrova doktora Moreaua (1896). Fakticky jde o krutou parodii na stvoření člověka a takříkajíc "darwinovský" horor, který mj. stojí u vzniku Čapkova R. U. R. Když román vyšel, vyvolal skandál. „Jste profesor odpornosti,“ četl o sobě. "Ne, ta zvrhlost nikdy neměla být napsána…“ Je pravdou, že místy ještě provokativnější pokračování publikoval Brian Aldiss (1980).

Co ale vůbec tak straší ve Wellsově Moreauovi? Samozřejmě pitvorní zvěrolidé. Prasečí žena, Leopardí, Ocelotí, Pumí, Opí a Psí muž, Medvědobýk, Hyenosvině, Koňonosorožec anebo Satyr. Ty všechny pojí s Morloky i sublimovaný odpor k následkům ubíjející práce a chudoby, kterýmžto situacím autor vší svou energií a vůlí unikal. A právě Morlokové a zvěrolidé jsou tak překvapivě podvědomým přetavením odporu k proletářům, kteří si „vždycky jen chtějí naplnit břich,“ jak se Wells taky nechal slyšet, nicméně není to naštěstí tak jednoduché a ve swiftovsky laděném finále Ostrovu doktora Moreaua je podobné rovnítko posunuto výš, totiž mezi zvěrolidi a lidstvo jako takové. „Nad každým Londýňanem se otřásám jako nad jeho zvířecím předkem,“ dočítáme se.

Co následovalo? Pozdně gotický horor Neviditelný (1897) s výrazně raskolnikovským Griffinem, dílo napsané opravdu geniálně, a pak už Válka světů (1898). Než ji začal tvořit, projel na bicyklu okolí Wokingu, kde žili s druhou manželkou, pak usedl a poklidně dotyčný mírumilovný okrsek "zničil a rozkotal"... „Své sousedy jsem pobil krajně bolestivými a výstředními způsoby,“ dodává s černým či cynickým humorem, jeho vizi o obrovských trojnožkách postupujících směrem k Londýnu lze však číst i jako metaforu a zlou vzpomínku Britů... mj. i na zaviněné vymření Tasmánců (1869).

Česky byl uveřejněn nejen román, ale i slavný rozhlasový scénář Howarda Kocha realizovaný kdysi Orsonem Wellesem (1938), osobně však jsem si všiml, že snad ještě víc než knihou je dramatizace inspirována rozhlasovou reportáží z katastrofy vzducholodi Hindenburg (1937).

Sama Válka světů ovšem taky nevypučela na zeleném trávníku. Ji inspirována, což se už ale zapomnělo, masově tenkrát čteným dílem George Chesneyho Bitva u Dorkingu (1871), které ovšem líčí „pouze“ německou invazi na Ostrovy. Obě díla pak H. G. Wells parafrázoval ve vůbec první „tankové povídce" dějin Obrněnci (1904). Ano, i ona náleží do ranku science fiction, tak jako Bitva u Dorkingu, a dodejme už jediné: Tanky byly poprvé užity až v bitvě na Sommě (1916).

Už toho napsal dost, a přece vize krvavých bojů nešly Wellsovi z mysli. Válka ve vzduchu (1908) plasticky zobrazuje útok Německa na New York za pomoci vzducholodí. Román Osvobození světa (1914) líčí i jaderné údery a vědec Leo Szilard vždycky tvrdil, že právě Osvobození světa jej přivedlo k práci na atomové bombě... Ale vraťme se k nejklasičtějšímu z Wellsových období završeným Prvními lidé na Měsíci (1901). Taky tento román o naší duté oběžnici už jenom navázal na některé knihy. V Letu na Měsíc (1827) George Tuckera (1775-1861) se přitom poprvé psalo o antigravitačním kovu.
Percy Greg (1836-1889) v knize Napříč zvěrokruhem, příběh neúspěšného rekordu (1880) doletěl zase díky antigravitaci až na Mars, nicméně H. G. Wells antigravitace využil ke kratší výpravě a vysnil skleněnou kouli pokrytou tzv. cavoritem, kovem rušícím zemskou přitažlivost. Tento vynález v knize zprvu málem způsobí odsátí veškeré zemské atmosféry do vesmíru, ale naštěstí to dopadne únosně a cavorit je zkrocen, aby sloužil právě putování na Lunu. Co tam hrdinové najdou a kde? Taky to je dnes už všeobecně známo a zatímco k Morlokům stačilo sestoupit pod zem TADY, za hmyzími Selenity se už prostě muselo putovat kosmem a pak i miliony chodbiček "obřího úlu", kterým se ukázala být naše oběžnice.
A Měsíčňani? „Nemají žádná práva, jen funkce. Dělba práce je mrzačí,“ píše opět Wells a skvělý román vrcholí sérií zpráv odvysílaných zajatým Cavorem z lunárního jádra do okamžiku, kdy je umlčen uprostřed velmi divné věty „vezměte ztečné...“ Pokračování Mravenčí lidi z Tibetu (1995) vytvořil Stephen Barter a protože česky vyšlo v Ikarii, odbočme do Čech ještě jednou...

Roku 1972 publikoval Ludvík Souček časopisecky sci-fi román Blázni z Hepteridy, ve kterém obyvatelé titulní planetu předvádějí mimozemšťanům, ale vybraným. Vykutáleně nás unášejí a my po návratu popisujeme tamní aspekty života, nicméně Hepteriďani vlastně nelapají jen tak někoho a do jejich osidel padne třeba spisovatel Jamese Hiltona (1900-1954), pozdější autor románu Ztracený obzor (1933) o tibetském klášteře Šangri-La, a také Wellse. Ten zážitek přetaví v utopii Lidé jako bozi (1923).
A jistě, Souček si vymýšlel, posledně zmíněný Wellsův román je však skutečně klíčový. Už roku 1923 se výslovně odvolává na „Einsteinův stín“ a Pozemšťani včetně už tenkrát karikovaného Churchilla zatouží ráj utopie a jiné dimenze násilně a zbraněmi dobýt - asi jako Hernando Cortéz Mexiko anebo ve stylu hrdinů mistrné Kiplingovy povídku Muž, který chtěl být králem. Nakonec však to není třeba. Proč?

Skupina lidí se stane obdobnými bacilonosiči, jako kdysi celé lidstvo Marťanům ve Válce světů.

S Wellsovými romány si nezadají Wellsovy brilantní povídky. Arthur C. Clarke řadil k „malým klenotům“ zvlášť Hvězdu a Zem slepců. V druhé zmíněné próze se setkáme s kmenem Ekvádoru, který považoval vlastní údolí za jeskyni. Smysly divochů byly s výjimkou zraku extrémně vyvinuty a žádný vidoucí tu neobstál. Nikoli jen z lásky ke zdejší dívce si hlavní hrdina zatouží vypíchat oči, ale naštěstí to neudělá. Tady i jinde nás autor nechává zvážit, jde-li vůbec o fantazii, a mnohé jeho prózy lze číst i jako popisy zešílení. Dobrým příkladem je krátká a hrůzná próza Porró o muži pronásledovaném oddělenou hlavou člena mstivé sekty.
„Mnohé Wellsovy povídky jsou čirými sadismy,“ ulevil si zmíněný Clarke. Konstatujme, že nelže, ale naštěstí jde o sadismy s vizí. Ve Vládě mravenců jsme varováni před jedovatým oceánem tělíček od Amazonky takto: „Roku 1960 objeví mravenci Evropu a ovládnou svět.“ Ale podobně kryptozoologické náměty skýtá čtenářům i Údolí pavouků (o souboji s jakýmsi „hnusem“ z poletujících zámotků), Útok z moře (lidé čelí obřím hlavonožcům), Úspěchy vycpavače zvířat (veselá povídka o ptáku Moa) či Aepyornisův ostrov. "Podmořská povídka Propast je pro změnu zajímavá tím, že nejen atmosférou očividně ovlivnila Howarda Phillipse Lovecrafta, a plasticky líčí sestup na dno Pacifiku (1896), ačkoli Piccard dobyl tu hlubinnou kótu až roku 1960.

Wellsův fascinující příběh Pozoruhodný případ Davidsonových očí nás zpraví o muži hledícím „na druhou stranu zeměkoule“ a obdobné Křišťálové vejce je zas průzorem odkrývajícím Pozemšťanovi povrch Marsu při pouhém pohledu do titulního vejce z londýnského krámku... Ale Superstimulátor (v novějším českém překladu Superaktivátor) je vůbec nejskvělejší vynález, anžto zrychluje životní pochody o tolik, že vnímáte půl vteřiny hodinu. Následkem toho svět před vašima očima fakticky strne, skoro se zastaví, a když se pod vlivem superstimulátoru jen hnete, šaty vám vzplanou! "A tuhle povídku jsem napsal díky superstimulátoru za pět minut,“ bájí na konci vypravěč.

Vědeckofantaskní charakter zvládl ovšem H. G. Wells předat i artefaktům z pohádek. Jablko vypráví o plodu stromu poznání a věrohodností poutá zrovna tak příběh Pan Skelmersdale v říši vil. Tatáž efektní metoda (využitá u nás, mimochodem, nejlépe Karlem Michalem v Bubácích pro všední den, 1961) nefungovala Wellsovi už tak spolehlivě v případech románů Mořská panna (1902) a Podivuhodná návštěva (1895), druhý u nichž je o problémech anděla s křídly.

Ani čerty však H. G. Wells nepomíjí, jak dokládají další dvě povídky: Divocí oslové pekelní a Harringayovo pokušení. V druhém případě jde o téma Obrazu Doriana Graye a Šagrénové kůže (tu napsal už předtím Balzac) odrazivší se po Wellsovi třeba i v Meyrinkově povídce Preparát či v Lerouxově divadelní hře Muž, který viděl ďábla.

Ale neulpívejme na detailech. Wellsovy rady Winstonu Churchillovi („zdokonalte pásy tanků“, „užijte u zákopů lanovku“) vedly, pravda, k rozpakům, ale takzvanou spekulativní literaturu změnil tento muž totálně. Absolutně. Navždy. Vdechl jí jako dobrá víla úžas i vlastní okouzlení možnostmi. Šancemi. A vyslovil sto trefných předpovědí! A přece klesají padají snahy o hlubší reflexe Wellsových děl do bahna slepých uliček a ani já neuspěl. Ani s Válkou světů a jejími údajnými významy to není jisté a smiřme se s tím, že spíš běží o dodatečná dosazení oněch metaforických přesahů a významů. Podle Asimova šlo o nejlepšího sci-fi autora všech dob, mnohé čtenáře ale jednoduše zklame. Až příliš otrocky se "odrážel" jen od formy a pouze vnějšího nazírání. Je to ale, myslím si, vyváženo obsahem...

„Z vyššího hlediska nebyl vpád Marťanů bez užitku,“ napsal Wells každopádně. „A nám, lidstvu vzal bezstarostnou důvěru v budoucnost, která je pramenem úpadku.“

Padesát let po vlastním boomu bychom však našli téhož muže až na dně propastného zoufalství. „Jako lidstvo jsme nepolepšitelní,“ napsal, ale jeho dílo naštěstí mluví také o opaku, i když v příběhu Všichni na palubu, letíme na Ararat (1941) pán Bůh dokonce prosí Noea, aby do archy ani nevstupoval: „Člověk radši ne.“ Ještě v pamfletu Rozum v koncích (listopad 1945) pokračoval H. G. Wells podobnými slovy, ale hovořil spíš o sobě a únavě než o světě. „Konec života je blízko a zabránit mu nelze. Historie? Je to jen závod mezi vzděláváním a katastrofou a katastrofa zvítězí.“ Ne, tady se netřpytí perly humorných přeháněk, jenže co naplat, nebe Wells vytáhl a zbavil mračen. I kdyby nechtěl. A i když kdysi  navrhoval, aby mu na pomník vytesali: "Jděte všichni k čertu, já vám to přece říkal!“