Kteroukoli chodbičku tatínek vybral pro další postup, vždycky se ukázala po pár zákrutech slepá. S lákavými bočními tunýlky to vycházelo zrovna tak. Jako by náhle všechny stezky ústily jen do propastné nicoty starého zákona a ani bílí "strážníci" jim neporadili. Mlčeli. Usmívali se. Čekali. A paúsměvy těch bílých paňáců z ledu a bez srdcí byly na každé další křižovatce. Úplně stejné. Desítky a možná stovky Lorenců se na maminku s tatínkem usmívaly strnule trčícími uhlíky koksu a stěny bludiště zářily do tmy hlaďounkým ledem. Jako skluzavky kluzké klouzačky pod botami zlolajně podkluzovaly a rychle, ba ďábelsky rychle přituhovalo.
"Nestihnu dětem přihřát večeři," lamentovala maminka, "a určitě se tam samy bojí!" "Musíme najít jakýkoli opěrný bod," odvětil, "a z něho vyjdeme při hledání směru."
"Kdybychom tak našli aspoň samoobsluhu anebo lékárnu!" vzdychla. Ale nenašli ani prodejnu, ani lékárnu, nenašli už vůbec žádný domek a nemohli najít ani rybníček, ke kterému původně mířili. Jenom nekonečné bludiště větvících se chodbiček zelo jako bílé peklo a nikde ani živáčka. I Londýn zlověstného pana Hyda byl proti tomu vycházkovým parčíkem. Najednou maminka usedla na ledový balvan. Ačkoli se to nemá. A úplně žalostně se rozvzlykala. "Určitě jsme se dostali až někam za městečko!" A vlasy, které jí vyčuhovaly zpod naražené čepice, měly stejně veveří barvu jako ty Klářiny. "Já myslím, že bloudíme v nějaké odlehlé oblasti. Tohle je část bludiště, kterou docela jistě nehloubily naše děti, ale nějaké cizí. Ne, takhle daleko bych je nikdy nepustila."
"Já taky ne, ale vždyť vlastně nevíš, jak jsme daleko!" zasmál se násilně otec. Naoko hrál poklid, aby ženě dodal odvahy. "Třeba jsme svým dětem i teď daleko blíž, než si myslíme. Pojď!" A objal maminku okolo roztřesených ramen. S dobře hranou sebejistotou s ní vkročil do nejširší z chodeb větvící se křižovatky, ale také ta se začala po chvíli drasticky zužovat a nakonec už se jen taktak protahovali. Šli však neustále, až jako roboti, a prodrali se na jakési náměstíčko.
Bělomodré stěny jako by se nad nimi tyčily k nebi. Led je svíral v těsném obdélníku a cesta opět končila. "Tak, a teď toho mám právě dost!" vybuchla. "Nebudu se tu motat jako motovidlo!" Vzhlédla. "Vylezem nahoru! Konec hry."
Což byla i výzva, kterou by žádné z dětí v životě nevyslovilo. Vylézt nahoru? To přece bylo proti pravidlům! Maminka ovšem už malou holkou zřejmě nebyla a svět se pro ni točil jinak. Nekončil těmihle chodbičkami ze sněhu. Zdála se roztrpčena. "Vysadíš mě?" ptala se i při pohledu na příšernou hladkost stěn a tatínek ji poslušně uchopil do náruče, ale sněhu už nad nimi viselo tolik... Vzlykajíc mu sklouzla kol krku a uviděl zpod čepice vykukující rusé vlasy pokryté bělavým sněhem a vířící sníh nepřestával padat a byl teď jako popel, co se vznáší po výbuchu arktické sopky, a jeho barva v nich budila čím dál hlubší hrůzu.
A bol. "Že já si nevzal tu Marvinovu mapku!" chytal se tatínek za hlavu. "A že jsme tehdy nevymysleli rozumnější třetí přání!" dodala.

Sotva to dořekla, stál před nimi Lorenc. V obličeji se zdál strašidelně bledý, ale jinak vypadal sebejistě a jenom snad trochu osaměle a jako by právě vypadl z nějaké dobrodružné povídky. Oči mu ve tmě žhnuly jak uhlíky. "Tak co?" vyhrkl. "Jak se vám zamlouvá každoroční nadílka? Veliká síla, ne? A taky nádhera sfér!"
A pitvorně před nimi poskočil, tak jako králík, a maminka si všimla, že jeho nohy vězí v podivných galoších. Snad vydlabaných z ledu? "Tohle křupání pod nohama miluji!" pochvaloval si labužnicky. "No, nekřupe to snad jako perník?"
Jen koutkem oka je pozoroval a koutkem úst dumlal rampouch. Vypadalo to groteskně. Skoro jako ledová fajfka? Nebo jako když si nedostatkem citu strádající děcko musí a musí cucat palec a nepustí ho to ani na prahu dospění... "Že ale dneska sypou, ti mí mackové, co? Taky že se napráskli. Jen co je pravda. Největší mrkev na světě z Guinessovy knihy rekordů o váze pětadvacet kilogramů, jo, skoro takovou jsem dneska schrastil! Páni! Já ty huňáčky slyším chroupat až sem!"
A točil se ve sněhu na patě jako bejblejd a maminka měla dojem, že se tím zvedl docela ostrý vítr. A taky že zvedl. "A víte, že těm žroutům každoročně strojím jedličku?" dotkl se Lorenc tatínkovy mrznoucí ruky. „Smrček hned opadá! A borovičku, tu vedu spíše v kapalném skupenství." „A modřín?" „Modřín, ten zas bývá tak zjemnělý... Nehodí se do praktického života a loni mi ho, mrchy, schroupaly na posezení."
„My jsme... krapátko zabloudili," přerušil ho tatínek jaksi kovově. „Hele, nepomohl bys nám z té štrapáce a šlamastyky, kamaráde?"
A ona dodala: „Ano, nepomohl bys nám ještě jednou? Jako tenkrát? Pomoz nám najít cestu domů, Lorenci," dodala. „Moc tě prosíme. Naše Klára a malý Marvin tam někde čekají, až přijdeme. Uznej: co si sami počnou?"
„Hm, ALE VY JSTE DOMA!" píchl Lorenc zaskočeně do stěny ze ztvrdlého sněhu a rozpačitě kus vyrýpl. Pěchoval soustředěně kouli, která mu kupodivu držela. „Rád bych vám pomohl, ale toto bludiště jsem bohužel neprojektoval, jak sami víte. Je to práce malého národa. Oni všechno drze vydlabali, a to s pořádnou láskou, a kde se děti pustí s chutí a vášní do díla, tam moje triky končí.“
Ale vrtěli hlavami, nechtěli uvěřit.
„Věřte. Vyznám se tu stejně mizerně jako vy. Tak je to. Byli jste v zemi Oz?“
„Ne.“
„Jsou zatraceně chytré, tyhle vaše ratolesti, a jen ony se v labyrintu vyznají. Já sám... Ne. Protože nejsem Alenka. A nanejvýš bych vám pomohl zabloudit ještě víc. Kromě toho... Už mě beznadějné bloudění a trápení poslední dobou nebaví."
A zkrápníkovatěl. Snad vnitřní lítostí. Už nevířil, neposkakoval a zkroušeně se začal i zmenšovat, asi jako když zjara taje sněhulák.
„Počkej!" zařval vtom tatínek.
Pozdě. A Lorenc se stával menším a ještě menším, až se zkrátka a dobře stal i tím nejmenším na celém světě, zatímco moji oblíbení manželé se chytili za ruce a ležela před nimi už jen loužička, z které se do světa dívaly dva černé uhlíky. A zároveň se ozval strašlivý rachot. A kvílení. Zvuk surově túrovaných sněžných skútrů?
Snad. A to hodně nablízku. Do toho však i nepřetržité cvakání. Obří zubařská vrtačka se tu propracovávala ledem. A prásk a prásk! V křišťálové stěně, která náměstíčko uzavírala, se pekelně rozšklebila rudá puklina a naprosto stejná škvíra se rozevřela i v protější stěně. A oni? Vnímali vánoční záři.
Chvílemi byla rusá jak maminčiny vlasy a chvílemi pomerančově oranžová. Ledy pukaly na všech stranách a zběsilé vytí neviditelných skútrů ještě zesílilo. Z puklin sálal žár a nebe se divně lesklo. Na zeměkouli kdosi hodil skleněný příklop a ten byl miliónkrát větší než baňka, kterou kdysi vyhrabali Klárka a Marvin. Jejich rodiče se tiskli poplašeně k sobě. Lorencovi králíci sestupují?
Teprve po chvíli se tatínek vzpamatoval. „Pryč!" Chtěli se vrhnout do chodbičky, kterou přišli, ale zařvalo jim v ústrety něco nestvůrně velikého. Stínadla jakási odtud zaútočila. Ohyzdně lesklé naběráky z oceli a svištící lžíce rotující v šíleném kruhu. Korečkové rypadlo nepřetržitě nabírající sníh a to vše začalo se zběsilou rychlostí veškerou bělost likvidovat. S pískotem, skřípotem. A hrnulo to do jediného bodu uprostřed tisknoucí se dvojici a dralo se to k ní všemi těmi rudými škvírami a ze všech stran. Kam uskočit a kde se skrýt? Země se s praskotem prolomila a oni se zřítili do podivné podzemní místnůstky, která připomínala kuchyni, ale skútry smrti už se kývaly nad nimi a jeden obrovský drapák lačně rozvíral chřtán. Mlask! znělo mu v útrobách a netušili, že jsou v kuchyni své vlastní Klárky.
Chňaplo to po nich jako zrádná tlama útočícího megalosaura! Bylo slyšet ženský výkřik. Ruka spíš bezděky udeřila svým hřbetem do ledové stěny a ta se roztříštila jako zrcadlo a na miliardy střípků. Vyjeknutí páru táhle doznívalo v hlubinách dimenze... A potom ticho, tak zimní, a tak bíle studené! A sníh se snášel a ti dva se stále ještě drželi za ruce a zase šli po známě bílé louce. "Tak se mi zdá, že jsem ze vší té krásy na chvíli v chůzi usnula," vzdychla budoucí maminka, která byla ještě dost mladou dívkou.
"Jo, uspává to," přitakal ten mládenec. "A víš, že se mi teď na malou chvíli dokonce něco zdálo?" "A co?" objala ho a sníh padal a padal, ale výš než po kotníky jim nesahal. "A co se ti zdálo?" opakovala zřetelněji. "Už ani nevím. Ale myslím, že to bylo docela hezké, anebo aspoň ze začátku."
"Mikrospánek?" Vteřinu trvající!
"Asi. Ale jako bych v té vteřině prožil celý život."
"Prosím tě," řekla mu jeho žena s úsměvem a po dlouhé pauze. "To snad ne! Celý život?"
"Ano. Opravdu. A byl to život se vším všudy, co člověka může potkat na jeho klikatých cestičkách." Se všemi dobrodružstvími a láskami a zradami, myslel si. A mrazem.
"I s dětstvím?" ptala se.
"Dětství bylo naštěstí nejdelší a nic tak dlouhého už potom nepřišlo, víš? Potom už se všechno jenom zkracovalo a tálo to jako cesta křišťálovým bludištěm, ale podrobnosti už jsem zapomněl."
"A měl jsi strach?"
"Ne, protože to nebyla žádná moc osamělá cesta."
"A proč by taky byla, " řekla, "když jsi tady se mnou." A hrobovým tichem se na ně snášelo nikde nekončící bílé moře.

KONEC

(Knižně vyšlo v Malé vánoční knížce)