Ema Destinnová
vlastním jménem Emilie Pavlína Věnceslava Kittlová (26. 2. 1878, Praha – 28. 1. 1930, České Budějovice, vystoupila v pražské Lucerně několikrát:
8. 9. 1918, 18. 11. 1926, 26. 11. 1926 (tehdy šlo o společný koncert s Oto Máchou), 27. 5. 1922, 6. 5. 1923.
Byla dcerou bohatého pražského kulturního mecenáše Emanuela Kittla a operní pěvkyně Jindřišky Šrutové. Emanuel Kittl byl majitelem pražského pivovaru U Štajgrů a vlastnil doly na antimon a zlato v Milešově u Milevska. Nebyl příliš odpovědným podnikatelem, ale rozuměl umění a patřil k mecenášům malíře Václava Brožíka a básníka Jana Nerudy, financoval vydávání Hudebních listů…
Ema byla nejstarší z jeho potomků (měla ještě sestru Jindřišku, bratry Emanuela a Antonína) a osud ji obdařil mnoha talenty. Malovala, hrála na klavír, učila se hře na housle u profesora Ferdinanda Lachnera a ve svých osmi letech měla svůj první koncert. Psala básně, překládala a nějakou dobu brala hodiny psaní u profesorky Marie Destinové-Löwelové, podle které si později zvolila svůj pseudonym. Mimo to studovala herectví u Otýlie Sklenářové-Malé v dramatické škole při Národním divadle v Praze. Později se jí herecká průprava velmi hodila a její výkony v operách byly díky tomu jedinečné.
Když neuspěla v pražském Národním divadle, zkusila to v berlínské Dvorní opeře, tehdy jedné z nejslavnějších světových scén. Poprvé se postavila na scénu 19. 7. 1898 jako Santuzza v Mascagniho opeře Sedlák kavalír. Měla obrovský úspěch a okamžitě byla potvrzena císařem Vilémem II. jako první dramatický soprán.

V tomtéž roce, 10. 11. 1898, píše Bedřichu Spurnému o svém úspěchu v Bizetově Carmen, když zaskočila za nemocnou pěvkyni Rothauserovou. V hledišti seděl i uznávaný kritik Lothar Briegel, který byl zklamán, že místo jeho oblíbené pěvkyně bude vystupovat nějaká „Češka z Prahy“. Ale její projev ho tak okouzlil, že napsal druhý den tuto kritiku:
„Destinnová zpívala Carmen tak, že to působili jako zjevení. Nebylo tu nic ze staré šablony, nic konvenčního, jako u obvyklých představitelek této role. Zde bylo skutečně divoké dítě přírody, pravá španělská dělnice z továrny na tabák, jak o ní Bizet snil – žena, která chce milovat za každou cenu, dnes toho, zítra zase onoho, až se pod silou svého pudu zhroutí. K tomu všemu přistoupily nádherné temné tóny, jež například ve scéně pašeráků podávala Destinnová s takovým citem, že na posluchače a diváky padala až hrůza z toho, jak vyprávěly o zoufalé osamělé duši…“

Stala se primadonou berlínské Dvorní opery a vystoupila tam během deseti let v padesáti úchvatných rolích.
Roku 1905 debutovala v londýnském Covent Garden v titulní roli Pucciniho opery Madame Butterfly a působila tam posléze do roku 1914 a znova od roku 1919. Po úspěšných vystoupeních ve Vídni, Londýně, Praze a Paříži byla v roce 1908 pozvána do newyorské Metropolitní opery, kde se stala partnerkou právě jednoho z nejslavnějších tenorů všech dob Enrica Carusa. Zpívali spolu ve dvanácti operách více než stopadesátkrát.
Jenom v Národním divadle v Praze, kde v roce 1900 odzpívala tři vystoupení, se jí nedostalo uznání. Ovšem nakonec se ho dočkala. Poté co vystupovala v mnoha českých a moravských divadlech a hostovala celkem šestaosmdesátkrát v Praze, dostala konečně v roce 1908 pozvánku do Národního divadla a stala se jeho čestným členem. Krátce nato byla vyznamenána titulem komorní zpěvačka při pruském císařském dvoře.
V roce 1916 se vrátila do Čech, ale kvůli obvinění ze špionáže jí byl odebrán pas a ona byla uvězněna na svém zámku ve Stráži nad Nežárkou v domácím vězení. Převážela prý jakési důležité dokumenty v podšívce svého kabátu a byla přitom odhalena. V posledním roce první světové války, 1918, se vrátila opět na scénu a zase přišly úspěchy.

Po válce vystoupila jedenáctkrát v Covent Garden v Londýně. Roku 1919 se znovu objevila na dvě divadelní sezóny v newyorské Metropolitní opeře. Těžce onemocněla a včasná operace jí zachránila život. Podnikla v roce 1925 krátké turné po Jugoslávii a vystoupila úspěšně v Bratislavě. Následoval poslední koncert v pražské Lucerně a turné po dvaceti městech Československa. V roce 1928, u příležitostí 10. výročí vzniku republiky, zazpívala naposledy v Londýně. Dožila osaměle na svém zámku ve Stráži nad Nežárkou a jen příležitostně vystoupila na koncertech. „Není ničeho horšího, než když se musíte dívat na starou ženu na jevišti“, bylo její krédo v posledním období života.
Zemřela během operace očí 28. ledna 1930 v Českých Budějovicích a na její poslední cestě na vyšehradský hřbitov se s ní přišly rozloučit tisíce obdivovatelů.

♦♦♦

Podle vzpomínek Bedřicha Spurného (na obrázku) měla velký smysl pro humor. Jednou pořádala u příležitosti vzniku Československa recepci ve svém zámečku ve Stráži nad Nežárkou, na kterou přijelo mnoho významných hostů. Dokonce prezident T. G. Masaryk se svou dcerou Alicí a synem Janem, ministr zahraničních věcí Edvard Beneš s chotí Hanou a také francouzský generál Pelé. Ten si pozvání velmi považoval a rozhodl se, že přípitek pronese v češtině a požádal Emu Destinnovou o pomoc. Ta ho tedy naučila česky podle jeho mínění přípitek a ho vzápětí pronesl.
V domnění, že říká: „Na zdraví!“, pozvedl číši a jadrně zvolal: „Do prdele!“
Hana Benešová s chotěm prý byli poněkud pohoršení, ale Jana Masaryka i jeho prezidentského otce to naopak velmi pobavilo.

♦♦♦

Ema Destinnová byla také výbornou rybářkou.
V Nežárce v té době byla spousta štik a v jejich lovu prý byla nepřekonatelná. Někdy jich nachytala tolik, že je musela dát i do van v pokojích hostů a ti to brali jako velké povyražení, že jsou ubytování spolu s několika rybami. Ema je vždy ujišťovala, že tam dlouho nebudou, že si s nimi její kočky velmi rychle poradí.

♦♦♦

Ema milovala různé technické vymoženosti a nechala si ve svém zámku zavést pohyblivé schodiště, které vedlo z haly ke dveřím na půdu. Velmi ráda vyslala po schodišti nahoru hosta, který u ní byl poprvé. Když ho schodiště dopravilo nahoru, otevřely se dveře, vyjel klavír, za kterým seděl kostlivec a začal hrál. Místo očí měl blikající žárovky, jimiž se po hostovi otáčel a vypadalo to tak bizardně, že se o většinu hostů pokoušel infarkt.

♦♦♦

Ema skládala básničky k různým příležitostem, kreslila karikatury, ostatně několikrát ztvárnila i Bedřicha Spurného, z něhož si dělala legraci, že jako manažer prodělává na svých umělcích miliony. Ostatně nebyla od pravdy daleko. Vtipkovala také při svých vystoupeních. Při komorních koncertech ji často na klavír doprovázel hudební skladatel Jindřich Jindřich, skromný a velice plachý člověk.
Ema zařadila do svého repertoáru lidovou písničku „Rázný hoch“, kterou musel vždy ohlásit právě Jindřich Jindřich a pokaždé ten rozpor mezi názvem písně a jeho očividným charakterem obecenstvo velmi pobavilo.

♦♦♦

Ema Destinnová byla opravdu slavná a vydělala spoustu peněz. Dostávala také hory darů, mezi nimi i velmi cenné šperky, obrazy, historicky cenné předměty. Svět jí ležel u nohou a dělal jí pomyšlení. Tak se stalo, že shromáždila jednu z nejpozoruhodnějších uměleckých sbírek na světě. Ovšem byla velmi štědrá a mnozí lidé toho uměli využít, spíš se dá říct zneužít. Hlavně její sestra Jindřiška, která si říkala Jetta a byla provdána za rakouského šlechtice a majitele Vysočanské mlékárny Bedřicha z Freyenfellsu, který vlastnil v Praze zámeček a několik desítek činžovních domů. Ta k Emě často jezdila a pokaždé si odvážela něco z jejích cenností. Také muži Emě dovedli udělat vítr v majetku. Zejména její poslední manžel, o čtvrt století mladší Josef Halsbach, nadporučík letectva, který si říkal Joe.

 

♦♦♦

Enrico Caruso ji několikrát žádal o ruku, Richard Strauss o ní hovořil jako o „nejnádhernější ze všech“, okouzlila dirigenta Toscaniniho, Puccini pro ni napsal operu Děvče ze zlatého západu, chtěl ji barytonista Metropolitní opery Dinh Gilly…
Její první velkou láskou byl cyklistický šampión, syn školníka a instalatér Jindřich Vodílek, nešťastnou lásku prožila také s nakladatelem Mojmírem Urbánkem, poté s Adolfem Wenigem. Jejím dalším životním partnerem byl kromě barytonisty Dinha Gillyho, tenorista a klavírista Mario Roman. Ten se k ní do Stráže nastěhoval poté, když byl Gilly coby válečný zajatec od nás deportován.
Bedřichu Spurnému důvěřovala a svěřovala se mu ve svých dopisech.
Například 15. 10. 1898 mu napsala o svých citech k Jindřichovi Vodílkovi:
„…Vzpomínám na onen prokletý rok 1897, ve kterém zemřela má dobrá matka, ve kterém zmizel nejsladší sen mého života – má láska. Vzpomínám na oba ty pohřby se slzami v očích a zdá se mi, že to, co mi žít zbývá, nemá již nijaké barvy ani světla. Roste to všechno bez mého vědomí v mé duši, jako když klíčí brambory ve sklepě. Smějte se, už je to tak. Budu se vám zpovídat, chcete? Neodsuzujte úšklebkem nebo poznámkou něco, o čem se žádnému z vás dosud nesnilo. Já mám Jindru dosud ráda. Kdybyste mě viděl, kterak jsem se chopila jeho obrázku! Jak jsem ho líbala, jak jsem slzela! Ach, zapomenout nemožno! Dala bych dvacet let svého žití za jediný rok s ním. Utrpení, nejhorší duševní muka, zoufalost a beznadějnost – naučil mne on znát. Udělalo to ze mne to, co jsem. Ženu umělkyni s duší citovou, se srdcem čistým, otevřeným jen lásce k umění. Dovedete to pochopit? Snad ano, má příbuzná dušičko…“

Když Jindřich Emu opustil, byla tak zoufalá, že opravdu chtěla spáchat sebevraždu a zachránil ji právě Bedřich Spurný. Jen šťastnou náhodou k ní do domu U božího požehnání blízko Wilsonova nádraží (které se ale tehdy jmenovalo Nádraží císaře Františka Josefa) přišel 4. dubna 1899 v okamžiku, kdy stála na okraji pavlače připravená k osudnému kroku do prázdna. Na poslední chvíli ji popadl za její dva dlouhé copy a přitáhl ji zpátky. Ona této chvíli později věnovala verš:
Byl to sen, a v jeho chvění
smrt měla přijít dřív než probuzení…
Hned další den Ema cestovala na vystoupení do Berlína, odkud 5. 4. Bedřichovi Spurnému napsala:
„…Proplakala jsem celou cestu a pláču dosud. Připadám si po příjezdu, jako bych to nebyla ani já, jako by mou poslední naději někdo zlomil, zničil. Včera, pouhou náhodou, jste viděl to děsné drama, a věřte mi, že se za svou slabost dodatečně stydím. Ale aspoň jste viděl, že to, co ve mně dřímalo, byl skutečný a nelíčený cit. A takové utrpení zabíjí…
To smutné ´proč´ našeho života se ve mně vzňalo jakoby plamenem. Já za sebe nemohu. Je mi dáno milovat, rozumím tomu kouzlu a ztrácím přitom život. Třískala bych hlavou o zeď za poslední nerozvážný kousek…“

Mezi její milence patřil také francouzský dirigent Georges Lapyere, naprosto netalentovaný až směšný, ale ona ho podporovala a prosazovala, během války ho dokonce ubytovala u sebe ve Stráži nad Nežárkou. Jemu se tam tak zalíbilo, že se po jejich rozchodu odmítl odstěhovat a dalo jí hodně práce se ho zbavit.
Ale to ještě nebyl nejhorší muž jejího života. Tím se bezesporu stal nadporučík letectva Josef Halsbach, který si podle tehdejší módy říkal Joe, a jednou jí přinesl letecké snímky jejího zámku. Byl o pětadvacet let mladší a Emě připadal tak plný života, že mu sama nabídla sňatek. Jemu, který byl v civilním životě drogistou, dělala moc dobře přízeň slavné umělkyně a samozřejmě se sňatkem souhlasil. Vzali se 19. 9. 1923 a Emě začalo peklo. Její mladý manžel hýřil, flámoval a rozprodával všechny cenné obrazy, šperky, památky. Například knihovnu s dvaceti tisíci cenných svazků prodal za pakatel, smaragdovou brož se řetězem z briliantů z pokladu sultána Abdula Hamida prodal za pouhých pětatřicet tisíc, dokonce prodal slavný bílý klavír, na který hrával Ferenc Liszt.. Když už nebylo co prodávat, tak jednoduše odešel.
Zlomená a nemocná Ema požádala o pomoc sestru Jettu, a ta jí vyčlenila na svém zámečku ve Vysočanech místnůstku dvakrát dva metry, kde před ní žila služebná, a tam Ema vyučovala zpěv dívky z dobrých rodin.
Tohle velmi pobouřilo Bedřicha Spurného, a tak se vypravil do Lán za T. G. Masarykem, navštívil ministra školství a také vládu s tím, aby Ema získala důstojné místo profesorky zpěvu na konzervatoři. Celou záležitost dostal k vyřízení ministerský úředník dr. Bramberg, který ale měl za manželku pěvkyni Nessy Becherovou, která na Destinnovou nesmírně žárlila a postarala se o to, aby Ema místo nedostala. Prý na to nemá, aby vychovávala mladé zpěvačky. A tak nakonec slavná pěvkyně zpívala v legionářském biografu Pod Slovany veteránům.
Pravdou je, že pohřeb měla velkolepý, dokonce byl vypravený z Národního divadla, které se k ní dřív chovalo dost macešsky. Podle svého přání měla v rakvi větvičky svého oblíbeného smrčku ze Stráže a pod hlavou měla podobiznu své první lásky – Jindřicha Vodílka.
František Spurný často vzpomínal, jak jednou coby malý kluk potkal Destinnovou před domem, kde s rodiči a sourozenci bydlel. Pohladila ho po hlavě a řekla mu:
„Tak to vidíš, Fanoušku, takhle dopadla slavná zpěvačka, které ležel svět u nohou. Teď nemá z čeho žít a právě odchází od tvého tatínka, který jí půjčil padesát korun, aby měla z čeho zaplatit lékaře…“
František Spurný na ni nikdy nezapomněl:
„Stalo se po mnoha letech, někdy kolem roku 1950, že jsem nabízel pásmo o Emě Destinnové, které měl v repertoáru dr. Emanuel Kopecký. Jeden osvícený pracovník pražského kulturního zařízení mu po skončení programu řekl: ´Poslyšte, pane doktore, co kdybyste příště přivedl i tu Emu Destinnovou. Slyšel jsem, že je to dobrá zpěvačka a prý má malé honoráře, tak to s ní dejte do pořádku!´ Dost nás s tím pobavil a mám dojem, že na Emu Destinnovou dodnes čeká.“