Helena Rösslerová: Moje ranní jízda

Rubrika: Literatura – Fejetony

Pražskou dopravní špičku nikomu nepřeji. Jezdím do práce ze Zličína na Anděl, kdysi otázka deseti minut, dnes - no, za poledne stále krásných patnáct, jenže já jezdím do práce ve špičce, a to je plných šedesát minut, když mám štěstí!

Snažím se tomu uniknout různě. Například tramvají, ale to nejde vždycky. Když už musím jet autem, stojí mi za to vstávat v půl šesté, abych do půl sedmé vyrazila – jedině tak se dá dopravní zácpě uniknout. Potíž je v tom, že kolegové, kteří přicházejí až na devátou, nevědí, že jsem tu od sedmi. Těžko by pochopili, kdybych v pět zmizela. Než jim to trapně vysvětlovat, raději zůstávám do šesti a druhý den mám kruhy pod očima.

Naštěstí mám i jiné zlepšováky. Když vyrážím ve špičce, nesnídám doma. Zastavím se u nás na rohu, kde dostanu krásně dozlatova upečený croissant a kávu s víčkem, aby se mi za jízdy nerozlila. Pak jedu, koukám do slunce, nespěchám, pěkně pomaloučku ukusuji z toho loupáčku a když po posledním doušku ještě pořád visím na Plzeňské, zavolám rodičům, popovídám s maminkou a prověřím, jestli je všechno OK. Idylka, doporučuji. Je pravda, že když na vás ze sousedního pruhu kouká fešák v černých brýlích zpoza volantu stříbrné audiny, nepřijde vám to motorizované přežvykování zrovna elegantní. I když takové okamžiky rychle pominou – nejpozději na Kotlářce, kde začíná vyhrazený pruh pro autobusy a celá dvouproudová Plzeňská se musí sesunout do pruhu jediného –, má snídaně ve voze své vady.

Podle mne nejlepším lékem na ranní pomalou jízdu je zpěv. Kvůli němu mi vlastně žádné popojíždění Prahou nemůže zkazit ráno. Vozím si zaručené klenoty – muzikály, spirituály, zkrátka naplno znějící muziku, vybírám si soprány nebo mezzosoprány, ale jen ty, které to umějí. Třeba dámy jako paní Rottrová, Vondráčková nebo Bílá, ty nic neošidí a zpívat s nimi, to je škola. Že to zkouším i s Barbrou Streisand, Whitney Houston či Cellin Dion, tím se radši nechlubím, mohla bych tím milovníky hudby vyděsit. Jsem z muzikantské rodiny, ale mám dost soudnosti na to, abych svým dvoučárkovým fis neobtěžovala lidi ve svém okolí. Auto je ideální, zvláště to moje, téměř dokonale zvukotěsné.

 

Kdo není zpěvem posedlý, ten to těžko pochopí. Pustím přehrávač naplno a nejdřív se rozezpívám na jednodušších skladbách. Pak začnu pouštět ty těžší, třeba ústřední píseň z Titaniku nebo To mám tak ráda. Zvednete hlas až nahoru, do masky, ale pozor, aby to neznělo, jako když zpíváte s kolíčkem na nose. Máte-li tón udržet až do konce, musíte dýchat a pořádně hlas podepřít bránicí. Chce to široký úsměv a ústa do ypsilon, aby měkká i „nemečela˝. Nejtěžší je pro mě uvolnit bradu, ale třeba If I could vás tak pohltí, že to prostě dokážete, musí to být čisté, hladké a až do konce plynulé... Tohle bych doma dělat nemohla, zkusila jsem to, rozbíjí mi to rodinu a obtěžuje sousedy. V autě mě nikdo (skoro) neslyší, nemám žádnou trému a nemusím hlas tlumit. Když už je song téměř dokonalý, může přijít finále – emoce. Teprve, když ten příběh prožijete, dostane váš hlas barvu a dramatičnost, to je pravý požitek. Bez obecenstva, bez kritiků, jen čisté blaho plné tónů a citu.

Občas mě napadá, co si o mě pomyslí náhodný chodec nebo řidič v autě přede mnou. Ve zpětném zrcátku si možná všimne, jak otvírám pusu, podvědomě zaregistruje, že asi telefonuji – a už zase kouká na semafor.... Co by to s ním asi udělalo, kdyby se zahleděl pozorněji. Maximální vyslovování, velký úsměv, jako když koušete do jablka, táhlý, rovnoměrný tón, vášeň v oku... Třeba by se začal bát, jestli vůbec sleduji dopravu, co jsem vlastně zač...

Tak tyhle myšlenky se mi občas honí hlavou, třeba zrovna dnes. Přede mnou bílý pasát, pan řidič mě – doufám – nevnímá. Ten za mnou mě vidět ani nemůže... ten za mnou? Zaostřuji pořádně... ne to nemůže být telefonování... dlouhé, plynulé vyslovování, pohled upřený do dáli, výraz nadpozemského blaha – objektivní pozorovatel by řekl tváří se jak idiot – není možná! Spřízněná duše? A přitom vypadá úplně stejně jako ten hezoun z audiny! Víc než třicet mu není, ležérně povolená kravata, pěkné světlé sako. Kdybych ho teď oslovila, řekne si, co ta ženská chce? Ani by mě moc nevnímal, nechápavě by se zamračil... ale i to mu odpouštím, protože jsem si jistá, že zrovna teď zpívá jako bůh. 

Foto © Pavel Loužecký

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 15. 05. 2010.