Ondřej Suchý: Co Raoul Schránil o svých ctitelkách neprozradil

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

Listoval jsem předválečnými i válečnými ročníky časopisu Kinorevue a hledal v nich alespoň náznak nějakého užšího vztahu, který by mohl mít Raoul Schránil s některou ze svých filmových partnerek či kolegyň. Nic podobného, co zde naznačovaly např. snímky Svatopluka Beneše s Adinou Mandlovou (leckdy s mnohovýznamným popiskem) se ovšem v článcích a glosách o Raoulu Schránilovi Raoul Schránil s Natašou Gollovou na titulu časopisu Kinorevuevyčíst nedalo.
Stejně tak jsem marně hledal v knížkách Adiny Mandlové nebo Lídy Baarové, ba ani takový Jára Kohout, který ve své vzpomínkové knize Hop sem hop tam nešetřil nikoho (a měl s tím pak také velké potíže), nepřineslo Raoulu Schránilovi jediný klípek!
 
Z rodu tajnosnubných gentlemanů
Schránilovo gentlemanství bývá přirovnáváno ke gentlemanství Oldřicha Nového. Rovněž Oldřich Nový úzkostlivě dbal o to, aby se z jeho soukromí nedostalo na světlo boží nic nevhodného. Měl však smůlu v přílišné otevřenosti partnerky svého Kristiána, Adiny Mandlové, která jako první ještě za jeho života prolomila tabu jeho záletů. Raoul Schránil ovšem zůstává pro veřejnost člověkem zcela bezúhonným. Jedna z hereček dobře znalých zákulisí českého filmu let třicátých mi o něm prozradila, že „chránil svou pověst“, a tak se lze o něm jen domnívat, že byl „tajnosnubný“. Kolegyně jej prý měly rády pro jeho upřímnou, kamarádskou a veselou povahu... Trochu málo na „skandální“ článek, viďte? A přesto důkazy o jeho dokonce velmi silném citovém životě existují. Důkazy, které nejenže neskrýval, ale sám veřejnosti předkládal. Žel, ani ty mě neopravňují nadepsat následující řádky jinak než titulkem:
 
Diskrétní milovník
V bytě jedné vilky nenápadné ulice v Praze na Hřebenkách žil se svou ženou, někdejší divadelní herečkou Věrou Liškovou. Legenda českého filmu, filmový elegán a milovník, který do konce svého života neztratil nic ze svého vrozeného šarmu a noblesy.
Stál jsem kdysi v tiché předsíni, kde visela v zasklených rámečcích malá, zdaleka ne však úplná galerie S kamarádkou Adinou Mandlovoupopsaných fotografií hereček (i herců), s nimiž se setkal, ať již před kamerou anebo mimo filmové ateliéry. Zajímaly mne především herečky. Vedle portrétu Zity Kabátové visela fotografie Adiny Mandlové s překvapivě „neskandálním“ věnováním:
„Milému Raoulu Schránilovi v upomínku na příjemnou spolupráci, s přáním mnoha zdaru. Adina Mandlová, 28. III. 1939.“ Uvedené datum spadá do období, kdy se natáčel film Kristián. (Schránilův Fred, nápadník Zuzany Adiny Mandlové, byl v této nezapomenutelné komedii „zneškodněn“ Nového Kristiánem – vzpomínáte?) Prohlížel jsem si další fotografie a – pozor! – nevěřil jsem svým očím: Snímek americké superstar Rity Hayworthové, samozřejmě rovněž s osobním věnováním! A v jejím sousedství se na mě z další fotky s dedikací usmívala Patricia Rocová, která patřila ve čtyřicátých letech mezi nejpopulárnější anglické herečky! Pán domu si tehdy mého zájmu o vystavené krásky povšiml zrovna ve chvíli, kdy jsem luštil, co pěkného mu Rita Hayworthová napsala. S úsměvem hned také zapudil mé bujné představy prozaickým vysvětlením, že se s Ritou setkal při její návštěvě Prahy v jednom obchodě s kravatami na Příkopech, když si před tím přes přítele zjistil, že se tam ona zastaví...
Dobrá, Rita Hayworthová se tedy životem Raoula Schránila jen mihla, ale co naše krásky stříbrného plátna? A jaké vztahy měl se svými fanynkami? A co lásky v jeho dětství?
Tak moment pěkně popořádku!
 
Poprvé zamilován v devíti letech
Když se narodil, dostal do vínku tři jména: Raoul Marian Kristian. Raoul tak se jmeno­val jeho kmotr, který byl Francouz. Jméno Marian dostal po babičce Marii Schránilové. Třetí jméno, Kristian, zdědil po babičce Huttary, pěvkyni, které prý se moc líbil part Christiana v Auberově opeře Maškarní ples. Až do svého Civilní portrét z mládíjinošského věku nosil nejen dlouhé módní vlasy na ofinku, ale také námořnický obleček se slušivou námořnickou čepičkou, na níž se skvěl nápis BlVOJ. „Toto, pro mne velmi potupné oblečení, jsem musel povinně nosit až do doby, kdy jsem jel studovat do Dijonu,“ vzpomínal Raoul Schránil s nostalgickým úsměvem. Když přijel do Francie jako čtrnáctiletý „muž“, první co bylo, že si koupil pořádné „chlapácké“ oblečení (čímž ovšem zároveň zcela vyčerpal celý svůj rodiči mu vyměřený obolus).
Poprvé se zamiloval v devíti letech, když chodil v Praze do obecné školy u sv. Vojtěcha. Dívenka byla moc hezká a hlavně, tak jako on, i ona bydlela na smíchovské straně Vltavy, takže se spolu mohli setkávat velmi často. Vodili se za ruce a spolu také začali chodit na hodiny francouzštiny. Tu vyučovala jedna paní, která měla učebnu zařízenou řadami lavic, jaké byly ve školních třídách. Raoul, coby způsobný chlapeček, seděl v první řadě, holčička v řadě třetí. Když se paní učitelka otočila k dětem zády, sesunul se zamilovaný klouček ze svého místa, pod lavicemi se doplížil až k dívence svého srdce a – líbal jí nožky... lýtka, kotníčky, aby nedošlo k nedorozumění! Psal se přece rok 1919!
„I já byl ve své době playboyem!“
V publikaci Filmové profily 2 (vydal Čs. filmový ústav, 1990) se o Raoulu Schránilovi píše: „Jeho pružná štíhlá postava, sympatický obličej a dokonalé společenské vystupování ho předurčily pro role milovníků, salónních šviháků a vůbec mladých mužů tzv. lepší společnosti a dnes bychom řekli playboyů...“ Vzhledem k rezervovanosti, s jakou mě pan Schránil přijímal poté, co jsem se mu prozradil, že se o něm chystám psát do časopisu Playboy, nedalo mi to a zeptal jsem se ho, zda s takovou charakteristikou souhlasí. Jeho odpověď mě mile překvapila. „Nemám proč se ohrazovat a proti playboyům už vůbec ne. Vždyť i já byl ve své době playboyem!“ Využil jsem příležitosti a zeptal se ho, podle jakého „klíče“ si v životě vybíral své lásky, případně životní partnerky.
„Bývaly doby, kdy jsem si je nemusel ani vybírat – ony se jaksi vybíraly samy,“ přiznal s tajemným úsměvem. „Ale to mne moc nebavilo. Já, tak jako každý muž, jsem chtěl být dobyvatel a ne být dobýván. Ovšem upozorňuji, že o nějakém Donu Juanovi se v souvislosti se mnou v žádném případě nedá mluvit! Tak jsem byl možná zaškatulkován pro mnohé filmové diváky, především pro fanynky. Jenomže to dělal ten frak, smoking a žaket, zkrátka kostýmy, které jsem byl ve svých rolích nucen střídat. Moje osobní podstata byla jiná!“
Jaká? Nevím. Jiná...
Raoul Schránil byl v životě dvakrát ženatý. Poprvé se oženil s přední manekýnou, se kterou měl dvě děti. Manželství se však po letech rozešlo, prý z oboustranné viny. Nastalo údobí, kdy přicházely další lásky milé i tragické, víc se o nich nedovíme. Údobí ukončila životní náhoda, z níž vzešlo manželství druhé. Schránilova maminka žila v malé obci nedaleko Mladé Boleslavi, kam byl její syn angažován do divadla. A tehdy tam do angažmá nastoupila také herečka, která byla obsazena do role Lízy v Pygmalionu (představení režíroval Karel Dostal z Národního divadla). Raoulu Schránilovi byla přidělena role Pickeringa. „Oba – Věra i já – jsme byli nějak poznamenaní životem,“ vzpomíná na toto osudové setkání po letech tehdejší pan Pickering, „takže jsme se navzájem ,hojili z ran‘. A také moje matka, bývalá operní a koncertní pěvkyně, si s mou budoucí nastávající, která rovněž byla z operní rodiny, začala výborně rozumět. Měly si spolu stále co povídat, opravdu se měly navzájem velmi rády, takže jsme nakonec dostali požehnání a vidíte – dnes už to s Věrou táhneme bok po boku víc než třicet let...“
 
Ženy ze stříbrného plátna
V letech 1935–1944 hrál Raoul Schránil ve čtyřech desítkách filmů. Vytvořil postavy inženýrů, důstojníků, právníků, lékařů, ředitelů a synů dvorních radů či továrníků. Netroufám si odhadnout kolik krásných žen mu na stříbrném plátně prošlo náručím. Byl jim přítelem, nápadníkem, snoubencem. Pár namátkou vybraných S Jarmilou Beránkovou v nedokončeném filmu Viktorka z roku 1935jmen těch, které s ním stály před kamerou: Sylva Langová, Nancy Rubensová, Adina Mandlová, Jarmila Beránková. S některými herečkami se setkával ve filmech jen v příbuzenském vztahu. Často byla jeho sestrou Věra Ferbasová, také Hana Vítová. Vrstevnice Zita Kabátová byla v jednom filmu dokonce jeho matkou!
Když jsem se zeptal, jaký měl ke svým filmovým partnerkám vztah ve skutečnosti, dostalo se mi velmi zdrženlivých odpovědí. Raoul Schránil byl diskrétní muž. A tak Věra Ferbasová? „Byla velmi populární, v civilu bezvadná veselá dívka.“ Hana Vítová? „Velice krásná žena“, ovšem s tou se prý před kamerou setkával poměrně málo. Adina Mandlová? ,,O té bych mohl napsat celý román!“ Zbystřil jsem pozornost. „Ale koho by to dnes už zajímalo?“ pokračoval. „Víte, dost mě štve, když se u mnohých nezasvěcených setkávám s názorem, že se zpronevěřila... Ptám se: Čemu? Vždyť si v době své obrovské slávy mohla malíčkem kývnout na kohokoliv! Ale mezi kývnutími si s ní zahrál osud a ona si kývla na pana Šmerala. A právě toto kývnutí se jí stalo osudným. Pan Šmeral, velký straník, když ,Titina‘ potřebovala pomoc, jí zpětně nezakýval!“ (Přezdívku Titina dostala Adina Mandlová od Huga Haase.)
 
Poslední setkání s „Titinkou“
Raoul Schránil byl jedním z prvních, koho Adina Mandlová po návratu do své vlasti zavolala, aby mu oznámila, že spolu budou natáčet medailonek. Měl z jejího návratu obrovskou radost, a když konečně našla azyl v Dobříši, vydal se ji s manželkou navštívit. Těšil se, že po tak dlouhé době „Titinku“ znovu uvidí. Když k nim však přicházela chodbou, nemohl ji poznat. Bylo to smutné a bohužel také poslední – setkání. O její smrti se dozvěděl, až když mu telefonovali z Mladé fronty, aby s ním udělali při té příležitosti malé interview. Končil ho větou: „Titino, ať jsi v tom hereckém nebi zase tak krásná, jak jsem tě znal!“
Přešli jsme na jména dalších hereček, ale odpovědi už zase byly velmi stručné: „Vztahy? Kolegiální.“ Zita Kabátová? „Hrála mou nevlastní maminku (tatínek byl Vlasta Burian), ale jinak jsme se na filmovém plátně nesetkávali. To dneska, po letech, se vídáme víc, než za doby naší filmové slávy.“ Nakonec ještě padlo jméno zprvu opomenuté – Nataša Gollová. „Nataška Gollová – to byl půvab sám! Vzpomínám, jak se přišla představit na film Eva tropí hlouposti a měla na sobě takovou svůdnou plisé toaletu. Říkali jsem jí: Naško – ukaž se nám z boku! No, když se na ni dnes díváte na fotografiích – nebyla to krásná holka?“
Byla, pane Schránile!
 
Poděkování fanynkám
Obrázkový filmový týdeník Kinorevue otiskl 22. února 1939 pod titulkem „Septimánkám a jedné oktavánce jednoho pražského ústavu“ Schránilův článek, adresovaný jeho věrným fanynkám. Hercova sláva začala dosahovat vrcholu a počet zamilovaných filmových divaček se rychle rozrůstal. A tak Raoul Schránil sedl a psal. Decentně při tom děvčatům naznačoval, kde je hranice jeho vztahu k nim: „Neznámá přítelkyně z temnot biografického sálu, ať se jmenujete Jára nebo Kay, Ančí nebo Sylva, Lili nebo Vlasta, děkuji Vám za sympatie a přátelství, kterým jste mne ujistily prostřednictvím redaktora naší Kinorevue. Děkuji i Vám, Květo a Blanko, Hanko a Ivono, Kájo a Májo, Meri a Světlo, Ireno a Stáňo, Aleno a Evy, Danielo a Ivo, i Vám, Vy všechny zkratky, jichž jména se mi nepodařilo rozluštiti. Těší mne zájem o moji osobu, tak jako těší každého herce na světě, ať se k němu tváří jakkoliv lhostejně a povýšeně. Kdybych Vás znal, poděkoval bych Vám osobně. Ale jste dobře skryty v šeru hlediště nesčetných pražských kin. A chtějte hledat jehlu ve stozích slámy!...“
Nebylo to nic platné. Fanynky byly neodbytné tenkrát, jako dnes. Když psaly do Kinorevue básně s verši: „Jediný, jediný mezi všemi / Raoule, pro mne jsi na zemi!“ anebo: „Proč mám tak ráda ten váš úsměv milý / proč večer v kinu je tak krásný, snivý...“, nebylo to ještě tak zlé. Horší to ovšem bylo, když se některá z poblouzněných ctitelek vydala na „číhanou“, aby svůj idol získala jen pro sebe.   
 
S kolegyněmi z někdejšího Vesnického divadla – Zitou Kabátovou a Lilly Hodáčovou
 
Způsob, jak fanynkám uniknout
Když byl Raoul Schránil ještě svobodný a bydlel u svých rodičů v Mělnické ulici, stalo se, že za ním v době jeho nepřítomnosti (právě natáčel) přijela z Moravy dívenka jako obrázek. Bylo prý jí asi čtrnáct. Zazvonila u dveří a ptala se po Raoulovi. Tatínkovi Schránilovi se to příliš nepozdávalo a tak pozval dívku dál a začal ji zpovídat. A dívenka se začala svěřovat: Prý viděla Raoula ve filmu, zamilovala se do něj a vydala se proto za ním do Prahy, aby ji poznal a projevil o ni zájem. Že prý četla jakousi povídku o malíři, do jehož obrázků se zamilovala též jedna dívka, která milého malíře navštívila, aby se do sebe vzápětí vášnivě zamilovali a šli spolu nakonec k oltáři. Nu, Raoul měl smůlu (aneb spíše štěstí), že nebyl doma, takže jeho tatínek musel prekérní situaci řešit za něj. Nevěděl sice zprvu co s tím, ale maminka prý poradila. Zavolali na kterýsi sociální institut, vysvětlili, co se přihodilo, a tak si odtud pro milou dívenku zanedlouho přijeli. Dali jí najíst, nechali ji přespat, „vytáhli“ z ní adresu a dali zprávu jejím rodičům. Ti si pak z Moravy pro svou ratolest dojeli...
Obdivovaný vyvolený si už nevzpomněl, jestli ta dojemná dívka byla z Humpolce anebo z Kroměříže, ale věděl prý to po celá dlouhá léta, protože kdykoliv tamtudy projížděl, vždycky se mu tato zvláštní příhoda vybavila...
Kdysi jsem někde četl, že o Filmovýchžních ve Zlíně se musel svého času OldřichNový před filmovými fanynkami spasit útěkem. Zeptal jsem se Raoula Schránila, zda i on řešil někdy podobné nesnáze útěkem. „Samozřejmě, že jsem se také musel spasit útěkem! Dokonce velmi často! Dám vám protiotázku: Děje se to i dnes? Já myslím, že ano. Fanynky byly, jsou a budou. Zaplaťpánbůh! A co se týče těch Filmových žní ve Zlíně - i já byl tehdy ve filmové delegaci. A pokud jsem nemusel, raději jsem nevycházel z hotelu. Obdivovatelek tam tehdy bylo opravdu nesčítaně...!“
Je jiná doba, jiný mrav, jsou jiní herci, je jiná generace... Tak viděl svět kolem sebe ještě v nedávné době i Raoul Schránil. V žádném případě z toho však nebyl smutný. Naopak! Usmíval se, měl stále dobrou náladu a zajímal se o vše, co se kolem dělo.
 
Milovník s duší básníka
Na otázku, co si myslí o dnešním chování mužů k ženám, odpověděl mi přáním: „Byl bych rád, kdyby i dneska byl vztah mužů k ženám takový, jaký býval v době mého mládí; to znamená korektní, slušné chování...“ A co se mu nelíbilo? Za jeho éry bylo absolutně nemožné, aby do společnosti někdo vstoupil špatně oblečený a tak prý v nové době opravdu trpěl, když uviděl, jak se někdo ve společenském obleku pohybuje, jako když mu nepatří. Nosit frak se zkrátka musí umět a ono werichovské „šaty dělaj člověka“ nemusí také platit pokaždé a pro každého...
V úvodu jsem předeslal, že přes „tajnosnubnost“ Raoula Schránila existují důkazy o jeho silném citovém životě, které nejenže neskrýval, nýbrž dokonce sám veřejnosti předkládal.
Raoul Schránil psal milostné verše!
Když jsem kdysi narazil na první z jeho otištěných básní s názvem Wertherovo hoře, pochlubil jsem se tím jejímu autorovi. Na okamžik očividně zrozpačitěl, pak ale jen mávl rukou a zamluvil mé sdělení poznámkou, že tehdy šlo jen o něco jako „mladickou nerozvážnost“ či „mladické poblouznění“.
Od té doby uplynul zase nějaký čas a já si opět tentokrát ovšem zcela záměrně ­Schránilovu báseň nalistoval. Tady je její část:
 
V báň nebes hvězdnou smutné oči
pátravě zřím ponořené:Do Šemanovic u Kokořína, kde dodnes natáčím svá rozhlasová Nostalgická muzea zábavy, už bohužel Raoul Schránil osobně nedorazil. Alespoň tedy kdysi poslal tento pozdrav…
„Zdar, či zmar se kolem tebe točí,
srdce umořené?“
 
Láska? Vážky kmit
v zrcadle lesní tůně,
odkudsi závan libý
opojných květů vů­ně...
 
Přelétne, zavoní,
oko ti zaroní
žalem i radostí,
rozkazem, žádostí.
 
Moje touhy v beznaděj se noří,
s Tebou pluji ve hvězd klamném moři,
Tvoje oči příslib němý daly...
Proč se naše rty již nesetkaly?
 
V předsíni bytu Schránilových, tam u stěny plné fotografií našich i zahraničních filmových krasavic, jsem se ve chvíli, kdy jsme zůstali sami, zeptal Raoula Schránila: Prozradíte mi, v jakém rozpoložení jste tehdy psal veršetypu Wertherovo hoře a komu tenkrát byly určeny?
„V jakém rozpoložení?“ na chvíli zaváhal. „Jediné, co vám mohu prozradit kvůli rozchodu. Ovšem komu byly určeny - ne, ne. To vám neprozradím ani dnes.“
 
(Z knihy Tajemství filmových hvězd, nakladatelství Modrý stůl, Praha 2004)     
  

 
Texty k fotografiím:
1/ Raoul Schránil s Natašou Gollovou na titulu časopisu Kinorevue
2/ S kamarádkou Adinou Mandlovou
3/ Civilní portrét z mládí
4/ S Jarmilou Beránkovou v nedokončeném filmu Viktorka z roku 1935
5/ S kolegyněmi z někdejšího Vesnického divadla – Zitou Kabátovou a Lilly Hodáčovou
6/ Do Šemanovic u Kokořína, kde dodnes natáčím svá rozhlasová Nostalgická muzea zábavy, už bohužel Raoul Schránil osobně nedorazil. Alespoň tedy kdysi poslal tento pozdrav…

Foto © archiv Ondřeje Suchého

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 14. 05. 2010.