Milý pane Gotte!                                                                                                     Šemanovice 14.7.2009

Dovolte mi, abych Vám v den Vašeho významného životního jubilea gratuloval tímto trochu zvláštním otevřeným dopisem. Zvláštní je tím, že si v něm můžete prohlédnout cosi, co jste už buď zapomněl, anebo dosud ani neviděl.
Asi už si nebudete pamatovat, že jsem to byl zrovna já, koho za Vámi někdy začátkem roku 1963 poslal redaktor Jiří Černý z Mladého světa, aby Vám sdělil, že budete poprvé vyhlášen Zlatým slavíkem, a aby Vám při té příležitosti položil 21 otázek pro magazín Aktuality Mladého světa, který k vyhlášení výsledků II. ročníku této soutěže připravoval.
Sešli jsme se v kanceláři divadla Semafor, jehož jste byl tehdy členem, a představil nás Jiří Štaidl. Byl jste krásně překvapený, neboť tehdy jste to vítězství „ale skutečně nečekal“.

A pak se stalo něco, co jsem u žádného zpěváka už nikdy nezažil. Když jsem Vám začal pokládat první otázky, zarazil jste mě, vytáhl papír a plnicí pero a své odpovědi jste mi začal sám psát.
Popsal jste ten papír z obou stran a já Vám z něj po létech předkládám alespoň dva úryvky, které jsou důkazem toho, že je v něm také skryta část Vašeho celoživotního úspěchu: ochota, skromnost a pečlivost.
S těmito vlastnostmi to ostatně vyhráváte dodnes.
V pravém horním rohu jste se podepsal (pro případ, kdybych snad zapomněl, kdo že na ty mé otázky odpovídal),
a dojemná je i odpověď na můj první dotaz: Váš věk? 

 

         

Když od té doby uplynulo skoro jedno desetiletí, stal jsem se mimo jiné karikaturistou. V dalších desetiletích jsem pak kreslil kdekoho, ale na Vás jsem si netroufl. Jistě za tím ostychem byla i tato karikatura, kterou nakreslil pan JEBENOF, mistr-karikaturista, k jehož tvorbě jsem celý život vzhlížel. Tuhle jeho kresbičku mám dodnes schovanou a v tuto chvíli mi připadlo příhodné Vám ji také připomenout.

Nu a na konec jsem si nechal kuriozitku, kterou jste nikdy neviděl. 
Na té fotografii, to jsem prosím já, když jsem v polovině šedesátých let dokázal obstojně napodobit kromě Vaší mluvy alespoň částečně i Vaší tvář a pohyby. Na imitování Vašeho zpěvu jsem už neměl.

Nevím zda mě z téhle momentky budete považovat za parodistu zdařilého, ale fakt je, že jsem byl tenkrát téměř pokaždé ve společnosti přátel žádán, abych aspoň jednou „udělal Gotta“.
Je mi potěšením zde prohlásit, že jsem Vás pokaždé „dělal“ ochotně a s radostí.

Hodně zdraví, optimismu a mnoho dalších úspěchů Vám přeje Váš obdivovatel

Ondřej Suchý