Milan Turek: O autoritě kantorů
Rubrika: Publicistika – O slavných lidech
| V šesté třídě se měla psát písemka z češtiny, což pro dost žáků znamenalo pohromu a obavy z následného známkování, nebyly sice žádné obavy z domácích trestů, ale přece. Starosta třídy rezignoval a po demokratickém odhlasování se všichni před začátkem hodiny odstěhovali do kůlny na uhlí. Byla na dvoře a nikdo by netušil, že tam může zmizet celá třída. Jediný, kdo si toho všimnul, byl školník, který také učiteli češtiny schovku žáků prozradil. Češtinář, pořádně udělaný chlap navíc s hlasem hromovým, člen pěveckého hodonínského sboru, si pro žáky došel. Ve třídě zavelel: “Sednout!” Nic neřešil, nikoho se na nic neptal. Šel za katedru, sundal hodinky. “První řada kluků k tabuli!” Čtyři kluci předstoupili k čelem k tabuli. Karel Máca byl mladý kantor, dosazený komunisty do katolické dědiny, svobodný, bydlel v podnájmu u venkovského pekaře v místnůstce za pecí. Možná trpěl podobně jako jiný kantoři nedostatkem společenských a intimních kontaktů, protože komunističtí kantoři nebyli v Dolních Bojanovicích příliš oblíbení. Autoritu však přesto měli, možná i proto, že sem byli dosazeni. Kantor se příliš nerozmýšlel. Věděl, že si nikdo stěžovat nebude. Čtveřice kluků se ani nenadála a už lítaly facky. “Sednout, další!” Následovala další čtveřice a ještě další, všech osmnáct provinilců bylo potrestáno. Nikdo si z rodičů nepřišel vyřizovat účty s kantorem, prostě kluci dostali facku a hotovo. Nejkrásnější však na tom bylo, že přišel třídní Petr Kotásek a před celou třídou se rozhořčeně postavil za kluky a prohlásil: “Moje děti nebudeš fackovat!” Asi si to s Mácou vyříkali ve sborovně, ale Petra Kotáska měli všichni rádi, byl z Dubňan a učil fyziku. Do Bojanovic dojížděl.  Podobným způsobem řešila kázeň Marie Baráková, třídní páťáků. Na školním výletě se klukům nechtělo spát a tak se potmě vyprávělo. Staňa Šindar vedl hlavní slovo a jeho vyprávění nemělo konce stejně jako hlasitý chechtot spolunocležníků. Když se blížilo k půlnoci už to třídní nemohla vydržet a vtrhla do klukovské ložnice. Rozsvítila, a protože byla tělocvikářka, bojovným hlasem vytáhla všechny z postele, nařídila v řad nastoupit a bez upozornění začala jednoho po druhém mydlit. Facky padaly jedna za druhou. Když poslední obdržel trest, otočila se a zhasla světlo. Chata na Chopku ztichla. Nikdo ani necekl. Dodnes se o tom vypravuje mezi staříky, jaký to byl krásný výlet do Jánošíkova kraje. Kantoři měli autoritu i v minulosti. Po válce byl v první třídě pan učitel Mikuš sice hodný učitel, ale jeho předchůdce Kůrečka se s dětmi nemazlil. To se dosud používaly těsně po válce tabulky s křídou a vedle tabule visel president a kříž. Při zahájení vyučování se první hodinu modlil Otčenáš. Kříže byly ve třídách ještě za vlády Tondy Novotného. Do náboženství chodila stále téměř celá populace, čítající některý rok přes čtyři sta školáků. Do Bojanovické školy docházely děti z Nového a Starého Poddvorova a někdy i z Josefova. Ale ti spíš měli cestu do Prušánek. Kantor býval na dědině velkou autoritou. Vedle faráře a starosty rozhodovali o osudech obyvatel, uváděli je do života, postrkovali ke studiím, svazovali do sňatku manželského a v tom smyslu byl farář i sexuálním poradcem. Před svatbou se chodilo na poučení, kde si oba mladí vyslechli, jak se mají v manželství chovat a tam se hovořilo otevřeně i o intimních záležitostech. Pan farář byl znalý dokonale, navštěvoval rodiny a pochopitelně se hovořilo o všech problémech výchovy dětí, nemocech i problémech manželského soužití. Poučení znělo i každou neděli z kazatelny v pravidelném kázání. V Dolních Bojanovicích byla škola už v sedmnáctém století, 1637 je rokem, kdy se o kantoru z Bojanovic mluví v účtech obce Mutěnice. Je pravděpodobné, že v jednotřídce vyučoval vysloužilec voják nebo někdo, kdo se aspoň trochu naučil číst a psát. Obec měla značný počet dětí, z nichž školu navštěvovala jen část, učilo se dlouho v jednotřídce a teprve až v roce 1879 byla rozšířena na trojtřídku. Není prokazatelné, že rodiče dodržovali nařízení Marie Terezie z roku 1774, kdy zavedla povinnou školní docházku a určitě to nebylo ani v jiných obcích. Císařovna sledovala svým rozhodnutím několik cílů. Především šlo o germanizaci všech obyvatel a zvýšení vzdělanosti v celé rakouské říši. Předpokládala, že rozvíjející se manufaktury a počínající tovární výroba bude přinášet říši podstatně větší zisky než feudální uspořádání státu. Její úmysl se nedařilo dostatečně uskutečňovat a ještě i po její smrti nebylo možné zákon dodržovat. Nebyly školy, nebyli kantoři. Vzpomeneme-li úsilí Karoliny Světlé v Podještědí, kde se sama zasloužila o vznik pěti českých škol v druhé polovině devatenáctého století, pak lze usuzovat, že povinná školní docházka byla možná spíše jen ve městech a velkých obcích. Navíc v pohraničí se prosazovaly proti českým snahám školy německé. Vlastenci bojovali o rozšíření českého jazyka a zakládání českých škol, k určitému pokroku docházelo až koncem devatenáctého století. Zdálo by se, že situace v školství a hlavně, že autority udrží své pozice v obcích po druhé světové válce. Kantoři sehrávali významnou politickou úlohu při ateizaci školství, prosazování politické moci komunistů a tak se stávali opět osobnostmi obcí. Jenže složení učitelů podle pohlaví doznalo značné změny. Dalo by se usoudit, že hodnocení učitelů bylo tak mizerné, že se mužům do učitelského řemesla nechtělo. Na vesnicích nebyly byty, žádné služby, někdy měli dokonce i strach z pomsty a celá padesátá léta se nesla jako školství s nucenou autoritou. Zapomínalo se na Jana Ámose Komenského a učitelem učitelů byl ruský učenec Makarenko. Vynikající školství minulých let bylo skutečně přístupné každému, umožňovalo základní vzdělání, kde jsme všichni šprtali ruštinu a sem tam někdo měl možnost studovat i jiný jazyk, kantorů bylo dost. Na studium středoškolské se taky mohl přihlásit, kdo chtěl, ne však každý se dostal, tam už se studovaly jazyky, jezdilo se na brigády pást krávy, sbírat brambory a česat chmel, taky se stavěly stadiony. Bylo to opravdu dobrodružné studium. Nicméně jazykově zdatní jsme byli i možnost studovat v zahraničí měl každý, jenže nikdo se tam hned tak na stáže nedostal, booleovskou algebru, kybernetiku, teorii řízení, marketing atd. jsme taky nemuseli studovat, byly to buržoasní pavědy, podobně jako řada sociálních věd. Dějiny se studovaly na základě marxistické dialektiky, jiné filosofie byly reakční a nepravdivé jako třeba studium teologie, tedy tmářství. Stejně tak vědy o umění byly směrovány jen tam, kde odpovídaly marxistickým představám. Literatura proletářského internacionalismu odmítala buržoasní a zábavnou tématiku. V ekonomice jsme se naučili řízení výroby podle Lenina, který tvrdil, že největší zodpovědnost za kvalitu nese dělník a jeho záznam o počtu vyrobených kusů musí být věrohodný. Nejvýznamnějším ekonomickým zákonem mělo být řízení výroby prostřednictvím účetních. Ti měli poskytovat zásadní informace o směrech výroby a množství výrobků. Blížili jsme se ke komunismu. Příliš mnoho poznatků k diplomu často nebývalo potřeba, zvláště pak inženýři-rychlokvašky, kteří diplom dostali za jeden rok studia. Studovalo se opravdu radostně, školství bylo spolu s Domy pionýrů a družinami zařízením, na které musíme vzpomínat s láskou, až než umřeme. Byly to doby nenáročného studia, prostě zlaté časy. Nejvýraznějším důkazem vynikající kvality našeho nedávného školství jsou třídní knihy a žákovské knížky. Po zavedení povinné školní docházky za Marie Terezie právě v prosinci 1774, nebyl-li kantor dostatečně pedagogicky zdatný, posílil svou autoritu rákoskou. Otlačená kolena u tabule, jelita na zadnici nebo opuchlé dlaně dokazovaly rodičům, jak jejich ratolest ve škole prospívá. Později byl učitel svým stálým místem státního zaměstnance autoritou v obcích neméně významnou jako starosta či pan farář. Rodiče spoléhali na jeho schopnosti usměrňovat chování mládeže. Většinou nehledali chyby v jednání učitelů a tak obecní vychovatelé, ač často nepedagogicky vzdělaní, bývalí absolventi vojenských tažení či jen s maturitou byli skutečnou autoritou nejen u rodičů, ale i v obci. Rákoska a donucovací metody k poslušnosti byly používány ještě po druhé světové válce ve značném měřítku. Ke snížení jejich autority ovlivnilo politické začlenění do skupiny buržoasie v pojetí sociální stratifikace společnosti a výrazné snížení jejich finančního ohodnocení. Přispěla k tomu i invaze žen do školství. V polovině minulého století nastala významná změna a na místa učitelů nastoupily převážně ženy. Žáci i jejich rodiče považovali kantorky za služebnice dělnické třídy a jejich autorita vysloveně klesla do mínusu. Slabé pohlaví dostalo od politiků a marxistů na posílení své autority při výchově zvláštní knížku, žákovskou čili žákajdu. Její význam však zdaleka nedosáhnul takové síly jako ona předcházející podpora fyzických trestů. Žákajda se naopak stala předmětem tisíce vtipů, prostředkem, vedoucím žáky k falšování podpisů či různým umným změnám hodnocení znalostí. Kdo by po dozrání s chutí nezavzpomínal na krásné zápisy či příběhy žákajd. Bylo vždy možné stručně zaznamenat rodičům podstatu činu a požádat o potrestání? Ve spěchu a stresu vznikaly historické zápisy, jež činí školu školou a dětství právě tím nejkrásnějším obdobím života. Zápisy jsou svou logikou či vynalézavostí kantorů natolik originální, že nahradí vyprávění vtipů, ač samy vtipy nejsou: Svým zpěvem rušil hodinu zpěvu. Houpal se na židli, až bez dovolení spadl. Při písemné práci snědl tahák. Vyhodil spolužákovi z okna tužku se slovy: „Pokud tě má ráda, vrátí se ti.“ Přinesl do školy jed na krysy s úmyslem vyzkoušet jej na učiteli. Běhá po třídě a zvrací židličky. Tahá děvčata za mléčné vaky. Strčil ptáka za topení. Je drzá a stále vyrušuje (odpověď otce: zmlátil jsem je obě). Smrká mi do výkladu. Vědomosti vaší dcery se rovnají nule, je třeba, aby je minimálně zdvojnásobila. Má pod lavicí žirafu a ta kouří. Strašil děvčata ptákem (vycpaným). Při hodině pleská o lavici pytlíkem. Vyhrožuje mi smrtí. Pořád se hlásí. Snídá pomůcky na pracovní výchovu. Nevhodně ukazuje svou sílu při pracovní výchově tím, že utahuje děvčatům svěráky. Zachoval se neslušně, až jsem ho musela vyvenčit. Nechá se od spolužáků osahávat a nehlásí to učitelce. Namočil spolužačce cop do inkoustu a potom ho vyndal. Směje se mi za zády do očí. Dívá se na mne přes pravítko a říká, že jsem zelená. Pravděpodobně jich existuje na tisíc, jenže určitě je lidé vymýšlejí a tak se o jejich pravdě dá pochybovat. Rodiče na záznamy do žákajd reagovali podle nálady a času, který prohlížení mohli věnovat, zpravidla byla požadována kontrola jednou za týden. Smolná kniha obsahovala různá sdělení, pozvánky, často tam zápis dělali školáci sami. Nejjednodušší bylo žákajdu zapomenout doma, ztratit, vytrhat listy, nechat zmoknout, vyprat. Čtvrtletní a pololetní vysvědčení spolu s denními záznamy o zkoušení a písemkách, úkolech usvědčovalo o pracovitosti či lenosti. Žákajdy se svými záznamy zůstávají stále nejzábavnějším čtením z dob školní docházky a u nejvzornějších žáků dokladem o jejich pracovitosti či pochybeních za dob nejkrásnějších – dob povinné školní docházky od doby císařovny Marie Terezie. Dnes to mládež ve škole nemá vůbec lehké. Maturanti si připadají jakoby šlo o torturu nevyššího stupně a nepomáhají ani posilovací kofeinové injekce, ani sem tam potajmu popíjený absint. Blahé časy, když nesvítila elektřina. Byla léta, kdy se večer co večer vypínala, od pěti do osmi. Druhý den se nezkoušelo, bývaly to zlaté časy ve škole. Pravidelné brigády na brambory o podzimku nadělaly stejné díry do rozvrhu jako jarní sbírání bylinek po lukách a lesích místo vyučování. O chmelových brigádách ani nemluvě. Nebylo dostatek uhlí, protože úderníci nenarubali a tak se vypínala elektřina. Ve školách se omlouvalo den co den. Když napadlo hodně sněhu a byly mrazy, tak se jednoduše nechodilo do školy, nebylo uhlí na topení a uhelné prázdniny nebyly výjimkou. Do školy se chodilo míň než nechodilo. A když se překulila zima, nastal čas oslav února, března, května. Nevynechme ani sbírání amerického brouka mandelinku bramborovou. Škkolní rok tak plynuil jako bystřina mezi brigádami, oslavami a prázdninami. Byly to fakt zlaté časy. |
Foto ze školy v době Karliny Světlé z poloviny 19.století © archiv Milana Turka
Foto © archiv autora
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 16. 05. 2010.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Josef Fousek |
 |
Ivo Šmoldas |
 |
Jaroslav Vízner |
 |
Helena Štáchová |
 |
Karel Šíp |
 |
Milan Lasica |
 |
Jiří Suchý |
 |
Ladislav Gerendáš |