Milan Turek: Zmrazená muzika

Rubrika: Literatura – Zamyšlení

Chraplavé zvuky, stonásobné přepojování, hledání drobných v nefunkční telefonní budce, malý kredit na telkartě, moskevský telefon bez mluvítka, nekonečná vyzvánění, ztracené kontakty. Z rádia nakřáplý zvuk, dva televizní kanály se zrním o půlnoci, sem tam nějaký časopis, v knihovně novinky jen omezeně. Mlžný opar zahaloval svět. V minulosti bylo obtížné dovědět se, co je nového na druhé straně republiky, co nového se postavilo, jak prožívají svůj všední den lidé na dědinách. Na plátnech se promítali hrdinové práce, funkcionáři, sem tam někde nějaká nová stavba, život nalíčený na růžovo, obrovitá nesmyslná nikoho nevzrušující usnesení. Plno frází provázejících náš život, jako kdyby neexistoval svět obyčejných lidí.

Neuvěřitelně se komunikační horečka rozšířila za posledních několik málo let nebo snad spíše měsíců. Dopis, telefon, fax byla zařízení, pomocí nichž jsme se mohli dovědět o svých přátelích, příbuzných jak žijí, co je v jejich okolí nového. Nákladně, v dlouhém časovém prostoru. Nové prostředky zcela vytlačují ony zastaralé a pomalé přístroje, zmizela tvrdá komunikační omezení. Lze najít cokoliv, kdekoliv, kohokoliv na světě, poslechnout si o čemkoliv, podívat se kamkoliv. V rádiu neslyším rušení stanic, z paraboly přijímám muziku z vesmíru a obraz přilétne světelnou rychlostí z Islandu stejně jak z Afriky. Svůj portrét odešlu manželce, synovi stejně jak slova jen utrženým sluchátkem či dopis bez papíru.
Doma však, večer když usednu ke stolu a připojím se ke světu, jak nenadále se ocitnu tam, kde nikdy jsem nemohl být, vrátím se kamkoliv, kde jsem již byl, přenesu skutečnost do času a míst, kde jsem se narodil, kde bych chtěl jednou i umřít. Vyťukám jména svých přátel a čtu jejich rodokmen, vím jak jsou bohatí, poslouchám jejich hlas. Jak toužím je obejmout, cítit jejich dech a ze stejné sklenky lahodný nápoj vyzunknout.
Nezkouším kolik je v éteru zahlcených vln s hudebním šumem, nevyvolávám duchy netradičních hudebních skupin, můj konzervativní sluch a zrak se zalíbením vyhledá muziku mládí, muziku domova, nirvánu Moravského Slovácka. Kdysi jsem snil o jednom numerickém jazyku všech národů, věty by byly skládány jen z deseti čísel, dnes k tomu stačí jen dvě – nula a jednička. Přesto však nejmilejší je jazyk náš, a tak i ten ve vlnách vesmíru člověka přivádí do světa jeho krás. Stačí, když kdykoliv zvolím slůvko ve vztahu k domovu, a najdu hned tisíce věcí, o kterých ani dřív jsem nevěděl, i když jsem tam byl. Na kterémkoliv serveru internetu v nesčíslně jazycích mohu o svém domově číst.
Nikdy jsem nevěděl, kolik dechovek v kraji vyhrává, a i kdybych chtěl, asi bych stěží jak hvězdy je spočítal. Stačí jen zvolit slůvko kouzelné „Podluží“ a k tomu příkaz jak z pohádky – „otevři se!“. Defilé dědin, krojů, muzik se otevře jak pohádková sluj se zlatým pokladem. Seznam mi nabídne přes dva tisíce odkazů dechovek, MSN šestnáct set, ve fulltextu je dechové hudby a orchestrů na čtyři tisíce a zvolit ty další, snad nikdy bych se nedopočítal a nikdy bych nestačil všechno to číst. Někdy si z vesmíru obrázek vytisknu, nahraju hudbu mých přátel.
Rád prohlížím novou Dechovku, Slováckou dechovku čtu, ale informace z internetu polykám. Časopis držím v ruce, obracím list za listem, vracím stránky, označím článek, snad si i něco objednám, knížku či kazetu nebo CD. Ledacos začmárám. Když to tak všecko spočítám, tak jsem doma i když tam nejsem, přestože tam jsem kdykoliv kdy tam chci být. V knihovně dostanu všecky noviny i časopisy z celé Moravy, mobilem zavolám kohokoliv, s internetem brouzdám kdekoliv a poslouchám cokoliv.
Byl-li bych však jakkoliv duchem v domovské dědině přítomen, poslouchal přítele, vnořil se do nirvány lahodných melodií, sledoval nádheru krojů a i k tomu zavýsknul, bude mi z koštéřa crkot vína a štrngnutí pohárkem ve sklépku přece jen chybět. Pro blaho duše tam musí člověk stát na té zemi, opřít se rukou o bečku, pohladit futro a usrknout slzu, co zbyla v skleněné trubce vinařova nástroje. A ani nebude nikdy slast bez kamarádova ramene obejmutí, daleko uprostřed noci zavýsknutí a ztracené písničky. Nikdo tam na internetu nenajde stisk ruky nad ránem při loučení a tón vzdalujících se přátel. Není tam hvězda z oblohy padající, klapot vlastních bot, ani pes, který zaštěkne kdesi a ani šramot klíče ve dvérkách pod návratím.
Otevřeš muziku zakletou z mrazáku.

Foto převzato ze stránek © http://mujweb.cz/www/cm.ruza/Aktivity/Aktivity.htm

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 26. 07. 2009.