Tomáš Jirák: Pavel a Klaudie
Rubrika: Literatura – Povídky
KLAUDIE: Nebýt mého neznámého ctitele, asi bych se už dávno zbláznila. Jako malá holka jsem mívala často pocit, že žiju jenom jako, jenom na zkoušku, pouze jakýsi provizorní život, že ten pravý život teprve přijde, a těšila jsem se, že jednoho dne se objeví pomyslný princ na bílém koni a odveze si mě do svého báječného světa. Když jsem se pak vdala, marnila jsem čas nadějí, že nás v budoucnu potká zvláštní štěstí, které obrátí naruby náš dosavadní všední život. A dnes, dnes si připadám vyhaslá, prázdná, bez budoucnosti, jako bych už měla všechno za sebou, jako by mě v životě už nic důležitého, příjemného nebo zajímavého nečekalo... Dlouho jsem si nedokázala uvědomit, kdy jsem ten život vlastně prožila, kdy ten život kolem mě proběhl takovým tempem, že jsme si ho ani nevšimla. Zpětně jsem ale pochopila, že tím skutečným životem byly třeba zrovna sladké dny lásky, které následovaly po svatbě, a blažené očekávání prvního potomka, a nebo pozdější dlouhé noci beze spánku, plné úzkosti a strachu o život bezbranného tvorečka, do něhož se promítaly všechny moje touhy, přání a ambice. Nebo to přišlo, až když Milada začala chodit do školy? A nebo to bylo teprve, když i malý David povyrostl a já se konečně mohla vrátit do práce? Nevím… Dnes sedím v prázdném bytě, Milada odjela s partou na týden na hory a David mi po té, co strávil odpoledne klábosením na ajsíkjů, suše sdělil, že jde s kamarády do pizzerie, že si tam budou plánovat, co podniknou o jarních prázdninách. „Jo, a nemáš pětikilo?“ zeptal se mě ve dveřích upíraje na mě svůj nevinný pohled pomněnkových očí. A Pavel? Ten odjel na služební cestu a vrátí se až v pátek. Žádná škoda! Stejně, když je doma, zaleze do ústraní a zírá do notebooku, jako by tím chtěl odvrátit konec světa. Takže zbývá můj neznámý. ![]() Lidé mívají z neznáma strach, já ne, já v něm od jisté doby spatřuju naději. Včera jsem našla v pomačkané krabici od bot – do níž si schraňuju s tísnivým pocitem v srdci různé památky, a věřím, že mi v budoucnu připomenou důležité nebo třeba i úplně bezvýznamné, pozapomenuté okamžiky v životě – první dopis od Pavla. Začíná: „Vážená neznámá…“ Ano, tehdy jsme si byli neznámí, on na vojně, já první rok v zaměstnání a oba jsme si nezávisle na sobě kladli tutéž otázku: Tohle že je ten život…? Kluk mé kamarádky, s nímž byl Pavel na ubikaci, mu dal mou adresu. „Můžeš jí napsat, jestli chceš…“ řekl mu. „Vážená neznámá…“ napsal tedy Pavel. Úplně jsem se zachvěla vzrušením, jako tenkrát při prvním čtení toho dopisu. Když jednoho dne, před třemi měsíci, poslíček přivezl nádhernou kytici rudých růží, také jsem se zachvěla jako kdysi. „Kdo to jen může…?“ pomyslela jsem si a otáčela růže ze všech stran. Tu jsem zahlédla malou cedulku, která vypadala spíš jako cenovka. Bylo na ní napsáno drobným rukopisem: „Z lásky a za všechno od Petra.“ Krev se mi nahrnula do tváří. „Petr, Petr…“ mumlala jsem si pro sebe a v duchu projížděla seznam všech Petrů, které znám, ale žádný nepřipadal v úvahu. Znovu jsem se podívala na lísteček. Jako bych rukopis důvěrně znala, ano, podobá se Pavlovu písmu, ale není to od něj. Zřejmě přitahuju stejný typ lidí a podobní lidé píšou podobným rukopisem. Jako ve snách jsem vyhledala ve skříni vázu, takovou těžkou z broušeného skla, napustila ji vodou a dala do ní růže. Postavila jsem je do obýváku na stoleček a poodstoupila. Z těch růží jako by vyzařovala přítomnost neznámého, cizího muže, před nímž jsem cítila dívčí rozpaky, nebyla jsem zvyklá flirtovat s muži ve svém okolí a ani bych to neuměla před Pavlem skrývat. Jako bych ho tou myšlenkou přivolala, v zámku dveří zarachotil klíč. Pavel! Honem pryč s růžemi! Vzala jsem vázu ze stolku a na zlomek vteřiny se zarazila. Kam s ní? Taková velká kytice se přece nikam nevejde. Kamkoliv bych ji teď narychlo vrazila, musela bych ji pak stejně někam uklidit, nejlépe z bytu rovnou do kontejneru, aby ji Pavel nenašel. Podlomila se mi kolena pod tíhou viny. Bylo to jako zbavovat se těla zabité oběti. Ruka s vázou klesla zpátky. „Ahoj,“ zahlaholil Pavel a dal mi pusu na uvítanou. Zarazil se při pohledu na růže. „Od koho máme tak krásné květiny?“ zaironizoval. Musela jsem být červená až po kořínky vlasů. „Ty jsem vzala v práci,“ pospíšila jsem si s odpovědí a snažila se, aby se mi netřásl hlas. Pavel se ale naštěstí odvrátil. „Odkdy vám dávají k platu květiny?“ pokračoval v rozhovoru z kuchyně. Očividně ztratil zájem, no co, obyčejná kytka, k jídlu ani k pití to není. Slyšela jsem, jak otvírá lednici, pak zasyčela zátka od piva. Pohled mi padl na visačku s nápisem „Z lásky a za všechno od Petra“, rychle jsem ji utrhla a schovala do kapsy. Právě včas, protože Pavel se zjevil za mými zády s napůl vypitou láhví piva. „Tak od koho je?“ naléhal. „Benešová… Slavila šedesátiny a dostala spoustu květin, tak mi zkrátka jednu dala, to je všechno,“ lhala jsem, jako když tiskne. Konec věty jsem řekla už dost vzdorovitě a naštvaně, co je mu hergot do toho, od koho mám tu kytku, sám mi žádné nenosí, ale sotva se tu nějaká objeví, nesnese pomyšlení, že ji mám od jiného. „No, dobře, no,“ odpověděl a s takovým podivným výrazem ve tváři, který jsem u něj dosud nepozorovala, obhlížel vázu, jako by hledal nějakou cedulku, ale smůla, měla jsem ji už v kapse. Pak se beze slova odpotácel do ložnice, a buď se svalil do postele, nebo zapnul svůj zamilovaný notebook. Obě tyto činnosti neprovázel žádný zvuk, takže to vyšlo na stejno. Týden se nic nedělo. Váza s růžemi stála v obýváku jako hořící pochodeň, Pavel ji ignoroval a já zamyšleně pozorovala, jak růže nejdřív rozkvetly do nevídané krásy, pak jejich okvětní lístky pomalu tmavly, uvadaly a nakonec jsem je vyndala z vázy a odnesla do popelnice. Druhý den přišly nové květiny, tentokrát tulipány, bylo přece jaro, deset, dvacet, pětadvacet tulipánů…! To se mi snad jen zdá! Hledám cedulku, tady je, málem bych ji v šustivých listech přehlédla, otevřu napodobeninu malé knížečky, má čtyři strany popsané verši a na konci je vepsáno: „Dlouho jsem tě hledal, až jsem tě našel. Petr.“ Musela jsem si sednout a s knížečkou v ruce zírala na ten malý zázrak. Nedělá si ze mě někdo legraci? Není to nakonec nějaký úchyl? Chtěla jsem porovnat písmo na dnešním lístečku s písmem na lístečku z minulého týdne, ale nemohla jsem ho najít. Kam jsem ho jenom…? Když jsem byla v nejlepším, zarachotil klíč v zámku. A celé se zase opakovalo: „Od koho máme zase ty květiny?“ „Od tebe ne,“ odsekla jsem, nejlepší obrana je útok. „To vím, že ode mě ne,“ řekl roztržitě od lednice. „Tak od koho?“ naléhal, když jsem mu konečně stála za to, aby se na mě podíval. V ruce držel láhev s pivem, jako obvykle. „To víš, ty mi kytky už nenosíš…“ řekla jsem tajuplně. „Snad mi nechceš namluvit, že sis je koupila sama,“ zazněl pohrdavě. „Já se ti nesnažím namluvit vůbec nic,“ řekla jsem klidně, připravená se s ním klidně i pohádat, ale než se rozhovor vůbec mohl rozvinout, Pavel už zase zmizel v ložnici. Zajímalo by mě, co na tom notebooku pořád píše. Prý prezentace do práce, jindy vyúčtování. Sakra, to si musí nosit práci domů? Urazil mě. Ono ho snad vůbec nezajímá, kdo mi nosí kytky? Co kdybych měla milence? To by řekl jenom: „Snad mi nechceš namluvit, že máš milence?“ A já bych mu odpověděla: „Já se ti nesnažím namluvit vůbec nic. Já ho zkrátka mám.“ On by určitě zpozorněl a koktal by: „Počkej, počkej, ty máš milence?“ „Mám, no a co?“ On by nevěděl, co s tím, a zalezl by k tomu notebooku. Hlavně, aby s sebou měl pivo. Když další týden přišly nové květiny – tentokrát žluté a oranžové gerbery, nakombinované s tmavomodrým svlačcem a bílou lilií, doplněné zelenými listy – a přečetla jsem si lísteček, trochu jsem ztratila hlavu. Na lístku stálo: „Vím, že si myslíš, že jsem úchyl. Nemusíš se bát. Jsem jen zamilovaný a to přece není úchylka. Tvůj Petr.“ Tak on mě miluje, on mě miluje, šeptala jsem si a chladila si horké tváře ve studených dlaních. Kdybych ho tak mohla vidět, kdyby mi dal aspoň nějaké znamení… Od té doby jsem se začala strojit, i když jsem šla jenom vysypat koš. Po každé jsem se dívala kolem sebe, jestli neuvidím stát v povzdálí nějakého muže, který se na mě dívá zamilovanýma očima. Dívala jsem se do oken okolních činžáků, jestli mě odtamtud někdo nepozoruje, ale marně. Při setkáních se známými muži na ulici jsem si rychle vybavovala jejich křestní jméno, když to byl náhodou Petr, zpozorněla jsem a snažila si ho představit, jak mi posílá květiny a píše zamilované vzkazy. (Pavel opravdu uvěřil, že si květiny kupuju sama, aniž bych mu to ale jakkoliv potvrdila. Tvářil se lehce pohrdavě a nevšímavě, o ženě, která si sama kupuje květiny, si myslel své…) Tentokrát ale gerbery brzy zvadly a musela jsem je vyhodit. Bylo mi najednou nějak smutno, jako by mě opustil někdo, na koho jsem si zvykla… Ale vždyť mě nikdo neopustil, vždyť ani nikoho nemám, kromě Pavla samozřejmě. To, že jsem od někoho neznámého dostala třikrát květiny, ještě nic neznamená. Nemůže přece vědět, že mi tak brzo zvadly a že jsem je už vyhodila. Třeba už mi žádné další nepošle. Tři dny jsem se utápěla v pošetilých a marných myšlenkách jako puberťačka a přitom to všechno byl nejspíš jen něčí žert, někdo se z povzdálí bavil mými rozpaky, ruměncem a nejistotou, když tu jsem zničehonic dostala dopis. Byla vůbec náhoda, že jsem si ho všimla. U nás vybírá dopisy Pavel, já si schránky radši nevšímám, stejně je tam vždycky spousta účtů a ty nemám ráda, je mi líto za ně dávat na poště peníze, ale tentokrát velký bílý roh tuhé, lesklé obálky trčel ze štěrbiny poštovní schránky tak, že ho nešlo přehlédnout. Ještě že se nedostal Pavlovi do rukou. Stálo v něm: „Moje milovaná, to, že se ti nemůžu ukázat, že ti jen posílám květiny a dnes píšu tenhle dopis, není jenom hloupý žert nebo touha po romantice, je to bohužel nutnost. Nemůžu se ti ukázat. Znáš mě (aspoň v to doufám), všichni mě znají, jenom by sis těžko dokázala představit, kdo jsem. Jsem ten poslední, na koho by sis asi vzpomněla, ale přece jsem to já, já, který tě bezmezně miluje. Ne, nemusíš se bát nějakého nepříjemného odhalení. Žádné nepříjemnosti ti nezpůsobím, nic špatného tě se mnou nečeká, vždyť nesmíš zapomenout, že tě z celého srdce miluji. Chci tě jen ujistit, že jsem nesmírně šťastný, že ti mohu posílat květiny, že tě můžu občas z povzdálí vídat. Obávám se ale, že mi to nebude stačit. Ale ne, ne, neboj se, opravdu nejsem úchyl, opravdu se mě nemusíš bát. Líbá Tě Tvůj Petr.“ Sedla jsem si do sedačky a zůstala jako opařená. Kdo to k čertu může být? Vybavovala jsem si postupně všechny spolužáky z gymnázia, měli jsme totiž nedávno sraz po dvaceti letech od maturity, spolužačky se docela změnily, zakulatily se, některé dost zestárly, to kluci na tom byli líp, bylo jich tam pár, kteří jako by se od školních let ani nezměnili. Vybavovala jsem si jejich tváře a životní příběhy, na příběhy a mezilidské vztahy jsem měla pamatováka, Pavel je v tomhle dřevo, ale já si pamatovala skoro úplně všechno, co mi tehdy o sobě navykládali. Petr, Petr… Jediný Petr, co připadal v úvahu, byl Petr Tlučhoř, ale ten mi pyšně ukazoval fotografie svých dvou dětí a krásné mladé manželky, s níž se oženil teprve nedávno… Když jsem se cítila nejvíc duchem nepřítomná a nejmíň se to hodilo, zase se ozval klíč v zámku. Uhladila jsem si vlasy a rychle, hlasitě potáhla nosem, jako bych se něčím provinila. V příští vteřině vstoupil Pavel. „Co tu tak sedíš? Ahoj!“ „Ahoj,“ snažila jsem se, aby se mi netřásl hlas. „Dnes žádné kytky?“ zeptal se skoro udiveně, ani jsem v jeho hlase tentokrát necítila ironii. „Dnes ne,“ řekla jsem suše a snažila se přeložit obálku s dopisem tak, aby byla co nejmenší, aby si jí nevšiml. „Co to máš?“ neunikl mu můj pohyb. „To nic není, jenom si čtu ve starých dopisech…“ vymyslela jsem si rychle snad tu nejméně uvěřitelnou lež. Na Pavla byla ale až dost dobrá, ztratil zájem a otočil se ke kuchyni. Klapla lednička, zasyčel uzávěr piva, už jsem si málem oddychla, že odchází k notebooku, ale tentokrát přišel s lahví za mnou. Posadil se vedle mě do sedačky a řekl: „Tak mi taky něco přečti z těch starých dopisů.“ „Ale prosím tě,“ zvedla jsem se, jako že jsem se urazila, i když mi bylo docela milé, že za mnou přišel do obýváku, ale byla to jediná možnost, jak se zachránit s dopisem od neznámého, který mě pálil v dlani jako rozžhavená plechová destička. „Snad jsem tolik neřekl,“ ohradil se. Zastrčila jsem dopis do krabice s fotografiemi a rychle se vrátila do obýváku. „Ty dnes nemusíš dělat žádné prezentace?“ „Představ si, že ne,“ řekl a významně zvedl obočí. Zase jsme byli bez dětí a vypadalo to, že by Pavel měl chuť se se mnou milovat. Nejsem ale ze dřeva, ten dopis, co jsem před chvilkou četla, způsobil, že jsem myslela spíš na Petra než na Pavla. „Stejně by mě zajímalo, co si tam vedle pořád píšeš.“ „Chtěla bys to vidět?“ „Chtěla.“ „Tak pojď,“ zvedl se a drže mě nekompromisně za ruku, vykročil směrem k ložnici. „Co blbneš,“ zasyčela jsem možná zbytečně nepřátelsky a vykroutila se mu. Pavel pokrčil rameny, jako by chtěl říct, myslel jsem to dobře, no, chtěl jsem se s tebou vyspat, za pár let budeš za každý číslo vděčná, ale potom už třeba nebude zájem… a zmizel v ložnici. Vím, že Pavel takhle nikdy nemluví, ale muži jeho věku tímhle způsobem často žertují, a já to z duše nenáviděla. Pustila jsem si televizi a myšlenky mi vířily jako bílé okvětní lístky pod rozkvetlou třešní v jarním větru. Později jsem se přikradla do ložnice k oddychujícímu Pavlovi, na obrazovce notebooku jsem zahlédla ještě nějaké grafy, naštěstí se počítač nemusel vypínat, sotva jsem zalezla pod peřinu, sám od sebe zhasnul. Byl to první, ale zdaleka ne poslední dopis, který jsem od Petra dostala. Dopisy střídající se s přehnaně velkými kyticemi byly stále naléhavější a vášnivější. Nepochopitelné bylo chování Pavla. Jako by pojal zvláštní podezření – ostatně bylo by divné, kdyby nepojal, ačkoliv při jeho nevšímavosti byl vůbec zázrak, že jej pojal – zkrátka díval se na mě podivným, pátravým pohledem, někdy hned, když přišel z práce, jindy si proti svému zvyku sedl naproti mně do sedačky a dlouze se na mě díval. Klopila jsem oči, vůbec jsem nemohla unést takový pohled, když se mi hlavou honily myšlenky na tajemného milence, jenž stále stupňoval svoje citové útoky. V posledním dopise od Petra stálo: „Lásko, myslím, že konečně dozrál čas, abychom se sešli tváří v tvář. Není to báječné? Máš vůbec odvahu k tomu setkání? Vymyslel jsem skvělý plán. Byla jsi někdy v Paříži? Utečeme spolu do Paříže! Neboj se, není to únos, nepřemlouvám tě k útěku do Paříže na krátké pošetilé líbánky s nezralým milencem, po nichž může následovat jen trpké vystřízlivění… Budeš se moct zase vrátit, pokud budeš chtít, ale bude báječné se poprvé setkat v Paříži, prožít nezapomenutelný víkend v nezapomenutelném městě milenců…! Odlet 24. května v 15.25. Budu tě čekat na letišti Paříž Orly na Meeting pointu. Nepopleť to…! Na znamení souhlasu rozsviť večer v okně svíčku. Prosím tě, neodmítni. Líbá Tvůj Petr“ V dopise byla letenka. To mě skoro omráčilo. Takže kostky už jsou vrženy! Nemusím snad zdůrazňovat, že jsem hned po setmění zapálila v okně svíčku a snažila se přes záclonu zahlédnout tmavou postavu, která si přijde pro tajné znamení. Místo toho vyšel proti svému zvyku z ložnice Pavel a divil se, co dělá ta svíčka v okně. Předstírala jsem podráždění, abych se vyhnula vysvětlování, podráždění způsobené nenaplněnou romantickou touhou, proto ta svíčka, a byla jsem si jista, že Pavel už stejně přepnul do režimu spánku, takže od něj v tomto směru nehrozí žádné nebezpečí. Cosi zabručel a odešel spát, a já jsem u svíčky hlídkovala dlouho do noci. Nebylo pro mě těžké sehrát před Pavlem druhý den komedii, že už toho mám dost, že sám je pořád někde v luftě a já znám jenom cestu do práce a z práce a že už je nejvyšší čas, abych se také podívala někam do ciziny. „Ale já teď s tebou nikam nemůžu, v práci teď máme fofr…“ nahrál mi na smeč. „Já vím, že nemůžeš, pojedu se Soňou. Pozvala mě na víkendovou cestu do Paříže, takže se nemusíš namáhat.“ Ani nevím, proč jsem na něj byla pořád tak hnusná, za co jsem se mu mstila. Snad za nudu, stesk a pocit zbytečnosti, které mě přepadávaly v tomhle bytě, kde jsem sedávala tak sama, v bytě, který se stal průchoďákem a noclehárnou dětí, které si s námi najednou neměly co říct, a místem přežívání člověka pohlceného prací a svými jednotvárnými zvyky, bez nichž by nedokázal přežít jediný večer… Jak se osudný den blížil, propadala jsem panice, že nemám nic kloudného na sebe, a moje odpolední návštěvy nákupních center se podobaly nájezdům unavené válečnice, která nechce bitvu předem vzdát, i když její šance nejsou veliké, a někdy jsem se vracela s kořistí, jejíž jedinečnost mi do rána zevšedněla, jindy s prázdnou a k tomu ještě s neodbytným pocitem marnosti a chuti všechno zahodit, vzdát a zůstat doma v bezpečí své nudy a stereotypu. Ale nevzdala jsem to. Dodnes vidím překvapené výrazy svých dětí, které zrovna jako z udělání byly obě doma a s neskrývaným údivem a trochou pohrdání sledovaly svou matku, jak se neobratně, nákladně a marnivě chystá na tak zbytečnou dvoudenní cestu do Paříže. Dodneška vzpomínám na zvláštní rozechvělost a dokonalý zmatek v duši, který mě naplňoval už nejmíň tři dny před cestou, z níž jsem se měla vrátit jako jiný člověk. Když jsem vystoupila z letadla na pařížském letišti Orly, došlo mi, že jsem přecenila svoje síly. Nevím, jak jsem si představovala, já husa, která nikdy nikde nebyla, svou sólo cestu do Paříže. Proud lidí nejrůznější barvy pleti, mluvících všemi možnými jazyky, který se mě zmocnil jako dravá řeka, mi hořce připomněl, že pár německých slov, které zůstaly zadřené v mých ochabujících mozkových závitech ještě od školních let, mi nebudou k ničemu. Nikdy by mě nenapadlo, že letecká doprava může být tak masová záležitost, dosud jsem si myslela, že létání je jen pro vyvolené, a tak jsem se nechala nést davem, aspoň jsem nemusela řešit problém, kde je východ. Jednou rukou jsem za sebou táhla svůj kufřík na kolečkách, který jsem si naštěstí směla vzít do kabiny, jinak bych se s ním už asi nikdy neshledala, a druhou rukou, přes niž jsem měla přehozený jarní plášť, jsem od sebe odstrkovala hlučné Afričany, kteří nerespektovali osobní zónu jedince. Dav poněkud prořídl, když chodba vyústila do prostorné haly. „Madam, madam,“ dorážel na mě najednou vyhublý černoch a zajímal se o mé zavazadlo, buď mi chtěl pomoct anebo mě okrást, ani o jedno jsem nestála. Přesto jsem se na něj omluvně usmála a řekla česky: „Děkuji, povezu si kufr sama.“ To však Afričan považoval za výzvu a položil svou černou ruku vedle mé na rukojeť kufru. Několikrát jsem opakovala své zdvořilé odmítnutí, ale nebylo mi to nic platné. Představila jsem si, jak stojím okradená, bez všech těch šatů a módních doplňků na pařížském letišti a v takové situaci mě tam najde můj neznámý, kvůli kterému jsem to všechno podstoupila, a najednou mi ruply nervy a zavřeštěla jsem: „Jdi už do hajzlu, ty votrapo jeden pitomej…!“ Afričan v mžiku pustil rukojeť, zatvářil se poděšeně a ztratil se mezi lidmi. V té chvíli jsem zahlédla cedulku s nápisem Meeting point. Zahnula jsem hned tím směrem, dav, který neztenčenou silou proudil kamsi k východu, jsem nechala za zády. Pod cedulkou stály čtyři lavice potažené červenou koženkou, z nichž dvě byly obsazené stařičkými manželi očividně čekajícími na nějaký doprovod, muž četl noviny a manželka mu do toho cosi neúnavně vykládala. Vedle nich se pošťuchovala veselá skupinka mladých lidí, nejspíš studentů, kteří vyhlíželi nějaké opozdilce. Tu jsem za nimi uviděla muže v šedomodrém plášti, stál ke mně obrácen zády a v ruce držel kytici rudých růží. Rozbušilo se mi srdce. Nebylo pochyb. Poznala jsem ho podle těch růží…! Udělala jsem dva zbrklé kroky směrem k těm šedomodrým zádům, pak jsem se zarazila, chtěla jsem si ještě rukou přihladit vlasy. Znovu jsem vzhlédla a řekla nesměle: „Petře…“ Muž sebou trhnul, otočil se. „Pavle…?!“ *** ![]() PAVEL: Seděl jsem v kanceláři u počítače a najednou se mi vybavil obrázek ze staré dětské knížky, která si i po letech, snad díky četným barevným ilustracím na lesklém křídovém papíře, zachovala tajuplnou vůni tiskařských barev, kterou jsem míval tak rád. Na obrázku byl čaroděj ve fialovém plášti potištěném žlutými hvězdami a půlměsíci, na hlavě vysoký kužel se střapcem místo čepice a v natažené ruce držel křišťálovou kouli. Upíral soustředěný pohled na sinavě fosforeskující kouli, která vrhala bledý odlesk na hubenou tvář plnou napětí, protože hádání z křišťálu a čarování je věc tuze namáhavá. I já jsem koukal soustředěně do počítače, v němž jsem měl všechny informace o světě kolem sebe, i já jsem z křišťálu hádal budoucí situaci na trhu, kroky konkurence a potřeby zákazníků a přičarovával peníze pro náš podnik, a abychom peněz vyčarovali co nejvíc, sedělo nás takhle v té kanceláři vedle sebe deset a tím jsme zdesateronásobovali výsledek svého novodobého čarodějnického umění a nestydatě těžili ze zdánlivě nevyčerpatelných zásob všehomíru. A to tím spíš, že jsem si postupně začínal brát práci i domů, abych stačil vražednému tempu svých vesměs mladších kolegů. Klaudie. Co teď asi dělá Klaudie? Sedí v obýváku na sedačce, listuje v časopisech a tiše smutní. Pozoruju ten její smutek už delší dobu, děti nás pomalu opouštějí, jsou víc venku s kamarády než s námi doma, já pozvolna, nepozorovaně propadám práci – ano, pořád si to ale uvědomuju, takže to snad ještě není se mnou tak zlé – a Klaudie přišla o svou hlavní činnost, totiž starost o děti a teď překvapeně zírá vstříc podivné prázdnotě, na jejímž konci nejspíš vidí stáří, nemoci, bolest a smrt. Ještě že já mám tu práci, Klaudie samozřejmě také pracuje, ale ve tři se končí a zamyká, nikdo nesmí zůstat déle, to já můžu zůstat, jak dlouho chci, dokonce se to posuzuje jako zásluha a aspoň zastanu víc práce než mnozí výkonnější kolegové. Jenže potom mám výčitky. Jaký to vedeme život, kde je ten Pavel s Klaudií, jimž stačila k životu zrušená zastávka autobusu za Priorem, kam nepršelo a mohli se tam nerušeně líbat? Kde jsou ti dva mladí lidé, kteří byli vděčni za skromný podnájem s gaučem, s dvouplotýnkovým elektrickým vařičem a jednou poličkou na hrníčky, talíře a pár knížek? Přepadla mě lítost, tak rád bych Klaudii rozveselil, tak rád bych ji něčím překvapil. Už dlouho jsem jí třeba nekoupil květiny nebo dárek. Jenže kupujte ženě jejího věku dárek, už se jí nezavděčíte nějakou rádoby romantickou maličkosti, nakonec má radost jen z toho, co si sama vybere, a mě stejně nakupování – nebo lépe řečeno – bloumání nákupními galeriemi irituje. Už to slovo galerie nesnáším. Jako by vystavené zboží byla umělecká díla, na něž se lidé chodí dívat jako na výstavu, konzum tu povýšili na umění, ano, je třeba lidem vnucovat představu, že nakupování je vlastně cosi jako určitá forma znalectví, při němž záleží na vytříbenosti vkusu, ne uspokojování potřeb nejlacinějším zbožím, ale vybírání mezi značkami, které obmyslně zaměřují své reklamní kampaně na určité typy lidí a činí je na sobě závislými… Květinou bych nic nezkazil, jenže až půjdu domů, bude všude zavřeno, jedině že bych… Upřel jsem pohled do křišťálové koule, pohnul kouzelnou krabičkou na stole a v sinavé záři jsem uviděl několik elektronických květinářství, které neznají zavírací dobu. Vybral jsem tu nejkrásnější kytici rudých růži, kterou tam měli a kliknul na ni. „Vepište vzkaz,“ objevil se strohý pokyn. Vepsal jsem tam „Z lásky od Pavla“. Četl jsem ta čtyři slova znovu a znovu, ale zdálo se mi to málo, „z lásky“, to ano, ale ještě bych do vzkazu rád vměstnal něco ze své podivné tísně v hrudi, která ji sevře, kdykoliv si k večeru vzpomenu na Klaudii sedící samotnou v obýváku, na tichý, modrý soumrak za okny, při němž se olejomalby na stěnách slévají v černé obdélníky ve zlatých rámech, rád bych připsal něco o vděčnosti, kterou k ní cítím, za to, že tak spolehlivě a dobře vychovala naše děti, a tak jsem do řádku vepsal ještě „a za všechno“, takže tam nakonec stálo: „Z lásky a za všechno od Pavla.“ Jsem dnes nějak moc sentimentální, pomyslel jsem si, rychle jsem to odkliknul, vyplnil adresu, hodinu doručení a číslo platební karty. „Tak!“ řekl jsem nahlas, až se na mě Olda jako jediný, který ještě zůstal v kanceláři – ostatní odešli domů – pátravě podíval, protáhl jsem si prsty obou do sebe zaklesnutých rukou, až v nich hlasitě chruplo, a dal se znovu do práce. Když jsem večer přišel domů, našel jsem Klaudii ve zmatku. Čekal jsem manželku, která mi se šťastným úsměvem půjde vstříc, obejme mě ještě v předsíni, vlhce políbí a řekne třeba: „Co blázníš, prosím tě? Takové krásné růže. Ty musely stát peněz.“ Já bych se na ni konečně usmál, ledy by se prolomily, sedli bychom si vedle sebe do sedačky a začali si o něčem povídat, třeba o tom, jak jsme se seznámili, jak jsme začali žít ve společném bytě. Možná bychom si otevřeli láhev červeného… Místo toho se Klaudie, když jsem vstoupil do obýváku, tvářila, jako bych ji při něčem přistihl. Zůstala stát proti mně nakročená, jako kdyby chtěla odejít, ale pak se rozhodla, že už je na odchod pozdě, a co víc, tváře jí hořely ruměncem, že si nezadaly s rudou kyticí ve váze na stolku za jejími zády. „Od koho máme tak krásné květiny?“ zeptal jsem se, abych jí pomohl z rozpaků, které jsem si ale, jak se ukázalo, vyložil úplně mylně. „Ty jsem vzala v práci,“ řekla Klaudie větu, která mě zmátla. Musel jsem do kuchyně, abych skryl rozpaky, otevřel jsem lednici a chvilku zíral na láhev piva, jako bych ji viděl poprvé. „Odkdy vám dávají k platu květiny?“ Otevřel jsem pivo a zhluboka se napil. Otočil jsem se a vidím Klaudii, jak se zbrkle snaží cosi z kytice odtrhnout, divže nepřevrhne vázu, a pak strká bílý papírek do zadní kapsy u kalhot. „Tak od koho je?“ zeptal jsem se a mohlo to znít popuzeně. „Benešová… Slavila šedesátiny a dostala spoustu květin, tak mi zkrátka jednu dala, to je všechno,“ lhala z nepochopitelných příčin. Co je tohle za hru, copak neví, že ty růže jsou ode mě? „No, dobře, no,“ nezmohl jsem se na nic víc. Obhlížel jsem vázu ze všech stran, abych se podíval, co na ten lístek vlastně napsali, ale žádný jsem nenašel. Otočil jsem se a Klaudie si očividně oddychla. Zavrtěl jsem hlavou a beze slova odešel do ložnice. Měl bych zpracovat tu zprávu na pátek, protože zítra už to nestihnu, ale neměl jsem na práci ani pomyšlení. Natáhl jsem se na postel a tupě zíral do stropu. Hlavou se mi honily zmatené myšlenky. Pomalu jsem dopil pivo a usnul. Uprostřed noci jsem se probudil nutkáním na záchod. Neslyšně jsem vstal, abych neprobudil Klaudii, která vedle mě tiše oddychovala, a vyšel z pokoje. Nedalo mi to, když už jsem byl vzhůru, a otevřel jsem Klaudiinu skříň. Vyndal jsem její vzorně složené kalhoty a v zadní kapse nahmatal lístek. Vrátil jsem kalhoty zase zpátky na místo a s lístkem šel do kuchyně, otevřel jsem lednici, abych si posvítil, a četl: „Z lásky a za všechno od Petra.“ Od Petra? Co to má znamenat? Čekal jsem na pařížském letišti a v duchu se modlil, aby to dokázala, aby se pro boha živého v tom velkém, nepřehledném světě bez jazykových znalostí neztratila. Bloumal jsem skoro přes hodinu po prostorných chodbách a přesvědčoval sám sebe, že je to nutná zkouška, že už byl nejvyšší čas, aby něco takového podnikla. Zamyšleně jsem vrážel do lidí, proti jejichž proudu jsem se prodíral, a tu mi padl zrak na květinářství. Ano, růže, bez růží se s ní nemohu setkat! Koupil jsem krásnou velkou kytici za dvacet pět eur a pomalu zamířil k meeting pointu. Ve všech směrech se valily davy cestujících a na mě najednou padla hrůza, že se tu nikdy nenajdeme. Na červených sedátkách pod cedulí „Meeting point“ seděli dva starouškové, úplně ztracení v páteční vřavě, ona bez přestání mluvila krásnou francouzštinou a on do toho zlostně šustil novinami a nebylo jasné, na koho nebo na co tu čekají. Podíval jsem se na hodinky. Už je to dvacet minut, co hlásili přílet letadla z Prahy. „Petře,“ slyším najednou za zády. Otočil jsem se. „Pavle…?!“ Znělo to dost vyděšeně, se stopou zklamání. „Klaudie, ahoj, vítej v Paříži,“ řekl jsem a rozevřel náruč, abych ji objal, tolik se mi ulevilo, když jsem viděl, že vše dobře dopadlo. Klaudie však zůstala stát. Nemohla uvěřit, že já jsem ten tajuplný Petr, vsadil bych se, že v koutku duše si ale pořád ještě myslela, že ji jen špehuju až do Paříže, protože jsem si tajně přečetl dopis od Petra, a že skutečný Petr nás teď z povzdálí pozoruje a nemůže se jí ukázat. „Tak to jsi byl ty…“ řekla zklamaně. „Ano, já…“ Trochu mě její zklamání zamrzelo. Ano, vím, byla to všechno moje vina, vodil jsem ji celé měsíce za nos, hrál jsem si na tajuplného ctitele a bavil se jejím zmatkem. Neudělal jsem to schválně, to ten pitomý elektronický obchod všechno popletl, já jsem jenom nedokázal včas říct pravdu. A potom to už nešlo. Upřímně mě překvapilo, jak se tehdy Klaudie vylhávala z toho, že jí kdosi neznámý poslal květiny. Chtěla věřit tomu, že ji někdo tajně miluje, když jsem jí lásku dostatečně neprojevoval sám, a nechtěla se vzdát krásného snu. Já jsem jí ten krásný sen nechtěl kazit, přál jsem jí tu zamilovanost, vzrušení, roztržitost, nepřítomnost ducha způsobenou tím, že myslela na svého krásného neznámého, a mně to nevadilo, protože jsem věděl, že jsem to přece já. A teď je zklamaná, že žádný tajný milenec neexistuje. A já jsem začal najednou nepochopitelně žárlit na virtuálního, neexistujícího soka. „Je to snad málo?“ zeptal jsem se trochu nevrle a nechybělo mnoho a sklouzli bychom do každodenní rutiny napůl spolknutých vět a nedbalého vrčení, kterými jsme v posledních letech nahrazovali normální lidskou komunikaci. Ale my jsme se přece setkali tak daleko od domova, navíc v krásné Paříži, kam se Klaudie vždy toužila podívat, a toho je teď třeba využít. Klaudie neodpověděla. „Pojď, pojedeme do města a sedneme si někam do kavárny, co říkáš?“ „Já chci domů,“ odpověděla jako malé dítě, které se ztratilo v cizině, a měla pláč na krajíčku. „Ty nejsi ráda, že jsme spolu v Paříži?“ „Jsem, ale myslela jsem… Ty jsi mě celou dobu klamal. Dělalo ti to radost?“ To jsou celé ženské. Ona mě vlastně podváděla, sice s vymyšleným, neexistujícím tajným milencem, ale to nevěděla, pro ni byl až příliš skutečný, a teď to chce hodit na mě. „Neměl bych spíš žárlit?“ Zrudla. „Celou dobu jsem se na tebe díval, jak mi lžeš, jak prožíváš cit k někomu jinému…“ V očích se jí zaleskly slzy. Bez varování mi padla do náruče a zmáčela mi pláčem levé rameno. Hezky voněla, to kvůli Petrovi, ne kvůli mně. Kruci, přece nebudu žárlit sám na sebe…! Když se vyplakala, viděl jsem, že se jí ulevilo. Dokonce se na mě usmála. Tak trochu omluvně. Koneckonců ty krásné milostné dopisy jsem jí přece psal já. Podal jsem jí kytici růží a vzal její kufřík. Koutkem oka jsem uviděl, jak kytku otáčí kolem dokola a hledá nějaký vzkaz. Neubránil jsem se úsměvu. Žádný tam samozřejmě nebyl. Vyšli jsme z letištní budovy na ulici prozářenou odpoledním sluncem jako ve snách a věděli, že Paříž je náš nový začátek. |
Knihu Tajuplný ostrov, z níž je tato povídka spolu s a další knihou Tomáše Jiráka Poločas rozpadu je možno si objednat na dobírku e-mailem: Tomas.Jirak@seznam.cz |
Doporučení pro autory: |
Ilustrace © Galerie IN
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 31. 05. 2010.
Další články autora
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
![]() |
Karel Šíp |
![]() |
Rudolf Křesťan |
![]() |
PhDr. Jiří Grygar |
![]() |
Milan Markovič |
![]() |
Helena Štáchová |
![]() |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |
![]() |
Josef Fousek |
![]() |
Dáša Cortésová |