Antonín Suk: Psí maturita

Rubrika: Literatura – Povídky

Problémy na nás s Danem dolehly, když jsem měli splnit to, proč jsem to psisko vlastně dostal. V každém mysliveckém sdružení musel být předepsaný počet lovecky upotřebitelných psů. Dan se měl stát jedním z nich. Ale jak, to už nikoho nezajímalo!
Zajíce, srnčí nebo kocoura bral a aportoval i dohledával docela dobře. U zajíce to nebyl vůbec problém. Když se povedlo zajíce chybit a Dan byl daleko na odvolání, měl to Matěj spočítané. Tak dlouho ho hnal až dohnal a přinesl. Úplně jinak to ale bylo u pernaté. Měl jsem dojem, že někdy dostal pořádný nářez za slepice. S odporem držel v mordě to, co jsem mu tam dal. Poponést kousek bažanta nebo sojku bylo nad jeho síly. Doufal jsem, že se to časem poddá.
Nepodalo. Dan se kvůli mojí osobě snažil seč mohl překonat averzi k peří, ale nikdy se mu to nepovedlo! Vždy jen tak na krátkou a nejnutnější dobu. Proto ty zkoušky v nás budily hrůzu. Usnesení společnosti však bylo nesmlouvavé. Zkusíte to a hotovo! Jim nešlo o neúspěch, ten by padl na moji hlavu. Ostudy jsem se však nebál. Natolik byl Dan inteligentní.
Jedním z problémů, který se vyvrbil hned na začátku, byla skutečnost, že pes neumí pořádně plavat. To, co předváděl ve vodě, kam se také nijak nehrnul, byl spíš při jeho velikosti mořský příboj, než přijatelný pohyb ve vodě.
Naším učilištěm se stal Nový rybník. Tam nás nikdo neviděl. Nejdřív šlo o to, naučit Dana vůbec dobrovolně jít do vody. Musel jsem jít příkladem. Jiného nezbylo. Snad jenom obava o život pána způsobila, že se nakonec odvážil i tam, kde už ztrácel pod nohama dno. Vydrželi jsme se tak poctivě chodit koupat a Daneček se ukázal být velice chápavým i nadaným žákem. Jeho plavecký styl se během čtrnácti dnů upravil natolik, že ač ne reprezentační, pro práci ve vodě by mohl být pro komisi docela přijatelný. Do vody už šel bez rebelií a zdálo se, že i dokonce rád!

         

No a přišlo to. Aport kachny. Fůra starostí. Za prvé – Danův odpor k peří a pak – kde sehnat kachnu! Učil se adept psí maturity aportovat převážně kozlík. Když nebyl, tak i kus klacku. Jejda, to bylo něco jiného, než odporná koule mokrého peří! Pak přišla bída na ohaře. Od kolegy z Červených Janovic jsme dostali pravou divokou kačenu. S ohromným sebezapřením se Dan přece jen nechal přesvědčit, že aport provedl skoro podle předpisu. Jen bylo vidět, jak se mu hned nesmírně ulevilo, když jsem kačenu odebral. Bylo v tom i tom i kus výhody. Nijak se s tím aportováním nemaloval. Koukal to mít co nejdříve za sebou.
Tak přišel den, kdy jsme za doprovodu pana Říhy, holiče z Janovi Červených přijeli na zkoušky do Janovic Uhlířských. První disciplinou byla voda. Komisař, starší, ale velice zkušený a ohleduplný pán, hned věděl, jak to s námi vypadá. „Nech ho koukat na ostatní, půjdete jako třetí.“ Když na nás přišla řada, hodil kachnu na hladinu. Dan vypálil jako bomba. Plaval dobře, hlavu dost vysoko nad vodou, žádné velké vlny, jenže ne ke kachně! Pečlivě prohlížel okolní hláď. V tu chvilku mi došlo. Jestli tam je jediný kus klacku, mám ho u nohou!
Laskavý komisař mě uklidnil. „Neboj se hajnej, žádnej klacek tam není. Nejste sami, kdo by na to mohl doplatit. To jsme vyčistili!“
Moc jsme mu s Danem děkovali za první body do hodnocení. Zkoušky jsme neudělali pro nesplnění úkolu při aportu a dohledání pernaté. Ale přesto jsme s Danem zažili mnoho krásných chvilek v okolí Vickovic. 

Foto © archiv autora

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 05. 06. 2010.