Antonín Suk: O koťatech a o Punťovi
Rubrika: Literatura – Povídky
Kočka, kterou jsem ubydleli v naší hájence se spustila s některým kocourem ze vsi a náš malý Honzík měl moc práce. Ve stodole na mlatě se odbývalo krmení kočičáků. Batolila se tam čtyři krásná koťátka, dvě černá, asi po tátovi a dvě černobílá. To po mámě.  Krmení nedočkavců se ujal Honzík a plnou odpovědností. Až se mi začalo zdát něco divného. Vždyť ti mourkové nejsou schopní tolik mlíčka, co jim kluk nosil, spotřebovat. Protože hájenka nebyla žádná mladice, byla vybavena i takovým domečkem se srdíčkem ve dveřích. Sice na potřebné místo jsme při opravě postavili novou splachovací mísu, a co je to platné, domeček se tady zachoval jako lahůdka. Pravda, v zimě to od spodu nepříjemně táhlo, ale v létě musel každý závidět. Škvírami bylo vidět na dvůr i do stodoly. To jednou přivedlo k odhalení záhady spotřeby našich koťátek. Seděl jsem navečer na prkénku. Do stodoly vlezl Honzík s miskou pro krmení. Strávníci se ukázali okamžitě. Postavil misku na zem a stalo se! Klekl na všechny čtyři a už se strkali hlavou sem i tam. Jen aby každý vydobyl lepší místečko pro upíjení mléka. Nevyrušil jsem je. Ať se živí. Jen jsem se svěřil mamince a to byla chyba! Byla z toho dost špatná. Tak jsme si počkali a krmení bylo zkontrolováno maminkou. No to bylo křiku! Honzík nemohl pochopit, co je na tom špatného? Byl na samotě skoro pořád sám. Tak považoval všechno, co tam bylo za své kamarády. Časem se dohodli. Koťata chodil krmit dál, ale s doprovodem. Dodnes si nedovedu nijak rozumně vysvětlit chování Punti cestářového. Byl to pes, co ves dala. A co mohla dát osádka, jako byly Vickovice? Bylo nás tam celých patnáct obydlených chalup! Punťa měl z nepochopitelných důvodů ke svému tělu, jež nepřipomínalo nic věrněji, jako kousek tlačenky, i kupírovaný ocásek. Nebyl lovecký, neměl nátok na vlajku nebo prut. Svrchu byl rezavý jako liška a břicho, které při zběžném pohledu zabíralo asi tak tři čtvrtiny těla, bylo slušně bílé. Uši převislé, pohled až dost dobrý a přitom poťouchlý. Prostě psisko venkovské, ale neobyčejné. Měl jednu vlastnost, kterou mu záviděli i ti špičkoví psychotronici. On dokázal předvídat! Cestářův soused chodil zabíjet po vsích prasata. A tady právě tkvěla ta mimořádná vlastnost Punti. Bylo jedno, jestli šel řezník do Michalovic, Třebětína nebo do Bludova. Také mohl zůstat i ve vsi. Jenže kamkoliv se vypravil, tam před vrátky už čekal Punťa. Soused – řezník mu určitě předem nic nevyslepičil. Ale jakmile začal dávat vercajk do tašky, připravoval se startovat i jeho psí souputník Ze zabijačky v cizině ten masožrout moc neměl. Počkal si na mord, vykolení vepříka a spěchal domů. Sem tam sebral, co se vyhodilo. Z ciziny se vracel vždy bez trofejí. O trochu jinak tomu ale bylo jednou doma. Teta Šťastnová si při zabijačce stačila připravit naklepané řízky do sklepa. Po odležení je zítra jen obalí a bude oběd. Nebyl! Okénkem do suterénu baráku našel po čuchu cestu Punťa. Nabral do morda co se dalo a odnesl domů na práh. Hezky to rozložil a několikrát se vrátil. Takže – co bylo původně ve sklepě, bylo teď na prahu. Neseržal ani kousíček. Natolik v něm pracovalo vědomí odpovědnosti ke smečce! Čekal asi pochvalu, ale s tou to nebylo nijak slavné. Spíš se dočkal opovržení. Jenže – tak svět odplácí nejen psům! Zkoušel jsem pak cestáře: „Hele, pučte mi Punťu, docela bych si dal řízek!“ Nikdy nepůjčil. Spíš mi vše vysvětlil po způsobu babky z hospody. Taky jaký div, vylíhli se oba v jednom vickovickém hnízdě. Dokázali se nahněvat, ale nikdy hněvat! A ten Punťa, pejsek, u mne zůstal záhadou. |
Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl
http://frk60.aspweb.cz | http://frk1.wordpress.com
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 09. 07. 2010.
