Antonín Suk: O koťatech a o Punťovi
Rubrika: Literatura – Povídky
Kočka, kterou jsem ubydleli v naší hájence se spustila s některým kocourem ze vsi a náš malý Honzík měl moc práce. Ve stodole na mlatě se odbývalo krmení kočičáků. Batolila se tam čtyři krásná koťátka, dvě černá, asi po tátovi a dvě černobílá. To po mámě. ![]() Krmení nedočkavců se ujal Honzík a plnou odpovědností. Až se mi začalo zdát něco divného. Vždyť ti mourkové nejsou schopní tolik mlíčka, co jim kluk nosil, spotřebovat. Protože hájenka nebyla žádná mladice, byla vybavena i takovým domečkem se srdíčkem ve dveřích. Sice na potřebné místo jsme při opravě postavili novou splachovací mísu, a co je to platné, domeček se tady zachoval jako lahůdka. Pravda, v zimě to od spodu nepříjemně táhlo, ale v létě musel každý závidět. Škvírami bylo vidět na dvůr i do stodoly. To jednou přivedlo k odhalení záhady spotřeby našich koťátek. Seděl jsem navečer na prkénku. Do stodoly vlezl Honzík s miskou pro krmení. Strávníci se ukázali okamžitě. Postavil misku na zem a stalo se! Klekl na všechny čtyři a už se strkali hlavou sem i tam. Jen aby každý vydobyl lepší místečko pro upíjení mléka. Nevyrušil jsem je. Ať se živí. Jen jsem se svěřil mamince a to byla chyba! Byla z toho dost špatná. ![]() Časem se dohodli. Koťata chodil krmit dál, ale s doprovodem. Dodnes si nedovedu nijak rozumně vysvětlit chování Punti cestářového. Byl to pes, co ves dala. A co mohla dát osádka, jako byly Vickovice? Bylo nás tam celých patnáct obydlených chalup! Punťa měl z nepochopitelných důvodů ke svému tělu, jež nepřipomínalo nic věrněji, jako kousek tlačenky, i kupírovaný ocásek. Nebyl lovecký, neměl nátok na vlajku nebo prut. Svrchu byl rezavý jako liška a břicho, které při zběžném pohledu zabíralo asi tak tři čtvrtiny těla, bylo slušně bílé. Uši převislé, pohled až dost dobrý a přitom poťouchlý. Prostě psisko venkovské, ale neobyčejné. Měl jednu vlastnost, kterou mu záviděli i ti špičkoví psychotronici. On dokázal předvídat! Cestářův soused chodil zabíjet po vsích prasata. A tady právě tkvěla ta mimořádná vlastnost Punti. Bylo jedno, jestli šel řezník do Michalovic, Třebětína nebo do Bludova. Také mohl zůstat i ve vsi. Jenže kamkoliv se vypravil, tam před vrátky už čekal Punťa. ![]() Ze zabijačky v cizině ten masožrout moc neměl. Počkal si na mord, vykolení vepříka a spěchal domů. Sem tam sebral, co se vyhodilo. Z ciziny se vracel vždy bez trofejí. O trochu jinak tomu ale bylo jednou doma. Teta Šťastnová si při zabijačce stačila připravit naklepané řízky do sklepa. Po odležení je zítra jen obalí a bude oběd. Nebyl! Okénkem do suterénu baráku našel po čuchu cestu Punťa. Nabral do morda co se dalo a odnesl domů na práh. Hezky to rozložil a několikrát se vrátil. Takže – co bylo původně ve sklepě, bylo teď na prahu. Neseržal ani kousíček. Natolik v něm pracovalo vědomí odpovědnosti ke smečce! Čekal asi pochvalu, ale s tou to nebylo nijak slavné. Spíš se dočkal opovržení. Jenže – tak svět odplácí nejen psům! Zkoušel jsem pak cestáře: „Hele, pučte mi Punťu, docela bych si dal řízek!“ Nikdy nepůjčil. Spíš mi vše vysvětlil po způsobu babky z hospody. Taky jaký div, vylíhli se oba v jednom vickovickém hnízdě. Dokázali se nahněvat, ale nikdy hněvat! A ten Punťa, pejsek, u mne zůstal záhadou. |
Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl
http://frk60.aspweb.cz | http://frk1.wordpress.com
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 09. 07. 2010.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
![]() |
Milan Markovič |
![]() |
Jiří Menzel |
![]() |
Zdeněk Pošíval |
![]() |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |
![]() |
Vladimír Just |
![]() |
Ondřej Suchý |
![]() |
JUDr. Ivo Jahelka |
![]() |
Jaroslav Vízner |