Miroslav Sígl – Karel Helmich: Dobrou chuť (2)

Rubrika: Publicistika – Doporučení

Vita Caroli – tak nazýval svůj životalet JUDr. Karel Helmich, vždy připravený na cokoliv. Jako JUDr. se vyznal v právnických kličkách, jako pilot se naučil hbitě reagovat, dlouhá léta byl předsedou Klubu leteckých novinářů i po listopadu 1989, jako novinář si věděl tedy rady, když mu byl svěřen úkol napsat jakýkoliv článek do časopisu Letectví nebo Světa motorů či Reportéra. Zvládl brilantně tzv. lámání novinových a časopiseckých stránek, jejích grafiku, vždyť o tom posléze přednášel budoucím novinářům. Jeho kresby můžeme také ještě dnes posoudit. Jeho rychlé seznámení s počítačem zkraje let devadesátých bylo též hodné obdivu.
Na naše sešlosti v tzv. klubu Achjo (název vznikl z jmen Anička Chourová a Milan Jozíf – on šéfredaktor měsíčníku Automobil, Anička jeho pravá ruka – u nich v redakci jsme se dlouhá léta scházeli za hluboké totality i po ní) nosil Karel vždy v lahvích nějakou odrůdu červeného vína, dodávaného mu z vinných sklípků kdesi na Moravě. Gurmánsky hodnotil výtvory našich kolegyň, které ani netušily, jaký je Karel sám kuchař či „kuchyňka“, jak se takovým lidem také říká.
Jeho recepty jsou stejně lahodně napsané jako potom jejich zrealizovaný výsledek. Inu – vzdělaný, sečtělý a světem dobře obeznámený „pan doktor“. Ani toho nikdy moc nenamluvil, ale rád naslouchal druhým. Nedivme se proto, že ty jeho recepty z něj děvčata musela doslova „dolovat“. Ale co by pro ně neučinil! Měly ho rády, on měl rád je. Takže ten dnešní recept. 
Zapékaná cibulačka připomínající vzdáleně zmizelé břicho Paříže

Ono slavné Břicho Paříže – tržnici zelinářů, řezníků, rybářů, založené před více než osmi stovkami let Ludvíkem VI. (řečeným Tlustým, žil 1081-1137)) a přídomkem pokřtěným později francouzským představitelem naturalismu Emilem Zolou (1840-1902) – už v této francouzské metropoli nenaleznete.
Místo toho vzniklo několik moderních monster, blok harampádí, v němž například podle šíleného prezidenta Georgese Pompidoua (1911-1974) instalatéři připravili trubky pro tisíc koupelen, záchodů a plynových kamínek – svařili je dohromady, aby nemohly být nepřizpůsobivými Francouzi rozkradeny. A ještě je k tomu obarvili a obklopili artefakty, hodnými například současného ředitele naší Národní galerie. Už tedy ne „břicho“, ale „kulturní centrum Paříže“.

Duch a vůně cibulačky z té dávné doby však zůstaly. Najdete ji ve stovkách receptů, jeden z nich je z kuchyně našeho Karla.
Základem je vždycky zesklovatělá cibule na oleji nebo na sádle a zalitá vodou. Nechá se úplně rozvařit. Pak přilijete bílé víno, jste přece ve Francii. Jste-li snad odpůrci i vína, vystačí vám hovězí nebo masoxový vývar.
Mezitím si připravíte malé topinky potřené česnekem. A nastrouháte sýr.
Polévku rozdělíte do zapékacích skleněných misek – asi tak do dvou třetin, navrch položíte vždy topinku a zasypete sýrem. Peče se v troubě asi deset minut. A podáváte hostům s podloženým ubrouskem. Přitom je upozorníte, že by se mohli o misku spálit. Je to vhodné, protože hosté mladšího věku nemusí mít zkušenosti a starší zase paměť.
Duchovno při pojídání zapékané cibulačky lze osvěžit příběhy poživačných Gargantuy a Pantagruela. Pro méně sečtělé jde o postavy z francouzského satiricko-humoristického románu Francoia Rabelaise (čti rablé, humanista žil v letech 1494-1553) o královské rodině obrů, přičemž první je představitel feudalismu (středověku) a vyznávající asketizmus a druhý jeho přítel ze studií je naopak představitel renesance a má odpor k askezi.
Anebo si pustíte francouzskou šansoniérku Edith Piaf (1915-1963) a její “Non, je ne regrette rien“ – „ničeho jsem v životě nelitovala“, protože ani ona si život bez zapékané cibulačky prý neuměla představit.

Neváhejte a tuhle chuťovku země galského kohouta si připravte nejen pro sebe, ale i pro pozvané hosty. Dobrou chuť! 

Ilustrace © Karel Helmich

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 20. 06. 2010.