O maturitě se tvrdí, že je to zkouška dospělosti, a mohu to s naprosto klidným svědomím dosvědčit. Ta naše přišla – díky ministrovi „Těžkostravitelnému“ - dokonce o rok dříve, než jsme my „pětatřicátníci“ očekávali.
Prázdniny v roce 1953 jsme tedy měli vlastně až v září a koncem měsíce jsem jel do Prahy k zápisu na Mat-fyz. fakultu, která tehdy sídlila v ulici Ke Karlovu. Zde bych se možná ještě měl vrátit o pár měsíců zpět do doby, kdy jsme se definitivně rozhodovali, kam kdo po maturitě půjdeme. Až dosud jsem byl „pevně“ přesvědčen, že půjdu studovat na profesora tělocviku a zeměpisu, a to hned z několika důvodů. Při tělocviku budu cvičit a sportovat se studenty, a třeba i vychovám nějakého rekordmana či olympionika, v zeměpisu se pak neopravují žádné domácí úkoly na rozdíl od celé řady dalších předmětů včetně matiky. V té době se pak objevily dvě zbrusu nové možnosti vysokoškolského studia. Byl to samostatný Institut tělovýchovy a sportu a dále na „Technice“ železniční fakulta. Ten první byl pro mne jako stvořený, protože jsem v té době slušně provozoval všechny sporty, nutné k přijímačkám. A je jasné, že na tu druhou školu mě moc přemlouval tatínek. Dokonce se mnou jel na jaře do Prahy, abychom se společně na tu novou fakultu informovali. No - byl moc zklamaný, když jsem ho neposlechl, ale opět jsem měl štěstí, neboť ta fakulta byla o rok později přesunuta do Žiliny, a to by pro mne opravdu bylo trochu z ruky. Nakonec mě přemluvil matikář - a jsem mu za to neskonale vděčný. Jestliže trochu poskočím, pak jsme se o pár let později na jednom srazu abiturientů pěkně nasmáli; když jsem svému bývalému matikáři sdělil, že nám statistiku o součtových a Gaussových křivkách přednáší stařičký profesor Šalamon, tak vykřikl – proboha, ten byl starý už v roce 1926, když přednášel nám! Ale hurá do Prahy.

Největším problémem pro značnou část studentů v Praze vždy bylo, je a asi i bude ubytování. Místo na koleji pro mne nebylo a tak jsem jen necelý měsíc bydlel v rodině starého známého, kolegy mého tatínka. Bylo to na smíchovské straně železničního mostu a na přednášky na fakultu na Karlově jsem mohl chodit přes Albertov i pěšky. Bydlel jsem tam zadarmo, což nebyl příjemný pocit, ale snažil jsem se alespoň pomoci jejich dceři – gymnazistce s matikou a fyzikou. Teď vidím, jak významně zvedáte obočí, ale vězte, že jsme nebyli vzájemně svými typy a ona byla navíc větší než já, co nebyla žádná zvláštnost. Bylo to samozřejmě velké provizorium a naštěstí se mi brzo povedlo sehnat volnou postel na koleji Pedagogické fakulty v Lazarské ulici, kde byl už druhým rokem ubytován jeden můj vrchlabský kamarád. Bylo to načerno a teprve začátkem druhého semestru se mi podařilo to zlegalizovat a dostal jsem na tu postel dekret. Jinak ubytování nic moc, pokoj – „dvanácterák“, postele – palandy, topilo se uhlím, které jsme si nosili v kýblech pět pater ze sklepa. Tedy žádný komfort, ale láce, a já navíc, protože jsem měl na dráhu dokonce volnou jízdenku, jezdil domů do Vrchlabí každý víkend. Eventuelní závist samozřejmě omlouvám...

Při prvním vstupu do obou velkých poslucháren Matematicko-fyzikální fakulty jsme byli my všichni vysokoškolští novici jak v Jiříkově vidění a novicky jak Alenky v říši divů. Další šok nás pak čekal hned při prvních přednáškách. Téměř všichni přednášející se nás vždy po chvíli ptali, zda jejich výkladu rozumíme. Většinou jsme zarytě mlčeli a někdy i přiznali, že moc ne. A tu vždy přišla od přednášejícího následující odpověď: „Jak je to možné? Vždyť je to tak triviální!“ Nevím jak kdo, ale já se přiznám, že jsem tehdy to slovo slyšel prvně a nic mi neříkalo. Jen jsem tušil, že to bude něco jako velká jednoduchost a tak. Teprve v naučném slovníku se dalo zjistit, že ta trivialita znamená tři naprosto základní vědomosti – čtení, psaní a počítání. Všichni jsme si tak v duchu řekli – no, pozdrav pánbůh, to to pěkně začíná! Ale do Vánoc jsme si zvykli. 

V tom svém prvním semestru jsem zaznamenal ještě jeden zajímavý poznatek co se týče „tmelení“ studentského kolektivu. Ukazovalo se, že naši pražští kolegové měli pochopitelně větší „pražský“ rozhled, než my „přespolní“, a někteří to zpočátku dávali najevo. Dokonce i mezi mimopražskými byl malý rozdíl mezi námi kolejáky a těmi, kteří bydleli v privátu. Oba tyto rozdíly však pomalu ale jistě mizely a zde musím přiznat, že lví podíl na tom měla vojenská příprava, na kterou chodili všichni matematici, fyzici i chemici společně. A tak v polovině studia už často navštěvovali naši partu na koleji Pražáci i „privátníci“.

♦♦♦