Říká se, že o sobě může každý říkat a psát co chce,
umí-li to říci, potažmo napsat.
A tak mám tady vážení a milí potenciální čtenáři dva problémy.
Jednak nevím, zda opravdu platí to rčení a druhak nevím,
platí-li to i o mně. Nikdy jsem nebyl žádný hrdina a teď
- nejen na stará kolena, ale vlastně na staré všechno -
jsem začal riskovat.
Někde jsem četl, že šťastný je národ, který nepotřebuje hrdiny!
Tak všechny prosím, abychom se snažili být alespoň trochu šťastným národem. Myslím, že si to zasloužíme.

Vladimír Vondráček

Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu  (77)

V dalších letech jsem se snažil něco napsat a udat „někam“ vždy před volbami a po nich, ale už bezúspěšně. Většinou jsem upozorňoval na to, že náš volební systém je velmi nedokonalý, a naivně jsem navrhoval optimálnější varianty. V nich šlo o to, jak to zařídit, aby se lidé nebáli volit malé strany, protože nepřekročí pětiprocentní hranici. Nabízel jsem řešení, že by na volebních lístcích bylo možné označit nějakou alternativu, aby se ani jeden hlas „propadlé“ strany nedostal straně, s níž volič naprosto nesouhlasí. A ještě lepší by bylo, kdyby se do sněmovny dostalo pouze tolik poslanců, kolik odpovídá počtu ne oprávněných voličů, ale pouze těch, kteří k volbám skutečně přišli!
Velkou a vlastně poslední výjimkou, kdy se mé názory dostaly ke čtenářům, byl článek, který
otiskly Lidové noviny 22. prosince 1997 na docela prestižním místě po známém rudolfínském projevu prezidenta Havla, a zde je malá ukázka:

Koncem roku 1992 se na našich televizních obrazovkách poprvé objevila klikatá čára, která odtrhovala od sebe Čechy, Moravu a Slezsko od Slovenska. A 9.prosince 1997 se na obrazovkách objevila znova klikatá čára, která od sebe odtrhovala portréty dvou našich nejvýznačnějších současných politiků! …

Dá se říci, že pan prezident v projevu k oběma komorám parlamentu v tom prosincovém odpoledni řekl to, co jsme – jinými slovy a při jiných příležitostech – mohli slyšet nebo číst už mnohokrát. V jeho projevu to však bylo poprvé zkoncentrováno do nekompromisní kritiky a proneseno nejvyšším ústavním činitelem. Je jasné, že odstupujícímu premiérovi a jeho příznivcům se projev líbit nemohl. Nebyla to však kritika pravicové politiky, ale kritika způsobu jejího provádění. Je však také pravda, že prezidentův projev byl konfrontační a že mu lze vytknout jednostrannost. A tak se jím současná pravice cítí být ohrožena a jen její malá část si přizná, že je to kritika oprávněná. K velké škodě však přišla pozdě, což je asi i prezidentova vina.

Své chyby nikdo nepřiznává rád a je velké umění přiznat je včas a nečekat, až na ně ukáže někdo druhý. Naše pravicové strany však už před volbami v roce 1992 udělaly řadu chyb, které tehdy moc nevadily. Patří sem zejména bohorovný postoj k čiperným a všehoschopným kariéristům všech barev v jejich řadách a na všech stupních veřejného života. Přeceňoval se asi i odhad počtu potenciálně pravicově smýšlejících voličů. Většinu národa se podařilo načas získat za cenu několika tisícovek, obdržených v kupónové privatizaci (nejlépe pomocí Harvardských fondů). Opravdu pravicově však asi tak velká část lidí bohužel smýšlet nemůže, a to z mnoha objektivních důvodů. Zcela jistě – a opět bohužel – je pro většinu lidí pohodlnější a přijatelnější nechat za sebe přemýšlet jiné, kteří se o nás, „obyčejné lidi“, postarají. Právě tady je prostor pro levici, které naše současná rozklížená pravice vyklizuje místo příliš brzy, aniž by dokázala prosadit své cíle. Zdá se také, že demokratická levice příliš spěchá na cestě k převzetí moci, a na chyby, jichž se už pro svou nezralost musí dopustit, doplatíme opět všichni.

Se změnou k lepšímu bychom měli začít každý sám u sebe, což je pravicové, měli bychom být solidární se slabšími, což je levicové – a hlavně – měli bychom do parlamentu dostat ty nejlepší z nás! …

A už opravdu nakonec mých rádoby politologických nesmyslů ještě něco z doby po volbách v roce 2002, což se pochopitelně už opět se mezi čtenáře nedostalo:

Tak máme za sebou další, tentokrát velmi vypečené volby. Politici a politologové hledají příčiny rekordně malé účasti a nacházejí tu logická, tu méně logická vysvětlení. Naše demokratické strany si zřejmě neuvědomují, že prostě pro 42 % oprávněných voličů nedělaly v posledních letech dobrou politiku! Důkazem je i to, že ačkoliv komunisté na celostátní úrovni naštěstí neprovozovali politiku téměř žádnou, stačilo jim to k tomu, aby je zázračně zvolilo téměř o dvě stě tisíc lidí více, než v minulých volbách.

Strany většinou hledají příčiny neúspěchu ve slabé volební kampani, a některé dokonce pouze v jejím špatném závěru. Je to velmi smutné a svědčí to o tom, co si naše politické špičky představují pod pojmem dělat politiku! Jako meteorolog musím ocenit zejména obligátní výmluvy na pěkné počasí. Vsadím se o cokoliv, že kdyby po oba dny lilo, sváděla by se velmi slabá účast na to, že lidé nechtěli jít do deště! Asi by to pro jistotu chtělo vypisovat volby na jiné roční období – navrhuji pozdní babí léto.

A ještě jedna početní pikantérie. Zajímalo by mne, zda si poslanci uvědomují, jak slabý mandát v těchto volbách získali. Z 58 % oprávněných voličů je totiž třeba odečíst ještě asi 12 % „propadlých“ hlasů, které se dostaly k poslancům od voličů, kteří je bytostně nechtěli. A tak naši „vyvolení“ zastupují s odřenýma ušima pouze asi 46 % procent národa a zbytek nemá ve sněmovně zastoupení! To je překvapení, co? Smutným faktem pak zůstává, že by se podle našeho skvělého volebního zákona zcela zaplnily parlamentní lavice, i kdyby k volbám přišli jen ti, kteří kandidovali a zvolili se sami!

Volby do sněmovny 2002

Každá z dalších dvaadvaceti stran získala méně než 1 %.

Sedmasedmdesát Střípků paměti končí a uplynulo dalších deset let. Žijeme v podivné zemi a zdá se, že i v podivné době. Ale zoufat nemá cenu. Je třeba překousnout trable a snažit se, aby každý z nás byl svého štěstí strůjcem, neboť jedině tak se třeba někdy ti nejlepší z nás stanou strůjci štěstí i těch druhých! A možná bude dobré oprášit i jednu velmi starou moudrost našich předků:

Pracuj každý s chutí usilovnou na národa roli dědičné,
cesty mohou býti rozličné, jenom vůli mějme všickni rovnou!

♦♦♦