Dobromila Lebrová: Jean Auguste Dominique Ingres, francouzský neoklasicistní malíř

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Jean Auguste Dominique Ingres, francouzský neoklasicistní malíř
29.8.2010 - 230. výročí narození


Francouzský neoklasicistní malíř Jean Auguste Dominique Ingres prohlašoval za základní zákon opravdového malíře následující: „Hlavní úvahou dobrého malíře je, aby promyslel celek svého obrazu, aby ho měl v hlavě jako celek... tak, aby ho pak mohl provést s vřelostí, a aby celé dílo bylo provedeno najednou.“ Dále tvrdil: „Kresba představuje tři a půl čtvrti obsahu obrazu... Kresba obsahuje všechno, s výjimkou barvy.“
Narodil se před dvěma sty třiceti lety 29. srpna 1780 v městě Montaubanu v departementu Tan-et-Garonne v jihozápadní Francii. Byl prvorozený ze sedmi dětí malíře a všeuměla Jeana-Marii-Josepha Ingrese (1755 - 1814) a jeho manželky Anne, rozené Moulet. Z jeho sourozenců se dospělosti dožili pouze čtyři.
Jeho tatínek maloval miniatury, byl sochařem, kameníkem a nadšeným amatérským hudebníkem. Maminka byla téměř negramotná dcera parukářského mistra.
Od r. 1786 chodil do místní školy tehdejšího náboženského systému škol - Écoles des Frères de l'Education Chrétienne (Školy bratří křesťanské výchovy), ale jeho školní docházka byla přerušována událostmi Velké francouzské revoluce a nakonec v r. 1791 byla škola úplně uzavřena, čimž bylo nejzákladnější Ingresovo vzdělání ukončeno. Pro Ingrese nedostatek škol byl vždy zdrojem jeho vnitřní nejistoty.
Od tatínka získal mladý Ingres první rady i povzbuzení ke kresbě i k hudbě. Jeho první známou kresbou je kresba jakéhosi antického odlitku, kterou provedl v devíti letech - v r. 1789. - Ostatně antika Ingrese ovlivňovala po celý život.
Hned v r. 1791 vzal otec svého syna do Toulouse, kde se Jean Auguste Dominique zapsal na Académie Royale de Peinture, Sculpture et Architecture (Královská akademie malby, sochařství a architektury). Zde ho učil sochař Jean Pierre Vigan, krajinář Jean Briant a nejvíce ho ovlivnil neoklasicistní malíř Guillaume-Joseph Roques (1757 - 1847), velký obdivovatel Raphaela Santiho (1483 - 1520), což od něj Ingres převzal. Zároveň také Ingres studoval hudbu u houslisty Lejeuna a mezi svým třináctým a čtrnáctým rokem dokonce účinkoval v Orchestre du Capitole de Toulouse, v němž byl druhým houslistou. Hra na housle byla jeho zálibou po celý život.
Vzhledem ke svému vynikajícímu talentu a píli získal na toulouské akademii v r. 1797 hlavní cenu za kreslení a to mu umožnilo přejít na studium do Paříže, kde studoval u současného malíře a pedagoga Jacquese-Louise Davida (1748 - 1825), který v tomto období patřil k předním malířům nejen francouzským, ale i evropským. Pod jeho vedením nastoupil v říjnu 1799 na pařížskou akademii École des Beaux Arts (Škola výtvarných umění), kde svá studia dokončil. Jeho první byt v Paříži byl v rue des Jeuneurs č. 29.
V r. 1800 získal druhé místo v soutěži o tzv. „římskou cenu“, která výherci umožňovala studium v Římě. V r. 1801 ale už tuto cenu vyhrál za svůj obraz „Achilles přijímá Agamemnonovy posly“ (Les ambassadeurs d´Agamemnon dans la tente d' Achilles).
Kvůli napoleonským válkám, protože Akademie nemohla peníze na jeho cestu hned dostat, nemohl studium v Římě nastoupit hned, pracoval tedy v ateliéru Davidově, ilustroval knihy a studoval v Louvru díla velkých umělců. Snažil se zdokonalit svůj umělecký projev a rozvíjel styl, ve kterém dával důraz na čistotu kontur. Opět se vracel k Raphaelovi a obdivoval a studoval malby na etruských vázách. Zabýval se kresbami anglického kreslíře a sochaře Johna Flaxmana (1755 - 1826). Tehdy maloval i portrét svého otce,
V r. 1802 poprvé vystavoval v Salonu „Portrét ženy“ (La femme), o němž současní umělečtí historikové tvrdí, že se jedná o portrét Madame Riviere.
V r. 1803 získal, jako jeden z pěti dalších malířů, prestižní zakázku na portrét Napoleona Bonaparta, tehdy prvního konzula, v životní velikosti. Napoleonovy portréty od těchto malířů měly být zaslány do Lutychu, Antverp, Dunkerku, Bruselu a Gentu, které byly na základě Smlouvy v Lunéville v r. 1801 postoupeny Francii. Ingresův obraz byl určen pro Lutych.
V létě 1806 se zamiloval do malířky a hudebnice Marie-Anne-Julie Forestier (1782 - po 1820) a zasnoubil se s ní. Umělci si vzájemně namalovali své portréty.
I v r. 1806 zadal některé své malby do salonu a doufal, že jeho odjezd bude později, než výstava proběhne. Byly to „Vlastní podobizna“, „Rodina Riviérových“ a „Napoleon I. na svém císařském trůně“. Nakonec ale odjel dříve a kritika ho po zahájení Salonu nešetřila, nešetřil ho ani jeho učitel David, hlavně pro formu, kterou obrazy pojednal, především Napoleonův portrét po vzoru karolínských představ, ale i pro určitý nesoulad barev, chladnost kontur a archaismus. Dokonce se kritikové ptali, zda tak vynikající malíř, který vystavuje špatné obrazy, nezamýšlel při jejich malbě něco mimořádného, zvláštního. Kritikové mu také vytýkali, že si půjčuje z minulosti, ba dokonce, že ji plení.
Podobné osudy měla i jeho další díla zasílaná opakovaně na výstavy dalších Salonů.
Současní výtvarní kritici uvádějí jako příčinu jeho neúspěchů i v tom, že vždy byla jakási disproporce mezi jeho povahou a jeho vzděláním, mezi jeho schopnostmi a jeho teoriemi, mezi jeho uskutečnitelnými touhami a idealistickým přesvědčením. Už ve škole, jako Davidův žák, byl považován za excentrika a revolučního individualistu. Byl velice ovlivněn renesancí, ale také obrazy holandského malíře Jana van Eycka (1385 - 1441). Dostával označení, že je „gotický“. Miloval archaické příběhy a s potěšením je četl a pak i maloval, což jeho současníkům v době rozvíjejícího se romantismu připadalo podivínské.
Přátelé poslali v r. 1806 Ingresovi do Říma výstřižky s kritikami jeho obrazů na Salonu a Ingres, od přírody velmi vznětlivý, se rozzlobil natolik, že prohlásil, že se nikdy do Paříže nevrátí, přesto, že to znamenalo rozchod a zrušení zasnoubení se slečnou Forestierovou. Dokonce své nepřátele podezíral z toho, že čekali s kritikou, až on bude daleko. Julie Forestier se nikdy nevdala a vždy prý prohlašovala, že pokud někdo měl tu čest být zamilován do pana Ingrese, už se nikdy nevdá.
V Římě si Ingres zařídil ve vile Medici, která byla sídlem francouzské akademie v Římě, nazývané Scuola Francese (Škola Francie), ateliér, ve kterém pokračoval ve svých studiích. Bylo také obvyklé, že každý z výherců této ceny z Francie posílal pravidelně své výtvory na francouzskou akademii do Paříže k posouzení, jak pokračuje. V r. 1808 poslal Ingres do Paříže obrazy „Oidipus a sfinga“ (Oedipus et Sphinx) a „Valpinçonova lázeň“ (La Baigneuse de Valpinçon). Obraz „Valpinçonova lázeň“ má název podle pozdějšího majitele tohoto obrazu, ale nemá nic společného s námětem. - Ingres doufal, že těmito obrazy prokáže své mistrovství, ale jeho obrazy byly velmi chladně přijaty.
V dalších letech maloval Ingres varianty těchto obrazů, především s ohledem na zobrazení nahého těla. Byl to v r. 1807 začatý obraz „Venuše Anadyomené“ (Venus Anadyomene), což znamená nahou Venuši vynořující se z mořské pěny. Tento obraz dlouhá léta Ingres nedokončoval.
Dokončení se obraz dočkal až v r. 1855.
V této době ho uznával snad pouze francouzský malíř Eugène Delacroix (1768 - 1863), žák Pierre-Narcisse Guérina (1774 - 1833), kterého ale i s jeho učitelem naopak zase neuznával Ingres.
Ingres se tehdy živil malbami portrétů, což ho příliš nenaplňovalo. Z této doby pocházejí portréty Madame Duvauçay, Françoise-Maria Graneta, Edmea-Françoise-Josepha Bocheta, Madame Panckoucke a Madame la Comtesse de Tournon.
Jeden z jeho pozdějších žáků popisoval, jak Ingres portrétoval. Obvykle mu vyhotovení portrétu trvalo čtyři hodiny. Jeden a půl hodiny ráno, pak dvě a půl odpoledne. Prý při obědě s modelem, který se uvolnil, získal Ingres další poznatky pro dokončení obrazu. Portréty kreslíval, aby dosáhl jemnosti pleti zobrazovaného, na hladký, psací papír bez textury nebo vodoznaku. Málokdy se potřeboval k portrétu vrátit ještě na druhý den.
V r. 1810 ukončil Ingres svůj pobyt ve vile Medici, ale v Římě zůstal a hledal podporu u tehdejší napoleonské okupační vlády.
Jako výsledek svých studií namaloval Ingres velikánský obraz „Jupiter a Thétis“ , který byl v Paříži zase krutě zkritizován; znovu ho to vůči kolegům malířům popíchlo.
K velkým obrazům dělal Ingres značný počet studií a náčrtků; pokud se jednalo o krajinu, pak často v plenéru.
V r. 1812 získal zakázku od francouzského guvernéra v Římě. Guvernér ho požádal o namalování Vergila, který čte Éneadu, pro svůj dům.
V r. 1812 maloval pro francouzského guvernéra také další kolosální obraz „Romulovo vítězství nad Acronem“ (Romulus vaingueur d´Acron) a v r. 1813 rovněž obraz velkých rozměrů „Ossianův sen“ (Le rêve d´ Ossian) pro dřívější papežské sídlo v Monte Cavallu, což měl být Napoleonův Italský palác.
Přes jistou finanční nejistotu, protože se nějaké zakázky na obzoru neukazovaly, se Ingres v r. 1813 oženil. Vzal si modistku Madeleine Chapelle (1782 - 1849), kterou mu doporučily její přítelkyně v Římě. Ani ji před svatbou neviděl, pouze si s ní dopisoval. Přes to bylo jejich manželství velmi šťastné; ona ho ve všem podporovala, věřila mu a povzbuzovala ho. Potřeboval to velmi, protože podceňování a urážky jeho umění se kupily také kolem jeho obrazů, které poslal na pařížský Salon v r. 1814. Byly to : „Don Pedro z Toleda líbající meč Jindřicha IV.“ (Don Pedro de Tolède baisant l´ épée d´Henri IV), „Rafael a Fornarina“, podobizna jeho přítele Marcotta d´Argenteuila, narvaná „Marcottova podobizna (Portrait de Marcott) a „Vnitřek Sixtinské kaple“ (Interieur de la Chapelle Sixtine).
Namaloval asi deset portrétů své manželky, jeden z nich následuje.
Madeleine mu byla v životě velkou podporou a vždy věřila v jeho úspěchy, což Ingresovi pomáhalo dál neúnavně malovat. Kvůli nedostatku oficiálních zakázek se Ingres v Římě neochotně živil kreslením a malováním malých portrétů a skic, především anglických turistů, kteří Římem procházeli. Považoval to za otrockou práci, za zneuctění svého poslání malíře a toužil malovat velkolepé historické náměty.
Tyto malé portréty ho však v Římě velmi proslavily a nakonec vedly i k jeho slávě ve Francii.
V r. 1814 odcestoval do Neapole, aby namaloval podobiznu Napoleonovy mladší sestry, královny Caroline Murat (1782 - 1839), a Muratova rodina si od něj objednala další tři obrazy: „Zasnoubení Rafaelovo“ (Betrothal de Raphael), „Velká odaliska“ (La grande Odalisque) a „Pavel a Francesca“ (Paolo et Francesca), ale nikdy za svou práci nedostal odměnu, protože Murattova vláda skončila v r. 1815 s pádem Napoleonovy dynastie.
Maloval drobnější obrázky s historickými náměty, například „Aretino a vyslanec krále Karla V.“ (L´Aretin et Charles-Quint) a „Aretino a Tintoretto“. Také v té době maloval dva obrazy pro francouzského velvyslance u Svatého stolce - hraběte Blacese „Jindřich IV. přijímá španělského vyslance“ (Henri IV receivant l´ambassadeur d´Espagne) a „Smrt Leonarda da Vinci“ (La Mort de Léonard da Vinci). Dříve už pro něj maloval „Kristus dává klíče od ráje svatému Petrovi“ (Jésus remettant les clefs du paradis a saint Pierre).
V r. 1817 maloval „Jindřich IV. hrající si se svými dětmi“ (Henri IV jouant avec ses enfants). V letech 1816 a 1817 se patrně z nutnosti zabýval objednávkou od potomků a příbuzných krutého španělského vévody Fernanda Alvareze de Toledo, věvody z Alby, který za španělské nadvlády nad Nizozemskem konal za své panovníky - císaře Karla V. (1500 - 1885) a krále Filipa II. (1527 - 1598) všechnu krutou a špinavou práci v Nizozemsku. Namaloval však pouze skicu, protože se mu z této práce dělalo až špatně. V této době se Ingres spřátelil s významnými současnými hudebníky - včetně Nicolla Paganininiho (1782 - 1840), kterého taky portrétoval - a hrával s nimi kusy Mozartovy, Haydnovy, Gluckovy a Beethovenovy.
V r. 1819 poslal na pařížský salon svůj významný obraz „Velká odaliska“ (La Grande Odalisque), „Filip V. a maršál de Berwick“ a „Roger osvobozující Angeliku“ (Roger délivrant Angélique) - viz další obrázek. Poslední z jmenovaných obrazů představuje scénu z epické básně italského renesančního básníka Ludovica Ariosta (1475 - 1533) „Zuřivý Roland“ (Orlando furioso). Roland jede na bájném zvířeti hipogryfovi, se kterým se v dnešní literatuře setkáváme v příbězích mladého kouzelníka Harryho Pottera. - Obrazy opět neprošly pařížskou kritikou a byly označeny jako „gotické“.
Ingresův přítel ještě z dob pařížských studií - sochař Lorenzo Bartolini (1777 - 1850) na Ingrese naléhal, aby se přestěhoval k němu do Florencie. Bartolini doufal, že se tam Ingres spíše dostane k velkým historickým plátnům, ale on se stejně jako v Řimě musel živit malováním portrétů turistů. Bylo dost problematické i to, že Bartolini, který zakázky měl, byl zámožný a Ingres s manželkou se pohybovali na hranici bídy. Vztahy začaly být napjaté a Ingresovi se přestěhovali.
V té době vyřizoval objednávku od známého z dětství - hraběte de Pastoret, který objednal obraz „Vstup následníka trůnu (pozdějšího Karla V.) do Paříže“ (L´entrée du Dauphin, futur Charles V à Paris). Do r. 1824 měl hodně práce a tímto obrazem měl příležitost předvést se jako malíř historických obrazů.
Ale nejvýznamnější zakázkou tohoto období, ke které mu dopomohl Pastoret, byl obraz „Přísaha Ludvíka XIII“ (Le Voeu de Louis XIII.), určený pro katedrálu v Mantaubanu. I na pařížském Salonu 1824 se Ingres poprvé dočkal úspěchu. V tomto roce se do Paříže vrátil.- Čekal ho úspěch i v podobě vyznamenání křížem Čestné legie a začal být vyhledávaným malířem. V červnu r. 1825 se mu dostalo dalšího ocenění, když byl zvolen do Francouzského institutu (Institut de France), což je zastřešující organizace francouzských akademií.
Rozšířila se i litografie jeho obrazu „Velká odaliska“, kterou na rozdíl od renomovaných umělců věřejnost přijala nadšeně.
Časté Ingresovy obrazy odalisek mají původ v jeho četbě tehdy oblíbených dopisů manželky britského velvyslance v Turecku - lady Mary Wortley Montagu (1689 - 1762), která vr své zveřejněné korespondenci „Lettres d'ailleurs Domaine“ (Dopisy z jiné oblasti) nebo anglicky „Turkish Embassy Letters“ (Dopisy z tureckého velvyslanectví ) popsala své zážitky z Turecka. Lady Montagu byla také tou dámou, která se ještě před Edwardem Jennerem (1749 - 1823) jako první zabývala očkováním proti černým neštovicím.
Vládní komise objednala monumentální obraz „Apotheóza Homéra“ (L Ápotheose d´Homére), který Ingres maloval velmi rychle během r. 1827.
Jeho ateliér byl stále plný zájemců a veřejností byl uznáván i jeho styl a pojetí malby.
Učil na pařížské akademii École des Beaux-Arts a byl i zde znáván, protože učil rozvážně a byl svými žáky ctěn. V r. 1832 se stal viceprezidentem školy a v r. 1833 byl na jeden rok jejím prezidentem.
Kritici ho brali jako nositele neoklasicismu oproti tehdy oblíbené romantické škole.
Maloval v té době často podobizny, nejznámější z té doby je asi podobizna novináře Louise-Françoise Bertina (1766 - 1841 - Portrait de monsieus Bertin) z r. 1832, který byl považován za jakýsi symbol rozkvétající buržoazie.
Ovšem na dalším Salonu se opět dočkal urážky za svůj obraz „Mučednictví svatého Symforiana“ (Martyre de Saint Symphorien), určený pro katedrálu v Autunu, i kvůli dalším obrazům. - Svatý Symforian je světec, patřící právě do Autumnu, protože v r. 178, jako syn vážené senátorské rodiny z tohoto města, ale i křesťan, pohaněl obraz bohyně Kybelé a byl za to odsouzen a sťat.
Protože Ingres byl značně nedůtklivý i prchlivý, jak se to velkým umělcům často i stává, rozmrzelý a znechucený se rozhodl už nikdy pro veřejnost nemalovat a vrátil se znovu do Říma, kde se stal ředitelem Scuola Francese di Roma (Francouzská škola v Římě), což byla vlastně ona škola, ve které v mládí studoval po obdržení „římské ceny“. Po dobu sedmi let tam byl učitelem, ale zabýval se hlavně administrativními otázkami spojenými s vedením školy. Ve škole se za jeho vedení zlepšily její možnosti. V té době ale také namaloval několik velkých obrazů, mezi nimi „Antiochos a Stratonika“ (Antiochus et Stratonice), portrét hudebního skladatele Luigiho Cherubiniho (1760 - 1842) a „Odaliska s otrokem“ (Odalisque à l´eslave). Nakreslil také portrét Franze Liszta (1811 - 1886).
V r. 1841 se Ingres opět vrátil do Paříže a vystavoval v Palais Royal (Královském paláci) svůj obraz Antiocha a Stratoniky. Konečně byl v Paříži přijat s úctou.
Vyučoval opět na École des Beaux-Arts.
Vytvořil podobiznu posledního francouzského krále Ludvíka Filipa III., vévody Orleánského (1773 - 1850), který zemřel těsně před dokončením obrazu, což vzhledem k velkému smutku nad jeho smrtí, přineslo Ingresovi zakázky dalších kopií tohoto obrazu.
Další velkou zakázkou byla nástěnná výzdoba zámku Chateau de Dampierre v západní Francii, kterou Ingres začal v r. 1843, ale kterou nakonec, kvůli velkému smutku ze smrti manželky 27. července 1849, nedokončil a musel i zrušit smlouvu s majitelem zámku, vévodou de Luynes. Námětem výzdoby byl „zlatý věk“ a „železný věk“.
V r. 1850 se Ingres oženil podruhé s příbuznou svého dávného přítele Marcotta d´Argenteuila, kterého portrétoval už v r. 1814, Delphine Ramel, která byla o dvacet sedm let mladší, ale stejně jako jeho první žena mu byla velkou oporou. Její portrét je na dalším obrázku.
V r. 1851 namaloval menší obraz „Jupiter a Antiopé“, který věnoval jako dárek svému rodišti Montaubanu. V říjnu tohoto roku se vzdal místa profesora na École des Beaux-Arts.
V r. 1853 namaloval „Apotheózu Napoleona I.“ jako nástropní malbu v pařížské radnici Hotel de Ville; malba ale byla zničena v době pařížské Komuny v r. 1871.
V r. 1854 představil své dílo „Jeane d´Arc při korunovaci krále Karla VII.“ (Jeane d´Arc au sacre du roi Charles VII). Podle některých pramenů mu pro Johanku z Arku byla modelem jeho manželka Delphine a sám sebe představil jako rytíře téměř na kraji obrazu za ní.
Další práce prováděl Ingres se svými asistenty, jejichž úkolem bylo namalování pozadí obrazů.
V r. 1855 byl francouzským císařem Napoleonem III. (1808 - 1873) jmenován důstojníkem Čestné legie. Během Světové výstavy v Paříži (Exposition Universelle) v r. 1855 byla pro jeho díla vyhrazena jedna místnost a získal za své dílo zlatou medaili.
V této době, nadšen úspěchem, dokončoval své dílo „Pramen“ (La Source). Hlavně za toto dílo byl v r. 1862 jmenován senátorem císařské vlády.
V r. 1857 maloval portrét Ludvíka IV. a v letech 1858 a 1859 namaloval několik mariánských obrazů. Pro zámeckou kapli na zámku v Bizy objednala kdysi manželka Ludvíka Filipa Orleánského obraz „Ježíš mezi lékaři“ (Jésus chez les docteurs) a Ingres ho až v této době dokončil.
V té době se zabýval řadou portrétů, mezi nimi i své manželky. V r. 1859 namaloval „Tureckou lázeň“ (Le Bain Turc), kterou ještě v následujícím roce ještě upravil jako tondo, což jest původně kulatý obraz z období renesance, a dokončil ho v r. 1863. Obraz udivuje při nejmenším tím, že je to dílo více než osmdesátiletého umělce.
Pracoval neúnavně až do začátku roku 1867, kdy 17. ledna 1867 v Paříži podlehl zápalu plic. Byl pochován na hřbitově Père Lachaise. Náhrobek vytvořil v r. 1868 jeho žák Jean-Marie Bonnasieux (1810 - 1892).
Obsah jeho ateliéru, včetně množství velkých obrazů a přes čtyři tisíce kreseb a náčrtků zdědilo muzeum v Mantaubanu, které je nyní nazváno na jeho počest Ingresovo muzeum (Musée Ingres). Zde jsou také vystaveny Ingresovy housle.
Měl značný počet žáků, ale jejich jména nejsou u nás příliš známá, proto je neuvádím. Z malířů, kteří Ingrese za svého života nemohli potkat, ale na něj navazovali, byli Edgar Degas (1834 - 1917) a Henri Matisse (1869 - 1954).
Jeho rodné město Montauban s Ingresovým muzeem bývá nazýváno Ingresovým městem. 

                             

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 29. 08. 2010.