Dobromila Lebrová: Jaroslav Kvapil - básník, dramatik a divadelní režisér

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Zcela na začátek bych ráda uvedla první řádky Kvapilových vzpomínek z knihy „O čem vím“:
„Z Platona vypsal jsem si zamlada větu, že všemu lidskému životu je potřebí úměrnosti a souladu, a čím víc jsem mužněl a stárl a řečtinu zapomínal, tím se mi stávala ta věčná pravda srozumitelnější...“

Jaroslav KvapilSpisovatel Jaroslav Kvapil se narodil 25. září 1868 na Starém zámku v Chudenicích jako syn lékaře Hynka Kvapila a jeho manželky Anny, rozené Báslové. Sám ve svých vzpomínkách psal, že měl dvě mladší sestry. Na střední školu začal chodit v r. 1878 v Klatovech - navštěvoval slavné klatovské gymnázium, kde studoval i jeho velký vzor a později i přítel - básník Jaroslav Vrchlický (1853 - 1912). Vzhledem ke špatnému prospěchu ho rodiče od sekundy dali na studia do Plzně na české reálné gymnázium, kde byl pod dozorem i na bytě přísného plzeňského učitele Matěje Plzáka. Už za studií začal mladý Kvapil psát a netajil se svým vlasteneckým smýšlením. Sám vzpomínal na první básnické pokusy z r. 1880.
Od r. 1886 studoval v Praze po vzoru otcově na lékařské fakultě. Tehdy bydlel u přítele svých rodičů, u krajana - lékaře Václava Rubešky (1854 - 1933), ale už brzy se začal stýkat s pražskými literáty. Nejvíce ho v té době ovlivnil, jak sám vzpomínal, básník František Táborský (1858 - 1940). Z lékařské fakulty odešel a přešel na filozofii. Již v r. 1888 mu vyšly v časopise Světozor první básně.
Začal se seznamovat s mnohými významnými spisovateli a umělci - mezi mnoha jinými - s básníkem a kritikem F.X. Šaldou (1867 - 1937), básníkem a překladatelem Jaromírem Boreckým (1869 - 1951), bratry Aloisem (1861 - 1925) a Vilémem (1863 - 1912) Mrštíkovými, básníky Janem Nerudou (1834 - 1891) a Jaroslavem Vrchlickým, se spisovatelem Jakubem Arbesem (1840 - 1914) a malířem Mikolášem Alšem (1852 - 1913). Některá další jména, o nichž se ve svých vzpomínkách zmínil, už dnes skoro nikomu nic neříkají. -
V r. 1889 se začal přátelit s mladými herci, spíše bohémského charakteru, jak sám i popsal, Jaroslavem Puldou (1871 - 1926), Richardem Schlaghammerem (1875 - 1917) a Vladimírem Šamberkem (1869 - 1930), synem významných hereckých rodičů - Františka Ferdinanda Šamberka a Julie Šamberkové. Jeho přítelem z té doby byl i malíř Viktor Olíva (1861 - 1928), známý dnes především svým obrazem v pražské kavárně Slavia „Piják absintu“.
Na začátku roku 1889 vyšla Kvapilovi první kniha básní „Padající hvězdy“. Knihu velmi pochválil v „Hlasu národa“ Jaroslav Vrchlický a Kvapilovi to pomohlo k seznámení s Aloisem Jiráskem (1851 - 1930), s nímž se potom stýkal až do konce Jiráskova života. Tento úspěch jej povzbudil, aby vydal další básnickou sbírku „Reliquie“.
V témže roce přešel z fakulty filozofické na fakultu právnickou. Ale po jednom semestru vysokoškolská studia proti vůli svých rodičů definitivně ukončil. - V té době bydlel s básníkem Antonínem Sovou (1864 - 1928).
V r. 1890 se velmi věnoval lyrice, což vyústilo v básnické sbírky „Růžový keř“ s úvodem Jaroslava Vrchlického a „Básníkův deník“. Působením Jaroslava Vrchlického vstoupil do literárního odboru České besedy a do spisovatelského spolku Máj. V souvislosti s činností v České besedě se v tomto roce seznámil s herečkou Národního divadla Hanou Kubešovou (1866 - 1907). Svůj vztah k Haně Kubešové tehdy zobrazil v lyrických sbírkách básní „Tichá láska“ a „Liber aureus“ (Zlatá kniha). Některé z těchto básní se vztahují ke krajině Kvapilova dětství k okolí Chudenic, u vrchu Žďár a u jezírek v okolí dnešního Zámku Lázeň.
Z té doby je malá a jediná herecká episoda jeho života. - Dne 6.3.1991 účinkoval jako herec ve smíchovském Švandově divadle ve „Večeru původních aktovek“ od Karla Pippicha (1849 - 1921), Ignáta Herrmanna (1854 - 1935) a Karla Šípka (1857 - 1923). Herrmann sám ve své hře rovněž účinkoval a velice vtipně sebe i Kvapilovo vystoupení zkritizoval. Sám Kvapil poznamenal, že bylo dobře, že ten večer hrála jeho vyvolená na scéně Národního divadla, protože kdyby viděla jeho účinkování, těžko by si ho pak vzala.
V r. 1891 začal pracovat v Riegrově, původně staročeském, časopisu „Hlas národa“. První jeho příspěvek v tomto časopisu byla smuteční báseň na památku Marie Riegrové-Palacké (1833 - 1891). Krátce nato byl zpravodajem jubilejní zemské výstavy, k jejímuž zahájení napsal oslavnou báseň „Radostné ráno“. Poměrně významná z hlediska jeho dalšího životního nasměrování byla jeho redaktorská mise na vídeňskou mezinárodní divadelní a hudební výstavu, kde referoval o velkém úspěchu Smetanovy „Prodané nevěsty“ a jeho interiew s ředitelem Národního divadla Šubertem vyšlo v „Neues Wiener Tagblattu“. V redakci „Hlasu národa“ Kvapil dlouho nepobyl. Znechucení z tehdejšího politikaření - žabomyší válka mladočechů proti staročechům - a na druhé straně Kvapilova úzkost z postihu českých omladinářů v r. 1893, která ale naopak způsobila příklon vedení redakce k provídeňským postojům - ho přivedlo v lednu 1894 k výpovědi z redakce. Tehdy zůstal na krátkou dobu téměř bez prostředků.
Ale brzy následovala nabídka od Julia Grégra (1831 - 1896) ke spolupráci v „Národních listech“, kam nastoupil až na podzim 1894 a zde zůstal čtyři roky. V mezidobí před nástupem do Národních listů redigoval ale i další časopisy - „Zlatou Prahu“, „Českou stráž“ a „Světovou knihovnu“, kde byly jeho příspěvky v tehdejší době velmi oceňovány, méně však hmotně. Občas přispíval i do brněnských „Lidových novin“.
Příslib vydavatele „Národních listů“ znamenal v té době ale zajištěnou budoucnost. Ale nástup byl možný až na podzim. - V této době nejisté existence se 26. května 1894 Kvapil oženil s Hanou Kubešovou přes určitý věkový rozdíl a odpor jejích rodičů. Svědky na svatbě jim byli Jaroslav Vrchlický a první ředitel Národního divadla František Adolf Šubert (1849 - 1915).
V „Národních listech“ byl mezi lety 1884 až 1892 hudebním referentem Josef Bohuslav Foerster, který se stal Kvapilovým přítelem.
Své manželské štěstí oslavil ve sbírce básní „Oddanost“ v r. 1896. - V r.1898 vyšla sbírka „Trosky chrámu“ a do konce tisíciletí ještě sbírky „Andante“ a „Závoje“.
V roce 1898 začaly být podmínky v „Národních listech“, které se změnily už Grégrovou smrtí, pro Kvapila neuspokojivé, odešel z redakce a věnoval se novinářské práci v dalších časopisech, kam v té době přispíval. V témže roce chystala se výstava architektů a inženýrů; po úspěších Jubilejní zemské výstavy v r. 1891 a Národopisné výstavy v r. 1895 stouplo sebevědomí pražských kulturních činitelů. Začalo se uvažovat o druhé divadelní budově, která by jednak pomohla velkému diváckému zájmu, ale zároveň byla i protipólem k Šubrtovu divadelnímu pojetí. Byl to základ k vybudování holešovického divadla Uranie, kde se hrálo během výstavy. Postupně se Kvapil stal význačným aktérem těchto snah, pomohl ustavit divadelní soubor a režíroval. Po výstavě divadelní soubor nevydržel, ale snahy po změně zůstávaly, a tak se stalo, že se po pádu tehdejšího vedení Národního divadla v r. 1900, kdy se vedení Národního divadla ujala Společnost Národního divadla, jejímž byl Kvapil dramaturgem, stal Jaroslav Kvapil šéfem činohry Národního divadla a později i režisérem Národního divadla. Režíroval hry Vrchlického a Jiráskovy, ale i hry Fráni Šrámka (1877 - 1952), Viktora Dyka (1877 - 1931), Otakara Theera (1880 - 1917), Jaroslava Hilberta (1871 - 1936), Stanislava Mojžíše-Loma (1883 - 1967), ale měl oblibu i v světových autorech - norských dramaticích Henriku Ibsenovi (1828 - 1906) a Björnstjernovi Björnsonovi (1812 - 1910), ruských autorech Antonu Pavlovičovi Čechovovi (1860 - 1904) a Maximu Gorkém (1868 - 1936). Některé z her, především severských autorů, sám přeložil. Jinak překládal hlavně z němčiny.
Jaroslav Kvapil je znám jako význačný libretista, především opery „Rusalka“ Antonína Dvořáka (1841 - 1904). Avšak ještě před „Rusalkou“ napsal libreto pro svého přítele Josefa Bohuslava Foerstra (1859 - 1951) k jeho opeře „Debora“, napsané na námět dramatu rakouského spisovatele Salomona Hermanna Mosenthala (1821 - 1877), která měla premiéru 27.1.1893 v Národním divadle v Praze.
V r. 1897 byla na jevišti Národního divadla uvedena opera hudebního skladatele Josefa Nešvery (1842 - 1914) „Perdita“ na Kvapilovo libreto vycházející ze Shakespearovy Zimní bouře.
Pro Dvořákova žáka, hudebního skladatele Ludvíka Lošťáka (1862 - 1918), napsal libreto k opeře „Selská bouře“ podle Šubrtova dramatu „Jan Výrava“. Opera měla premiéru 26. dubna 1899 v Praze.
V r. 1999 napsal Jaroslav Kvapil libreto k pohádce, kterou napsal pod vlivem pohádky Hanse Christiana Andersena (1805 - 1875) Malá mořská víla a Erbenových pohádek. Inspirací pro místo děje mu bylo už uvedené okolí Chudenic pod vrchem Žďár s kaplí svatého Volfganga. Nejdříve uvažoval o činoherní formě, ale koncem roku 1899 se dozvěděl, že Dvořák hledá nějaké libreto. S Dvořákem se znal - a kdysi se Dvořák vyjádřil, že by každého s libretem shodil ze schodů. Obával se tedy přijít s přímou nabídkou, ale F.A.Šubert Dvořákovi Kvapila doporučil a výsledkem je opera „Rusalka“, která se stala nesmrtelnou. Premiéra byla 31. března 1901 a Dvořák po úspěchu toužil od Kvapila ještě po dalším libretu, avšak již k dalšímu společnému dílu obou velkých umělců nedošlo.
Význačnou divadelní hrou Kvapilovou je především pohádka „Princezna Pampeliška“ z r. 1897, k níž napsal hudbu Josef Bohuslav Foerster. Předcházely jí scénka „Přítmí“ a drama z prostředí společenských salónů „Bludička“, kde užil Kvapil určité epizody z života malíře Viktora Olívy. V r. 1906 byla na jevišti Národního divadla uvedena Kvapilova hra „Oblaka“, která čerpala ze vzpomínek na Kvapilovo mládí na Chudenicku a na jeho rodiče. Hra byla hrána a kladně posuzována i v zahraničí. Působivá a snová je hra „Sirotek“, vydaná jako pohádka „Osiřelo dítě“.
V r. 1907 postihla Kvapila náhlá smrt jeho manželky Hany na následky cukrovky. Zemřela 7. dubna. Vedle bolesti, kterou její smrt vyvolala, musel umělec čelit různým útokům bulvárního tisku, že je nějakým způsobem vinen její smrtí, protože jeho manželka byla oproti tehdejším zvyklostem bez pitvy zpopelněna. Urna s jejím popelem je vložena do základů jejího pomníku, který vytvořil sochař Jan Štursa (1880 - 1925) v pražských Kinského sadech.
Po její smrti se básník básnicky zcela odmlčel a věnoval se pouze divadlu. V té době žili s básníkem jeho rodiče v jedné domácnosti. Básník byl v důsledku předchozích tragických okolností vážně nemocen a pokoušel se během léta po dva následující roky o zotavení v dnešním Chorvatsku. Druhý rok po smrti Hany Kvapilové se v místě jeho pobytu sešlo i několik dalších známých umělců, kterým básník nabídl společný návrat do Prahy přes Benátky. Jednou z účastnic byla mladá herečka, někdejší žačka Hany Kvapilové, Zdena Rydlová, jejíž vlastní jméno bylo Čížková (1884 - 1950) - a v Benátkách se začal nový život básníka - zanedlouho se znovu oženil a narodila se mu dcera Eva.
Vlivem nového rodinného života začal opět psát básně - básnickou sbírku „Poslední krása“ a napsal knihu „Na sklonku října“.
V letech 1. světové války - v době od r. 1915 byl ve středu odboje proti Rakousku-Uhersku. Byl mimo jiné iniciátorem a autorem „Manifestu českých spisovatelů“, který při neschopnosti české politické reprezentace ve Vídni vyjádřit národní vůli, zdůraznil českou a slovenskou touhu po národním sebeurčení. Manifest vyjadřoval z nitra naší země souhlas s postupy, kterými se naše emigrace, vedená Tomášem Gariguem Masarykem, snažila v cizině dosáhnout mezinárodní politické podpory. Manifest, podepsaný 222 spisovateli vyšel poprvé v agrárnickém časopisu „Večer“ dne 18. května 1917.
Po vzniku svobodného Československa byl Kvapil pověřen novou československou vládou, aby jel přivítat prezidenta Masaryka při jeho příjezdu z Ameriky do Evropy. Odjel do Paříže, kam Masaryk 7. prosince 1918 dojel a s dojetím na své zážitky vzpomínal.
Krátce nato - mezi lety 1918 a 1921 pracoval ve státní správě, ale brzy se vrátil k divadelní práci, tentokrát do Vinohradského divadla jako šéf jeho činohry. Z jeho význačných dramaturgických počinů je především vyzdvihováno v tomto období provedení řady Shakespearových dramat.
Vzhledem k problémům s očima omezil svoji práci pro divadlo po r. 1928 jen na příležitostnou spolupráci.
V roce 1932 dokončil dvoudílnou knihu vzpomínek na události svého života i na osobnosti, se kterými se v bohaté kulturní činnosti setkal. Dílo však vyšlo až po válce.
I v druhé světové válce byl účastníkem odboje a byl téměř pětasedmdesátiletý v létě r. 1944 zatčen, vyšetřován v Petschkově paláci a vězněn v pankrácké věznici, odkud se dostal až po osvobození.
V r. 1946 vyšel výbor z jeho díla pod názvem „Na čtyřech strunách“. V něm je v sedmi čtyřverších popsána doba okupace. Roku jeho věznění přísluší následující verše:
„Jen toho se chci dožít, když se den můj sklání,
a potom ještě tolik síly mít:
zulíbat všechny věrné na potkání -
a zbabělce a zrádce naznak položit!“
Zároveň vyšly jeho vzpomínky „Rytmus života“, a již uvedené „O čem vím I. a II. díl“ .
V r.1946 byl jmenován národním umělcem a byl mu udělen čestný doktorát Karlovy univerzity.
Dožil se narození tři vnoučat i velké oslavy svých osmdesátých narozenin.
Zesnul 10. ledna 1950 a je pochován mezi svými drahými v rodných Chudenicích, které právě žijí vzpomínkou na básníkovo narození.Asi si dnes nedokážeme zcela představit šíři jeho vlivu na českou kulturu v první polovině dvacátého století i na jeho příspěvek k naší samostatnosti, přesto, že mu v nedávné minulosti - v r. 1998 byl udělen in memoriam Řád T.G.Masaryka. 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 25. 09. 2008.