Ve třicátých letech minulého století zaplavila svět nová vlna obdivu k letectví a v USA se tím dostala do popředí zájmu aviatička Amelie Earhartová narozená roku 1897 v Kansasu. Propadla létání za první světové války, kdy pracovala jako ošetřovatelka, ale světový fenomén z ní vyrobil její manžel (vzali se roku 1931) George Palmer Putnam, cestovatel, vůdce arktických výprav a sebevědomý autor populárních biografií. Úspěšný manažer a vydavatel knih se značným citem pro reklamu a krajně vyvinutým smyslem pro publicitu…

S Putnamovou podporou Amelie překonala výškový rekord vrtulníků, roku 1928 přeletěla jako první žena z Ameriky do Irska – pouhý rok po Lindberghově překonání Atlantiku, jako první žena překonala bez mezipřistání i území Spojených států a jako první žena doletěla v lednu 1935 na americkou pevninu z Honolulu. Stačila i zkoušet padáky a dělala přitom reklamu na cigarety… Pak začali s Putnamem snít o letu kolem světa.

Aby to nebylo tak jednoduché, uskutečněném nad rovníkem. Tehdy poprvé se zdálo, že pokoušejí osud příliš. Hned při startu z Honolulu ošklivě havarovala a málem uhořela. Zpětně viděno to lze někým vykládat jako varování osudu a roku 1937 Amelie vskutku beze stopy zmizela vprostřed vln Tichého oceánu, a to na jednom z úseků celosvětového obletu.

Jak k tomu došlo? Na svém dvoumotorovém letounu Lockheed Electra odstartovala „Miss Lindy" (přezdívaná tak pro neuvěřitelnou podobu s Charlesem Lindberghem) 2. července 1937 v deset hodin dopoledne z ostrova Nová Guinea a mířila k ostrovu Howland olizovaném vlnami Pacifiku o 2556 mil dál. Dnes to není nic moc. Tenkrát… to znamenalo maximum.

Vzlétla v plném slunci. Po čase letoun chtě nechtě ponořila do mlhy a bez přestání pokračovala i další den v 7. 42 ráno - po dvaadvaceti hodinách, během kterých překonala magickou časovou hranici i nultý poledník.

„Už musím být nad vámi,“ uslyšeli na Howlandu, „ale nic nevidím."

Podle všeho zvolna klesala do výše tisíc stop. „Dochází mi palivo,“ hlásila, ale odmlčela se. Znovu ji přesto zachytili po šestnácti minutách, přičemž volání připomíná pozdější legendy o bermudském trojúhelníku - situované ovšem do Atlantiku: „Nic nechápu, asi létám v kruhu a možná zrovna nad vámi. Nevidím, ani vás neslyším, přelaďte, prosím, na jinou frekvenci.“

Nedokázala určit svou polohu. Znovu se ozvala v 8.45 a víckrát ji nikdy neslyšel ani neuviděl, a přece výpočty ukazovaly, že měla paliva ještě na tři hodiny.

Uměla navíc hladce přistát na mořské hladině, co se tedy stalo? Aby to zjistili, došlo k nejrozsáhlejší průzkumné operaci v historii amerického námořnictva. Pokryla dvě stě padesát tisíc čtverečních mil, ale zůstala marnou. Národní hrdinku nikdy nenašli a co víc, ještě než bylo pátrání odvoláno, světem kolovaly divné pověsti. Společný jmenovatel? „Ona žije.“ A ona senzace plnila ještě dlouho první stránky. Oficiálně byla Amelie Ëarhartová prohlášena za mrtvou až 1. ledna 1939, po roce a půl, a též to prohlášení jen zdvihlo další vlnu k oblakům nezaručených zpráv. „Lindy někde žije,“ neslo se od úst k ústům a tu i onde bývala viděna. Na Karolínách, v Japonsku… Podobně nezaručeně zaručené zprávy se vynořovaly stále, i když ne ode dna Pacifiku, a ještě desítky let. Ještě roku 1960 přišla třeba zvěst, že byla svého času viděna jedenáctiletou cyklistkou Jozefínou Blankovou, ale... „Ale Japonci ji vzápětí nemilosrdně popravili,“ tvrdila dívka.

Anebo byla "Miss Lindy" špiónkou a její smrt fingována tajnou službou? I ty teorie máme. Mnoho lidí však napadla i vůbec nejromantičtější verze, podle které se Amelie Earhartová „někde“ setkala právě s Richardem Halliburtonem. Měli skutečně hodně společného…

Richard Halliburton se narodil 9. ledna 1900 v Tennessee a ze čtvrtiny byl Francouz a takřka celým zbytkem Skot. Už v dětství se pokusil o útěk z domova. Sotva tušil, že se mu jednou bude říkat Romantický Richard a Smělý Dick. A proč smělý?

Proč ne?! Riskoval snad ještě radši než Amelie. V obou vězela tajná touha po sebezničení. Anebo notná dávka. Po univerzitě (ukončil ji 1922) se Halliburton nechal najmout jako námořník na dobytčí loď plující do Evropy a citujme z dopisu otci: „Vím, že absolventi Princetonu začnou obvykle pracovat někde v bance anebo se věnují teologii. Tak vidíš, já se dal na cestování. A na psaní. Chci obě ty věci brát stejně vážně jako oni absolventi to svoje a hodlám se tím uživit, také jako oni."

Pokračoval: „Mou povinností tedy teď bude uspět články a knihou. Ne, otče. Nejsem na prázdninách. Má cesta není útěkem, je to vážná práce. Zaměstnání. Dal jsem se na vojnu a nezběhnu, dokud neuspěju. Denně jsem si uložil kvótu tisíc slov. Neměj o mne strach, pro cestování jsem stvořen.“

Energicky plánoval, nakolik zůstane při psaní daleko od účelovosti a „ponuré svědomitosti, jaká dělá z cestopisů nudu. Bedekrovství se vystříhám a musím si jenom osvojit vlastní styl.“ Ale pozor, ty knížky nebyly pro něj hlavním. Nechtěl jen snít, toužil po silných vjemech, a tak za nimi jel. Objevoval, nicméně nakonec byl i sám objeven jako neodolatelný přednašeč i autor a vše, o čem hovořil, o čem psal, prodělal na vlastní kůži. To byl i trumf.

Svlékl se kupř. do plavek a proplaval "čubičkou" z Atlantiku do Pacifiku Panamským průplavem, přičemž mu byl vyměřen poplatek jako lodi: podle tonáže. Šestatřicet centů, vůbec ta nejnižší taxa v historii kanálu.

Putoval však stále dál. V Řecku strávil noc na Olympu, v Egyptě noc na vrcholu Cheopsovy pyramidy, v Indii v zahradách Tádž Mahalu. Zkusil žít na Robinsonově ostrově, nechal se uvěznit na nedalekých Ďábelských ostrovech (které až později proslavil Charriérův Motýlek, 1969), přešel se slonem Alpy jako Hannibal (ten to udělal roku 216 před Kristem), v Mexiku se bez váhání vrhl do jedenadvacet metrů hluboké Studny smrti (po vzoru nebohých obětí starých Mayů) a skok i zopakoval, přičemž už si málem zlomil vaz. Ani to ho neodradilo a přeplaval jako Ovidiův hrdina Leandros (a později lord Byron) z Evropy do Asie přes úžinu Dardanely pověstnou nepřekonatelným proudem a zdolal obdobně ještě prudší úžinu Mesinskou mezi Sicílií a Itálií – čili plul od bájné Charybdy ke Skylle (nutno však dodat, že v tomto případě si vypomohl člunem).

A co víc? Troufl si mezi malomocné na ostrůvek Spinaloga u Kréty, odvážil se hrát ruletu v Monte Carlu (nepříliš úspěšně), v indické džungli číhal na tygra skoro jako slavný lovec a spisovatel Jim Corbett (1875–1957), spřátelil se s lovci lebek na Borneu, navštívil záhadné pouštní Timbuktu, zúčastnil se manévrů cizinecké legie, šel ve stopách Odysseových, Alexandrových i Cortésových, zvědavě shlédl do zuřícího kráteru Stromboli a rozhlédl se z japonské Fudži i z mexického Popocatépetlu. Ve státečku Athos se nechal vyfotografovat jako mnich a lze pokračovat. Smělý Dick v podstatě nezvládl jen dvě věci, tedy když si odmyslíme, že se nikdy neoženil. Nepronikl do Mekky a nestal se tedy nikdy HADŽI Halliburtonem (i když pokus tu byl) a nepodařilo se mu dokončit Feidippův maratónský běh z Marathónu do Athén. Ten by, pravda, absolvoval, kdyby si v horku nezdárně nepřihnul. Musel ho bohužel dokončit taxíkem. Nu, a o všem dokázal poutavě psát.

A přece prvý jeho cestopis Královskou cestou za romantikou (Indianopolis 1925) odmítlo deset velkých nakladatelů. Nakonec vyšel a následovaly tituly Nádherné dobrodružství (1927), Za novými světy (1929), Létající koberec (1932) a Sedmimílové boty (1935). Plus dvě obrázkové knihy. Posmrtně (1940) vyšla i tisícovka jeho dopisů matce a otci z let 1912 až 1939.

Osudnou se stala Smělému Dickovi až čínská džunka Mořský drak. Furiantsky chtěl překonat Pacifik týmž směrem, jakým se o to jen krátce předtím pokusila Amelie Earhatová, a jako by podvědomě toužil, aby se jejich osudy proťaly.

Nechtěl ale zemřít, to je taky fakt. Stěny džunky dal bytelně zesílit, přidal pomocný motor, ale jak se však ukázalo, šlo tentokrát šlo o přílišné sousto. Ucho džbánu se utrhlo 24. března 1939, kdy Richard Halliburton navždycky zmizel - a nikdy jsme ho už nespatřili, tak jako ani Amelii ne.

V jeho případě letadla prohledala dvě stě třicet tisíc čtverečních kilometrů, ale nenašlo se nic. Čínská lodička se měla stát exponátem světové výstavy v San Francisku, ale jako by se vypařila. „Odešel v pravý čas. Dřív, než mohl zestárnout, a i ve smrti zůstane legendou," konstatoval Dickův český napodobitel a světoběžník jeho druhu Bohuslav Šnajder. A Richard Halliburton a Amelie Earhartová zůstali tak dobrými duchy Pacifiku…

Nedali si říct a pokoušeli osud příliš.

Poslední Halliburtonova slova jsou známá, a tak jsem je ani nechtěl opakovat, ale pro jejich optimismus musím. Odvysílal je, když se snažil udržet kurs na Midway: BOUŘE OD JIHU. DÉŠT. SILNÉ PORYVY VICHŘICE. ZÁBRADLÍ NA NÁVĚTRNÉ STRANĚ POD VODOU. LŮŽKA MOKRÁ. STĚŽÍ UDRŽUJEME KURS. MÁM SE BÁJEČNÉ. PŘÁL BYCH VÁM, ABYSTE BYLI NA MÉM MÍSTĚ. STOP.