Ivo Fencl: 350 let od narození Daniela Defoea

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Bylo nebylo, v tomto případě však určitě bylo.
Žil-byl skotský námořník Alexandr Selkirk (1676-1721). Skoro uprostřed Tichého oceánu bohužel nějak nekápl do přísné noty kapitánovi a kápo nekápl do noty jemu. Copak o to, na moři a nikoli pouze na moři se něco podobného může stát a také se to stává a kapitán by Sašu Selkirka rozhodně nechal žít. Asi. On byl nicméně paličatý jako mezek a roku 1704 dobrovolně vystoupil na povrch hornatého ostrůvku v souostroví Juana Fernándeze, tedy když tam zakotvili kvůli doplnění zásob (nikoli paliva).
Jak možná víte, jde o chilskou půdu. Selkirk se odmítl nalodit, ale jestli by totéž stejně vehementně odmítal i s vědomím, že na "prožluklém" ostrůvku nepřistane po další čtyři roky a čtyři měsíce loď, je otázkou.
Čas strávil sám a loď nakonec připlula. Alexandr Selkirk pobyt přežil a roku 1711 se šťastně ocitl v Anglii a dočkal se dokonce četných knížek o svém dobrodružství. Postupně jich vyšlo sedm a mezi jejich autory náleželi i dva Selkirka zachránivší důstojníci. Ano, uznávám, je, to celé již notně omletý příběh, napadlo by vás však, že na stejném ostrově žil už jiný osamělec, a to dokonce krátce před Alexandrem Selkirkem?
Je to pravda. Byl indiánského původu, lovil původně ryby ve službách pirátů a zrovna tak lovil v nitru dotyčného ostrova, když se zničehonic na obzoru vynořily tři španělské válečné lodi. Indiánovi druzi, piráti na pobřeží, nelenili. Práskli do bot. Svého lovce vyzvedli, ale až po několika letech, a právě on se zřejmě stal předlohou Pátka z románu Robinson Crusoe.
A Selkirk předlohou Robinsona, dodáte. Ale to už není ani zdaleka tak jisté! A víte co? Vraťme se o pár let, a tedy do roku 1660, kdy se zřejmě narodil Daniel Defoe...
*
Ale ještě přece odskok...
„Nejzajímavější Němec, o jakém jsem kdy četl, byl Robinson," míní jeden z hrdinů klasické wallaceovky Černý opat a okamžitě se dočká námitky. „A já měl podobné charaktery za typicky anglické," uslyší.
„Ne, byl to Němec. Jeho otec byl kupec z Brém a Brémy jsou v Německu, ne?“
Tolik autor slavných detektivek a KIng Konga Edgar Wallace. Avšak šálí nás. Šálí a užívá zde polopravdy, takže si záležitost v románu Robinson Crusoe raději vyhledejme sami. Hle: „... ale má matka byla Angličanka. Z dobré rodiny.“
Nu, a nyní už se od ryze fiktivního hrdiny přesuňme k jeho skutečnému autorovi, jímž byl právě Defoe (1660-1731) a odhalme nejprve, jaké že předky měl on sám...
*
Každopádně připutovali na Ostrovy z Vlámska, splynuli však s místními a Defoe se už absolutně nechoval jako "slušný host", uvidíte, že ne, a hned v první významnější satiře Čistokrevný Angličan (1700) nazval obyvatelstvo Británie „tou nejzparchantělejší rasou bastardů, která kdy žila“ a také „míchanými vejci všech národů“.
Co víme o autoru Robinsona kromě toho?
Kariéru zahájil lidsky: dobře se oženil (1684). Pak se však nečekaně postavil samotnému králi. Anebo to jen hrál?
Skoro určitě, a když bylo povstání potlačeno, popravili jednoduše jen jeho tři spolužáky – a stejně či podobně pak měl během života vyváznout vícekrát a myslím, že lze jednoznačně říct, že charakter Daniel Defoe zcela postrádal.
Prokazatelně byl i konfidentem krále Viléma, i když současně zkoušel vše možné i nemožné. Tak třeba dovážel do Anglie tabák. Najímal lodě i je stavěl, pojišťoval lidi (bankrot 1692), prodával galanterii (ale společník ho údajně okradl), vedl cihelnu (ta ale vyhořela), tchánovi úslužně pomáhal v obchodě s vínem, dělal i do ústřic, do soli, do sýrů, do vlny, do lnu, zcela neúspěšně choval (anebo pěstoval?) cibetky, podpořil stavbu ponorky, která marně plula pro poklad, a kromě toho vybíral i daně a radil jeden čas samotné anglické královně. I když jen se zahradou.
Řídil i královskou loterii (1695) a mimo to byl vždycky vyhlášeným švihákem. Možná i hochštaplerem. Defoe se bil, rozhazoval, spekuloval, vlastnil domy i pozemky a čelil žalobám. Dočasně mizel za mřížemi a právě kvůli věřitelům nakonec i „bídně pošel“ - v jakémsi úkrytu. Pohřben byl pod smyšleným jménem Dubow, což ale jen vhodně symbolizuje jeho ústřední zaměstnání, neboť dětmi tak milovaný Daniel Defoe byl nepochybně odporný donašeč a podlý udavač. A dále pak zkušený organizátor výzvědné služby. Jako agent putoval Evropou v přestrojení a pod řadou obyčejných jmen, jako například kapitán Turner, ale jindy jednoduše zůstal v Londýně a co špicl se vtíral do redakcí. A proč? Samozřejmě aby kradl rukopisy. A jestliže však je donášení a udávání ještě svým způsobem "lidským" a známe to i z české kotliny, za krádeže literárních děl mu podle mého názoru už měli navléci oprátku.
V tehdejší Anglii, kde se věšelo jako na páse, tedy určitě. A vidíte, Defoea nic neohrozilo. Anebo ano, ale on se pokaždé znovu vysmekl i vyvlékl. A byl „mizerný padouch“, nicméně hodně věcí je v jeho životě jednoduše i divných.
„Jako by si nakonec některé ze všech těch intrik vymýšlel i jenom tak pro vlastní zábavu," žasne i sama encyklopedie špionáže a to je to, co signalizuje Defoeovu vpravdě obdivuhodnou schopnost. Byl mistr v tom, že vše, co kdy zažil, i využil. Jak?
Samozřejmě tak, že to popsal... a prodal.
A tak nám až dodnes zůstala díla Dokonalý anglický obchodník či Úvahy nad pouličním lupičstvímPolitické dějiny ďábla. A když už ony dějiny a úvahy Defoe psal, měnil se, páni, mistrně v moralistu! A ten člověk nebyl ani trochu hloupý, ale přitom tak "zažraný puritán", až to dnešní badatelé šokovaně interpretují jako rafinovanou ironii.
*
Stejně geniální Defoeův současník Jonathan Swift (1667–1745) nazval Defoea přesto jednoduše ničemou a „nesnesitelným dogmatikem“. Sám byl, pravda, misantrop, ale stvořil vysoce věrohodné Gulliverovy cesty (1726). Jeho politický protivník Defoe uměl ovšem svým čtenářům sugerovat realitu ještě záludněji! Ten muž byl bravurní v tom, s jakou rozkoší mystifikoval, a stal se přímo mistrem v řetězení detailů budících dojem totálního seriózna. Ve skutečnosti lhal.
A lhal. Prášil ještě před baronem Prášilem a schopnost balamutit rozvinul v umění, jak dobře dosvědčuje i známá, produkovaná jím novinářská kachna o „zkáze“ ostrova Sv. Vincenc (1718).
Je ovšem možná šokující, že právě i díky téhle své notorické prolhanosti se stal i navždycky uznávaným zakladatelem moderního románu. A že nenapsal jen jeden! Ostatně, napsal toho vůbec dost, i kromě románů. Všemožných knížek, letáků a článků celkem jeden tisíc osm set padesát, i když je pravda, že do skutečně rozsáhlejších věcí se pustil až před šedesátkou.
Jak?
Začal literaturou faktu, jak bychom dnes určitě nazvali dokument Kapitán Avery aneb Král pirátů (1719), ale to mu samozřejmě nestačilo a za pomocí bezbřehé fantazie totéž dílo znovu předělal, takže vznikl román Život, dobrodružství a pirátské činy slavného kapitána Singletona (1720).
Mezi dalšími Defoeovými pracemi září pak hlavně slavná kniha s „kratičkým“ titulem Štěstí a neštěstí slavné Moll Flandersové, která se narodila v newgateském vězení, a nepočítaje dětství, byla za 60 let přepestrého života 12 let prodejnou děvkou, pětkrát se vdala (z toho jednou za svého bratra), 12 let byla zlodějkou, 8 roků žila ve Virginii deportována za krádeže, až posléze zbohatla a zemřela jako kajícnice (1722). A Robinson Crusoe?
Už jsme u něj.
Prvně vyšel 25. dubna 1719 a jeho půvabně překotnou formu naprosto nelze napodobit. Zkuste to ostatně! Nedojdete daleko.
Lze ale snad napodobit aspoň ducha téže knihy?
To už vůbec ne.
Plný titul zní Život a nezvyklá a překvapující dobrodružství Robinsona Crusoea z Yorku, námořníka, který prožil 28 let na neobydleném ostrově Ameriky, blízko ústí řeky Orinoko, když byl vyvržen na břeh po ztroskotání lodi, při němž zahynuli všichni muži kromě něho. S vylíčením toho, jak byl nakonec podivně zachráněn piráty. Psáno jím samým, přičemž pokoutné vydání z podzimu 1719 ještě záhadně dodává: Doručeno příteli.
Jak vlastně Robinson vznikl? I to je otázkou související s autorovým (ne)charakterem a zapomeňme teď na Alexandra Selkirka, neboť existuje především teorie, podle které hbitý Daniel Defoe jen ukradl a upravil dílo státníka Roberta Harleye, pro kterého pracoval - a jehož zradil.
Stalo se opravdu? Sám Defoe pochopitelně dodatečně prohlašoval něco zcela jiného. Co? Jde prý – v případě Robinsona - o jeho vlastní alegorickou autobiografii a všechny tři klíčové momenty (útěk, ztroskotání a nalezení šlépěje) nutno číst jako metafory!
A co že metafory znamenají? Defoe to neupřesnil.
Jenže ztroskotání z knihy lze tím pádem ztotožnit jak s jeho mladickým odchodem z akademie (a tady sedí věk), tak s výše zmíněným bankrotem. Druhá možnost je asi pravděpodobnější. Proč? Od bankrotu k napsání Robinsona uplynulo, považte, právě 28 let, nu, a zrovna v půli těchto osmadvaceti let si Defoe – prokazatelně! - poznamenal:
„Už čtrnáct roků žiji v ústraní za útoků a svárů, většinu času odloučen od rodiny."
*
Jen letmo už připomenu známý lapsus. Robinson žil na ostrově 27 let, z toho 24 roků sám bez Pátka, ale autor jako by neuměl počítat, takže uvádí číslo 28, a to bohorovně i v názvu! Co k tomu dodat? Myslím, že si nepochybně vážil času, který - už tenkrát - představoval peníze, a tak jednou na papír hozené už po sobě zkrátka a ze zásady vícekrát nečetl. Ne.
Na to měl příliš nepokojného ducha…
*
Po zcela nečekaném úspěchu Robinsona vydal pohotový byznysmen Defoe ihned román Další dobrodružství Robinsona Crusoea, která jsou druhou a poslední částí jeho života. Poprvé tento odvar vyšel 20. srpna 1719. O čem je?
Ve stručnosti: Robinson - už sedmdesátiletý, vrací se spolu se synovcem na ostrov v deltě řeky Orinoko, urovná tam poměry a pluje do Brazílie, ale Pátek cestou padne v kruté řeži s Indiány (což se odbude velice rychle).
Z Brazílie se Robinson vydá okolo Afriky na Madagaskar, kde je znechuceným svědkem vraždění. Synovec totiž zmasakruje místní obyvatele. Robinson dá najevo znechucení a musí opustit loď. Zase je sám.
Ne nadlouho. V Indii se dá dohromady a spřátelí s anglickým obchodníkem a podnikají výdělečné plavby do Indonésie. Při třetí je považují za piráty a zaženou do Číny, odkud se Robinson vrací Sibiří. To je obsah druhé z knih, ale následují ještě třetí Vážné úvahy během života a podivných dobrodružství Robinsona Crusoea vydaná 6. srpna 1720 a sešpendlená prostě z úvah psaných původně pro časopisy. V tomto třetím dílu Robinsona překvapeni i čteme: „Pravý poustevník nepotřebuje ostrov. Má ho v sobě...
Anebo: „Tím nejostudnějším hříchem je lhaní a vymýšlení si historek. Hříchem ale není vytvářet podobenství.“
Autor dále ostře útočí na pohanský zbytek světa: „Nemyslím, že by se náboženství mělo hlásat mečem, ale kdyby se tak evropská knížata spojila! Jak snadno by smetla Turky, Persii, a vyhladila jméno Mohameda, toho nejhoršího podvodníka. Spojme se proto proti pohanství. Divošská část lidstva spočine na kolenou. Válka přinese věčnou čest dobyvatelům.“
Pravda, neříká to přímo Defoe, ale právě Robinson, takže spisovatel je takříkajíc z obliga. A v témž Robinsonově hávu pak i pomyslně putuje sluneční soustavou a dokonce vypátrá rozumný život, i když jenom na Měsíci.
Na „Satana“ ale naráží všude a „jeho nespočetné legie jsou nepřetržitě zaměstnány,“ jak se dovídáme. „Oponují Bohu a vládnou divošství obou Amerik i Tatarů i Číně a Japonsku a Africe. Tam všude Satan zaměstnává miliony poslů a mnozí byli i na mém ostrově. Copak by se tam jinak lidojedi vraceli přes moře z takové dálky a jenom aby žrali jeden druhého?“
Vida, jak lze dodatečně i ještě doplnit první díl a zpětně zdůvodnit nedomyšlené prvky. Ne, Robinsona II a III více nebudu komentovat, ale ten původní rozhodně přetrval. Stal se neuvěřitelným bestsellerem. Jen roku 1719 vyšel devětkrát, a to včetně prvního případu v dějinách, kdy byl román tištěn na pokračování v novinách. Později Robinsona v Německu zpracovali i G. A. Grabner či J. H. Campe, jehož Mladší Robinson (1779–1780, 2 díly) vycházel od roku 1797 opakovaně u nás. Žánr vzkvétal i dál. Klasikou jsou Švýcarský Robinson (1812, autorem byl J. D. Wyss) i Kormidelník Vlnovský (F. Marryat, 1841) i Korálový ostrov (R. M. Ballantyne, 1857). Oddaný přítel E. A. Poea, kapitán Thomas Mayne Reid (1818–1883) napsal zas Nejnovějšího Robinsona (česky 1854) a Francouz Gustave Aimard (taky on žil jako Reid v letech 1818-1883) vymyslel Alpského Robinsona (1888, česky 1913). Vznikl Dvanáctiletý Robinson (Mollarová) i Robinson písků (de Mirvallová). Robinsonády upoutaly Verna i našeho Běhounka a takto se jmenují vybraná česká díla s touže či příbuznou tematikou:

Houška: Dvacet měsíců na pustém ostrově (1874)
Doucha: Robinson a jeho divodružné příhody (1875)
Šulc: Robinson (1872)
týž: Malý Robinson Crusoe (1885)
Anderlík: Český Robinson Crusoe (1886)
týž: Robinsonka (1893, nezaměňovat s pozdější knihou Marie Majerové)
týž: Robinsonka na Balkáně (1893)
A. M. Loumský: Život a podivuhodná dobrodružství Robinsona Krusoa (sic, 1894)
Klostermann: Robinson na Otavě (1911)
Hanuš: Robinson na Želetavce (1929)
J. Tvrdý: Robinson Crusoe (1931)
Thiele: Robinzon Véna Kuk (1948)
Josef Věromír Pleva (vykrádaje Grabnera): Robinson Crusoe (1956)
André Dhotel: Robinson od řeky (1964)
František Novotný: Robinson Crusoe (2005)
*
Co dodat závěrem?
Hlavně to, že vynálezcem žánru ještě nemusí být autor, který mu přisoudil název! A to je i případ Daniela Defoea. A ne snad?
Už kniha Henry Nevila Pinesův ostrov (1668) byla pravou předlohou nikoli jeho, ale Wyssova Švýcarského Robinsona a existují i knižně vydané příběhy celé řady dalších osamělců z časů před Robinsonem. Defoeovi se pak velmi podstatnou a výše ještě nezmíněnou inspirací stala i knížka Vylíčení velkého utrpení a podivných dobrodružství chirurga Henryho Pitmana, ve které titulní hrdina vylíčil svůj únik z nucených prací na Barbadosu (1687), následnou plavbu Karibikem, koupi černého otroka na jistém ostrově a taky lov želv a hrůzy kanibalismu. Konečně pak i útěk z ostrova už obsazeného piráty.
Náhoda?
Těžko. Pan Pitman měl totiž krám na adrese totožné s adresou prvního Robinsonova nakladatele a Pitmanův nakladatel byl navíc otcem nakladatele Robinsona!
A jak do toho všeho pasuje nebohý prosťáček Alexandr Selkirk? Dost možná je mýtem celé jeho setkání s Danielem Defoem (kupř. František Běhounek je líčí v povídce Pravzor všech robinzonů...) a srovnáme-li - koneckonců – s pečlivostí OSUDY těch dvou, spláčeme nad výdělkem. Mimo vlastního pobytu na opuštěném ostrově totiž zbude jediný společný "aspekt". Kozy. Jenže právě ty v deltě Orinoka nikdy nežily.

Copyright ©

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 08. 05. 2010.