Mechanik seděl u okna a hleděl na liduprázdné náměstí. Jeho dopolední svačina sestávala jako obvykle z černé kávy a několika cigaret. Hostinský obsloužil dva zamlklé muže v rohu místnosti, přehlédl prázdnou hospodu a krátce bojoval se svým svědomím. Už tři dny dodržoval své předsevzetí, že se ničeho nenapije až do šesti hodin do večera. Teď stál za výčepem a cítil jak se ho zmocňuje zvolna deprese. Hned po ránu nahlédl poněkud neprozřetelně do učetní knihy. Pohled na prázdný sál jeho stav jenom zhoršoval. Stál za pultem a kladl si otázku: je lepší být střízlivým, za to však otráveným majitelem hostince, podnikatelem, který na hosty působí nepříjemně, nebo raději posílit své nervy nepatrnou dávkou alkoholu, o němž je známo, že v malém množství působí jako lék? Odpověděl si bez vytáček, na rovinu a jako muž činu se bez průtahů přiklonil k praktickému řešení: otočil se, zvrátil hlavu, a posí-lil organismus koňakem.
Mechanik si zapálil další cigaretu. Díval se na svůj dům. Byl otlučený. Spadaná omítka vytvořila na jeho zdech otvory. Rezavý okap byl místy děravý a chvílemi se klátil ve větru. Když ho vybízeli, aby dal dům do pořádku, dostal záchvat a křičel, že ho to ani nenapadne. Schválně tak barák nechá. Udělá z něho museum komunismu. Teď, když vítr honil listí po liduprázdném náměstí, hleděl mechanik zamyšleně z okna hostince na svůj starý barák, o němž se mu často v noci zdálo, že se proměnil v moderní autodílnu: sedí ve své kanceláři a dívá se jak vozy vjíždějí dovnitř a jak zaměstnanci přijímají nové klienty. Auta vjíždějí na rampy a vznášejí se na neslyšných zdvihacích zařízeních. Opravené a omyté vozy září ve světlech reflektorů, jako na jevišti. Každou chvíli se mohou otevřít kapoty a motory se dají do zpěvu. Sen končil vždy, bohužel, nepříjemně. Podnik přepadli milicionáři a znárodňili ho, nebo se objevili Rusové v tancích. V poslední době končil sen nájezdem berních úředníků, kteří měli oprávnění firmu zavřít. Mechanik proto o snech raději nemluvil. Zdálo se mu, že se až přiliš podobají skutečnosti. "Co je novýho?" ozval se od výčepu hostinský. "Mám rozdělaný auto. Další přivezou až zítra." "Je tu nějak mrtvo," povzdychl si hostinský, dívaje se na náměstí. "Touhle dobou tu je vždycky mrtvo. Je po sezóně." Na náměstí zastavil autobus. Byl prázdný. Řidič vypnul motor a protáhl se. Posunul si čepici do očí a odpočíval. "Tak jsem se podíval do učetní knihy…" hlesl hostinský. "O tom mi ani nemluv." Hostinský poslechl. Jeho stav se sice zlepšil a deprese poněkud polevila, ale nerozumná zmínka o učetní knize mohla vyvolat recidivu. Krátce se zamyslel a naordinoval si další lék. "Něco ti řeknu," obrátil se mechanik k hostinskému, "včera večer můj houser zase zíral na nebe. Měl takhle nataženej krk, a tiše syčel. Kdybys ho pozoroval léta, jako já, tak bys pochopil, proč kouká na nebe, a vydává ten zvuk. Ten houser sní." "O čem může houser snít?" "O čem - o minulosti. Jako se o ní zdá lidem. Já si taky vzpomenu na to, jak jsem byl kluk a támhle dole v baráku měl táta krám. A když se podívám na dům, tak ucejtím jak voní kafe a cukr, nebo vanilka. A taky vokurky cejtím a zelí... nebo rozinky... A nemusím ani zavírat oči, abych ten krám viděl. Nemusím stavět uši, abych zaslech zvoneček, kterej zvoníval na dveřích, když někdo vešel do krámu. Ten zvuk nikdy nezapomenu. A někdy slyším jak vržou tátovy boty, když spěchá zezadu do krámu, protože někdo přišel. Syším jak šustí papír, když dělá kornout na bonbony nebo na voříšky.. A cinkání kasy zaslechnu, i to jak z ní vyjíždí dřevěnej šuplík... Takhle si vzpomenu na všecko, až do chvíle, kdy přišli ti hajzlové a všechno ukradli a zničili..." "Jo, jenže nejseš houser," namítl hostinský a natočil si k přednášce preventivně pivo. "Na tom nezáleží," pokračoval mechanik… "Ten houser se dívá do dálky a vzpomíná na minulost. Jak takhle stojí večer vedle mně, na zápraží, a s tím nataženým krkem tak zvláštně uchází, tak vzpomíná na čas, kdy jeho předci lítali jako divoký husy po nebi. Ten houser...." rozkašlal se mechanik, "vzpomíná na svobodu. Už ji nezažil, ale má ji v sobě. Protože tyhle věci se neztrácejí ani nezapomenou. Je to v něm, jako je to v nás, i když jsme to už pořádně nezažili, protože jsme žádnou svobodu nepoznali, kvůli těm lumpům, co nám ji vzali. Ale ten houser..." rozkašlal se znovu, "..ten houser kterej prožil život v nesvobodě, cejtí svým instinktem dávnou volnost svejch předků a proto vydává ten zvláštní zvuk. Má někde v sobě uloženej pocit těch, kco tu byli před ním. A ten pocit ho jako kamínek občas tlačí a proto zírá k nebi a vydává ten zvuk... Já ti něco povím: kdybys viděl toho mýho housera, tak bys zahlíd, co vidím já. Tu strašlivou touhu letět. A jako my jsme marně toužili po svobodě, kterou nám vzali, když nám už v mládí přistříhli křídla a zalígrovali do klece, jako husy, tak ten pták touží po stejný nepoznaný volnosti. Jenže my jsme byli tak dlouho v klecích, že jsou z nás jen malí přikrčení srabi. Bázlivý a zakrnělý. A bude trvat nevím kolik generací, než se zase z čistejch a nedegenerovanejch vajec vylíhnou sebevědomí a nezesrabení potomci.." Hostinský se zadíval na sklenici s koňakem a mlčel. "Jenže ten houser má proti nám výhodu. Víš jakou?" Hostinský neodpověděl. Měl hlavu právě otočenu ke stropu, aby lék lépe vnikl do oslabeného organismu. "Ten houser," pokračoval mechanik, "má tu výhodu, že nikdy nikoho neudával. Nedonášel a nefízloval. Neštěbetal druhejm husám, co ví na jinýho housera, co slyšel kvákat kachny, co kdákaly slepice ne-bo kokrhal kohout. Ačkoli se narodil už přikrčenej a neměl možnost lítat sem a tam, tak se takhle nikdy neponížil… Ten houser nikdy nebyl to co my. Nebyl k u r v a. A hele - my, kterejm ujel nejen vlak, ale celý nádraží, my už nemáme žádnou šanci. Protože my jsme z těch starejch zatuchlejch vajec a jsme absolutně vodepsaný. My jsme hotoví. A to až na věky věkův. Amen," pravil mechanik a típl cigaretu. Hostinský opřen o pult ještě okamžik vyčkával. Znal mechanikovy návaly a nebyl si jíst tím, zda projev už skončil nebo bude ještě pokračovat. Občas se mechanikovi vracely myšlenky jako výbuchy. Byl jako motor, který dostává samozápaly. Teprve když už si byl jist, že přednáška skončila, odlepil se hostinský od pultu a odešel vykonat potřebu. Když stál na místě vhodném pro krátkou meditaci a hleděl před sebe, do vyasfaltovaného žlábku, myslel na to, že je odepsaný a hotový. V tu chvíli ho přepadla náhlá vlna dojetí. A protože osamělost i alkohol pohnutí velmi svědčí, zkropil žlábek také několika slzami. |