Antonín Suk: Kulovnice

Rubrika: Literatura – Povídky

Ve Vickovicích jsem střílel dost srnčího, také zde ale byli divočáci a brokovnice přestávala stačit. Pořídil jsem si tedy kulovnici. V originále rakouskouherská jezdecká karabina – Manlicher ráže 8,2x50R.



S touhle zbraní jsem si užil svoje. Za prvé to byl její nenapodobitelný zpětný ráz. Tuto vlastnost jsme měli okusit s fořtem hned při seznámení oba na vlastní kůži. Přivezl jsem si ji a bylo nutné sezkusit, jak střílí. Byla hezká, celopažebná. Závěr, aby nevypadala vojensky, byl upraven do tvaru žaludu. Zásobník na pět ran. No – paráda!
Na zahradu polesí Vickovice jsme šli vybaveni Rudým právem. To byly nějaké noviny. Velké ve svém formátu! Bylo určeno, že první budu na padesát metrů střílet já. Šéf pušku okoukl a povídá: „Kouknou, ta potvora má vrtání jako moje Mexičanka. Rozbije jim to hubu. Dají si pozor!“
Musím vysvětlit tu Mexičanku. Vlastnil polesný kulovnici, kterou když jsem poprvé uviděl stát ve stojanu, tak trochu zaprášenou, mohl každý považovat za vzduchovku. Hlaveň nebyla o mnoho silnější, jen ten otvor pro střelu byl větší. Ta strmost vrtání, kterou ta flintička měla se nedala najít snad nikde jinde. Hlavní však na té pušce bylo Made in Mexiko a datum z konce devatenáctého století. Nikdy jsem ale nebyl u toho, když se z této zbraně střílelo.
Tak teď aby mi ta moje nerozbila koukání, zasadil jsem ji pevně do vidlice jabloně, co nejvíce chytil a vystřelil. Výsledek byl ten, že Rudé právo zůstalo netknuto a z obou dírek nosu mi tekla krev!
„Ukážou to sem! Jak se mohli někam trefit, když si rozbíjeli nos? To musejí takhle.“ Fořt přebil, opřel pušku o jabloň a vystřelil. Výsledkem bylo zase něco zajímavého. Krev mu sice netekla, ale kulovnice ležela na zemi! „Tak to je horší mrcha, než ta má moje.“ Noviny zasaženy nebyly. Pak jsme se nějak naučili s tím vražedným nástrojem zacházet. Skutečností bylo, že noviny jsme zasáhli do horního okraje na pouhých patnáct metrů! „Ti nic, přinesou pilník, kladivo a pilku na železo!“ A děly se věci nevídané. Nakonec se ty noviny na těch padesát metrů daly zasáhnout docela dobře a do středu.
„Tak a teď dou za Klečákovy. Chodí tam lazar a bude pouť. Měli by ho mít na ránu.“ A tady je začátek další příhody z Vickovic, která zní jak ta pověstná latina, ale není to tak. Svědkem byl Toník Nováků, nejprve hajný, potom technik a nakonec fořt na Bohdanči.
Podle navedení našeho fořta jsem šel na toho srnečka za Klečákovu zahradu. Byl to skutečně lazárek. Paličkář a ještě nic moc ve zvěřině. Prostě pouťový srneček pro dva.
Vycházel docela brzy na jeteliště. Nestál jsem ani půl hodiny. Vyšel. V poklidu a bezpečně. Zamířil jsem s oporou na osmdesát metrů. Rána jako z děla! Totiž moji kulovnici se dalo poznat mezi stem výstřelů i podle kraválu, jaký dělala. Srnec na to skoro nic. Z Chotusic sem totiž zalétávala vojenská letadla když vyváděli mladé. Takže nějaká rána sem nebo tam, nic nebylo. Zašel do kraje lesa a koukal se. co se to asi stalo.
Potichu, jak bylo jen možné, jsem přebil. Znova namířil a zmáčkl spoušť. Po ráně se srnec trochu nahrbil, poskočil několik kroků a v ostrůvku třtiny se zlomil. Počkal jsem tu povinnou chvilku a šel k úlovku. Rána to nebyla nijak ukázková. Hodně dozadu na játra. Ale seděla a srneček byl zhaslý. Žádnou paseku, jako dělají ve zvěřině sedmičky, ta kule neudělala. Jen tak prošla.
Vyvrhl jsem úlovek a odnesl domů. Tam mi začalo vrtat hlavou, jak to vlastně na kraji lesa za Klečákovými bylo. Proč se nechytila ta první rána? Kam vůbec šla? Došel jsem na místo činu. A hledal. Stopy po první ráně jsem našel v jetelišti dost mimo místa, kde asi stál cíl. Největší překvapení však přišlo, když jsem našel jasný důkaz o cestě kuličky, která ukrátila srnečkovi život. Prošla okrajem smrku, možná tak dvacet centimetrů silného, a vyběhla tak, že našla směr, kam bylo určeno. Střelil jsem toho srnce skrze dřevo!
S Toníkem Nováků jsem si to prohlédli naprosto jasně. Nemusí mi nikdo věřit. Může mě mít za lháře. Ale toto není myslivecká latina! 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 08. 10. 2010.