Michal Čagánek: Umět se zastavit

Rubrika: Literatura – Doporučení


Michala Čagánka znají čtenáři především jako básníka, autora krátkých próz nebo textů k vlastním písním. Nyní se pustil o krok dál a napsal román. To by ovšem nebyl Michal, aby se i jeho novým příběhem neprolínala skrytá „poetika všedního dne“, nadčasové vnímání sebe sama a křehkost a zároveň neotřesitelná hloubka života. I takové je Zastaveno.

Věřit pravdě
Příběh mladé dívky Laury – nebo také ženy, kdo ví? - je jedním z těch, ve kterých jde o hledání sebe sama. Ano, chtělo by se říct „Takových tu bylo…“ Bylo – nebylo, tak nějak pohádky vždycky začínají. Pouze s tím rozdílem, že tento příběh žádnou pohádkou není. Tedy pokud se tomu čtenář sám rozhodne věřit. Protože jak říká Smíšek: „Pravda je to, čemu věříš.“ A Smíšek má vždycky pravdu, alespoň v tomto příběhu.
A kdo že to je vlastně Smíšek? Od každého trochu, ze všeho nejvíc však svérázný umělec žijící společně se svojí malou dcerkou na odlehlé samotě v pohraničních horách. S hlavní hrdinkou Laurou, která vlastně hlavní hrdinkou vůbec není (což pozornému čtenáři čtoucímu mezi řádky zajisté neunikne), má hodně společného; minimálně trojí osudové setkání. A tak se Laura vydává za voláním… Koho? Čeho? Svého srdce? Možná, ale rozum to určitě nebyl – opustit vyjeté koleje svého dosavadního života, opustit všechno a všechny, vystoupit z role spořádané dcery uznávaného kardiologa, nasednout jenom tak na vlak a prostě odjet by rozumný člověk nejspíš neudělal. Ale nevypadají v životě náhodou ty nejdůležitější okamžiky na první pohled také jako ty nejbláznivější?

Pramen vzpomínek nevysychá
Idyla lesní samoty obklopené pohádkovou zahradou, spolu s několika epizodami vloženými do ústředního motivu, pak představuje nejpříhodnější kulisy pro daleko barevnější příběh Lauřina hledání a nalézání. To má ovšem do přímé linky příčin a následků velmi daleko. Podobně jako v životě, tak i v románu Zastaveno to jsou vzpomínky vyvěrající bez předešlého varování téměř vždy a všude, které posouvají zúčastněné osoby dále. A je jedno, jestli těmito posuvníky je Lauřino dětství plné úpěnlivého volání po lásce a pozornosti rodičů nebo její dospívání se stejně hluchou ozvěnou projikovanou tentokrát do mužů, kteří jí byli nejblíž. Tím se Michal Čagánek dotýká jedněch z nejhlubších a často přehlížených témat současné společnosti, která mají daleko širší dopad, než se může na první pohled zdát.
Aby nový román Michala Čagánka Zastaveno svému čtenáři předal skutečně vše, co obsahuje, a odkryl všechno, co skrývá, nestačí ho číst jenom očima. U knih pro tzv. náročného čtenáře nic nového pod sluncem; stejně jako okamžik, kdy během čtení čtenáře najednou zasáhne pocit, jako by četl příběh svůj. Protože právě tehdy se Hledání mění na Zastaveno a Nalezeno.

Uvedení nového románu Michala Čagánka Zastaveno na knižní trh bude předcházet křest z rukou herečky paní Květy Fialové. O bližších podrobnostech vás budeme včas informovat.

Michal Čagánek
tel: 775 642 390
email: michalcag@seznam.cz  
www.prameninspirace.cz  |  www.maitrea.cz  

UKÁZKA Z ROMÁNU

Černá, bílá, můžeš, nesmíš. Jednoho dne je toho příliš, Laura, ochočené zvíře, jehož jedinou zbraní jsou instinkty, opustí školu, rodiče i přítele, aby se vydala hledat sama sebe. Průvodcem na této nelehké cestě se jí stává Smíšek, svérázný umělec žijící se svojí malou dcerkou v pohraničních horách. V kulisách venkovské samoty se odvíjejí příběhy, setkání, vzlety a pády duše člověka. Mnohokrát chce Laura uniknout. Pryč od staré Blažkové, která, kdykoli ji uvidí, si hlasitě odplivne. Pryč od věčně nabroušeného hajného Vztekliny. Pryč od strachu a bolesti, ale také od nutnosti přijmout odpovědnost za svůj vlastní život. Příběh dokreslují působivé ilustrace malířek Markéty Kotkové a Lenky Jonouškové a kaligrafie Petry Vitáskové.

Jsou pryč, jenom šálky zůstaly na stole. A koláč, netknutý. Kam zmizeli? Ať jsou kdekoliv, já je hledat nebudu. Daleko víc mě teď zajímá postel, tak unavená jsem dlouho nebyla.
Sebrala jsem konvičku a vkročila do domu. V jídelně hořel oheň v krbu, před ním na rozprostřené dece ležela nahá Vetřelkyně, nad ní se skláněl nahý Smíšek a hladil ji v klíně.
„Pardon,“ řekla jsem mechanicky, odložila konvičku na stůl a vyšla do zahrady.
Začínalo se stmívat. Na noc a na bouřku. Vzduch zhoustl. Ale pořád se dalo jít. A tak jsem šla, bez přemýšlení, kam mě nohy nesly.
Začalo pršet. Šla jsem dál. Kdo by se bál deště v takový den, v den, kdy se mu zřítil svět a nic už nemá smysl? Nic jiného než jít a jít, pořád dál a dál. Jít a neohlížet se.
Setmělo se ještě víc, na lesní pěšině už nebylo skoro vidět. Několikrát jsem zakopla, upadla, vstala, šla dál. Poslední bouřka vyvrátila několik stromů a nakladla je přes cestu. Obešla jsem je obloukem a cestu ztratila.
Šla jsem po hmatu, vidět už nebylo skoro nic. Udeřila jsem se do hlavy a zaúpěla bolestí. Jednou rukou jsem se držela za hlavu a druhou prohmatávala prostor před sebou. Konečně jsem nahmatala louku.
Sedla jsem si do trávy a rozplakala se. Poslední suché místo na mém těle zachvátila průtrž. Křičela jsem. Bouřka mi odpovídala. Oblohu křižovaly blesky. Přála jsem si, aby jeden uhodil také do mě.
Jak jsem se mohla tak strašně mýlit? Proč jsem nevěnovala větší pozornost slovům staré Blažkové. Její „Zas jiná.“ mě mohlo varovat. Co budu dělat? Vrátím se k Pavlovi? Domů? Stojí o mě ještě Jiří po tom všem, co jsem udělala?
Zaduněl výstřel.
„Vzdej to, Lauro!“
Tak už mě našli. Marně jsem se ukrývala před hlídkovými vozy. Někdy i na hodinu se u nás zastavily černé uniformy pohraniční stráže. Seděly se Smíškem na terase, pily čaj nebo kávu, povídaly si, smály se, zatímco já jsem umírala hrůzou.
Všechny, všechny je znal Smíšek jménem. A ony znaly jeho. To bylo moje štěstí, protože jinak mohly kdykoliv z balíčku hledaných osob, které Smíškovi někdy ukazovaly, vytáhnout moji podobenku a odvést si mě s sebou.
Teď už jim nemusí nic nalhávat. Má Novou, Zasejinou, jenom ať si mě klidně odvezou.
„Jménem zákona!“ duní další salva. „Jménem zákona, který si pošlapala…!“
Kdo to střílí? A odkud? Ještě chvíli zůstanu přikrčená a potom se rozběhnu přes louku. Voják probíhající frontovou linií nemohl zažít větší hrůzu než já, opuštěná holka vydaná napospas svým vlastním běsům.
Z jedné strany křičel otec, z druhé matka, zezadu se blížily uniformy. Nemusela jsem se ohlížet, abych viděla, jak postupují k okraji lesa, v čele hajný Vzteklina s puškou připravenou k výstřelu. Chudák, žena mu umřela na leukémii, bratra zastřelil pytlák. Dodnes se nepřišlo na to, kdo to byl. A dokud se na to nepřijde, budou podezřelí všichni, včetně těch, kteří tady v době tragédie vůbec nebyli. Ale kdo mi dokáže, že jsem tady nebyla? Že jsem celý zločin neřídila z Města, schovaná pěkně v teple, zatímco jeho bratr krvácel v podzimním listí. Krvácel, až vykrvácel.
„Tak už to vzdej! No tak, Lauro!“ křičí sbor hlasů v mé hlavě. Otec, matka, Jiří, pan profesor Pávek dokonce před celou třídou. „Tak už to sakra vzdej! Co chceš komu dokázat?!“
„Slečno Krajinová! To, že spíte s mým synem, ještě neznamená, že budete ojebávat učení! Sedněte si.“
„Koho jiného máme než tebe?“
„Ale…“
„Sednout jsem řekl!“
„Proboha, Lauro, slyšíš!?“
Klopýtla jsem, upadla a už nevstala. Po čtyřech jsem se doplazila k okraji lesa. Uniformy nebylo ve tmě vidět, já jsem ale dobře věděla, že tam jsou, ze skrytu sledují každý můj pohyb a opájejí se svým vítězstvím. Protože já už nebudu utíkat. Nikdy. Před nikým.

Najednou jsem byla klidná. Na tváři se objevil úsměv. Déšť šuměl v listí, pleskal mi na hlavu, na ramena.
Kdy už jsem měla ten pocit? Kde to jenom bylo? Na jakých schodech jsem seděla? Potmě, sama.
U nás doma, přímo v naší vile, dole ve sklepě, ano. Sotva před pár minutami mi Jiří dal ochutnat bolest nedobrovolného spojení muže se ženou. Potom zamkl dveře a odešel. Předtím ještě stihl zhasnout.
Posadila jsem se na schody. Ještě před pár okamžiky nesnesitelná bolest byla pryč. Ani chlad jsem už nevnímala. Snadno jsem mohla nahmatat vypínač a rozsvítit, já jsem však raději zůstala potmě. Ve skutečnosti mě možnost rozsvítit vůbec nenapadla. Nebylo to třeba, právě naopak, ve světle by pravděpodobně zaniklo to, co jsem spatřila díky temnotě.
Co to bylo? Nevím. Ale bylo to známé. Neustále to mnou protékalo, jako bych byla velká nádoba, přesněji jako bych byla výpusť nádoby, ke které všechno směřuje a volně jí protéká. Ne jako se žene velká voda, ale jako plynou vlákna babího léta. Klidně a bezpečně. Zdánlivě bez cíle a přece s cílem tak hlubokým, až rozum zůstává stát.
Ten můj se zastavil dokonale. Vůbec jsem si neuvědomovala kde jsem, kdo jsem, proč sedím zamknutá ve sklepě. To nebyl suterénní prostor plný starého harampádí, ale ta nejživější bytost, jakou jsem kdy poznala. A ta bytost jsem byla já.
Někdo mnou zatřepal. A znovu. Ta část mne, která dostala jméno Jiří a před chvílí mě znásilnila na schodech do sklepa, mnou třásla ve snaze přivést mě zpátky k sobě. Snad jsem se nezačala bát? Já, sebejistý mladý muž, kterému patří celý svět, se bojím? Začala jsem se smát. To mě popudilo. Přestala jsem s třepáním. „Jak chceš,“ okřikla jsem se a vyrazila po schodech nahoru, zatímco jsem dál seděla ve sklepě a smála se. Sama sobě. Nic jiného nebylo a ani nemohlo být! Ta bytost, ta tma a nyní ve světle jsem opět zažívala totéž.

Michal Čagánek
Narodil se v roce 1978 ve znamení lva v moravských Nezdenicích. Pracoval jako policista a učitel v mateřské škole, prodával knihy i biopotraviny. Nakonec se odevzdal vlastní tvorbě a tomu, co ho naplňuje – tedy tvořit a povzbuzovat k tomu také ostatní.
Je autorem básní, písní, povídek, pohádek a nejnověji také románu. Velkou inspirací se mu stalo rodné Moravské Slovácko, jak dokumentuje například čtenářsky oblíbená novela Piktogramy (2004). Své texty publikuje na internetu (Pozitivní noviny, Cesty duší…) a v regionálním tisku (Slovácký deník, Malovaný kraj.) Organizuje pravidelné literárně-hudební večery, o své zkušenosti s tvorbou se dělí na semináři Pramen inspirace.

Bibliografie:
- sbírky básní: Místa na mapě (2000), Odvaha milovat (2005, 2008), Jediný strom v okolí (2006), První úsměv (2008), To světlo (2008), Stálice (2010)
- novela z prostředí současné vesnice: Piktogramy (2004)
- povídka Ostrov (in kniha povídek Nevěry II (2005) – nakl. Rodiče)
- CD vlastních písní: Když anděl potká anděla (2010)
- román: Zastaveno (2010)

Michal Čagánek: Zastaveno | ČESKÁ PRÓZA
Nakladatelství Maitrea, Brož., 232 str., 295 Kč

Milí přátelé,
s radostí Vám oznamuji zrod mé nové knihy, poetického románu o cestě za poznáním ZASTAVENO. Současně si Vás co nejsrdečněji dovoluji pozvat na její slavnostní křest, který se uskuteční v pondělí 15. 11. od 16. hodin v Paláci knih LUXOR v Praze na Václavském náměstí Vedle zástupců nakladatelství Maitrea přislíbili svoji účast také spisovatel a redaktor ČT Marek Wollner a herec a moderátor Jaroslav Dušek. Zahraje a zazpívá hudební skupina Úžas v rytmu.

Na setkání se těší
Michal Čagánek
www.prameninspirace.cz


                                   Foto z křtu knihy v Domě osobního rozvoje Maitrea 21.10.2010

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 17. 10. 2010.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.