Jitka Dolejšová: Vánoční zvyky (2)

Rubrika: Publicistika – Víte, že...?


Na svůj svátek, 7. prosince, chodíval Ambrož.
Na hlavě měl černou homolovitou čepici; obličej i postava byla bíle zahalená, v ruce držel papírem polepenou metlu. Z uzlíčku rozhazoval sladkosti, a když je chtěly děti sebrat, honil je, sotva dechu popadaly.

Lucie je další postavou předvánočního času. Má svátek 13. prosince. Říká se, že Lucie noci upije a dne nepřidá. Pořekadlo je odvozeno od zimního slunovratu, kdy je nejkratší den a nejdelší noc.
Dnes připadá přibližně na 23. prosince. Podle juliánského kalendáře, zavedeného Gaiem Juliem Caesarem a platného až do roku 1582, se však slavil právě na Lucii, tedy o 10 dní dříve. (Od roku 1582 uznává většina zemí kalendář gregoriánský, který vyhlásil papež Řehoř XII.).
Lucie měla v různých krajích různou podobu. Bývala to nejčastěji bíle zahalená žena se škraboškou na tváři a s velkými zuby vyřezanými z řepy.
V jižních Čechách však měla dlouhý bílý zobák a v ruce držela husí kosinku, kterou vymetala smetí z koutů světnice. Obvykle nemluvila. Byla symbolem čistoty a ochránkyní přadlen. Na její svátek se však příst nesmělo a neposlušné přadleny trestala.

Jesličky
Na počátku prosince se začalo pomýšlet i na stavění jesliček. Krabice s figurkami zvířátek, stromky, keře, domy, paláce i zříceniny se snášely z půdy nebo z komory do světnice. Bylo třeba vše důkladně očistit, dořezat nebo domalovat chybějící součásti a upravit místo k postavení betléma.
Betlémy se u nás objevily v 16. století. Nejprve to byly barokní jesle v pražském Klementinu, později i v dalších pražských a mimopražských chrámech i v příbytcích duchovních a světských hodnostářů.
Lidové jesličky, plné kouzla osobitého ztvárnění scény Narození, Klanění pastýřů, Tří králů i mnoha pestrých žánrových scén, se u nás začaly vyskytovat až koncem 18. století.
K rozkvětu lidového betlemářství docházelo teprve ve druhé polovině devatenáctého století, a zvláště po roce 1900. Řezbáři a malíři pocházeli hlavně z míst rozvinuté dřevařské a textilní řemeslné výroby, z hornických měst a jejich okolí, například z Příbrami, Třebíče, Ústí nad Orlicí, České Třebové, Králík v Orlických horách, Třeště, Valašska, Slezska a dalších.
Tvořili betlémy pro sebe nebo pro své známé, rovněž prodávali celé jesličky či jednotlivé figurky do blízkého i vzdáleného okolí nebo dokonce i do ciziny. Zájem byl veliký, jaképak by byly Vánoce bez jesliček? Někomu stačil malý betlém, vestavěný do dřevěné skříňky, umístěný na příhodném místě nebo zavěšený na stěně. Jinému jesličky zabraly značnou část světnice, neboť bývaly i několik metrů dlouhé. Nejpříhodnější místo k jejich umístění bylo nad postelemi, ve kterých se i po celé vánoční období spalo.

Vánoční stromeček
V našem prostředí se objevil později než betlém. Drobné dárky se původně pokládaly k jesličkám.
Zvyk zdobit vánoční stromek jsme přejali z Německa počátkem 19. století. V té době přijal v Praze angažmá herec z Pasova, pan Jan Karel Leibich, který se stal později ředitelem Stavovského divadla. Bydlel v malebném zámečku Na ztracené vartě v Libni. O Vánocích roku 1812 překvapil pozvanou hereckou společnost neobvyklou podívanou. Po bohaté večeři pozval hosty do salónu, kde stála štíhlá jedle, ozdobená mnoha rozsvícenými svíčkami a pozlacenými řetězy.
Trvalo však ještě hodně dlouho, než se tento zvyk rozšířil do městských a venkovských domácností. V některých krajích se s ním setkáváme až ve druhé polovině 19. století, jinde, zvláště na odlehlejších místech, až ve 20. století. Zeleň v předvánoční době však už odpradávna nechyběla; větvičky z chvojí se pokládaly na vánoční stůl nebo se nad něj zavěšovaly. Věřilo se, že přinášejí štěstí, zdraví a úspěch.

Křesťanské Vánoce
Vánoce v křesťanském pojetí jsou oslavou narození malého Ježíška, budoucího spasitele lidstva. Časově souvisí se slunovratem, kdy světlo vítězí nad tmou a život nad smrtí. Už ve starých orientálních kulturách se objevují mýty o matce-panně, která porodila božského syna. Odtud pronikly i do křesťanství.
Během 2. a 3. století začalo křesťanství pronikat z Východu do Říma, kde byl rozšířen pohanský kult narození slunečního božstva. Slavil se 25. prosince.
Po zrovnoprávnění křesťanství s pohanstvím byl ustanoven právě tento den svátkem Narození Páně. Od tohoto data se jeho slavení postupně rozšířilo i do dalších křesťanských zemí.
U nás, kde po mnoho staletí převládal vliv katolické církve, našel i v lidovém prostředí veliký ohlas.





Pastýřové, vstávejte, pilný pozor dávejte,
tmavá noc se rozsvětluje, něco nového zvěstuje.
Anděl k nám přistupuje, novou radost zvěstuje,
že se narodil Spasitel, všeho světa Vykupitel.
Z Marie narozený, z čisté Panny zplozený.
V jesličky jej položila, mezi hovádka vložila.

 


Pokračování...

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 07. 12. 2009.