| Horská chata na Smrku – 1945
Nedávno jsem byl na léčebném pobytu v lázních Libverda a tam jsem se dozvěděl o jednom osudu, o osudu horské chaty na Smrku. Rád bych vám převyprávěl příběh, který mě vrátil do let, kdy naši rodiče přicházeli na seve,r do pohraničí, aby tady, v Sudetech, obnovili českou řeč, aby český živel staletí v tomto kraji potlačovaný našel své místo. Ano, takto opravdu přemýšlela velká část osídlenců pohraničí, přicházejících po roce 1941 do našich dnešních domovů. Nebylo vždy přáno naplnit toto poslání. A tak si vyslechněte příběh převyprávěný, který se opravdu stal a který dnes, víc jak po šedesáti letech zní, jako příběh ze starých pohádek…
To, co zůstalo a je tu na věky, je nadmořská výška Smrku, nejvyššího vrcholu Jizerských hor. 1124 metrů, jak chcete, českých nebo německých. Ještě těsně po Druhé světové válce tam stávala malá horská chata a vedle ní dřevěná rozhledna. Však je ještě sem tam vidět na starých pohlednicích. Cíl řady turistů z lázní Libverda, Nového města pod Smrkem, blízkých Hejnic.
A tady začíná příběh jako z čítanky. Správcem té drobné útulny se stal chudý číšník z Českých Budějovic. Psal se rok 1945. Chata byla prázdná, po německém správci ani vidu, ani slechu. Chlapec z Budějic byl svobodný. Zda se tam sám bál, nevím, ale přivedl si sem i svou starou matku. Celá chata se skládala z deseti lůžek a malé světnice pro správce. Pár metrů od státní, tehdy ještě dost nebezpečné hranice, 700 metrů nad údolím, osm kilometrů od nejbližšího stavení. Nikdy sem nevedla elektřina, voda, telefon… Pokud jsem byl dobře informován, nikdy nahoru (do roku 1945) nevyjelo ani auto ani motorka, jen koňský potah. Nový správce měl celé jedno léto oněch osm kilometrů lesní cesty k tomu, aby si ověřil, co říkali pamětníci: koňský potah cestu vzhůru ujede za 4 hodiny s nákladem 4 metráky za odměnu 400 korun. Prý se to dobře pamatuje. Nebo taky pěšky s batohem na zádech. Dolů dvě hodiny, nahoru tři a půl hodiny.
Chata patřila frýdlantské lesní správě a ta si nájemce pochvalovala. Jihočeši a jsou tu jako doma. Sehnali jim pomoc. 2 síly na kácení dřeva na zimu. Zima tu je krutá, 12. listopadu tu běžně bývá už třicet centimetrů sněhu. Sníh ale jihočechy zaskočil. Zasypal většinu neodvezeného dřeva, neměli dost brambor a do května cesta vzhůru nesjízdná. A to zásobování. Ke svícení dostali petrolej. 1 litr, po urgenci dostali 3 litry. Vše bylo tehdy na poukaz. Místní Němci, přes příkaz místních správních komisí, k nim odmítali chodit pracovat a dopravovat zásoby. Prý ani němečtí antifašisté nepomohli. A tak se udává, že nájemce s matkou trčeli na Smrku 14 dní bez brambor, chleba.
Rozhodli se, že sejdou do Libverdy pro zásoby sami. Než se vrátili, někdo chatu zapálil a ta do mrtě vyhořela. Se vším všudy a, jak se říká, do základů a se vším, co si nájemce přivezl s sebou z jižních Čech. Když utrmáceni cestou hlubokým sněhem došli k chatě, stanuli před dohořívajícími zbytky. Neměli ani kde přespat. Nezbylo jim, než se vrátit „domů“ do jižních Čech.
To byl skutečný příběh nájemce horské chaty na Smrku Jiřího Čížka, tak jak jsem vyslechl v říjnu roku 2010 v Lázních Libverda… |
| Z Lemberka
Dovolte, abych se představil. Jmenuji se Hanuš Rudolf Breda a jsem plukovník císařské rakouské armády a právě jsem investoval 72 313 zlatých cash za Lemberské panství na samém okraji libereckého okresu. Nic moc, 2000 hektarů. To vaši ostří hoši po revoluci v roce 1989 si přišli k větším majetkům.
Mé panství má 2 dvory a 12 vesnic. Od Markvartic u Jablonného až po „Kryštofák“ kousek od Machnína. Správu investic jsem zadal úředníkům na Lemberském zámku. Kastelánka paní Černá s tím privatizačním projektem nechtěla mít nic společného. Však už mají místní ze mě strach. Začíná se říkat Breda – běda. Nemám tu moc velkou zaměstnanost. Ale jak sami dobře víte, na chudé lidi platí jenom přísnost. A tak jsem hodně přísný. Živí musí platit i za ty, co se odstěhovali nebo i za mrtvé. Můj rozpočet musí být vyrovnaný. Mám tu něco jako vládu rozpočtové odpovědnosti. Co by tomu řekly naše děti, kdybych je zadlužil? Nejsme žádní Řekové, potažmo Španělé. To tak, za chvilku bychom tu měli odbory a rebelii…
Už to jeden z Markvartic zkoušel. Šel do Prahy s deputací a se stížností. Zasáhnout jsem musel, copak jsem nějaký kuvajtský princ? Z každé rodiny muselo odejít jedno dítě do panské služby nebo se vykoupit za hotové. Moji maníci musí kupovat jen moje zboží. To je přece dobrý marketing. Takhle se živí v Čechách mnohé obchodní řetězce a prochází jim to. Dříve prý z každého domu odevzdávali tři vřetena příze, nyní musí odevzdávat patnáct vřeten. No, řekněte něco! To jsou přeci současné trendy. Prodávám ji dál. A patnáct je přece víc než tři. Co ty lidi učí v těch dnešních školách?
Vymyslel jsem na chudý něco, co je moc fajnové i pro nezaměstnané – všichni musí držet husu a čtyřikrát za rok z ní odvést sedrané peří. Teď jsem to právě rozšířil i na Romy a cikány. A pivo budou nakupovat jenom moje, žádné plechovky. Moje zámecké pivo nebo od kolegy knížete Schwarzenberga nebo Lobkowicze. Pivo s korunkou nebo pij vodu ze studny. Takový je, prosím, zdravý venkovský život u nás na vsi. A ani Brusel nám ho nevezme. Má pravdu ten popletený potulný minesengr, když hřímá z Pražského hradu písně na protievropskou notu.
Má poslední novinka jak brát chudým a přilepšit pánům, je povinnost žen prodávat své vlasy parukáři. Ten bude chodit dům od domu v doprovodu mušketýra, aby mu ty hloupé ženské neublížily. Však už to zkoušeli. Vypnul jsem jim televizi a mobily a podívejte se, děti je doma zmlátily. Když pak oblehli i zámek, přišel mi pomoci kolega se soukromé školy Aeneáš Silvius Piccolomini.
Odměněni byli naopak starostové obcí z Noviny a Údolí sv. Kryštofa, kteří nepodlehli svodům oranžové barvy. Dostali diplomy a směli mi políbit pravici...
Závěrem mého článku pro „pravého zastupitele“ mi dovolte pozdravit jeho úspěšnou redakci, bohaté sponzory a lyžařské organizátory z veleúspěšného mistrovství v lyžování. Jménem svým a chráněné krajinné oblasti Lužických hor vám přeji vše nejlepší.
Vám oddaný plukovník Breda Ruda Hanuš, v. r. |
Pivo a špek, kdo by to řek
Mít své pivo, bylo jako mít stříbro v pytlíku na opasku nebo pod zámkem v pevné truhlici. Kdo směl vařit a prodávat pivo byl takříkajíc za vodou, neboť bývalo tím málem, co si mohl koupit téměř každý. Pivo bylo zdrojem bohatství, kultury a postavení. Šlechta byla z povolení vařit pivo takříkajíc živa a taky pivo mocně pila. Proč ne. Pokud město smělo vařit pivo, tak se mu vedlo dobře.
Redernové právo várečné udělili městu Liberec v roce 1560. Tím trochu zamotali hlavu již pivo vařícím majitelům domů kolem Staroměstského náměstí (dnes před radnicí), kteří už pivo vařili a prodávali ve svých domech – právovárečných.
To Albrecht z Valdštejna jako jeden z prvních velkoprůmyslníků a hospodářských magnátů kraje koncentroval pivovary do svých rukou a rukou šlechty. S vervou velkokapitalisty a s osobním nasazením zlikvidoval konkurenci, pivo vyvážel a prodával svým vojákům po celé Evropě. Po jeho smrti se vláda nad pivem na severu Čech částečně dostala za velký peníz i do majetku měst, což vskutku nebylo zdarma. Město založilo zdroj příští kumulace majetku, když v roce 1872 vytvořilo předpoklady pro vznik pivovaru ve Vratislavicích nad Nisou mezi Jabloncem a Libercem. Ten od května následujícího roku vařil a točil pivo chutnající všem, bez rozdílu jazyka, pohlaví a světového názoru.
S průměrnou kapacitou pivovaru z minulých let, 300 tisíc hektolitrů, je Vratislavické pivo zárukou, že chutná a bude svým, dnes už zahraničním majitelům, přinášet jenom zisk. Neboť dnes, tak, jak i včera platilo, mít své pivo bylo a je jako mít své stříbro v pytlíku na opasku nebo pod zámkem v pevné truhle, v pevné měně v zahraniční bance. |
