Pokud si někdo myslí, že psát televizní programy pro děti je snadné, pak se velice mýlí.
O tom, co se dětem líbí a co je pro ně vhodné, totiž nerozhodují děti, ale redaktoři. I když mnozí redaktoři byli kdysi aké dětmi (někteří se zřejmě narodili rovnou v redakci) a měli v ústech dudlík místo cigarety a v ruce nejprve chrastítko, které později zaměnili za telefon, na své dětství zřejmě už zapomněli. Svědčí o tom skutečnost, že si neustále ověřují vhodnost programů v odborných příručkách.
Tyto knihy píší lidé, kteří si také kdysi hráli na písečku, avšak jednoho dne se odebrali do ústavu, kde píší knihy o tom, jak by pro děli měli psát druzí.
Když jsem nedávno odevzdával nový televizní scénář, přijala mne mladá redaktorka jako obvykle přátelsky. Řekla mi, že text už četla, že se jí v zásadě líbí, protože má i vtip, a že má pouze několik připomínek, které musíme prohovořit.
„Nejprve bude nutno změnit tu scénu, kde zajíc stříhá trávu nůžkami,“ pravila, nahlížejíc do scénáře.
Když si povšimla mého údivu, vysvětlila mi, že nůžky jsou nebezpečný nástroj, kterým by se děti mohly zranit, kdyby chtěly zajíce napodobit.
Řekl jsem, že zajíc je šikovný a že nůžky jsou nebezpečné jen těm dětem, jejichž rodiče je nenaučili s nimi zacházet. Redaktorka se usmála, zavrtěla hlavou a vyhledala odbornou příručku. Pak mi z ní přečetla následující informaci: plných sedm procent dětí se zraní nůžkami, šest procent nožem a z celkového počtu takto poraněných dětí sleduje devadesát procent dětská televizní vysílání.
Také jsem se dozvěděl, že jedenapadesát a půl procenta zraněných dětí jsou chlapečci a zbytek tvoří holčičky, přičemž na jihu Německa je celkově poraněných chlapečků o tři procenta víc než na severu. Slíbil jsem, že scénu s nůžkami znovu promyslím.
Redaktorka nahlédla do svých poznámek a upozornila mne na další nevhodnou situaci v příběhu, když si zajíc rozsvítí v noře svíčku. „Svíčka,“ pravila redaktorka vážně, „je stejně nebezpečná jako zapalovač nebo zápalky.“
Mou poznámku o tom, že děti zapalují o vánocích svíčky na stromečku, odbyla tím, že to dělají pod dohledem rodičů. Také mi řekla, že by scénář bylo možno upravit tak, aby zajíc nežil zcela sám (všechna zvířátka mají žít v kolektivu), ale s rodiči. Pak by bylo možné a výchovné, aby zajíc-otec nebo zaječice-matka zajíčkovi vysvětlili, jak nebezpečný je požár a kolik zajíčků a jiných zvířátek zahyne ročně v lese vinou neopatrně odhozené zápalky nebo cigarety.
Bál jsem se, že redaktorka bude chtít využít příležitosti tak dokonale, že donutí starého zajíce, aby sdělil mladému, jak nezdravé je kouřit a jak nebezpečná je jízda autem na dálnici.
Když redaktorka řekla, že svíčku by bylo možno nahradit lampou, uvědomil jsem si, kolik hrdinů Julese Vernea, Alexandra Dumase nebo Daniela Defoa použilo ve filmech nejen svíček, ale i loučí, pochodní a dokonce i bambitek, kordů a pistolí, a že tyto filmy televize vysílala, ale redaktorka pravila, že to bylo chybné a že z dnešního hlediska by se tato díla musela upravit. Zároveň objevila řešení. Pomocí lampy by bylo možno dětem vysvětlit, jak nebezpečný je elektrický proud.
„O proudu by mohla hovořit veverka,“ řekla nadšeně.
„Ale veverka v příběhu vůbec není,“ řekl jsem.
„Ale mohla by být,“ pravila redaktorka, „veverky přece také žijí v lese,“
Teprve když jsem upozornil na nebezpečí, jaké v sobě skrývá elektrická zástrčka, podařilo se mi redaktorku přesvědčit a zajíce ušetřit přednášky o nebezpečném proudu.
Zatím redaktorka objevila jinou nevhodnou scénu, když zajíc jde na pole jíst mrkev.
„Musí si nejprve vyčistit zuby,“ řekla rozhodně.
Nahlédla do příručky a sdělila mi, kolik procent dětí si zapomíná vyčistit zuby před jídlem a kolik po jídle (na jihu Německa bylo procento dětí vyšší než na severu, převládali opět chlapečci, kteří si hráli s nůžkami, místo aby si čistili zuby) a kolik procent dětí si nečistí zuby ani boty vůbec.
Řekl jsem, že je mi problém jasný, ale že zajíc si zuby už vyčistil. Redaktorka však trvala na svém. Pravila, že akce musí být na obrazovce vidět, protože odborníci zjistili, že děti napodobují své oblíbené hrdiny, které vidí v televizi. Nahlédla opět do jiné příručky a řekla mi, že děti nejraději napodobují psy, opice a kočky, méně myši, slony a ptactvo.
Zatímco četla další a další statistické údaje, představil jsem si ušáka, který měl původně hopsat radostně po poli a zpívat si písničku, jak si s sebou musí vzít kartáček, pastu a skleničku („V žádném případě není možno podobné akce stylizovat, zvířátka musí použít nástrojů, které mají doma a které jsou běžně na trhu,“ pravil odborník v příručce), a rozhodl jsem se, že n e u s t o u p í m, i kdyby mne to mělo stát slibně se rozvíjející kariéru zvířátkového scénáristy na pokračování. Řekl jsem si, že s v é h o zajíce nenechám dělat věci, které mu nesedí, protože to má být zabavný zajíc a ne zajíc-demonstrátor nebo zajíc-učitel.
Rozhodl jsem se, že ho nezařadím mezi všechna ta zvířata, která denně nudí děti na obrazovkách. Mezi klokany, kteří nosí v kapse klíč a občanský průkaz. (Správné návyky od dětství, kapitola příručky), psy, kteří čekají na křižovatkách na zelenou a myjí si tlapy po použití toalety (hygiena těla), nebo jezevce, kteří jsou nuceni luxovat své nory.
Můj vnitřní, lehce zvýšený hlas mi sdělil, že na to mám koneckonců právo, protože jsem si tohoto zajíce vymyslel. Mám na něho tedy autorské právo a zvíře je mým ideálním majetkem. Pokud by televize, zastoupena bezdětnou redaktorkou, chtěla zajíce koupit, je k mání, ale pouze bez kartáčku, pasty a skleničky a s nůžkami na trávu.
Řekl jsem si také, že zůstanu pevný. Že prostě nepodepíšu smlouvu, kterou bych zajíce propůjčil, takže televize nebude mít právo m é h o zajíce vysílat, promítat nebo jinak šířit.
Propadl jsem stavu, který se často zmocňuje autorů dětského vysílání, když na ně činí redaktoři nátlak. Tento byl můj s o u k r o m ý zajíček!
Uvědomil jsem si, že už jsem ustoupil mnohokrát a nehájil s v é medvídky, kocourky a ježečky. Už příliš mnoho zvířátek jsem obětoval, nepočítaje celé hejno roztomilých myšek.
Také jsem si řekl, že si dám moc dobrý pozor na to, aby se pak v televizi neobjevil jiný zajíček, který se nápadně podobal mému. A rozhodl jsem se hned, co udělám, když objevím nápadnou podobnost mezi náhradním zajíčkem a mým zajíčkem.
Že nebudu váhat a použiju svého autorského práva na ochranu svého zvířátka a poženu autora druhého zvířete k soudu, protože se obrátím na právníka autorské organizace, na muže, který se vyzná a který už jednou hájil mou slepičku, kterou jiný redaktor nutil k joggingu.
Uvědomil jsem si, že postačí jen určitá podobnost, ať už v jednání, chování nebo řeči, a že to nebude podobnost náhodná, ale půjde o zcizení některých vlastností mého zajíce, který byl redakcí objednán a dodán ve smluveném termínu a jemuž nebylo dovoleno se zabydlet v televizní noře.
A když redaktorka navrhla, že by zajíc mohl jít na pole také večer, aby si výchovně vyčistil zoubky ješě před spaním, řekl jsem slušně, ale jasně a důrazně, že tento zajíc si ve zmíněném příběhu vůbec nebude čistit zoubky, protože má zoubky jen dva a ty má čistě bílé a vyčistěné, a v noci bude spát a nebude běhat po poli.
Redaktorka vykouřila nervózně dvě cigarety, řekla, že se nemíní v žádném případě hádat jako posledně kvůli kanárkovi (měl si vyčistit a vymalovat klec) nebo kvůli prasátku (nesmělo ležet na hnoji, mělo utírat nádobí) a že celou věc předá vedoucímu oddělení, který rozhodne, čí názor je správný.
Na schůzku s vedoucím jsem se dobře připravil. Znám ho už léta a vím, že nemá rád sysly, hady a kohouty a že ho jinak nejvíc zajímá, jak se nové televizní zvířátko bude jmenovat. A tak, když se zeptal, nerozmýšlel jsem se a odpověděl jsem správně.
Scénář byl hned schálen.
Je možné, že se zajíc na mne dívá trochu vyčítavě, protože jsem mu původně říkal jinak, ale nedá se nic dělat.
Hans-Jürgen jistě není zrovna nejhezčí jméno pro zajíčka, ale když se tak může jmenovat syn vedoucího redaktora, musí to i můj televizní zajíček jednou týdně vydržet.