Antonín Suk: Muškaření

Rubrika: Literatura – Povídky

V tažnějších proudcích pod Němčicemi, v místech kde se Sedlický potok tulil ke stráni vyzrálé kmenoviny Říhového lesa a ponenáhlu přecházel do stávku Zelenkového mlýna, se čas od času zablýsklo živé stříbra a rubíny nad leskem peřejí. Přitom se pravidelný běh vlnek zrozených z kmenů ležících v korytě potoka nějak zmateně porozběhl. Tam kde se to stalo, se často udělalo na hladině kolečko. Nezřídka se ozvalo i srknutí.
Točila-li se muška nebo koník ve vodním víru, sledovalo to odspoda z pod hladiny několik párů očí. Pak se ozvalo „chlamst“ a neopatrný plavec se ztratil v žaludku lovce, který si vůbec nedělal starosti se složením své obživy. Co bylo na dosah, to bylo dobré. Jejich žaludek neznal rozdílu ale také ne míru. To lovili v ouplávcích tloušti.
Jim bylo, že jejich gurmánské koncerty mě přivádějí na samý okraj zhroucení. Nad Zelenkovým splávkem se s každým zalovením šupinatých pomalu ale jistě vmačkávala do země moji rybářská sebedůvěra. Vzhledem ke všemožným pokusům přijít kleňatům na kobylku, jsem se ve spleti lučních kohoutků šťovíků a kopretin, které lemovaly tok našeho potoka, sám před sebou ocitl v postavení rybáře velikého asi jako syslík! Ani ty vykulené oči mi nechyběly vždy, když se od stávku ozvalo zalovení jelců.
Moje zoufalství došlo už tak daleko, že jsem si koupil muškařské náčiní. Jako skalní odchovanec Vltavy u Kamýku, kde se chytalo na „voběšenýho“, položenou s policjatem a štiky na káču, jsem se začal pokoušet o smyčky a oblouky šňůry nad hlavou. I mušky se začaly u nás v pokoji rodit a odneslo to dost opeřenců. Dokonce i Novákův páv ze Strojetic se této mánie svým peřím zúčastnil. Trestal jsem hladinu rybníčku na zahradě, proudky Sedlického potoka, ale výsledek byl stejný. Tloušti si vegetili dál. Dokonce jsem na jednu ze svých mušek chytil červenku. Dostal jsem od ní potom svůj díl! Raději jsem mlčel. Ten ptáček měl pravdu. Všechno moje snažení bylo válením kuličky chrobáka. Ode dna se blýskalo dál stříbro s rubíny. Já špatně spal a ztrácel se jako rybář úplně!
Toto vše se odehrávalo v době, kdy již bylo provedeno odlesnění pro vodní dílo Želivka. Zde začalo budování nádrže pitné vody pro Prahu a několik dalších velkých měst. Vykácené plochy na svazích k potoku zabraly pro sebe maliny. Ani si chudinky neuvědomovaly, že jsou příčinou prvních násilností tady v tomto kraji. Mohlo se totiž docela klidně stát, že babka s kyblíkem na malinách byla pokutována strážci čistoty vody, kteří vystoupili z motorového člunu, po kterém nezbyly jen vlny, ale i pěkné olejové skvrny! Proč však ne? Vždyť ta bába ohrozila čistotu vody!
Ale ta malinová invaze byla k velikému užitku všech obyvatelek úlů na naší zahradě. Je nikdo honit nemohl. Zářivě zelené keříky nabízely pokorně svěšené svou úrodu na každém kroku, stejně na stráni zaplavené sluncem jako na břehu potoka mezi výmladky, vyrůstajícími z olšových pařezů, spletí kopřiv a dvojzubce.
Touto džunglí jsem se snažil vodit háček s peříčky na muškařské šňůře. Stávalo se, že vzduchem létaly listy kopřiv a někdy i plody malin. Ani moje košile na zádech se tomu nevyhnula. Osvobodit tu napodobeninu malého živého tvora pomohlo nakonec pouze vysvlečení a nůž.
Pak se jednou konečně nechala zlákat i nějaká ouklejka. Pro mne to byl úspěch. S urputilou zatvrzelostí jsem šlehal vodu. Jako beran. Snaha pak přinesla perly. Ale také pot, který stékal přes obočí dolů. To došlo tak daleko, že jsem se vzbouřil.

       

Cákejte si žrouti vodu, jak chcete, lovte si, co chcete! V tom horkém odpoledni jsem zul boty, nohy strčil ze břehu do vody a zády vyhnal čmeláka, který cosi kutil pod keřem, jež se pod úrodou malin jen-jen podlamoval. Nemohl se v širokém okolí najít snad lenivější tvor, než jsem byl v té chvíli já. Proč zvedat ruce z chladivé trávy, když se dá pohárek rozkoše jazyka sbírat přímo ústy. Sotva se stačila uklidit ploštice „kněžour“. Mohlo to být její poslední. Jen trochu zápachu po ní zůstalo.
Pod přivřenými víčky začala se rýsovat struktura sítnice vlastního oka a pomalu přicházel onen pocit rozkošného spánku. Stejně tak si musí asi připadat náš kocour, když se vyvaluje na slunci. Teď už mu rozumím, proč je tolik otrávený, vzbudí-li ho kohout svým křikem. Nespal jsem úplně. Vychutnával jsem si krásu prožitku celou svou bytostí.
Najednou nohy zasáhl pohyb vody. Chlad, teplejší vlnka. Něco se děje, ale co? Maliny už byly natolik dozrálé, že sama od sebe spadla některá dolů. Mohl by na tom mít zásluhu i červík, kterých bylo v těch plodech požehnaně. Jenže – co to bylo pod hladinou?
Udělalo se kolečko po spadlé malině a vzápětí se v tom místě zakalila voda. Nasál jsem jeden z těch plodů a vyplivl k nohám. Téměř jsem se lekl! Dostalo se mi dost slušného nárazu pod kotník.
Vy uličníci! V mlsouni jedni! Muška-nemuška, napíchl jsem malinu a pustil po vodě tak, jakoby spadla z keře. V tu chvíli se šňůra rozeběhla proti vodě. Rychlým zásekem skončila sláva prvního z bronzových rytířů od Němčic a během hodiny byli pokoření další!
A tak ze syslíka velikého jako hraboš začal zase vyrůstat rybář. Jen ty mé oči zůstaly nějak velké. To asi samou radostí! 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 03. 12. 2010.