Antonín Suk: Veselovskej hajnej
Rubrika: Literatura – Povídky
| Uprostřed orlovských lesů stávala hájenka Veselsko. Pohádková hájenka! Okolo lesní palouk, dobrý příjezd a lesy kdysi bohatě zazvěřené režijní honitby. Však toho páni za vlády soudruhů zneužili tak že už není Veselské hájovny. Vznikla obora s přepychovým vybavením a to vše už nebylo běžnému zaměstnanci lesního závodu přístupné. Bylo to pouze pro vyvolené a pro cizince, nejlépe valutové. Ale raději jinam, na jinou kolej! Když jsem se kdysi, ještě jako svobodný zajíc začínal zelenat, býval na Veselsku hajnej Lojzík. Prima starší kamarád a opravdový lesák. Jak to tak bývá, jeho paní byla trochu ostřejší letory. Dá se ale usoudit, že to nebylo vždy na škodu věci!  Mazali jsme jednou deku na Skále, když Lojzík po nějakém pivu spustil: „Kluci, máma má narozeniny. Tak jsem ji koupil salám.“ A na důkaz toho ukázal na batoh, ze kterého koukala štangle salámu, obalená papírem. Všeobecně se vědělo, že Lojzík takovýmito úlitbami podplácí manželku, když se někde zapomene o něco déle. Tak se stalo, že se v ruksaku ocitla zabalená, úplně nevinná větev z lípy před hospodou. Na konci hezky zaoblená a ten papír byl samozřejmě původní, nevyměněný. Byli jsme zvědaví, jak tohle dopadne. Vypravili jsem se s kamarádem k hájence. K našemu hříchu jsme použili Lojzíkova blízkého posedu, ze kterého hlídal zlodějské lišky, které dost často vybíraly hojnou daň za odchyt myší v okolí Veselska. Už z dálky hajná sledovala tátu, jak šněruje domů. Celkem bez problémů se trefil do branky a už to začalo. Obvyklé hromobití, které nám, pánové zelenáči, nebývá cizí. Většinou všichni máme své hříšky, ale také své svědomí v osobách našich babek, které spouštějí hrůzu, ale vůbec to tak nemyslí. „Koukej, mámo, koupil jsem ti salámek!“ Lojzík důvěřivě nastavuje záda s vyčnívajícím předmětem z batohu. Věřte nebo ne, ale ta bába prokoukla skrz papír, co tam je! Aniž by se zdržoval nějakým vybalováním, vytáhla to něco z papíru a jedna rána za druhou dopadala na nebohá záda hajného. „Já ti dám salámek, ty nedopitko Skalskej!“ Samozřejmě, že Lojzík na nás za to zanevřel. Nějaký čas nebylo žádné posedávání ve Skále. Sedejte si tam vy mizerové sami! A vydržel to dost dlouho. V každém rybníce se ale voda po přívalu vyčistí, a tak i náš starý kamarád odpustil salámovou potupu a hajná mi zase kolikrát vynadala: „Copak Vy, jste sám, tak si vysedávejte kde chcete! Ale našeho tátu žeňte domů! Máme děti.“ Měli. Kluka a holku. Maruna byla mimořádně tancechtivá osůbka. Hodná, šikovná, ale jak někde vrzli, už jí pálila chodidla. Na pařez já usednu si v lesním pološeru a na hajnýho vzpomenu si, jenž má hezkou dceru. Co se mě to děvče navyhánělo z brlohu ve Věži k muzikám! Jenže bez úspěchu. Ne proto, že by mi bylo protivná, právě naopak Pro její neubrzditelné mluvení a upřímnost jsem bral snad jako sestru. Nakonec rezignovala. Vyhlásila mě veřejně za špalek a její tancovací posedlost odnesl jeden synek odkudsi ze Senožatska. |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 25. 12. 2010.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Karel Šíp |
 |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |
 |
Jiří Menzel |
 |
Ivan Kraus |
 |
JUDr. Ivo Jahelka |
 |
Miloslav Švandrlík |
 |
Stanislav Motl |
 |
Ivan Rössler |