Dobromila Lebrová: Jean François Champollion, francouzský archeolog a zakladatel egyptologie

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Jean François Champollion, francouzský archeolog a zakladatel egyptologie 
23.12.2010 - 220. výročí narození (23. prosince 1790)


Jméno Champollionovo je známo nejen mezi archeology a odborníky na egyptologii, za jejíhož zakladatele je považován, dokonce bývá nazýván „otcem egyptologie“. Rovněž se má za to, že z tzv. Rosettské desky rozluštil hieroglyfy a tím dal klíč dalším vědcům ke zkoumání starobylých egyptských nápisů a papyrů.
(Slovo „hieroglyf“ znamená v podstatě „posvátný vyrytý znak“, což označuje, že tento druh písma byl starými Egypťany považován za posvátný.)
Champollion sám o sobě prý prohlásil: „Je suis tout à l'Égypte, elle est tout pour moi.“ (Jsem Egyptu zcela oddán. On je pro mě vším.)

Jean François Champollion se narodil v době Velké francouzské revoluce, dne 23. prosince 1790 v městě Figeacu v departementu Lot v jihozápadní Francii. Místo narození bylo Rue de la Boudousquerie, dnes Place Champollion, kde je v současné době jeho muzeum. Pokřtěn byl v tamnějším hlavním kostele Notre Dame du Puy.
Některé prameny také uvádějí možnost, že se narodil o den později, ale většina se v uvedeném datu shoduje. Tatínek Jacques (1744 – 1821) byl knihkupec, ze začátku dokonce podomní, později se zmohl a dokonce si pořídil dům. Avšak byl spíš chudý. Maminka Jeanne Françoise, rozená Gualieu (1744 – 1807), pocházela podle jedněch pramenů ze tkalcovského rodu, podle jiných pramenů z měšťanského rodu. Manželům se narodilo osm dětí, měli asi čtyři syny a čtyři dcery; nejstarší syn zemřel při porodu, jeden z dalších synů zemřel tříletý. Jean François byl nejmladší, dokonce se po předposlední sestře narodil až po osmi letech, kdy maminka trpěla revmatismem a spíše se už blížila k padesátce. Když se narodil, měl snědou pleť a žluté bělmo, jako mívají obyvatelé Egypta a často míval přezdívku „Egypťan“.
Z jeho sourozenců ho nejvíce ovlivnil bratr Jacques.Joseph, nazývaný dnes Jacques Joseph Champollion-Figeac, archeolog a historik (1778 – 1897), v jehož domě v Grenoblu později delší dobu bydlel a který ho vedl při jeho prvních školních krocích a vzbudil v něm zájem o své povolání; byl totiž knihovníkem a archeologem.
Jeho podobizna je na dalším obrázku.

Jean- Francois se naučil sám číst v pěti letech, protože si srovnával text slyšené modlitby se psaným textem.
Když bylo Jeanu-Françoisovi osm let, vyplul Napoleon Bonaparte v r. 1798 se svou flotilou do Egypta a tehdy Champollion slyšel poprvé slovo Egypt. Dne 15. července 1799 byla nalezena v egyptském Ar Rašídu, neboli Rosettě, tzv. „rosettská deska“ – žulová stéla s nápisy ve třech jazycích – s hieroglyfy, ve staroegyptské demótštině a v řečtině. Rosettská deska je na dalším obrázku.

Řečtinu přeložil bezprostředně na to jeden ze vzdělaných francouzských generálů. Text představoval poděkování mempfiských kněží faraónovi Ptolemaiovi V. za jím věnované dary v r. 196 př.n.l. Zároveň to byly i snaha egyptských kněží v době poklesu vlivu Ptolemaiovců o zbožštění tohoto faraóna. Zdálo se, že rozluštění bude snadné, protože v závěru řeckého textu byl pokyn, aby se text napsal rovněž posvátným písmem, což byly hieroglyfy. Nebylo však zřejmé, jde-li o obrázkové písmo, z které strany se čte, a byly i další pochybnosti a otázky.
Hieroglyfy lákaly mnohé učence k rozluštění již dříve. Byli to například německý jezuitský polyhistor Athanasius Kircher (1602 – 1680), dánský archeolog Jörgen Zoega (1755 – 1838).
Napoleonovy výpravy do Egypta se zúčastníli a bezprostředně po nalezení rosettské desky se jí a jejím luštěním zabývali francouzský orientalista a jazykovědec Silvestre de Sacy (1758 – 1838), který později byl Champollionovým učitelem na univerzitě, a švédský diplomat a orientalista Johan David Ăkerblat (1763 – 1819). Později, mezi lety 1814 až 1818 se luštěním tří nápisů na desce zabýval geniální britský všeznalec Thomas Young (1773 – 1829). Tato deska je nyní v Britském muzeu v Londýně.
Traduje se ale nepodložená historka o mladém Champollionovi, že když začala padat slova o obtížnosti vyluštění těchto nápisů, devítiletý Champollion měl prohlásit: „Já ji vyluštím!“.
Základní školu začal navštěvovat v r. 1798 a měl prý ze začátku potíže s matematikou a pravopisem. Jeho učitelem, snad dokonce domácím učitelem, byl prý jakýsi abbé Jean-Joseph Calmels, který ho učil přírodopisu, kam matematika patřila, a vysvětlil mu podstatu gramatiky a dal mu metodu pro chápání latinských a řeckých textů.
Tim se stalo, že se u něj zcela otevřelo jeho vrozené nadání především pro jazyky; v devíti letech už uměl řecky a latinsky, pokoušel se číst Vergilia a Homéra v originále.
Když mu bylo jedenáct let, stal se žákem lycea v Grenoblu, které se nyní jmenuje Stendhalovo lyceum. V této škole byl do r. 1807. Na závěr svého studia zde prezentoval své výzkumy, které později vyšly pod názvem „Pokus o popis zeměpisu Egypta před Kambýsovým dobytím“ (Essai de description géographique de l’Égypte avant la conquête de Cambyse), včetně mapy příslušného egyptského území.
Jako jeho učitel z té doby je připomínán jakýsi abbé Dusert, profesor řečtiny a latiny, který právě v mladém Champollionovi vzbudil zájem o hebrejštinu i další jazyky, takže Jean-François četl jako jedenáctiletý bibli hebrejsky. O něco později se snažil Jean-François učit ještě arabsky, syrsky, etiopsky, chaldejsky a čínsky. Později se učil také koptsky, persky i sanskrt. Vedle orientálních jazyků mluvil také italsky, německy a anglicky. Počet jazyků i jejich názvy se v různých zdrojích různí.
První jeho vědecké dílo se ale netýkalo ještě Egypta. Byly to „Dějiny slavných psů“ (L´Historie des chiens célèbre).
Asi v r. 1806 se setkal s řeckým mnichem Domem Raphaëlem de Monachisem, který se předtím zúčastnil Napoleonovy výpravy, a velice se pod jeho vlivem nadchl pro egyptské hieroglyfy. Podle některých pramenů byl tento mnich dokonce jeho učitelem a byl také koptského, tj. egyptského původu.
Rovněž se uvádí, že první kopii Rosettské desky uviděl mladý Champollion už při studiích na lyceu.
Jeho bratr se spřátelil se slavným francouzským fyzikem a matematikem, odborníkem na matematické řady, Josephem Fourierem (1768 – 1830), který byl také účastníkem slavné Napoleonovy výpravy. V době výpravy byl guvernérem Dolního Egypta a tajemníkem Egyptského institutu (Institut d´Égypte), založeného Napoleonem v Káhiře. Po znovuzískání vlivu v Egyptě Angličany se stal Fourier hejtmanem (prefektem) v kraji Isère se sídlem v Grenoblu. Pochopitelně se s ním setkal i Champollion mladší. Jak setkání těchto dvou francouzských velikánů i jejich vlastní seznámení vypadalo, popisují různé zdroje různě.
Po studiích na lyceu studoval na Francouzské koleji v Paříži (Collège de France) a specializoval se na orientální jazyky. Mj. se snažil najít podobnost mezi starou egyptštinou a starou čínštinou. Svůj čas dělil mezi Collège de France, Speciální školou pro orientální jazyky (École spéciale des langues orientales), Národní knihovnou (National library) a Egyptskou komisí (Commission des science et arts d´Égypte) a rovněž navštěvoval kostel svatého Rocha, kde pokračoval ve studiích koptštiny s tamějším knězem Gehou Geftičim. Své vědomosti si prohluboval mimo školu se svými učiteli.
V Paříži se mu vůbec nelíbilo, považoval ji za špinavou a hlučnou a dost tam strádal. Byl nemocný a obával se, že má tuberkulózu. Byl totiž velice vyhublý. V důsledku špatného bytu si uhnal chronickou bronchitidu.
Kromě toho mu v té době zemřela maminka.
Zároveň se velice obával, že bude povolán do Napoleonova vojska. To ale zařídil Joseph Fourier, aby povolán nebyl, a patřičná místa přesvědčil o užitečnosti Champolliona pro vědu.
Když mu bylo sedmnáct, předložil při přednášce Akademii věd svoji domněnku, že řeč koptských křesťanů v současném Egyptě je totožná s jazykem dávných Egypťanů ve faraónské epoše. Byl to úvod k jeho pozdějšímu pojednání „ Egypt pod vládou faraónů“ (L'Égypte sous les Pharaons). Jeho projev byl přijat s velkým uznáním a v důsledku toho byl zvolen členem korespondentem této akademie. Byl to ale těžký rok, protože jmenování bylo čestné a on neměl z čeho žít a jeho podmínky byly takové, že těžce onemocněl, což na něm zanechalo doživotní následky. Nějakou dobu byl totiž v Paříži ve špatném obydlí a bratr ho všemožně podporoval. Usiloval o rozluštění Rosettské desky, jejž kopii získal z Londýna. Závod o její rozluštění byl velmi napínavý, protože i další vědci byli velice zdatnými lingvisty.
Stanovil pět znaků démotického písma, které odpovídaly alfabetickým písmenům koptického jazyka. To bylo pro něj vodítko pro pozdější konstatování o podobnosti koptského jazyka a staré egyptštiny. Cesta začala být schůdnější, když nalezl Ptolemaiovo a Kleopatřino jméno v řečtině a démotickém jazyce. Ale ještě to nějakou dobu trvalo…
Ve věku osmnácti let se stal, přímluvou politika, básníka a hodnostáře univerzity Jeana-Pierra-Louise de Fontanes (1757 – 1821), profesorem dějepisu a politiky na univerzitě v Grenoblu (tehdy Collège royale, nyní Univerzita Josepha Fouriera) na nově založené fakultě.
V r. 1810 byl jmenován doktorem písemnictví. Studoval také egyptský zeměpis – jak bylo uvedeno dříve, nakreslil jako závěrečnou práci na Francouzské koleji mapu Egypta; studoval egyptské náboženství a historii egyptské říše před jejím dobytím perským a babylónským králem Kambýsem II., který vládl v 6. století před naším letopočtem.
V r. 1812 se oženil s Rose Blanc (1794 – 1871), které se říkalo Rosine a která byla dcerou bohatého rukavičkáře. Manželé měli jedinou dceru Zoraide, která se narodila v r. 1824. O Champollionově manželce i dceři není už téměř nic dalšího známo, pouze se předpokládá, že dcera se později jmenovala Cheronet.
R. 1914 vyšlo pojednání „Egypt za vlády faraónů“ (L'Égypte sous les Pharaons). Některé prameny uvádějí, že dílo věnoval králi Ludvíku XVIII. (1755 – 1824).
V r. 1815, když se Napoleon vrátil z vyhnanství na Elbě, mu Champollion představil svůj koptský slovník (Dictionnaire de la langue copte), na kterém právě pracoval. Starší bratr byl v té době Napoleonem jmenován rytířem Čestné legie. V té době mladší Champollion veřejně prohlásil, že Napoleon je jediný legitimní vládce.
Zanedlouho na to, po bitvě u Waterloo byli oba bratři označeni za velezrádce. Zpočátku jim hrozily galeje nebo i hrdelní trest.
Nakonec ale stejně jako jeho bratr, který rovněž z politických důvodů musel přerušit svoji vědeckou i pedagogickou práci, se musel Jean-François odebrat do svého rodiště, v podstatě do vyhnanství. Trvalo to jeden a půl roku, kdežto bratr, který doma skládal básně, se přímluvou svých pařížských přátel dostal zpátky do Grenoblu podstatně dříve. Mladší Champollion se doma věnoval hieroglyfům.
Pak se ale mohl opět vrátit ke své práci a byl jmenován na Collège royale na katedru dějepisu a zeměpisu, kde učil do r. 1821. Bylo to místo, které mu umožňovalo prohloubit jeho studie starobylého Egypta a starých jazyků..
Kolem r. 1818 zkoumal egyptský obelisk (viz další obrázek), který stál od r. 1815 v Římě na Piazza del Popolo a rovněž došel k závěru, že zde zobrazené piktogramy mají také fonetickou stránku a že jsou součástí abecedy a nejen pouze ornamentální výzdobou. Ovšem tyto poznatky zatím nezveřejňoval až do r. 1822.

Jeho přítel Jean.Nicolas Huyot, architekt (1780 – 1840), který dokončil pařížský Triumfální oblouk, mu předložil kopie staveb v Abú Simbelu, kterým se Champollion také věnoval.
Další politické potíže měl Champollion po r. 1821, kdy opět pobýval ve svém rodišti, nemohl přednášet a plánoval odejít do Egypta. - Věnoval se tedy Rosettské desce.
Vyluštění hieroglyfů bylo doprovázeno velkým vzrušením. Champollion byl v závěru léta 1822 opět v Grenoblu a byl nemocen. Našel souvislosti. Běžel téměř bez dechu do kanceláře svého bratra ve Francouzském institutu a vykřikl: „Našel jsem to!“ (Je tiens l'affaire!) a padl v mdlobách na podlahu u Jacquesových nohou.
Tehdy napsal svůj slavný dopis stálému tajemníkovi Královské akademie nadpisů a krásného písma (Académie Royale des Inscriptions et Belles-Lettres) a významnému francouzskému historikovi a filologovi Bonu-Josephovi Dacierovi (1742 – 1833), kde z Rosettské desky a dalších egyptských předmětů uvedl dvacet šest písmen, včetně slabikových znaků, z nichž deset zcela určil.. Další dvě písmena byla částečně v pořádku, ale u čtrnácti bylo později zjištěno, že se mýlil. Zároveň dal klíč, jak při luštění postupoval. Dne 23. září 1822 přednesl tento svůj výklad členům akademie.

Tímto momentem byl dán základ novému historickému oboru – egyptologii.

Svůj systém luštění hieroglyfů představil v základních rysech ve dvoudílném „Nástinu hieroglyfického systému“ (Précis du systéme hieroglyphique).
V r. 1923 začal být podporován i od královského dvora, jednak králem Ludvíkem XVIII., hlavně pro studijní cesty, kterými prozkoumával muzejní sbírky v Turíně, které tam shromáždil britský diplomat, cestovatel a archeolog Henry Salt (1780 – 1827). Král Karel X. je hodlal koupit pro sbírky v Louvru. Champollion pobýval v Neapoli, Florencii a v Římě.
Z této doby pocházejí některé jeho poněkud roztříštěné a po částech publikované spisy, které po jeho smrti kompletoval jeho bratr. Jsou to „Dva dopisy vévodovi de Blacas d'Aulps, týkající se královského egyptského muzea v Turíně“ (Deux lettres a M. Ie duc de Blacas d'Aulps, relatives au musée royal égyptien de Turin), které vznikly v letech 1824 až 1826. Dále je to katalog z r. 1826 „Katalog egyptských památek ve vatikánském muzeu“ (Catalogue des monuments égyptiens du musée du Vatican) a také Egyptský panteon“ (Panthéon égyptien) z let 1823 až 1831. Jeho rukopisy vlastnila francouzská vláda a uveřejnil je Champollion starší.
Po svém návratu z těchto studijních cest byl v r. 1826 jmenován ředitelem a konzervátorem v nově připravovaném egyptském oddělení v Louvru. Byl odpovědný za jeho otevření pro veřejnost v prosinci 1827. Napsal tehdy „Popisné poznámky egyptských památek muzea Karla X.“ (Notice descriptive des monuments égyptiens du musée Charles X).
Roku 1828 uskutečnil svůj dávný sen – odjel v červenci do Egypta, kde ho doprovázel jeho italský žák Ippolito Rosellini (1800 – 1843), se kterým se seznámil za svých studijních cest v Itálii v r. 1825. Z Roselliniho se stal zakladatel italské egyptologie a byl v Itálii velice uctíván. Vzhledem k „mezinárodnímu“ obsazení expedice, byla tato nazývána „francouzsko-toskánskou expedicí“, protože vedle francouzské vlády se na jejím financování podílel také toskánský velkovévoda Leopold II. (1797 – 1870).
Bylo to první zevrubné dějepisné a zeměpisné zkoumání po Napoleonově výpravě v předchozím století. Přistáli v Alexandrii a postupovali na jih. Champollion s Rosellinim procestovali Egypt a Núbii.
Jedním z důvodů výpravy bylo zkompletování egyptské archeologické sekce. Champollionovo nadšení bylo nesmírné, o čemž svědčí dopisy, které psal své rodině a především bratrovi, který je po Champollionově smrti souborně vydal a později je vydala ještě Champollionova dcera. Vyšly pod názvem „Napsané dopisy z Egypta a z Núbie“ (Lettres écrites d'Égypte et de Nubie).
Navštívil Karnak a Théby. Dostal se k velkému vodopádu Nilu v Núbii u jezera Nasser. Studoval nápisy na památkách a zjišťoval, že se ve svém luštění nemýlil. Četl po zdech historii Egypta…
Jeho náčrtky a poznámky spolu s kresbami Roselliniho představovaly první dokumentaci Egypta i základnu pro mnohá další bádání. Pro obohacení sbírek v Louvru přivezl do Francie mnohé památky.
Ale tak, jak to většinou bývá, jeho přínos za jeho života oceňován nebyl. Spíše byl za své teorie napadán.
Za dva a půl roku se vrátil do Francie. Přistál 23. prosince 1829 v přístavu Hyères u Toulonu a musel se podrobit karanténě, což pro něj bylo dost obtížné. Byl dost nemocen už předtím, než se na cestu vydal: měl potíže s játry a trápila ho dna. Měl také cukrovku. Podle některých pramenů se ještě v Egyptě nakazil bilharziózou, což jeho játrům ještě přitížilo. Do Paříže se dostal až v březnu 1830.
Když se mohl poněkud, ještě nemocný, mohl věnovat své práci, pracoval především na katalogizaci dovezených památek a přednášel o svých cestách.
Výsledky své cesty popsal ve spisu „Egyptské a núbijské památky, popisné poznámky“ (Monuments de l’Egypte et de la Nubie, notices descriptives), který vyšel až třináct let po jeho smrti.
Stal se členem Akademie nadpisů a krásného písma (Académie des Inscriptions) a v r. 1831 byla speciálně pro něj na Collège de France ustavena katedra egyptské historie a archeologie. Nějakou dobu od srpna 1831 se zotavoval v Quercy a ve svém rodišti a svůj čas věnoval kompletaci a opravám své egyptské gramatiky a hieroglyfického egyptského slovníku. Oboje vyšlo také až pojeho smrti. Byly to tyto spisy: třídílná „Egyptská gramatika“ (Grammaire égyptienne) a čtyřdílný „Egyptský slovník v hieroglyfickém písmu“ (Dictionnaire égyptien en écriture hieroglyphique).
Jedna stránka z jeho slovníku je na dalším obrázku.

Do Paříže se vrátil v listopadu, stále velmi sláb. Pracoval a přednášel dále a 13. prosince 1831 byl stižen záchvatem, pro který musel přednášku přerušit. Další záchvat měl přesně za měsíc 13. ledna 1832.
Práci na základech egyptologie mohl dělat pouhých deset let, protože 4. března 1832 zemřel po záchvatu mrtvice.
Pochován byl na hřbitově Pére Lachaise nedaleko svého přítele a učitele Josepha Fouriera.

Ve Francii jsou po něm pojmenována mnohá lycea a univerzita v Albi.
Muzeum v jeho rodném domě bylo otevřeno teprve nedávno – v r. 1986 zapřítomnosti francouzského prezidenta Francoise Mitteranda…
Stejně ale se rozum zastavuje, pokud si představíme, kolik roků bylo Champollionovi dáno k životu – a co všechno udělal… 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 23. 12. 2010.