Jiří Suchý: Život není obnošená vesta (18)
Rubrika: Publicistika – J+O Suchý
|
| ||||||||||||||
| Když mi byly čtyři roky, nechtěl jsem být ničím jiným, než francouzským legionářem, tak mi učarovala bleděmodrá barva jejich uniforem a ty barety. Později jsem chtěl být pilotem na dvojplošníku a pak chemikem a potom čímkoliv u kresleného filmu. Moje poslední touha byla stát se komikem. Jako byl George Formby, Lupino Lane, Laurel a Hardy nebo Voskovec a Werich. A vlastně jsem se jím stal, byť mně všichni okolo říkají jinak - básník, zpěvák, herec... Ale já vím jedno: když píšu, zpívám nebo hraju, dělám to jenom proto, abych se mohl po večerech dívat do rozesmátých tváří. A skutečně se dívám - už celé desítky roků. Takže mějte mě za básníka, zpěváka nebo herce, když vám to udělá radost, ale já vím, kdo jsem. Kdykoliv píšu pro divadlo novou komedii, mám takovou permanentní obavu, že nebude k smíchu. Při premiéře mně svalí první řehot v sále balvan ze srdce. Nikdy netrnu, zda bude příběh mé hry pro publikum dostatečně poutavý - vím, že nebude. Taky vím, že postavy nebudou mít náležitou psychologickou prokreslenost a že bude chybět správná dramatická klenba. A kolikrát si říkám, že bych možná dokázal vyklenout klenbu, prokreslit postavy, příběh opatřit slušivou zápletkou, snad bych si uměl všechny tyto náležitostí osvojit, nejsem přece bez talentu. Ale: nestal bych se posléze posledním v řadě dobrých českých dramatiků? A vůbec - nebyl náhodou geniální Jaroslav Hašek autorem povídek bez náležité literární koncepce a je vůbec Švejk kniha napsaná tak, jak se kniha má psát? Není Švejk napsán bez jakýchkoliv zábran, spíš jako souhrn anekdotických nápadů, který ve svém výsledku tvoří něco zcela jedinečného? Samozřejmě, že tím nechci říct, že jsem geniální podobně jako Hašek -chci jen říct, že i nezodpovědný literát může dát společnosti za jistých okolností docela pozoruhodné dílo. Takovouhle cestou se ubírají mé úvahy, kdy jsem se dopracoval k jakémus takémus obličeji a teď mi už jde jen o jeho zachování. Tenkrát, když Semafor vznikl, jsem si takovéhle problémy nepřipouštěl, nejspíš proto, že jsem ani netušil, že existují. Chtěl jsem jen rozesmát třeba 220 platících diváků, kteří se sešli v sále Ve Smečkách. Třeba se vám zdají mé ambice malé, já zas mám dojem, že jsem na sebe tehdy vzal gigantický úkol. A teď se chci rozepsat o tom, jak to tehdy všechno probíhalo. Chvílemi to bude možná nuda - někdy se totiž toho moc nedělo, ale mohu vám slíbit i stránky napínavé a trochu legrace a snad i trochu pikanterie. A kunsthistorikům další podklady pro jejich práci - nepůjde totiž jen o Semafor, ale i o postižení atmosféry oněch časů. A tady bych se chtěl omluvit za případné nepřesnůstky. Nebudou nikdy záměrné a prosím, aby byly přičteny na vrub mé ochablé paměti. Sám tu chci podat obraz co nejvěrnější - to nechť je mi věřeno.  Tehdy, když jsme po 265 reprízách stahovali hru Jonáš a tingltangl z repertoáru, sepsala fronta stojící před divadlem jakousi petici, kterou všichni, co tam stáli, podepsali: abychom totiž v Jonášovi pokračovali. To nás tak trochu vzalo. Ale nebyli jsme ještě natolik profesionálové, abychom snesli větší počet repríz, prostě Jonáše už jsme nehráli rádi, už nás unavoval. To, že jsme se rozhodli se hrou skoncovat, nám vytýkal i Jan Werich. Říkal, že hra se má hrát tak dlouho, dokud na ní chodí publikum. Tak se má prý chovat počestný profesionál. Znamenalo by to ovšem, že bychom některou hru mohli hrát celý život. S Jiřím Šlitrem jsme tehdy přemýšleli, co s tím, a já dostal nápad: napsat pro naše dvě postavy novou hru. Tak vznikl Jonáš a dr. Matrace. Jméno Jonáš mi vymyslel Jiří Šlitr, a tak, když mě požádal, abych vymyslel jméno jeho postavě, která v předešlé hře byla bezejmenná a když vyslovil přání, aby to jméno bylo silně praštěný, přišel jsem s návrhem, který ho nadchl: dr. Prokop Matrace. A tak když jsme se pak setkali na scéně, představoval se mi: Š: Já jsem Prokop Matrace. S: To byla noc, viďte! Š: Ne! Doktor Prokop Matrace. S: Jo, tak doktor, ne vy. Š: To je cizí slovo! To se má správně číst Matrós. Mně dřív jinak neřekli než Slamník. Žena mi utekla, na tu pokřikovali Válenda a jednou mně spolužáci dokonce nutili žrát žíně! S: Jestli se mám přiznat, tak to s těma žíněma mě taky napadlo. Premiéra se konala v květnu 1969, tedy v době pohnuté. Normalizace ještě nefungovala naplno, ale o něco později, když vyšlo gramoalbum mapující první desetiletí Semaforu, pocítili jsme zase po čase moc cenzury. Škrtla nám, mimo jiné, ve výše uvedeném dialogu slovo Matrós. O blbosti cenzurních orgánů svědčí i další zásahy v tomto albu -např. v písničce Toulaví zpěváci z naší Benefice byla škrtnuta sloka Náš cíl je vzdálený Za modrým obzorem Krásný a schválený Národním výborem Ano, i národní výbor byl nedotknutelná instituce. O podlosti režimu pak svědčí jeho tvrzení, že cenzura neexistuje. Což bylo vlastně pravda - cenzura jako instituce skutečně neexistovala. Podlost tkvěla v tom, že v okamžiku, kdy se objevilo na veřejnosti něco, co bylo režimu nepohodlné, odpovědný vedoucí na to doplatil svou funkcí. Takový vyhazov se pak odehrál během několika hodin. Samozřejmě, že si příslušní šéfové dávali bacha. I když slovo bach je příliš krotké - Bachův absolutismus, podle něhož vzniklo, byl idylou proti tehdejší normalizaci. Zkrátka byla to vykutálená doba. Když jsme natáčeli s Jiřím Šlitrem dialog ze hry Jonáš a dr. Matrace, hned ve studiu nám zaměstnanci firmy rozmluvili některé vtípky - pokud chceme, aby deska vůbec vyšla. Dali jsme si říct, protože situace už byla celkem přehledná. Nicméně dvě písničky ze hry pak byly ještě dodatečně vyřazeny, což se dalo čekat. Byly to písně Člověk to zní hrdě a Kdo chce psa bít. Režim se v nich poznal a dal nám to najevo zákazem. Upřímně řečeno, dost bych se divil, kdyby je nechal být, protože na rozdíl od některých neškodných vtípků typu Matrós tyhle dvě písničky útočily cílevědomě a přesně. Krátké citáty z obou nechť je charakterizují:
Zkrátka s novým režimem jsme si nepadli zrovna do oka a on mi to později dával pocítit. Ale to už je jiná kapitola. Vraťme se k naší nové hře. Jonáš a dr. Matrace vznikl v době, kdy ještě dozníval rok osmašedesátý, a přestože už jsme byli okupovanou zemí - anebo protože jsme jí byli -troufli jsme si. Semafor se stal na čas politickým kabaretem a publikum k nám chodilo demonstrovat. Tehdy jsem se stal něčím jako vlastencem. Namouduši (teď se to píše dohromady). Začal jsem si uvědomovat, že jsem se narodil v téhle zemi a ať se mi to líbí nebo ne, jsem s ní svázán, kdyby ničím jiným, tak jazykem. Čeština mě živí, v češtině se dovedu vyjadřovat o něco líp než mnoho jiných Čechů, v češtině jsem objevil nová zákoutí a je mi to přičítáno k dobru. V okamžiku, kdy byla tahle má zem ohrožena, pocítil jsem ponejprv to osudové pouto, kterým jsem k ní vázán. Že to byla vážná záležitost, o tom svědčí i ta skutečnost, že ještě teď, když o tom píšu, používám sloh Františka Palackého. I Jiří Šlitr se stal vlastencem, což původně vůbec nebyl. Jeho výhrady k naší republice byly v minulosti občas mezi námi důvodem k výměně názorů. To teď skončilo - Šlitr se změnil. Přispěla mu k tomu zjevně zkušenost z 21. srpna 1968, zkušenost o níž jsem já přišel, protože tou dobou jsem byl v Jugoslávii a prožíval jsem situaci u nás s uchem na tranzistorovém rádiu. On ji prožíval v pražských ulicích a jak říkám - změnil se. Nejen v názoru na tu naši vlast, ale řekl bych, že celkově. Slyšel jsem od něho ponejprv věty, které by dřív nevyslovil. Byl mnohem tolerantnější a vlídnější. A na jevišti Semaforu jsme brojili společně. Dneska bych řekl, že to byla nádherná doba. O něco šlo a nám to prosakovalo do dialogů a do písniček, publikum to chápalo a rezonovalo. Ale nechtěli jsme jenom hřímat. Věrni svým zásadám, šlo nám hlavně o smích v hledišti. Ano, tak jako někomu jde o divadlo nebo jinému třeba o poezii, nám šlo o smích. Divadlo, poezie, hudba - to jsou věci, které jsme používali a které nám umožnily předávat divákům poselství našeho humoru. Shovívavě jsme dokázali vyslechnout názory na naši divadelní práci - ať pozitivní nebo negativní - ale pak jsme zase na ně zapomněli a stavěli jsme si před oči otázku, zda se nám podaří příští hrou někoho rozesmát. Tedy nikoliv, zda se nám podaří objevit nějaké nové vyjádření nebo odevzdat inscenaci, která by obohatila české divadlo. Tyhle věci jsme občas udělali bezděčně. Na prvním místě byl humor. Klasický kabaretní výstup nahých tanečnic s vějíři jsme si přizpůsobili pro svou potřebu. Naše číslo mělo nesmírný úspěch a televize je natočila do svého silvestrovského programu. Ten však už se vysílal pět dní po Šlitrově smrti. Tlumočil jsem vedení televize přání Jiřího rodičů, aby výstup z programu vystřihli, ale bylo rozhodnuto, že scénka v programu zůstane. Trochu mě to roztrpčilo, ale později jsem si říkal, že to rozhodnutí nebylo vlastně špatné. A dodnes věřím, že Jiří Šlitr by s ním souhlasil. Být klaunem - to pro nás nebylo zaměstnání, to bylo poslání. A dobrému klaunovi by neměla ani smrt zabránit v tom, aby své poslání naplňoval. Filmy Laurela a Hardyho nás přece oba bavily, ačkoliv jejich protagonisté už byli dávno na druhém břehu. Úspěch „štriptejzu“, jak jsme číslo nazvali, byl tedy veliký. Náš taneček představoval dvě nahé tanečnice (hráli jsme je oblečeni), které si příslušné partie zakrývají vějíři. Vějíře se rafinovaně přesouvají a přitom je dáno divákům zahlídnout na okamžik i skrývané partie. S + Š v rolích tanečnic však všechno popletou, vějíře se při tanci ocitají tam, kde nemají být a naopak scházejí tam, kde by se slušelo. Tisk tento náš výstup komentoval vesměs kladně. (Signál: Oba pánové tančí tak talentovaně, že diváci pláčou smíchem.) Pouze v Práci si zavtipkoval recenzent poněkud nešťastně: náš štriptejz popsal jako vrchol obscénnosti a článek nadepsal Striptýz už i v Semaforu a přimlouval se o zásah mravnostní policie. Pravda, v samém závěru článku pak naznačil, že šlo o vtip, ale našla se řada čtenářů, kteří podlehli sugestivnímu nadpisu a úvodu a - jak to mívá náš člověk ve zvyku - sedli a psali. Hromádka dopisů se ocitla na stole samotného recenzenta - v některých se dovídal, že je prudérní měšťák, v jiných ho oslavovali jako strážce mravnosti. Víc mně však vadilo, že jsem počal dostávat dopisy i já. Pisatelé se mě zříkali, oznamovali, že do Semaforu, koledujícího si o zásah mravnostní policie, už nikdy nevkročí. Práce pak musela zveřejnit dementující článek, který ujišťoval, že se u nás nikdo nesvlíká a že ty obscénní striptérky jsme my dva. V pořadu Jonáš a tingltangl se setkala s velikým úspěchem píseň Tulipán. Poučen o tom, co si publikum žádá, zařadil jsem i do druhého Jonáše tendenční píseň proti válkám. Jo, to jsem ještě žil. Považuji ji za lepší než Tulipán, i když se do čítanek nedostala, zatímco Tulipán je tam snad dodnes. Když jsem předával Jiřímu Šlitrovi text ke zhudebnění, sdělil jsem mu svou představu. Mělo by to být jakési oratorium, zpívané velkým sborem za doprovodu varhan. To by od nás nikdo nečekal. Šlitr pokýval hlavou a pak napsal písničku, v níž zazněla foukací harmonika a jejíž nápěv byl z rodu lidovek Karla Hašlera. Byl jsem mu pak velmi vděčen, že mě tentokrát neposlechl. Co ještě k představení dodat? Snad jen to, že Jiří Šlitr už se vypracoval na pozoruhodného komika, jeho postava byla dotažená a měla přesně daný charakter, dvojice S + Š tu zazářila. Vzpomínám si ještě na jednu příhodu. Měli jsme s Jiřím takový obyčej, že jsme se navzájem upozorňovali, když některý z nás objevil v hledišti pěknou buchtu. Buchta byla v naší hantýrce dívka. Děvče. Holka. Slečna. Zkrátka buchta. Jednou jedna seděla v první řadě, docela na okraji, na přístavku. Měla blond vlasy a andělský výraz. Když jsem o přestávce na ni Jiřího upozornil, věděl moc dobře, koho myslím - ani jemu neunikla. Teprve po letech jsem se měl dovědět, že jsme tehdy obdivovali mladičkou studentku grafické školy Jitku Molavcovou, která měla za nějaký čas zaplnit prázdné místo po Jiřím Šlitrovi.
|
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 13. 01. 2011.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Ivo Šmoldas |
 |
Ladislav Gerendáš |
 |
Jan Vodňanský |
 |
Josef Fousek |
 |
Stanislav Motl |
 |
Jan Krůta |
 |
Rudolf Křesťan |
 |
Vladimír Just |