| Když mi byly čtyři roky, nechtěl jsem být ničím jiným, než francouzským legionářem, tak mi učarovala bleděmodrá barva jejich uniforem a ty barety. Později jsem chtěl být pilotem na dvojplošníku a pak chemikem a potom čímkoliv u kresleného filmu. Moje poslední touha byla stát se komikem. Jako byl George Formby, Lupino Lane, Laurel a Hardy nebo Voskovec a Werich. A vlastně jsem se jím stal, byť mně všichni okolo říkají jinak - básník, zpěvák, herec... Ale já vím jedno: když píšu, zpívám nebo hraju, dělám to jenom proto, abych se mohl po večerech dívat do rozesmátých tváří. A skutečně se dívám - už celé desítky roků. Takže mějte mě za básníka, zpěváka nebo herce, když vám to udělá radost, ale já vím, kdo jsem.
Kdykoliv píšu pro divadlo novou komedii, mám takovou permanentní obavu, že nebude k smíchu. Při premiéře mně svalí první řehot v sále balvan ze srdce. Nikdy netrnu, zda bude příběh mé hry pro publikum dostatečně poutavý - vím, že nebude. Taky vím, že postavy nebudou mít náležitou psychologickou prokreslenost a že bude chybět správná dramatická klenba. A kolikrát si říkám, že bych možná dokázal vyklenout klenbu, prokreslit postavy, příběh opatřit slušivou zápletkou, snad bych si uměl všechny tyto náležitostí osvojit, nejsem přece bez talentu. Ale: nestal bych se posléze posledním v řadě dobrých českých dramatiků? A vůbec - nebyl náhodou geniální Jaroslav Hašek autorem povídek bez náležité literární koncepce a je vůbec Švejk kniha napsaná tak, jak se kniha má psát? Není Švejk napsán bez jakýchkoliv zábran, spíš jako souhrn anekdotických nápadů, který ve svém výsledku tvoří něco zcela jedinečného? Samozřejmě, že tím nechci říct, že jsem geniální podobně jako Hašek -chci jen říct, že i nezodpovědný literát může dát společnosti za jistých okolností docela pozoruhodné dílo. Takovouhle cestou se ubírají mé úvahy, kdy jsem se dopracoval k jakémus takémus obličeji a teď mi už jde jen o jeho zachování. Tenkrát, když Semafor vznikl, jsem si takovéhle problémy nepřipouštěl, nejspíš proto, že jsem ani netušil, že existují. Chtěl jsem jen rozesmát třeba 220 platících diváků, kteří se sešli v sále Ve Smečkách. Třeba se vám zdají mé ambice malé, já zas mám dojem, že jsem na sebe tehdy vzal gigantický úkol. A teď se chci rozepsat o tom, jak to tehdy všechno probíhalo. Chvílemi to bude možná nuda - někdy se totiž toho moc nedělo, ale mohu vám slíbit i stránky napínavé a trochu legrace a snad i trochu pikanterie. A kunsthistorikům další podklady pro jejich práci - nepůjde totiž jen o Semafor, ale i o postižení atmosféry oněch časů. A tady bych se chtěl omluvit za případné nepřesnůstky. Nebudou nikdy záměrné a prosím, aby byly přičteny na vrub mé ochablé paměti. Sám tu chci podat obraz co nejvěrnější - to nechť je mi věřeno. + + + A tady zakončím své vzpomínání na jednu, deset let trvající etapu divadla Semafor. Deset let je přesně doba, která, podle Jana Wericha, je vyměřena nekamennému divadlu. Osvobozené zaniklo v jedenáctém roce své existence a nám po deseti letech skončila éra S + Š. Kdo ví, jak Jan Werich ke svému názoru došel a kdo ví, jestli opravdu nefunguje.
Když tak listuju v tom, co jsem tady sepsal, o lecčem musím zapochybovat, leccos ještě opravím, leccos však nechám tak. Uvažuju o tom, zda kritické rozbory našich her, které po připomínkách premiér tu uveřejňuju, nebudou chápány jako moje pomsta jejich autorům. To bych byl nerad. Zdálo se mi jen, že právě v kritikách se obráží nejlíp oficiální tvář doby, doby, která nás nejdřív ničila a pak vzala na milost. Ne však nadlouho. 
Dubčekův socialismus s lidskou tváří byl odsouzen a roky 1968 a 69 byly označeny za nenormální. Společnost bylo proto třeba znormalizovat. To znamená zbavit svobody projevu, dát pod dohled všemocné Státní bezpečnosti a vehnat ji do předem připraveného korejtka, kterým už se dá cválat jen kupředu, ke šťastným zítřkům, ať se to komu líbí nebo ne.
Největší potíže byly s inteligencí. Tato zvláštní odrůda člověka myslela ráda samostatně, bez cizí pomoci, i bylo rozhodnuto, že tuhle nepatřičnou vlastnost musí pozbýt. Takže blbost počala být v kursu a její představitelé upřednostňováni - byliť nové společnosti prospěšní. Ti nejprospěšnější se pak dostali do kultury. Mám o tom jednu informaci, kterou jsem dostal z první ruky. Ale to si nechte vyprávět od začátku.
V sedmdesátých letech jsem se stal nepohodlným občanem. Ale firma Semafor měla svůj věhlas a případné zavření divadla by bylo velmi nepopulární gesto. A tak se hledaly jiné možnosti. Byla mi pozastavena veškerá činnost, mimo práci v divadle. Ale tou dobou se na různá vysoká místa dostávala generace odchovaná našimi písničkami. A tu občas někdo z těchto lidí, v dobré vůli mě pomoci, zařídil, že jsem se dostal i tam, kam jsem zjevně nepatřil. A tak jsem byl dokonce propašován na recepci jakýchsi papalášů s tím, že možná se najde příležitost si s nimi popovídat o mém zvláštním postavení. Nic jsem si od toho nesliboval, šel jsem tam jen proto, abych nezklamal toho muže, který celou akci pracně a v dobré víře zosnoval.
Nelitoval jsem. Když jsem totiž pozdě v noci odjížděl domů, připotácel se k mému autu jeden opilý soudruh a poněkud svázaným jazykem se mě ptal, kam jedu. Řekl jsem, že do Střešovic a on se rozzářil. Já taky, pravil a nasedl mně do vozu. Začal mi vysvětlovat něco v tom smyslu, že mu ujeli a on že by musel čekat, až se pro něj vrátí. A najednou začal křičet: Kam to jedeš?! Kam to jedeš?! - Řekl jsem, že do Střešovic. - Já jedu do Holešovic!, odpověděl on a já beze slova obrátil směrem k Holešovicím - co bych si s ním ve Střešovicích počal, přece si ho nevezmu domů. Jeli jsme tedy do Holešovic a on ocenil mou dobrou vůli a jaksi za odměnu mně začal vyzrazovat různá státní tajemství. Řekl si nejspíš, že to je asi ten největší projev vděčnosti, jakým může soudruh obdarovat laskavého třídního nepřítele, který si kvůli němu zajíždí.
A tak jsem se za tu cestu dověděl, že na Kubu posíláme největší částku hned po Sovětském svazu, Poláci že odmítli na Kubu posílat dolary s tím, že je nemají, ale že to není pravda, že mají, znal jsem dokonce i přesné sumy, ale ty jsem pak zapomněl, stejně jako i další pozoruhodné informace. Jednu však jsem nezapomněl. Ten člověk mi najednou povídá:
Na vedoucí místa do kultury dáváme ty největší voly. A víš proč? Protože jsme mazaný. Ty chytrý se nám totiž s těma umělcema zčuchnou a dají se dohromady, s tím už máme zkušenosti. Tak tam dáváme blby, a ti umělci je mezi sebe nevemou.
Když jsem pak po nějakém čase stál na koberci před všemocným soudruhem Trojanem, vysokým důstojníkem, který dostal za své armádní působení pražskou kulturu, že si s ní smí dělat, co chce, a hleděl jsem mu do nenávistných očí, vzpomněl jsem si na svého opilce a pochopil jsem, jak je strana moudrá. S tímhle člověkem bych se skutečně dohromady dát nechtěl. A v duchu jsem mu říkal: Kdybys tak věděl, soudruhu, proč zastáváš tak odpovědné místo. Já to vím, ale neřeknu.
Stáli jsme tehdy na počátku let sedmdesátých na prahu nového údobí a jen matně jsme tušili, jaké věci nás čekají. Ale to už budiž někdy obsahem dalšího svazku mého vzpomínání.
V roce šedesát devět mně bylo tuším sedmatřicet, byl jsem deset let šťastně ženat, deset let oslavilo také divadlo Semafor, měl jsem pětiletého syna, zelenou cortinu, oba rodiče a můj bratr Ondřej se ve svých čtyřiadvaceti letech začal ochomýtat kolem šoubyznysu, až v něm později částečně zakotvil, i když tehdy za socialismu šlo spíš o šou než o byznys, bydlel jsem stále na Ořechovce, k mým oblibeným autorům přibyl G. K. Chesterton, gramofonové desky mi vycházely stále v rekordních nákladech a až na ty sovětské kolony, které jsem pravidelně potkával při zájezdech na českých silnicích, byl můj život poklidný. Zatím.
Konec
Další díly najdete zde
(text k fotografii)
Na jednom z posledních představení Jiřího Šlitra seděla na přístavku tahle dívka. Kytaru s sebou neměla, tu si přinesla teprve za nějaký čas na konkurs. Jitka Molavcová. |
