ŽIVOT NENÍ OBNOŠENÁ VESTA (16)
(Tyto vzpomínky vydal v nákladu 1300 kusů Divadelní ústav v Praze v prosinci 1995 jako neprodejnou knižní prémii pro předplatitele Divadelních Novin.)
Život je pro mne obnošená vesta Šedá a nudná - však to račte znát To říká sotva jeden člověk ze sta A ostatní se musí smát
V určitém věku se sluší vydat memoáry. Protože jsem nikdy nepatřil mezi ty, pro které byl život obnošenou vestou - počítal jsem se k těm, co se musí smát, jak se praví v písni, a tak se dívám na všechno, co se za onoho času semlelo, jako na zvláštní crazy comedy, a byl bych rád, kdyby to bylo v následujících řádcích aspoň trochu znát. Pustil jsem se před několika lety do vzpomínání, dřív, než všechno zapomenu. Vydal jsem je knižně (Melantrich 1991), pak jsem pokračoval v časopise (Semafórum 1991-2), rovněž v Divadelních novinách (1993) jsem se dopustil dalších vzpomínek a v Dobrém Večerníku (1994-1995). Byly to však povětšinou vzpomínky na přeskáčku. A teď je na čase, abych navázal na knižní vydání (Melantrich 1991), kde jsem prehistorii Semaforu popsal pěkně chronologicky, od Reduty (1956) přes Divadlo Na zábradlí (1958) až po vznik Semaforu (1959). Premiérou hudební komedie Člověk z půdy to první vzpomínání končilo a touto premiérou začínám tuto knížku. |
Po čase jsme se s Jiřím Šlitrem dohodli, že si každý z nás přichystá svůj osobní program - opět nás k tomu vedla snaha hrát méně často. Byli jsme sice dvojice, ale řekli jsme si, že ten druhý bude vždycky přítomen v pořadu toho druhého - svou prací. Ve Šlitrově programu to bude mé libreto a mé texty, v mém zas Šlitrova hudba. A navíc, jak se známe, budeme si ze sebe vzájemně utahovat, takže ten druhý tam bude jaksi figurovat v různých narážkách a drobných invektivkách. A tak jsme si vymysleli dva programy. Jiří Šlitr rozhodl, že jeho program se musí jmenovat Ďábel z Vinohrad. Vinohrady byla čtvrt', kde Jiří tehdy bydlel, a slovo ďábel bylo v příkrém protikladu k naivitě Šlitrovy komické postavy. A z tohoto protikladu byl Jiří Šlitr připraven vytěžit co nejvíc. Já jsem zas tehdy objevil slovo benefice. Slovo téměř zapomenuté - označovalo představení, které dostával zasloužilý člen kočovné společnosti darem a tržba z tohoto představení připadla jemu. Byly doby, kdy bejt ředitelem divadla bylo výhodný. Pět beneficí ročně! Dneska už to slovo benefice nic neznamená, ale byly doby, kdybych z takovýhle benefice byl tejden živ! A ještě bych si koupil kolo. Benefice kdysi znamenala: jdi, sezvi si lidi, a co vybereš, to je tvoje. Dneska znamená pouze: jdi a sezvi si lidi. Tak jsem charakterizoval ve své Benefici toto slovo. Hrál jsem tam jakéhosi toulavého zpěváka, který s holkou - nalezencem chodí dům od domu a zpívají na dvorcích. Tu holku hrála tehdy devítiletá Magda Křížková, která však přes přestávku vyrostla a ve druhé půlce ji hrála už dospělá Zuzana Burianová. (Magda musela jít totiž spát.) Zatím, co mně stačila pro večer dvě děvčata, z čehož jedno bylo ještě silně nevyvinuté, Jiří Šlitr se obklopil celým hloučkem atraktivních dívek -zkrátka ďábel. Premiéry měly oba kusy den po sobě, přičemž bylo losem rozhodnuto, která bude dřív. Nevím už, na kterou to padlo. V Benefici byly zařazeny také jakési semaforské variace na téma Hamlet. Hrobníky hráli Ferdinand Havlík s Evženem Jegorovem. Po čase Jiří Šlitr Havlíkovu kapelu rozpustil a založil nové combo. To mu hrálo v Ďáblovi z Vinohrad a dokázalo by jistě hrát i v Benefici, ale na role hrobníků tam nikdo nebyl. A tak jsem oznámil, že Benefice končí. Krátce na to mě vyhledali Grossmann se Šimkem a nabídli mi, že se rádi těchto rolí ujmou, protože se jim Benefice prý líbí. A Country beat Jiřího Brabce se zase ujal hudby - a Benefice zůstala na repertoáru dál.
Pokračování příště... Další díly najdete zde
(text k fotografii) S Magdou Křížkovou v Benefici. |