Říká se, že o sobě může každý říkat a psát co chce,
umí-li to říci, potažmo napsat.
A tak mám tady vážení a milí potenciální čtenáři dva problémy.
Jednak nevím, zda opravdu platí to rčení a druhak nevím,
platí-li to i o mně. Nikdy jsem nebyl žádný hrdina a teď
- nejen na stará kolena, ale vlastně na staré všechno -
jsem začal riskovat.
Někde jsem četl, že šťastný je národ, který nepotřebuje hrdiny!
Tak všechny prosím, abychom se snažili být alespoň trochu šťastným národem. Myslím, že si to zasloužíme.

Vladimír Vondráček

Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu  (61)

Když jsem si tak krásně poradil se Saturninem, pustil jsem se někdy v polovině osmdesátých let drze do „zmuzikalizování“ Švejka. Hrdě a poslušně tedy hlásím, že i zde jsem předběhl dobu téměř o dvacet let a ještě ho mám schovaného v šuplíku! Opět mi v hlavě nějaká ta melodie také zaznívala, na papír se ale nedostala a také výběr interpretů jsem tentokrát už skromně ponechal na neznámém režisérovi…
Malou ukázečku snad ale vážení čtenáři unesete:

Napsáno už bylo mnoho knih, co příběhů ukryto je v nich!
Některou jen sotva dočteš, neboť tě hned nudí,
Z jiných to zas pesimizmem na sto honů studí,
Jako by je napsal zvrhlý mnich!

Dobrých knih však nikdy není dost, co jsou samé maso, žádná kost,
Málokterým knihám bývá do vínku to přáno,
Že si na nich s gustem smlsneš večer ba i ráno,
Vždyť rozdávaj´ radost a ne zlost!

Poručík Dub, fekdkurát Katz, nadporučík Lukáš,
Při četbě té knihy knih ať chceš či nechceš, jucháš,
Už jistě víš, která je to, které se to tejká,
Tak zvedni číš a připij s námi na našeho Švejka!

Takže teď ale mohu konečně zklidnit své grafomanské hormony a pokračovat v „normálních“ střípcích.

Čas – potvůrka – pádil, koncem roku 1989 opět jednou pořádně trhnul oponou a do vlasti se začali vracet ti, které jsme téměř dvacet let neviděli. A k jednomu z nich se váže následující vzpomínka, která vlastně patří opět k těm „mezirezortním“. Rozhlas, televize, hudba, politika.

V den volby prezidenta Václava Havla jsme se večer sešli v Redutě se „ztraceným“ přítelem –basistou Janem Arnetem. Tedy – aby nebyla mýlka – „lépěji“ – kontrabasistou Honzou, kterého jsme slýchali na vlnách Hlasu Ameriky, když komentoval jazzové festivaly z New Portu. Oboustranné nadšení a eufórie byly nepopsatelné! Honza nás přátelsky dráždil a provokoval třeba tím, že nemůže jet lyžovat do Alp, kde bylo v té době málo sněhu, a že bohužel bude muset jet opět „jen“ do Aspenu! Když se pak dozvěděl, že léta předpovídám počasí v televizi, suše opáčil – no, někdo to dělat musí! A dodal, že v Americe předpovídá počasí z obrazovky dokonce břichomluvec s velkou loutkou. Samozřejmě jsem se vůbec nezlobil, ba naopak. Tuto příhodu jsem pak po patnácti letech, v roce 2005, zveřejnil v přímém televizním přenosu z předávání rosniček jako reakci na otázku, zda my, bývalí televizní prognostici současným rosničkám nezávidíme jejich popularitu. Jak se to líbilo – nevím…

To už ale opět pěkně lítám v čase, a tak je ještě třeba se krátce vrátit na konec roku 1992. Byl to možná osud, ale byl jsem u toho, když se na televizní povětrnostní mapě poprvé objevila zmenšená rozloha naší nové republiky. Na mapě současné povětrnostní situace z 31. prosince byla ještě znázorněna celá Československá republika a na předpovědní mapě na 1. ledna 1993 už zmenšené území České republiky. Na tuto relaci mám jednu z nejhezčích vzpomínek, neboť jsem to naše zmenšení trochu okomentoval, i přání do nového roku jsem pojal netradičně, jako že je lepší být zdravý a bohatý, než nemocný a chudý, a – kameramani ve studiu mi nakonec zatleskali! Fakt!