Vím, že zejména ta lepší, něžnější část lidstva není příliš ráda, když pánové vzpomínají na svá léta vojenská. Ale přesto, ač svou náturou realistický pacifista, nemohu si pomoci a alespoň několik vojenských střípků sem musím ještě zařadit. Nikdo se nemusí bát, budou to určitě střípky veselé až ještě veselejší, jak už jsem je trochu „nakousl“ při líčení „vojny“ na fakultě.

Vojenskou přípravu jsme měli jednou týdně po čtyři roky a mezi druhým a třetím a pak čtvrtým a pátým rokem jsme měli vždy měsíc o prázdninách výcvik v kasárnách v Kežmaroku. Jaký to byl kontrast, vidět krásné tatranské štíty, zejména „Lomničák“, většinou pouze ráno a večer z dosti nechutného WC, a slyšet šumění řeky Poprad, která protékala pod jeho okny. Ale obě tyto přírodní krásy, tedy spíše jen ty štíty, „sehrály“ hlavní roli v následujících dvou příbězích.

Byli jsme protiletadloví dělostřelci a jednou jsme jeli do terénu „trénovat“ zakopání celé baterie, tedy několika děl a dalších tehdejších „pomůcek“ jako byl optický dálkoměr a velký „počítač“ PUAZO. No – samozřejmě to byly výkopy „jako“, měli jsme pouze krompáči a lopatkami vyhrabat obrysy těchto výkopů. Leč i do toho se nám studentíkům moc nechtělo. A tak jsme vymysleli na naše velitele následující fintu. Jakmile jsme narazili na louce na jakoukoli kytičku, řekli jsme, že je to rostlina v Tatranském národním parku chráněná, a že tedy dále kopat nelze. A přestavte si, málem nám to vyšlo! Velitelé si nebyli jisti, na chvíli se práce zatavila, a pak „moudře“ rozhodli, že se sice ty obrysy budou kopat dále, ale ty chráněné kytičky musíme opatrně obkopávat! A jak jsme se bavili ve volných chvílích na tatranských stráních je možno spatřit na dalším obrázku.

Díky řece Poprad jsme pak zažili další legrácku. Jednou jsme měli změřit teplotu její vody. I vzali jsme několik lékařských teploměrů a dokázali, že jsou vadné, neboť i důstojník uznal, že 35 st.C. asi ta voda mít nemůže a začal zařizovat jejich výměnu! Nevěříte? Věřte!

Slíbil jsem příběhy veselé a tak musím vynechat takové lahůdky, jako jsou ostré střelby z protiletadlových kanónů jak na letadla, tak na tanky, i když i zde nebyla o nouze o různé pikantérie, když třeba střepiny ostrých granátů začaly dopadat shůry nebes nebezpečně blízko nás! Jednu neveselou vzpomínku však uvést musím.

Na konci toho druhého vojenského soustředění jsme dělali závěrečné zkoušky, které byly opravdu velmi důležité. Kdo v nich neprospěl, musel pak na normální dvouletou vojenskou prezenční službu! Každý musí uznat, že to nebyla žádná legrace. Nikdo z nás vojnu „nežral“, zkoušky byly částečně písemné, částečně ústně-praktické a bojovali jsme jak to šlo. Samozřejmě jsme opisovali a napovídali a to se stalo osudným jednomu ze zkoušených. Byl přistižen a vyloučen z vojenské přípravy a tak mu hrozila ta dvouletá „zelená dovolená“. Karel to vyřešil asi po roce tím, že předstíral chorobný odpor k uniformě a dokonce napadl nějakého příslušníka SNB. Vojně se sice vyhnul, ale právě zde zřejmě bylo „zaděláno“ na jeho budoucí kariéru špiona, a to velmi významného!

Ale rychle zpět na úsměvnější parketu, která je mně vlastní. Hned po těch závěrečných zkouškách vojenské soustředění končilo a my se připravovali na odjezd. Tentokrát to bylo opravdovým transportem, zvláštním nákladním vlakem, na který jsme měli druhý den nakládat veškerou techniku protiletadlové baterie. A poslední noc v kasárnách byla „úžasná“, na skautských táborech by se řeklo – indiánská.! Aby bylo vše jasné, je třeba malé vysvětlení. Našim pražským důstojníkům z vojenské katedry na soustředění pomáhali mladí poručíci, čerství absolventi vojenských učilišť. Byli stejně staří jako my a jeden z nich se nám obzvláště nelíbil. Byl malý a zřejmě si svůj mindrák hojil na nás. A nyní k té poslední noci. Asi dvě hodiny po půlnoci nás vzbudili rozčilení naši pražští kapitáni a osahávali v postelích naše ložní prádlo. Spali jsme ve třech velkých ložnicích a nevěděli o co jde. Pak nám sdělili, že ten nepříjemný poručík byl před chvílí polit záchodovými splašky, a že je to vlastně vzpoura! Křičeli na nás, že se musíme přiznat, ale my nic nevěděli, pouze tušili. Asi ve tři hodiny jsme protestovali, že máme nárok na noční klid, že ráno budeme nevyspalí, a že tak bude ohroženo bezpečné nakládání našeho transportu. Důstojníci trochu ustoupili, zabavili dva „podezřelé“ kbelíky a nechali nás spát s výhrůžkou, že ráno povolají služební psy! No – zkrátím to – ráno se horečně uklízelo, a při tom úklidu se ty „podezřelé“ kbelíky nějak zamíchaly mezi ostatní a bylo po vyšetřování. Prázdné vagóny už čekaly na nádraží a nedalo se otálet. A ještě krátce o tom našem tušení. Určitě v tom byla malá skupinka asi tří chemiků. Jeden z nich – Jirka - iritoval naše důstojníky už tím, že si nechal před odjezdem do Kežmaroku ostříhat vlasy a ježečka odbavit na zrzavo. Dokonce hrozilo, že ho na závěrečný výcvik nepustí! Druhý pak – Bedřich - když nás žádali, ať zvedne ruku ten, kdo nechce být důstojníkem, byl jediný, který ji zvedl! A na dotaz - proč? – opáčil, že by mu stačilo být obyčejným prostým vojínem. A ještě zajímavost – ten první kolega po roce 1968 emigroval, žil v Nizozemí, a když se vrátil, dozvěděli jsme se, že jeho domek měl základy pod úrovní Severního moře. Ten druhý – tedy Bedřich, se stal v roce 1990 ministrem našeho resortu a ten první – tedy Jirka, byl jedním z prvních, který mu přijel radit!

♦♦♦