Kamila Urbanová: Noční chatování s dávným přítelem

Rubrika: Literatura – Zamyšlení

Když nám schází pochopení od lidí blízkých, svěřme své trápení listu čistého papíru nebo blikající obrazovce počítače. To jsou totiž jediné dvě věci na světě, které snesou tíhu trápení našeho života. Člověk nejbližší by nás již tisíckrát odsoudil, člověk nezaujatý si to alespoň přečte. A TI OPRAVDU CHÁPAJÍCI SNAD VYDRŽÍ ČÍST TO I DO POSLEDNÍ VĚTY...

Kolik přátel máte na svém "facebookovém profilu?" Jeden můj přítel jich má 310! Pochybuji, že je všechny zná. Ono vůbec samotné pojmenování "přítel na facebooku" je značně zkreslující. Já tam mám 12 lidiček. Jsou to buď rodinní příbuzní, kamarádi ze školy nebo dobří známí.
Jednou jsem "na FB zdi" svého bratrance našla komentář od společného přítele – Martina. Seznámili jsme se s ním před lety v křesťanském společenství mládeže.

Naše skupinka mladých lidí se scházela každá páteční odpoledne na kolejích školy. O některých víkendech jsme všichni společně jezdívali na výlety nebo na hory. Když si na to vzpomenu teď, po letech, musím říct, že to byla krásná studentská léta, plná bezstarostnosti a "lehkosti bytí ".
Martin byl milý a obyčejný kluk, který toužil poznávat pravdu o životě. Neviděla jsem ho již hezkou řádku let, a tak jsem byla moc ráda, že "moji žádost o přátelství" okamžitě přijal.

Byl večer, děti již spaly, manžel byl na noční a starý kamarád byl zrovna "on-line". A tak se rozběhlo "noční chatování o našich životech." Měli jsme na sebe spoustu otázek typu "co, kdo, jak, kde" .
Dovídám se, že pracuje jako sociální pracovník v jednom ústavu pro postižené děti. Stále je silně věřící člověk, citlivý a vnímavý k potřebám druhých. Nikdy by nikomu neublížil, má rád zvířata a je zapřísáhlý vegetarián. Na jeho profilové fotce se na mě kouká obličej kluka sympaťáka v brýlích, který se ani po patnácti letech moc nezměnil.
Po hodině rychlo-chatování přichází ŠOK. Martin se mi svěřuje se svým životním tajemstvím:
"Mám tři roky poměr s vdanou ženou, která je matkou deseti dětí."
STOP!
Mé ruce se sesunuly z klávesnice. Po nekonečně dlouhé pauze z mé strany se v malém okýnku v rohu obrazovky objevují další slova.
"Kamilo, jsi tam ještě?" ptá se mě blikající obrazovka počítače.
"Ano, jsem. Jen nevím, co ti mám na to říct. To jsem vážně nečekala."
"Deset dětí v dnešní době antikoncepce?" píši.
"Žádné z těch dětí nechtěla, každý sex s ním byl a je pouze násilí náruživého manžela. Oba dva byli vychováni v silně věřících katolických rodinách, kde se rodičům ani manželovi neodporuje. Muž je hlavou rodiny a žena rodí děti. A otázka antikoncepce u katolíků, to je kapitola sama pro sebe... A při tom všem je tak laskavá, milá, plná citu a lásky. Je to žena mého života. Je krásná, i když je o devět let starší."
"O tolik?"
Ona musí být opravdu krásná, usuzuji. Nebo tu krásu vidí v její duši?
Přemýšlím, jak bych vypadala ve 45 letech s deseti dětmi a ještě ztrápená životem. Do mě by se asi nikdo nezamiloval...
"A co její manžel?", ptám se dál.
Můj známý mi ho popisuje jako sobeckého despotu, který vládne rodině pevnou rukou. Nikdy ho nemilovala a k sňatku ji donutili její fanatičtí rodiče-katolíci. Nedávno onemocněl roztroušenou sklerózou vysokého stupně a během několika let bude upoutaný na vozík a odkázaný na pomoc své oddané věřící ženy.
Znám hodně milých a hodných katolíků, se kterými si rozumím. Že by její manžel byla "výjimka potvrzující pravidlo"? Nebo těch katolíků zase tolik neznám?
"V červnu jsme přišli o naše miminko, potratila ho", vyťukává další větu.
To je ale další šok...
Představuji si jejich vztah za deset let. Martin, osamělý muž, sedící sám ve svém malém bytě. Sám o Vánocích, na dovolené, u telky na gauči, na nákupech, sám si vaří, uklízí...
Nepozná ono kouzlo každodenního vztahu, společné nákupy, plánování dne nebo rodinné oslavy se svou partnerkou. Neprožije s ní ani jeden celý den, kdy by mohli být spolu sami. Nepozná ani ty nevydařené dny, když jeden z partnerů má špatnou náladu nebo se špatně vyspí.
Ona se věrně a oddaně stará o svého, tolik nenáviděného muže. Přebaluje ho, otírá žínkou jeho nemohoucí tělo. Smířená se svým krutým osudem, upíná myšlenky k zítřku, kdy se na dvě hodinky setká s utajovaným milencem.
Martin nikdy neuslyší pláč svého dítěte, neodvede ho poprvé do školy, zatímco jí jejich deset děti dělá jen radost. Jsou dobře vychované a své rodiče milují...
Jejich vztah má sice vzrušující adrenalinový náboj zakázaného ovoce, ale za jakou cenu? Za cenu zmařeného obyčejného lidského života. Je mi tě, Martine líto, pomyslím si.
"Já vím, je to na *****, já to dobře vím," odpovídá krátce.
"Je to ale má volba. Já tu ženu miluji."
Můj starý známý ji vážně miluje, říkám si, a to celým svým srdcem. Je to štěstí? Někdo nemá to štěstí potkat lásku... A on poznal ženu, která mu dá vše ze své duše. Ale nikdy s ní nebude žít ten obyčejný život, který prožívají lidé kolem něho.

Byly skoro dvě hodiny ráno a z chatování mě vyrušil pláč mého drobečka v postýlce. Nevím, co mu na rozloučenou popřát.
"Martine, přeji Ti hodně štěstí do života!"
Nikoho neodsuzuji, každý člověk má ve svém nitru touhu po lásce...
Vypínám počítač. Ve hluboké tmě dávám malému do pusinky dudlík a přikrývám jeho odkopané nožičky.
Celou noc jsem nespala. Když se nad ránem navrátil z práce manžel, který mě lehkým dotykem rtů políbil a pohladil rukou po vlasech, mé oči se utopily v slzách. Byly to slzy štěstí....

Občas zabrouzdám na facebook. Svého dávného přítele už tam asi nikdy nenajdu, svůj profil totiž zrušil...

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 29. 06. 2011.