Ivo Fencl: Gilbert Keith Chesterton zemřel před 75 lety

Rubrika: Publicistika

"Největším hříchem není pýcha,
ale podceňování."

– Gilbert Keith Chesterton

Zjara uplynulo tři čtvrtě století od smrti Gilberta K. Chestertona. Nejlepší českou monografii o něm vydal roku 2008 spolupracovník Lidových novin Jana Lukavec (nar. 1977) pod titulem Fanatik, prorok či klaun? G. K. Chesterton a jeho interpreti. Tato jenom na první pohled náročná knížka má 260 stran a podívejme se pro dnešek na Chestertona právě jejím prostřednictvím…

Především je nutno zdůraznit, že jednou z příčin jeho obliby v Čechách byla naše i jeho náklonnost k malým a menším. Chesterton třeba kdysi - na rozdíl od většiny Anglie - stranil jihoafrickým Búrům a historikové ještě nezapomněli ani na to, jak promluvil v předmluvě ke spisu na Husovu počest (Londýn 1915) o českém kultu národního mučenictví a naší "odvozenosti z porážek".

Chestertonovo jméno se v českém kraji poprvé vynořuje roku 1905 (dokládá pan Lukavec) a první článek o něm uveřejnil už rok nato sám budoucí president Edvard Beneš.

Chesterona však četli i básník Otokar Březina či filozof Ladislav Klíma a Josef Florian ho roku 1910 poprvé umístil do českého časopisu (statí o Johance z Arku).

Různí Chestertonovi vykladači, pravda, vytrhli tohoto Mistra už tenkrát z "pouhé" literatury a prezentovali jej hlavně jako katolíka, ale to se stává. Neublížilo mu to, ale pokud vůbec měl něco společného se zbožností Florianovy Staré Říše, leda různé kulty.

Johančin… Napoleonův… Jest ostatně nepochopitelné, píše dnes pověstný historik Paul Johnson, jak mohli Napoleona vyzdvihovat i Shaw, Hardy či Emerson.

Ale k Chestertonovi. V jeho případě dlužno podotknout, že měl maminku Francouzku, a to snad také sehrálo roli na jeho odlišnosti a svérázu. Boom popularity pana Chestertona nastal u nás ovšem až se vznikem Československa a zabral pak celé jedno politické a generační spektrum. Nová interpretace se však lišila od té florianovské. Jak?

Po zániku Rakouska jsme v Gilbertu Chestertonovi prostě konečně uviděli pragmatika, a to takového, kterého NIJAK nemohlo ochromit ani to, že zjistil, že neví nic. Ovlivnil rozhodně celá naše dvacátá léta a co humorista stanul po Klapkově boku. Jen "bídný" dekadent Arnošt Procházka ho tenkrát Chestertona odmítal, ale Procházka neuznával dokonce ani detektivku návštěvy přijímal… vleže.

Jeho spolupracovník Miloš Marten naopak vyzdvihl podivuhodný Chestertonův intelekt a Chesterton sám měl původně blízko i k dekadenci, se kterou se ovšem spíš jen bil sám v sobě - od puberty. I tak jí v něm hodně zůstalo.

Vančura na něm, pravda, nedokázal najít pranic moderního a modernost (ostatně) nespočívá v novém způsobu vyjadřování, ale v názoru a stanovisku, zdůraznil. To je pravda, my sami však připomeňme, že právě Rozmarné léto obsahuje až překvapivé paralely s Gilbertovou Létající hospodou.

A Nezval?

Měl GKC za "literárního podivína". Hoffmeisterovi naopak učaroval, i když jej chápal jako nebezpečného nepřítele revoluce. Nu, a 23. 9. 1927 měl v Národním divadle premiéru Kamarád Čtvrtek. Neuspěl, to je fakt, ale Chesterton se do českého divadla přesto otiskl, a to prostřednictvím Klubu podivných živností, který je i na pozadí Vestpocketky, vždyť jejím jádrem je krátká Werichova povídky Muž, který sbírá fotografie rozzuřených.

Chestertonova vyzývavá věta z Heretiků o poštovní schránce, která se nezdá poetickou, protože jsme ji ještě nikdy neviděli v básni, inspirovala zase Wolkera - k veršům Poštovní schránka. Nu, a Wolkerovo známé Stanu se menším a ještě menším... upomíná zase na Ohromné maličkosti.

Podle Václavka byl Chesterton zjevem přechodu od reakcionáře k revolucionáři a jeho katolictví jako by vycházelo z nesnesitelnosti buržoazního světa představovaného také policií v románu Koule a kříž (Čapkově nejoblíbenějším).

I kritika Teiga GKCH nadchl, ale když chtěl Teige nějak vysvětlit jeho modernost, nevěděl, co s tím! Chestertonovo umné propojování realismu s fantastičností bohužel přitom kupodivu vůbec nezaregistrovali naši surrealisti, a tak ho aspoň pochválil za dětský přístup ke světu.

Ano, dětský, anžto právě dětství se podle Bretona blíží pravému životu.

Nikde jinde v Evropě ovšem Lukavec nevypátral (ani po mnoha letech) místo, kde Chestertona tolik propojili s moderně levicovým uměním, a to i navzdory tomu, že jde o dezinterpretaci. Česká avantgarda to však udělala a jaksi z trucu zavrhla celou tradiční literaturu, ale i církev. A to byl v Anglii ve stejnou dobu týž autor hodnocen jako katolický tradicionalista!

Chesterton je totiž neuchopitelný. Tetauer tak jeho kult nakonec radši za podvod a viděl ho spíš jako měšťáka bez sociálního zápalu a extrémního individualistu, mystika i „romantika pohodlí“.

Blahoslav Čapek přirovnal jeho dílo sice ke středověkým Miracle plays, ale bylo mu "do morku kostí prosáklé změkčujícím, sterilizujícím vlivem komfortu a do sebe propadlého, klubovkového, pudinkového stylu". Jako egoista mu Chesterton byl i nezodpovědným příslušníkem Britského impéria a skutečně i bezděčným dekadentem.

A Karel Čapek?

Ten vnímal Chestertona jako pragmatického obránce obyčejných lidí i demokracie a měl s ním nejen strpení, nýbrž i totožné bytostné sklony. Oba bavily ohromné maličkosti, oba pojil i civilní přístup ke zločinu a Čapek od něj občas opisoval, takže Chestertonova Božská frivolita koresponduje s Čapkovým Ochočeným kolem, Co jsem našel v kapse s Čapkovou Škatulkou sirekCo je špatného na světě se odráží v Čapkově Ženě v povolání.

A co víc, píše-li Chesterton O ležení v posteli, vytvořil Čapek Chválu zahálky. Čapkova povídka Vražedný útok rozvíjí pak i Chestertonu větu ze Stroj se zmýlil - o touze propuštěného z práce zabít průmyslníka. Ale Chesterton má detektiva inspirovaného od boha, píše Hora (1929), zatímco Čapek ne. Ten je dokonale občanský a demokratický.

A jsou tu i další rozdíly. Chestertonovi zločinci jsou bohatí, Čapkovi ne, a Čapkovy povídky většinou ani nejsou ryzími detektivkami…

Ještě víc než Čapek věnoval Chestertonovi pozornosti Peroutka. Napodoboval ho i stylem, celoživotně se k němu vracel a polemizoval prostřednictvím jeho názorů s Nietzschem i Tolstým. Chesterton je reakcí na vývoj evropského duchovního života posledních padesáti let, který vedl k pesimismu, nihilismu, skepsi, diletantismu, hrůzám materialismu a determinismu, k omrzení, nudě a nervose, psal POZITIVNĚ Peroutka, nicméně zase ignoroval náboženské Gilbertovo ukotvení. Správně ovšem asi vnímal přecenění hospody a ulice, i když nikdy nepochopil, jak mohl Chesterton milovat svět, aniž mu důvěřoval.

Podle Pavla Kosatíka je ostatně mezi Chestertonem a Peroutkou nejméně jeden velmi příkrý rozpor, a to v názoru na šance rozumu. Peroutka, ten totiž nikdy nemohl spolknout Chestertonův bonmot, že šílencem je člověk, který ztratil vše kromě rozumu. Ale Peroutka i Čapek i Chesterton si navzdory tomuhle všemu přece podali ruce ve své nechuti k příliš anarchistickému kapitalismu odporujícímu "základnímu principu inteligence vnášet rozumný pořádek do věcí".

Ale pokračujme. Takový Eduard Bass postřehl, že Chesterton nikdy nevtipkoval "z rozpaků", ale vnímal ho jako autora "úzkého okruhu". Kdybychom víc znali anglický život, věděli bychom, že není veselejších a družnějších lidí, než jsou chladní, uzavření Angličané, napsal v souvislosti s Chestertonem právě Bass.

Jaroslav Paulík zase Chestertona viděl jako dandyho "s rapírem v holi" a roku 1939 přikvačil i sám Zdeněk Nejedlý a psal o příslušníku buržoasie, který pro vlastní klid obětoval snad vše.

Jako Čapek, setkal se s Chestertonem osobně i Masaryk a v myšlení obou nahmatáme paralely svazující zaujímavě demokracii s křesťanstvím.

A co se týká katolické recepce?

Snad jediným, kdo se u nás dlouhodobě vyjadřoval k Chestertonovi, byl Jaroslav Durych.

Sice ho odmítl jako spisovatele, uznával však v něm myslitele a dokonce politika a chyběly mu jen "stopy přestálých bolestí", takže mu Chesterton "odpadal od srdce".

Spisovatelé příliš pozitivní a neznalí bolesti a bídy Durycha ovšem odpuzovali vůbec.

Timotheus Vodička zůstal pak snad jediným Čechem, který vydal o Chestertonovi před Lukavcem i monografii. Vyšla, existuje, to je pravda, ALE pominula bohužel Chestertona - zcela jako beletristu a Vodička - navíc (a jak si všiml Martin Putna) - přizpůsobil Chestertona určité koncepci. Jaké?

Zdůraznil až moc jeho racionalitu a vážnost a bohorovně zbavil jeho dílo protikladů. Za absolutní pravdy měl vše, co Chesterton kdy tvrdil, a tak je jeho interpretace nakonec obdobně redukující a zplošťující jako Peroutkova.

V kapitole o českých nekrolozích na Chestertona (mnohé si všímaly i současné smrti ve stejném roce narozeného Karla Krause) zaregistroval Jan Lukavec další zpochybňování kvalit Chestertonovy beletrie a (naopak) vyzdvihování toho, že byl "víc než spisovatel" či… Či přímo jedna z největších postav katolického myšlení.

Čep si zase stěžoval, že nás jeho romány nechávají chladnými a že byl Chesterton básník a mlžil a dařilo se mu obklopit smyšlené příběhy konzistentní atmosférou, avšak dějovým schématům se nedostávalo konkrétní tělesnosti a aplikace ideových principů byla ve stadiu pouhé intelektuální hry. Předurčený založením, snahou i výrazovými prostředky k největší srozumitelnosti, dosáhl tak Chesterton jen toho, že je brán co zábavný vtipkař a sofistický eskamotér, před kterým se lze tvářit, že mu nerozumíme a hlavně nevěříme ve vážnost myšlenky. Uvážíme-li, z jaké ideologie vychází (pokračuje Čep) a za které věci se celý život bil, stojíme v rozpacích před tím, že se o něm vůbec mohlo mluvit jako o pragmatickém žurnalistovi a že se mohli na jeho řemesle učit lidé, kterým je jeho ideový svět jinak k smíchu.

Ano, ano, Chesterton byl ztělesněný paradox a… Čtenáři se naučili bavit jeho karamboly, aniž se dali bohužel zranit ostnem jeho myšlenky. A kritik Tetauer zase ve svém nekrologu vnímá, že je na Chestertonovi lepší jeho anglickost než jeho katolictví. V Anglii byl katolicismus vždy spíš pojmem radosti ze života, lesku a epikurejství, na rozdíl od puritanismu, upozorňuje.

Za války u nás Chesterton (spjatý s duchem první republiky) nevycházel, a to i navzdory tomu, že býval obdivovatelem Mussoliniho jako "léku“ na zkorumpovaný parlamentní liberalismus zotročující chudé. Pokud byl ovšem ve dvacátých letech vnímán levicovými autory jako socialista, do roku 1948 ho tak interpretovali i pravičáci (i když pravicoví po našem). Aloys Skoumal vnímal Chestertona jako společenského vyděděnce na válečné stezce bojujícího s dobou královny Viktorie a jako co deklasovaného příslušníka vyšší střední vrstvy, který se obrátil k chudým. Chestertonovou negací Sovětského svazu se Skoumal prostě nezabýval a zdůraznil jeho zavrhování kapitalismu, ale… Ale co to bylo platné?

I ZAVRHUJÍCÍ byl Chesterton po roce 1948 opět na indexu, a to jako maloburžoazní ideolog imperialismu, a vrátil se (mimo bibliofilie a Příběhů otce Browna z roku 1960) teprve v polovině šedesátých (kdy o něm napsal Oleg Sus).

Lukavec nám také v jedinečné knize připomíná Chestertonův vliv na tvorbu Jiřího Suchého, ke kterému se tento Angličan dostal od Emanuela Frynty staršího i katolíka Ivana Vyskočila, kterýžto navštěvoval právě Vodičku. A co se náboženství týká?

Chestertona citovával kněz Jiří Reinsberg a Chesterton ovlivnil i Anastáze Opaska i biskupa Václava Malého. Ortodoxií pak přispěl ke konverzi Tomáše Halíka, jehož otec byl významný Čapkův editor a vlastnil kompletní Chestertonovo dílo. Roku 1968 u nás vyšla i stať Jana Čulíka Chesterton a paradox, rozvedená jím pak do diplomové práce (1971), a právě Chestertonovy paradoxy jsou v ní srovnávány s Wildovými a Shawovými.

Wildovy, pravda, Čulík očividně podceňuje, Chesterton i Wilde však měli více společného, než si byl Chesterton kdykoli ochoten připustit, a žádný tedy div, že Chestertona „probírá“ na konci wildovské kapitoly i Rakušan Leon Kellner v Anglické literatuře.

Chesterton dohnal Wildův vtip klaunsky na ostří, ale právě proto ten vtip vyšel z módy.

V letech osmdesátých vyzdvihl u nás dosud pomíjenou donkichotskost Chestertonových postav Antonín Přidal a „sám Chesterton,“ postřehl, „sice vystačí s pár charakterovýmni typy lidové komedie, ale píše bohatou novoklasickou prózu a vnitřní logika a symbolika jsou u něj tak hluboké, že vlastně korigují i jeho publicistické názory.“

Po roce 1989 má pak tady o Chestertonovu aktualizaci velkou zásluhu Alexandr Tomský, jehož otec-archeolog rovněž konvertoval pod Chestertonovým vlivem. Také Tomského publicistika je Chestertonem poznamenána a ve svých Rozmluvách tento muž reeditoval i zmíněnou Vodičkovu monografii. Přeložil navíc dvě knihy Chestertonových výroků.

A nově se Chestertonem zabývali i Ivo Budil, Václav Cílek, Marie Štemberková, Věroslav Mertl, Mojmír Trávníček, Karel Komárek, Jaroslav Med a Přemysl Rut (který ho vnímá i jako předchůdce dnešního mytopoetického myšlení). V Anglii přitom Chesterton nebyl nikdy prorokem a v mnohých příručkách nebývá vůbec zmiňován!!! S výjimkou katolických autorů zůstal tam zájem o něj konstantně slabý a… Teprve v letech sedmdesátých se začal hledat nový klíč v jeho opožděně traumatickém dospívání, během něhož Chesterton následkem jakýchsi sexuálních obsesí nabyl víry v (jakousi) stálou přítomnost ďábla. Tohoto ďábla ovšem krajně diskutabilně přenesl i na dobové myšlenkové proudy, jako byl impresionismus.

Jezuita Medcalf chápal zase Chestertona jako blízkého Kierkegaardovi a zdůraznil, jak se tento tlustý muž během opožděného dospívání zhrozil možnosti, že snad existuje jen on… a okolí je iluzí. I následkem toho postrádají Chestertonovy postavy psychologickou hloubku, milostné vztahy u něj přešlapují na okraji zájmu a jeho styl je únavně verbalistický.

Takové sondy nás ovšem vracejí k Chestertonovým sebehodnocením a propojují ho i třeba s osobností Alfreda Hitchcocka. "Falstaff řekl, že být tlustý automaticky neznamená být nenáviděn, ale být tlustý jistě znamená být vysmíván," mínil Chesterton.

Lukavec knihu uzavírá kapitolou o Borgesovi. Ten se k Chestertonovi vyjadřoval často a měl ho za nejlepšího Poeova dědice. Poea podle něj Chesterton ještě předčil a Borges se opakovaně vrací k Chestertonovu výroku, že máme v duši překvapivější, početnější a pojmenovatelnější odstíny než je barev podzimního lesa. A každý ten odstín lze vyjádřit něčím na škále mručení až skučení

Podle Borgese jde o vůbec nejbystřejší postřeh o jazyce, jaký byl kdy vysloven, ale Argentinec zrovna tak vnímal, nakolik tvořila Chestertonovu přirozenost jeho vnitřní rozpolcenost mezi harmonickým a katolickým přístupem. Svět, jak se zdá, mu byl divým chaosem… a Borges otevřeně přebral řadu Chestertonových námětů a rozvinul je v jiných kontextech.

Tak třeba příběh O zrádci a hrdinovi vyšel z Chestertonovy povídky U zlomené šavle.
Teologové jsou perzifláží Koule a kříže.
A jako jeden z mála příkladů epického umění dvacátého století uvádí Borges Baladu o bílém koni.

Vedle Borgese, Ameryho či Martina Komárka (jehož Smrťáky podvědomě inspirovala Létající hospoda) ovlivnil Chesterton i další autory fantastiky a konkrétně třeba Laffertyho či Gene Wolfa. Silně také inspiroval Terry Pratchetta. Už diskutabilnějším mi připadá tvrzení, že na něj navazuje i tzv. steampunk…

Parafrází Chestertonovou jsou nesporně i části Tolkienovy stati O pohádkách a Ecovo Foucaultovo kyvadlo stojí zas na výroku: Od chvíle, kdy lidé přestali věřit v Boha, jsou ochotni uvěřit čemukoli.

Chesterton (ostatně) varoval před čímsi daleko horším než komunismus. Před amorálním liberalismem. A neměl snad pravdu? Právě tento (agresivně) ekonomický liberalismus vede nás přece dnes k morální anarchii.

A Chestertonův skepticismus? Skepticismus hlavně vůči mezím vědeckého poznání? Je, jak dnes vidíme, až překvapivě blízký postmoderní filozofii, jejíž hlasatelé ho sice neřadí mezi své předchůdce, avšak Blaise Pascala ano (a ten bývá s Chestertonem srovnáván).

Jako i Spengler choval ovšem Chesterton odpor k myšlence evropocentrismu a pokud dnes jiný filozof Bauman tvrdí, že postmoderna se snaží obnovit svět, který moderna odvrhla, a to znovu-začarováním světa a znovu-okouzlením světa, který se moderna urputně snažila odkouzlit, musíme si uvědomit, že tutéž snahu měl již Chesterton.

Není racionalistů, říkával, a věříme v pohádky a žijeme v nich. A je-li dnes odsuzován pro bláznivost svých hrdinů či alegoričnost a dokonce pro neživotnost? Zbytečné! A spousta čtenářů ho bude pořád cenit pro jeho blázniviny. Pro nezkrotně donkichotský optimismus. A ačkoli měl Chesterton za ideového protivníka Nietzscheho, velebil také člověka vlastní nezávislé vůle a na moderní době uznával (jen?) poezii každodennosti, a to i vč. krejcarových krváků.

Chválil tak i Stevensona (o kterém letos píši celý rok do časopisu Tvar), a právě Robert Louis Stevenson uměl prý podle Chestertona jako jediný psát o „vzrušující náladě chvíle, kdy se oči velkoměsta rozsvěcují jako oči kočky".

Musíme uznat zásluhy populární literatury, která vprostřed blábolení pedantů a školometů odmítá nazývat přítomnost prozaickou a obyčejné věci všedními, tvrdil… a vyznával potěšení z malých věcí, což je přece jen a skutečně i vlastnost Angličanů (z "malého“ ostrova). Navazoval na Carrolla i na Leara a rovněž filozof Hegel (blízkost jeho dialektiky Chestertonovým paradoxům bije do očí) postřehl, že v Anglii nemají abstraktní a obecné principy pro lidi přitažlivost a že tu obecné doktríny a těžko pochopitelné teorie zkrátka… nezabírají…

Chesterton je 21. 6. mrtev právě tři čtvrtě století, ale nejvýznamnější z jeho společností The American Chesterton Society (www.chesterton.org) oživuje i dál zájem o "nejnespravedlivěji opomíjeného autora dvacátého století". A tento zájem, věřme tomu, je aktuálnější než kdykoli předtím…

foto: internet

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 06. 07. 2011.