Ivo Fencl: Pozitivně o dnešním Nepraktovi
Rubrika: Publicistika – Co je psáno...
Pozitivně o DNEŠNÍM Nepraktovi
Manželka pana Neprakty Daniela Pavlatová mi nedávno rozhořčeně napsala v reakci na právě vydanou pomlouvačnou knihu i těsně následující článek Petry Šustrové v Lidových novinách: „Jiří Winter – Neprakta nikdy NEPODEPSAL Antichartu. Ani nic jiného, za co by se musel stydět. V seznamech se objevilo více lidí, kteří nepodepsali, a přece se tam jejich podpis "nějak ocitl". Jak to? Myslím, že komunisté byli až na výjimky bandou lhářů a propaganda pro ně byla prvořadá. Lži a podvody je nijak netrápily. Netrápily v celých dějinách mnohé, je taky ne. Nepsala bych tak rozhořčeně, ale došlo dokonce na přirovnání k fašistům. Je děsivé, a zejména právě u mého manžela, který byl za války odsouzen za protifašistický odboj a vyvraždili mu celou rodinu - kromě maminky. Ta jediná přežila. Sám Neprakta pak byl odsouzen nejprve k trestu smrti, načež sice soudce trest zmírnil na deset let, ale jen že se k přelíčení nedostavil jeden svědek a soudce nechtěl odkládat rozsudek, který v praxi znamenal víc než smrt (a on to věděl). Jak to? Deset let v „lágru“ nešlo přežít. Nikdy NIKDO to nepřežil! A za komunistů? Jiří, můj dnešní muž, který stále pracuje, kreslí, se choval slušně, také kreslil, nikomu neškodil a neúčasnil se žádných špinavostí. Nenapomáhal tedy režimu.“
Pomlouvačnou knihu vydalo nakladatelství REVOLVER REVUE a manželka kreslíře, který je (mimochodem) díky své plodnosti v Guinessově knize rekordů, se obrátila na svou advokátku dr. Kožíškovou. Ne však jen v záležitostech právních, nýbrž taky obecně lidských. A oč vlastně jde?
To je otázka! Především… Námětářem valné většiny vtipů byl Miloslav Švandrlík, těch podepsaných jenom Neprakta pak Jiřího první námětář Bedřich Kopecný. „Neprakta“, jak známo, bylo míněno žertovně a jako název firmy na protest proti praktickým (či „praktickým“) názvům jako Obuna, Masna atp. z počátku padesátých let.
Dobrá, tak tedy Švandrlík, ale také jeho životopis je přece obecně znám a označovat někoho takového za „služebníka režimu“ je až nepochopitelně absurdní. Kniha Háro je, pravda, určena mladým, kteří dobu totality už nezažili a nemají tedy možnost vlastního posouzení pravdivosti zde uvedených informací.
Pokud snad současná redakce Revolver Revue totalitu také nezažila a jméno Miloslava Švandrlíka jí nic neříká, připojme i několik dalších vět na vysvětlení, a proč ne rovnou z úst manželky pana Neprakty!:
„Miloslav Švandrlík,“ připomíná nám, „měl kvůli knize Černí baroni (a neznám jinou tolik přepisovanou či jinak množenou a stále kolující a natolik oblíbenou zakázanou knihu z doby totality) MNOHO A MNOHO let zcela zakázanou spisovatelskou činnost a stále byl monitorován příslušnými orgány státní moci. Jediným Švandrlíkovým skromným zdrojem příjmů tak zůstalo právě psaní námětů ke vtipům a - později, když se situace poněkud uklidnila, krátké povídky v Dikobrazu, což však také byla jediná tiskovina, kde se směl občas objevit (tedy po oné PAUZE).
Šéfredaktor Bešta byl i podle vzpomínek pamětníků člověk dosti rozumný a nepatřil rozhodně k fanatickým zastáncům ideologie. I proto si zde tedy můj budoucí manžel Jiří Winter-Neprakta prosadil jako námětáře Miloslava Švandrlíka, pro něhož ta činnost byla pak na dlouhá léta skutečně skoro jediným zdrojem obživy.“

A stejně "postižený" byl ostatně třeba i Vladimír Hlavín, též v knize Háro uvedený. Jako syn kapitality a továrníka byl celý život pronásledován a mimo jiné strávil tři roky u PTP, a to na samém počátku padesátých let, kdy se podmínky ještě zcela vyrovnaly vězeňským táborům a rozhodně to nebyla taková legrace, jak to dnes vypadá v Herzově skvělém televizním seriálu (nedoceněném).
Se svými vtipy měla dvojice autorů Neprakta a Švandrlík vždycky spíše problémy,“ pokračuje paní Pavlatová, „a někdy dost vážné. Často se třeba ohrazovali postižení příslušníci VB a jednou se významný soudruh poznal v praseti, kterým bylo ilustrováno latinské úsloví Sus sui pulcher - svině svini se líbí. Vyhrožoval pak likvidací výtvarníkovi i redakci. Většina těch příběhů je ovšem známá, protože je po roce 1989 zachytil právě sám Miloslav Švandrlík ve svých knihách.“
Pokud se přece hudební skupina v hotelu domáhá tichého pokoje, je poněkud pomateným to považovat za prorežimní útok na dlouhovlasé muže, a já mám spíš pocit, že autor této „sbírky“ vystřihával nůžkami vše, kde se objevil kdokoliv dlouhovlasý, a vše ihned taky považoval za útok proti podobnému vzhledu. Jak to komentovat?
Poněkud to, myslím, připomíná nedůtklivost totalitních soudruhů, kteří jednou chtěli zlikvidovat i celé hotové číslo Dikobrazu, v němž právě Jiří zobrazil boha Dia sedícího v podobě labutě na trůně. Kontrolní orgán to považoval za útok na soudruha Husáka!
Bešta to ale nějak vyžehlil a propříště Jirkovi zakázal zobrazovat i drůbež.
Nu, a pokud bychom udělali statistiku, tak naprostá většina pánů na Jiřího obrázkách je vlastně dlouhovlasá, ale taky zasazená do historického kontextu. A má to i prostý důvod: jsou výtvarně zajímavější. Nu, a ze stejného důvodu se na MNOHA jeho pozdějších obrázcích objevují také takové postavy, které bychom mohli přiřadit k "ideovým hnutím". Mají totiž kohouty,vyholené hlavy atp. a objevují se i na obrázcích, kde jejich vzhled není podstatou pointy. Proč?
Byli (také) výtvarně zajímaví, a zvláště pro karikaturistu.
Stejně „postiženi“ by se tak mohli cítit i myslivci, rybáři, lékaři, důchodci, učitelky,vodníci, trpaslíci a mnozí další. Počet vtipů, v nichž se objevují, navíc vysoce převyšuje počet zobrazených dlouhovlasých mládenců.
Jiří byl, víte, za války skutečně uvězněn za protifašistický odboj a má čtyři medaile. Skutečně dostal ten trest smrti a přežil jen díky tomu, že válka skončila. I tak si ale Jiří odseděl rok a půl. Bylo mu dvacet. Jak dlouhý vám ve dvaceti připadal rok a půl?
Celá jeho rodina byla povražděna (většinou v Osvětimi) a Jiřímu se i v důsledku těchto zážitků právě krátce ostříhané vlasy natolik zošklivily, že je už nikdy nenosil. Jiří nosí celý život jiný účes: z polodlouhých vlasů, hladce učesaných dozadu. „Havla“.
Valnou část života nosí i vousy. Ale o to nejde. Jde o to, že považuji záměrné zkreslování nedávné historie za společensky velmi nebezpečný jev, a to zvlášť v knihách pro mládež.
Taky je ovšem možné (a je to ještě nebezpečnější), že nakladatel o době nedávno minulé skutečně nic neví, napsala jsem doktorce Kožíškové, a ptám se „REVOLVERŮ“: Z jakých pramenů jste čerpali onu informaci, že byl Jiří Winter spolupracovníkem režimu? Nebyl.“
foto: Daniela Pavlatová
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 31. 07. 2011.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
![]() |
Helena Štáchová |
![]() |
Milan Markovič |
![]() |
Jaroslav Vízner |
![]() |
Vladimír Just |
![]() |
RNDr. Vladimír Vondráček |
![]() |
Milan Lasica |
![]() |
Jan Vodňanský |
![]() |
Zdeněk Pošíval |