Ivo Fencl: Pozitivně o dnešním Nepraktovi

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Redakce Pozitivních novin se ztotožňuje s názory autora i paní Daniely Pavlatové a proto považuje tento rozhovor za vysoce pozitivní ve své snaze očistit jméno Jiřího Wintera Neprakty a uvést věci na pravou míru.
Redakce Pozitivních novin

Pozitivně o DNEŠNÍM Nepraktovi

Manželka pana Neprakty Daniela Pavlatová mi nedávno rozhořčeně napsala v reakci na právě vydanou pomlouvačnou knihu i těsně následující článek Petry Šustrové v Lidových novinách: „Jiří Winter – Neprakta nikdy NEPODEPSAL Antichartu. Ani nic jiného, za co by se musel stydět. V seznamech se objevilo více lidí, kteří nepodepsali, a přece se tam jejich podpis "nějak ocitl". Jak to? Myslím, že komunisté byli až na výjimky bandou lhářů a propaganda pro ně byla prvořadá. Lži a podvody je nijak netrápily. Netrápily v celých dějinách mnohé, je taky ne. Nepsala bych tak rozhořčeně, ale došlo dokonce na přirovnání k fašistům. Je děsivé, a zejména právě u mého manžela, který byl za války odsouzen za  protifašistický odboj a vyvraždili mu celou rodinu - kromě maminky. Ta jediná přežila. Sám Neprakta pak byl odsouzen nejprve k trestu smrti, načež sice soudce trest zmírnil na deset let, ale jen že se k přelíčení nedostavil jeden svědek a soudce nechtěl odkládat rozsudek, který v praxi znamenal víc než smrt (a on to věděl). Jak to? Deset let v „lágru“ nešlo přežít. Nikdy NIKDO to nepřežil! A za komunistů? Jiří, můj dnešní muž, který stále pracuje, kreslí, se choval slušně, také kreslil, nikomu neškodil a neúčasnil se žádných špinavostí. Nenapomáhal tedy režimu.“

*  *  *

Pomlouvačnou knihu vydalo nakladatelství REVOLVER REVUE a manželka kreslíře, který je (mimochodem) díky své plodnosti v  Guinessově knize rekordů, se obrátila na svou advokátku dr. Kožíškovou. Ne však jen v záležitostech právních, nýbrž taky obecně lidských. A oč vlastně jde?

V knize Háro byli mírně či více sepsuti čeští tvůrci, kteří se opřeli „pro někdejší režim“ do dlouhovlasých hochů. Sepsut byl i Neprakta. Právem?

To je otázka! Především… Námětářem valné většiny vtipů byl Miloslav Švandrlík, těch podepsaných jenom Neprakta pak Jiřího první námětář Bedřich Kopecný. „Neprakta“, jak známo, bylo míněno žertovně a jako název firmy na protest proti praktickým (či „praktickým“) názvům jako Obuna, Masna atp. z počátku padesátých let.

Dobrá, tak tedy Švandrlík, ale také jeho životopis je přece obecně znám a  označovat někoho takového za „služebníka režimu“ je až nepochopitelně absurdní. Kniha Háro je, pravda, určena mladým, kteří dobu totality už nezažili a nemají tedy možnost vlastního posouzení pravdivosti zde uvedených informací.

Pokud snad současná redakce Revolver Revue totalitu také nezažila a jméno Miloslava Švandrlíka jí nic neříká, připojme i několik dalších vět na  vysvětlení, a proč ne rovnou z úst manželky pana Neprakty!:

„Miloslav Švandrlík,“ připomíná nám, „měl kvůli knize Černí baroni (a neznám jinou tolik přepisovanou či jinak množenou a stále kolující a natolik oblíbenou zakázanou knihu z doby totality) MNOHO A MNOHO let zcela zakázanou spisovatelskou činnost a stále byl monitorován příslušnými orgány státní moci. Jediným Švandrlíkovým skromným zdrojem příjmů tak zůstalo právě psaní námětů ke vtipům a - později, když se situace poněkud uklidnila, krátké povídky v Dikobrazu, což však také byla jediná tiskovina, kde se směl občas objevit (tedy po oné PAUZE).

Švandrlíkovy příspěvky byly přitom vždy důsledně apolitické.“

„Jak vlastně fungoval Dikobraz?“ zeptal jsem se paní Pavlatové (Nepraktovy ženy).
„Snad to sám trochu víte, ne? Tato tiskovina patřila Rudému právu, stejně jako například Květy, a výtěžek z prodeje dotoval například tiskoviny pro národnostní menšiny, noviny jako Život strany, různé politické brožurky atp. Dikobraz se proto snažil udržet si aspoň několik výtvarníků, kteří zajišťovali prodejnost. Mimo Jiřího Wintera i  dalšího zcela apolitického výtvarníka Adolfa Borna, dále pak Vyčítala, Jelínka (než utekl do zahraničí), Renčína (i ten ovšem dostal zákaz), Bartáka…
Časopis jen s politickými karikaturami imperialistů, které tvořili výtvarníci v knize Háro kupodivu většinou neuvedení, by totiž nikdo nekupoval. Nebo skoro nikdo.
Šéfredaktor Bešta byl i podle vzpomínek pamětníků člověk dosti rozumný a nepatřil rozhodně k fanatickým zastáncům ideologie. I proto si zde tedy můj budoucí manžel Jiří Winter-Neprakta prosadil jako námětáře Miloslava Švandrlíka, pro něhož ta činnost byla pak na dlouhá léta skutečně skoro jediným zdrojem obživy.“

„Nevrátila byste se však ještě k prvnímu námětáři Bedřichu Kopecnému?“
„Ehm, to tedy byl taky služebník režimu jako z učebnice.“ (Smích.) „Bedřich Kopecný byl prvorepublikový důstojník, ale i intelektuál a bohém a  znalec orientálního umění. V padesátých letech ho za protistátní řeči na  veřejnosti uvěznili a pracoval v uranových dolech - v Příbrami. Odtud byl propuštěn až po těžkém úrazu hlavy a do konce života se potýkal s  vážnými zdravotními problémy způsobenými právě tím životem v lágru a  ozářením. Nepochybně i pil, ale vydávat tohoto člověka za "služebníka režimu " jest stejně absurdní a alarmující jako vydávat za služebníka režimu pana Švandrlíka.
A stejně "postižený" byl ostatně třeba i Vladimír Hlavín, též v knize Háro uvedený. Jako syn kapitality a továrníka byl celý život pronásledován a  mimo jiné strávil tři roky u PTP, a to na samém počátku padesátých let, kdy se podmínky ještě zcela vyrovnaly vězeňským táborům a rozhodně to nebyla taková legrace, jak to dnes vypadá v Herzově skvělém televizním seriálu (nedoceněném).
Se svými vtipy měla dvojice autorů Neprakta a Švandrlík vždycky spíše problémy,“ pokračuje paní Pavlatová, „a někdy dost vážné. Často se třeba ohrazovali postižení příslušníci VB a jednou se významný soudruh poznal v praseti, kterým bylo ilustrováno latinské úsloví Sus sui pulcher - svině svini se líbí. Vyhrožoval pak likvidací výtvarníkovi i redakci. Většina těch příběhů je ovšem známá, protože je po roce 1989 zachytil právě sám Miloslav Švandrlík ve svých knihách.“

„A Háro?“
„Vtipy slavné dvojice uveřejněné (bez Nepraktova informování) v knize jsem pečlivě prostudovala a jak vidím, útoků na dlouhé vlasy je tu nakonec nepatrné minimum. Anebo snad ne?
Pokud se přece hudební skupina v hotelu domáhá tichého pokoje, je poněkud pomateným to považovat za prorežimní útok na dlouhovlasé muže, a já mám spíš pocit, že autor této „sbírky“ vystřihával nůžkami vše, kde se objevil kdokoliv dlouhovlasý, a vše ihned taky považoval za útok proti podobnému vzhledu. Jak to komentovat?
Poněkud to, myslím, připomíná nedůtklivost totalitních soudruhů, kteří jednou chtěli zlikvidovat i celé hotové číslo Dikobrazu, v němž právě Jiří zobrazil boha Dia sedícího v podobě labutě na trůně. Kontrolní orgán to považoval za útok na soudruha Husáka!
Bešta to ale nějak vyžehlil a propříště Jirkovi zakázal zobrazovat i drůbež.
Nu, a pokud bychom udělali statistiku, tak naprostá většina pánů na Jiřího obrázkách je vlastně dlouhovlasá, ale taky zasazená do historického kontextu. A má to i prostý důvod: jsou výtvarně zajímavější. Nu, a ze stejného důvodu se na MNOHA jeho pozdějších obrázcích objevují také takové postavy, které bychom mohli přiřadit k "ideovým hnutím". Mají totiž kohouty,vyholené hlavy atp. a objevují se i na obrázcích, kde jejich vzhled není podstatou pointy. Proč?
Byli (také) výtvarně zajímaví, a zvláště pro karikaturistu.
Stejně „postiženi“ by se tak mohli cítit i myslivci, rybáři, lékaři, důchodci, učitelky,vodníci, trpaslíci a mnozí další. Počet vtipů, v nichž se objevují, navíc vysoce převyšuje počet zobrazených dlouhovlasých mládenců.
Jiří byl, víte, za války skutečně uvězněn za protifašistický odboj a má čtyři medaile. Skutečně dostal ten trest smrti a přežil jen díky tomu, že válka skončila. I tak si ale Jiří odseděl rok a půl. Bylo mu dvacet. Jak dlouhý vám ve dvaceti připadal rok a půl?
Celá jeho rodina byla povražděna (většinou v Osvětimi) a Jiřímu se i v důsledku těchto zážitků právě krátce ostříhané vlasy natolik zošklivily, že je už nikdy nenosil. Jiří nosí celý život jiný účes: z polodlouhých vlasů, hladce učesaných dozadu. „Havla“.
Valnou část života nosí i vousy. Ale o to nejde. Jde o to, že považuji záměrné zkreslování nedávné historie za společensky velmi nebezpečný jev, a to zvlášť v knihách pro mládež.
Taky je ovšem možné (a je to ještě nebezpečnější), že nakladatel o době nedávno minulé skutečně nic neví, napsala jsem doktorce Kožíškové, a  ptám se „REVOLVERŮ“: Z jakých pramenů jste čerpali onu informaci, že byl Jiří Winter spolupracovníkem režimu? Nebyl.“

P. S.
„Popravdě řečeno,“ dodala Nepraktova žena Daniela Pavlatová, „znám pouze jeden vtip Jiřího Wintera, u něhož je podstatou pointy vzhled dlouhovlasého pána.“

„A to?“
„Na ostrůvek, na němž stojí zarostlý a otrhaný trosečník doplouvá pasažér z  lodi na obzoru, která se potápí, a říká: Dovolte, abych hádal. Určitě račte být výtvarník!!!
Dost mě však překvapuje, že není tento vtip taky uveden v knize Háro jako politicky motivovaný útok na dlouhovlasé muže!“

foto: Daniela Pavlatová

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 31. 07. 2011.