SOUDY, NIKOLIV POSLEDNÍ 

    Úvodní kapitola    

Kdysi jsem napsal esej o tom, kterak se na nedělní snídani v Karlově studánce lázních podivovaly lázeňské sousedky u stolu, že mám na sobě sváteční oblek s kravatou a jedna z nich překvapeně prohlásila: „Propána, snad se nechystáte do kostela?“ Odpověděl jsem, že ano a že odjíždím na bohoslužbu do Bruntálu. „Božínku můj!“ spráskla ruce druhá paní a s neobyčejně zklamaným a trochu i znechuceným povzdechem dodala: „A vypadal jste tak inteligentně!“
Nu, je to tak, jako věřící mám patrně v očích některých svých bližních nálepku omezence. Co se dá dělat?
Mám k víře svůj dost dobrý důvod, jejž nikomu nevnucuji, a to zrovna tak, jako nevyčítám nikomu jeho nevíru. Jenom bych si za omezence opravdu netroufal považovat či ani označovat ateisty. Nejsou to žádní hlupáci, byť se mezi nimi občas takový najde veliký pitomec, zrovna tak, jako mezi nábožensky založenými jedinci.
Onu neděli mě odvezla má škodovka před kazatelskou stanici v Bruntále, kde jsem se shledal s dnešním hostem: byl samozřejmě v kazatelském taláru. Kupodivu jsme o sobě věděli, nikoliv sice přímo a osobně, ale z vyprávění našich společných přátel. Když jsem se mu připomněl, patrně si uvědomil, že děj mé poslední knihy se odehrává na prahu Třicetileté války, a protože byl červen a výročí popravy dvaceti sedmi českých pánů na pražském Staroměstském náměstí, si pro příští neděli připravil kázání na toto téma. Mluvil spatra, nehleděl do žádných poznámek. Hovořil s velikou znalostí věci a mimořádnou slovní a formulační erudicí. Učinilo to na mne obrovský dojem a radost naslouchat mu i o dalších nedělích. V této podivné době vyzařuje z jeho osobnosti pozitivně laděné myšlení jako jasná hvězda na nočním nebi, aniž přitom odvrací hlavu od řady těžkých národních chorob, jež se snaží kriticky pojmenovat a hledat východiska.

Dobíhalo první pololetí naší masarykovské republiky (březen 1928), když jsem spatřil světlo světa. Stalo se tak v jihomoravské vísce Nikolčice, dnes přifařené k Břeclavsku. Prvním zdrojem poznání mi byla rodina (rodiče, tři starší sourozenci a jeden mladší), hned po ní pak místní evangelický sbor. Obojí se snažili mi důrazně vštípit, co všechno „se nedělá“, i ukázat k pozitivním hodnotám. Za vědomostmi obecnými jsem vyrazil prvního září 1933 do místní pětitřídky. Odeznívala velká světová finanční krize třicátých let a ze sousedního Německa se k nám přeléval politický neklid. Už v čase vyhlášení mobilizace jsem se přihlašoval na hustopečské gymnázium, netuše, že do té funkcionalistické budovy zajdu jen jednadvacetkrát a že moje studium v důsledku »hitleriády« postihne několikeré přerušení a dokonce čtyřletá výluka, takže jsem maturitní zkoušku skládal až v červnu 1949. Co dál po ní? Měl jsem namířeno na filozofii v Brně (kombinace angličtina, čeština), ale posléze jsem se rozhodl pro theologii v Praze s výhledem farářské služby. Čtyřleté studium jsem uzavřel na podzim 1953; státní orgány nám neodpustily dvouletou základní vojenskou službu, takže jsem k úvodní praxi nastupoval 1.11.1955, poslán do Frýdku–Místku. Následovalo dvanáct let štramberských, deset let vítkovických a patnáct ostravských. Poslední dvanáctiletí let před odchodem do důchodu jsem souběžně pracoval na druhém stupni církevní správy ve funkci seniora moravskoslezského seniorátu. Jako důchodce jsem ještě přidal dalších pět let jako správce sborů v Kyjově a v Bruntále. Toho času žiji v domově Diakonie v Myslibořicích.

Miloslav Nekvasil: Ludvík Klobása

Tak už to bývá: o některých lidech se nemluví, nepíše, nejsou známí ani populární. Není o nich slyšet. Oni také o sobě nemluví. Nepřipomínají se, jsou nenápadní. Pohlcení prací, úkoly, posedlí svým životním posláním. Tomu věnují veškerý čas. Je v nich kus hospodáře, rolníka. Nyní o takových věcech vypráví nejspíše jen literatura, ani o tu není příliš velký zájem. Koho by zajímali lidé, kteří dřou od úsvitu do setmění a pak čekají na úrodu? Je to jejich úděl, poslání. Všichni takové známe. Najdeme je po celém světě. Mají různá povolání. V každém je duše rozsévače, plnícího svou povinnost v určeném času. Jsou mezi námi, i když o nich příliš nevíme. Ale můžeme si být jisti, že kdykoliv je o cokoli požádáme, ihned pomohou. Třeba uprostřed noci, přeruší spánek, vydají se mimo domov k tomu, kdo je potřebuje. Pomohou slovem nebo skutkem. Nenápadně, neokázale. Znám jednoho. Vím o jeho hudebním obdarování, ale o jeho konzervatorním studiu jsem se dozvěděl teprve nedávno, ačkoliv ho znám čtyřicet let! O jeho filologických schopnostech však vědí všichni, které vyučoval jazykům. O filozofickém vzdělání zase posluchači kdysi známých a oblíbených meditací, pravidelných úvah. Aby se vyznali v kulturním a politickém životě, nenápadně vzdělával mladé lidi, ale i ty zkušené. Doplňoval vzdělání, které tehdejší vysoká škola nemohla dát. Prostota a opravdovost vyznačují jeho pravidelnou službu na kazatelně. Jeho posláním je hlásat evangelium. Běžné indispozice a nemoci jej nemohou odradit, nezamýšlí se nad nimi, stejně jako hospodář. Vždyť: „Běda, kdybych nekázal!“ Zvláště svědomitě se soustředí na mluvený projev kázání. Musí přece především mluvit. Proto přísná volba každého slova a jeho přednesu. Bez improvizace a přece bezprostřední! Řeč musí znít prostě, srozumitelně, zřetelně, má dynamické odstíny, různé tempo. Proto tak důkladná příprava. Tu snad nejvíce ocení hudebník připravující koncert. Jak by mohl takový pracovitý, tolik obdarovaný odpočívat? Vždyť jsou stále neobsazené sbory! Mohl by uvažovat o klidu? Emeritní senior Severomoravského seniorátu Ludvík Klobása, farář postupně ve Štramberku, Vítkovicích, Ostravě a v Bruntále osmdesáti let!