Miroslav Sígl: Svět je krásný a lidé jsou dobří

Rubrika: Publicistika – Doporučení

Titulek mého dnešního vyprávění je rčení, které označuje jeho autorku Vítězslavu Klimtovou jako nesmírně vzácnou, mimořádně nápaditou a neobyčejně plodnou spisovatelku, malířku, loutkářku, výtvarnici – umělkyni jedním slovem.

Hned úvodem všem našim čtenářům a jejich dětem doporučuji navštívit její Pohádkovou zemi v  Pičíně na Příbramsku. Budete žasnout, s kolika strašidýlky, skřítky, rusalkami a dalšími pohádkovými bytostmi se zde setkáte. Všechny je vytvořila tato fantazií nadaná výtvarnice od roku 2000, kdy na  zahradě s někdejším objektem – stodolou, získaném po jejím dědovi - vznikal postupně líbezný pohádkový svět.



Budova v Pičíně, kde je uvnitř i venku Pohádková země.

Jsou to již desítky loutek v životních velikostech, dále nespočitatelné množství obrázků, jimiž obdarovává umělkyně své návštěvníky. Ale nejen to – už mnoho let píše také své úsměvné i dojemné knížky. Tak například již vydala: Lexikon ohrožených druhů strašidel, a to hned ve třech dílech (!), Malý altas elfů, Léčivé bylinky lučních skřítků, Pohádková země česká, Obyčejný skřítek, O statečném skřítku Drnovci, Bukvínkova kouzelná píšťalka, Milostné hry zajíců na Jizerských loukách.

Dále jsou to knížky klasiků, které Vítězslava Klimtová ilustrovala svými neopakovatelnými kresbami – takovou je Babička Boženy Němcové nebo Broučci od Jana Karafiáta. A protože je to dáma nesmírně vtipná, sepsala hned několik úsměvných knížek: Sexuální přitažlivost domácích kutilů, Dvě dámy s ruksakem nebo Jak se zbavit tchyně nekrvavou cestou. Celkem už napsala a vydala 25 knížek.

Své knížky tiskne v nedaleké Příbrami a jsou k dostání jen v její Pohádkové zemi, protože nehodlá podporovat nekřesťanské velkoobchodní a knihkupecké marže, proto jsou její knížky levné na rozdíl od knihkupeckých cen, dostávají se do rukou těch, kteří o ně mají zájem (lze si je objednat též po e-mailu).

Navíc: pro školní zájezdy ať ze základních či mateřských škol (těch sem přijíždí týdně hned několik, za rok sem přijde až 20 000 návštěvníků, z nichž většinu tvoří děti) pořádá umělkyně dětská představení (má za sebou více než 700 repríz). Při besedě s dětmi si sedne mezi ně a učí je modelovat pohádkové bytosti. Její výtvarný ateliér je určen nejen pro děti, ale i pro jejich rodiče.

Kromě zahradní expozice vás zaujmou další místnosti přímo v domě – a to od sklepa až po půdu, kam se musí po schodech. Jsou zde bytosti natolik autentické, že jsem dokonce při vstupu do jedné z  nich pozdravil babičku s brýlemi na očích a v šátku, která se na mne dívala, jako by opravdu očekávala moje pozdravení. Jako by byla živá.

Ten výčet ještě není úplný: patří do něj 150 putovních výstav její Pohádkové země prakticky ve všech metropolích evropských států, ve Španělsku navíc v Barceloně. Návštěvy – zejména našich krajanů s dětmi – jsou z celého světa, opravdu. Na internetu je umístěno o Vítězslavě Klimtové 335 000 záznamů.

Sedím s umělkyní nad korekturami její nové knížky Lidé, na které se zapomnělo, a poslouchám nabídnutou recitaci její básně s názvem Ještě neotvírám, ještě nepřišel můj čas, možná už zítra otevřu… Další povídání z její nové sbírky má zase název Není se čeho bát a v něm slova či věty o umírání, o smrti, které se někteří lidé zbytečně děsí, ale vždyť je to jako s kabátem, který jste celý život nosili a teď ho odložíte a zbývá vaše nahé tělo – vysvětluje mi autorka, že jde o naši nezralost.

    

K tomu jejímu rčení, jež jsem použil do titulku tohoto článku, mi říká: To všechno jsou malé kamínky do hráze proti surovosti. Přichází za mnou hodně lidí, i majetných, tisíckrát určitě majetnějších, než jsem já. A závidějí mi. Vymalovávám, vypisuji a vybásňuji svět, který nejde koupit, ale který mohu rozdávat. Dávám a to je nejlepší, co si mohu užít. Protože ten, kdo dává, ten také dostává. Řekněte – je něco krásnějšího než stvořit svůj vlastní svět a pak jej dávat všem ostatním?

Hle – to je filozofie této přitažlivé ženy, to jsou její životní moudra, k nimž dospěla svým přemýšlením, svou tvorbou, svým každodenním stykem s dospělými lidmi a dětmi. Sedíme v podstřeší jejího království a začíná pršet. A paní Klimtová říká zničehonic: Poslouchejte, jak zpívají stromy, když prší…

Jsem profesně zvědavý a paní Klimtová odpovídá ochotně na každou mou otázku.

Manžel – ten tady není – ten je 2500 kilometrů daleko (ve Španělsku) – a je to vynikající. Tam má jeho česko-španělská firma na starost prodej nemovitostí, a  to od jejich výběru až po odevzdání klíčů.

Mám dva syny - Víťu a Josefa, oba blonďáci – jeden je v tom Španělsku se svým otcem, a druhý v Brazílii, kde se ženil. Víte, jak vypadá svatba v této zemi? Mít stopadesát lidí při svatebním obřadu – to mají jen ti nejchudší chudáci, ale průměr počtu svatebčanů se pohybuje kolem čtyř tisíc! Věřte, nevěřte! Ta žena se jedině v tomto dnu cítí nevěstou a královnou zároveň.

Podívejte se, jakou má rozkošnou dcerku. Poslal mi toto malé albíčko. Úžasně vtipné album malého človíčka prohlížím s velkým zaujetím. Holčička je trochu snědá – má v sobě brazilskou krev, její tvářička prozrazuje jihoamerický původ.

Přichází paní, která přepisuje spisovatelčiny rukopisy. Ta jí předává k přepisu rukopis Dopis Bohu a několik dopisů, které došly na její adresu a v nichž se její pisatelé vyznávají ze svého obdivu k jejímu umění. Své písařce říká: Ty dopisy dáme na konec té mé knížky…

    

Je čas se rozloučit. Oba vstáváme s potížemi. Mám umělé koleno v této noze a víte, že si nestěžuji, operovali mne v Praze-Vysočanech. Vřele doporučuji… a dívá se přitom, jak se opírám o svou hůlčičku a částečně běduji. Ona nato: Od zítřka se začne vše lepšit, uvidíte, ale musíte tomu sám věřit…

Kupodivu, ráno jsem vstal, zapnul počítač, objevilo se mi datum a časový údaj 7:07 (moje šťastné sedmičky), dobře začíná ten můj dnešní den, opravdu cítím se líp při vzpomínce na paní Klimtovou z Pičína, otvírám její knížku o milostných hrách zajíců, kterou mi podepsala.

A čtu v ní příběhy, jež napsala dívka s dlouhým copem, krásnými sny a krutými návraty, pak žena uštvaná a otrávená všedním dnem, hádkami a starostmi, a které zvlhly očí lítostí. Další příběhy napsala unavená máma, jejíž dny byly jen předlouhým seznamem nutných povinností, bez jediného závanu radosti. Některé povídky už psala zralá, starší paní, která poznala téměř všechnu úzkost i radost, špínu i krásu, z nichž se skládá náš každý den. Dočkala se zázraků, naučila se v ně věřit. Poznala, že čas neexistuje a že není třeba se ničeho bát. Při každé příležitosti to říkala všem lidem kolem sebe.

Ano – přátelé, pochopili jste správně: všemi těmito bytostmi byla paní Klimtová, a protože čas podle ní neexistuje, je těmito bytostmi současně, protože tu knížku psala déle než čtvrt století… A ví, že to bylo krásně prožitých pětadvacet let.

Totéž přeje nám ostatním a čtenářům jejich knížek vzkazuje: Čtěte je před spaním, ty příběhy, jež napsal sám život. Pak knížku odložíte, někdo vás obejme a do milostných her přibude další krásný příběh.

Myslím si, že její pozvánku do Pohádkové země přijmete i vy, čtenáři Pozitivních novin. Moc vám tu návštěvu přeju…

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 17. 08. 2011.