Miroslav Sígl: Prázdniny vnoučat v sedle na koních

Rubrika: Publicistika – Doporučení

Nedávno (13. července 2011) jsem tady vyprávěl o Luďku Horkém, co všechno prožil po svém nešťastném a životu nebezpečném úrazu jako lyžařský instruktor, když chtěl zabránit nehodě, která by potkala jeho čtyři neukázněné svěřenkyně. Následky si nese celý život a jeho žebříček hodnot je navždy touto zimní příhodou poznamenán. Vždyť letos je tomu 25 let, kdy se mu úraz stal. Po celou dobu bojoval nejen v různých nemocničních, rehabilitačních a léčebných zařízeních s tím, aby opět mohl chodit, naučit se znovu mluvit. Jeho krédo sám se umýt, obléci a něco si uvařit je stále u něj aktuální, a každý den se s ním pere při individuální celodenní rehabilitaci.



U Luďka Horkého v Psárech


Žije naplno a v prostředí své rodiny vytváří domov, v němž se všichni cítí spokojeni a šťastni. Až na jeho těžce nemocnou manželku, o níž teď po nemocničním ošetření doma obětavě pečuje. Oba rodiče jsou od počátku svým počínáním příkladem pro své děti, které už jsou dospělé a jejichž potomkové - vnoučata manželů Horkých jim všem přinášejí nejen starosti, ale také radost.

Vnuk se jmenuje Honzík, je nejstarším synem jeho dcery Martiny. Jeho mladší bráška se jmenuje Filip a bydlí společně s mámou a tátou Ivanem v Praze. Zde ukončil druhou třídu a na vysvědčení měl samé jedničky („poctivě vydřené“, jak podotýká dědeček Luboš).

Vnučka se jmenuje Zuzanka, je nejstarší dcerou syna Luďka. Jeho mladší syn se jmenuje Tomáš a manželka Jana. Jejich rodina bydlí společně s babičkou a dědou v domku ve Psárech. Domek si sám děda s babičkou po mnoho let stavěl, i když to v mnoha případech nebylo jednoduché, nejen po stránce finanční, ale především proto, že v době rozestavěnosti domku se Luďkovi (dědovi) stal vážný již zmiňovaný úraz, který postup stavby na mnoho let zcela zastavil. O to více však po jeho dokončení Luděk se svojí manželkou Jarkou k tomuto místu lpí. Je to vskutku jejich celoživotní pomník. Ne, že by se jim vše podařilo vybudovat podle jejich představ, ale i v této současné podobě se jistě nemají zač stydět. Snad jeho syn Luděk, jako pokračovatel rodu, bude o domek nejen pečovat, ale dále zvelebovat v partiích, které ještě nebyly dokončeny. V Psárech Zuzka ukončila první třídu a na vysvědčení měla rovněž samé jedničky ( „levou rukou“, jak opět podotýká děda). Jistý rozdíl způsobuje nejen nadanost dětí, ale rozdíl k výuce ve škole v Praze a v Psárech je přece jen patrný.


Vysvědčení pro děti

Podívejte se například na vysvědčení, které pro Zuzanku zpracoval dědeček. Na vysvědčení pouze jméno nahradil názvem „Zvířátka ze Psár“. Zobrazená zvířátka jsou vskutku ta, která mají doma, či k nim chodí na návštěvu společně s dalšími zvířátky. Vysvědčení má sloužit pouze pro zasmání, proto je Luděk Horký poslal ještě vnoučatům v dopise na tábor a do dalších míst, kde momentálně pobývaly o svých prázdninách.

O rodině, v které děti vyrůstají (obecně), by mohl napsat knihu. Byl dlouhá léta vedoucím zimních táborů, a tak mu pod rukama prošly desítky dětí všech věkových kategorií z různých společenských vrstev a poměrů. Maně vzpomíná, jak například jednou k výcviku na lyžích přijal i dva bratry, kteří společně měli pouze jedny lyže.

„Nesmírně užitečné jsou zkušenosti, které rodiče získají návštěvou diagnostického ústavu“, napsal mi dodatečně v e-mailu a dodává, jaká je to škoda, že není povinné pro všechny rodiče takovéto zařízení navštívit alespoň jedenkráte v životě, nejlépe před tím, než se rozhodnou mít své vlastní děti. „Pak by se na mnohé věci dívali pod jiným zorným úhlem, jinak by posuzovali a zvládali svoji vlastní výchovu dětí. I komunikace mezi rodiči by asi často byla na jiné téma a volný čas by byl jinak v jejich rodině plánován a využíván“, podává mi zasvěcený výklad Luboš Horký a vůbec mnohé jeho myšlenky jsou v tomto článku obsaženy.


Syn Luďka Horného se zdraví s Pavlem Kukou

Prohlížíme spolu například snímek, kde si Luďkův syn, kapitán Rapidu Psáry, podává ruku s kapitánem Slavie Pavlem Kukou při přátelském utkání pořádaném k výročí oslav 80 let fotbalu v Psárech. Je hrdý nato, že syn již po dobu deseti let je kapitánem tohoto fotbalového mužstva. Kopané se věnuje od svého útlého dětství. Prošel zde všemi věkovými kategoriemi a stále se s kopanou nemůže rozloučit, i když mnohá zranění vyzývají k pověšení kopaček na hřebík. Kopaná je jeho velká láska, ale také značný relax po těžké práci v zaměstnání. Přitom se nevěnuje pouze kopané, ale příležitostně hraje odbíjenou, tenis, badmington, hokej a především v zimě pak lyžování, kterým je celá rodina zcela zasažena.

Vraťme se k dětem. Každé dítě rádo dostává nějakou odměnu. Děda Horký se rozhodl za vysvědčení jim zaplatit výcvik na koních, a to oběma, aby to nebylo jednomu či druhému líto. V nedalekých Horních Jirčanech je jezdecký klub Rangers, který vede Eva Straková. Zabývá se výcvikem dětí už od tří let. Nabízí také kurzy pro děti i dospělé, výcvik koní, jejich ustájení a také je možný pronájem koní.

Zdálo by se, že na koně jsou Luďkova vnoučata ještě malá, že optimální věk je vyšší, především vzhledem k fyzické kondici dítěte. Zda udělal dobře, či špatně, ukáže čas a výsledky - zda výcvik dochodí až do samého konce, a to ještě bez úrazu (spadnutí s koně).

    

    

Z výcviku na koni v Horních Jirčanech

Protože Luděk Horký rád fotografuje (je to kompenzace jeho zdravotního postižení), což jsem uváděl hned v tom prvním článku o něm, nasnímal již pěknou řádku obrázků z jednotlivých hodin výcviku svých vnoučat. Je na nich patrný nejen pokrok v samostatném ovládání koně (bez vedení cvičitelky), ale též v mimice obličeje – či ve značném jejich soustředění a velkém úsilí, které do výcviku vkládají.

To vše je následně vystřídané obrovskou radostí ze správného vedení koně a provedeného úkolu – cviku. Značným kladem je skutečnost, že každý žák má v hodině výcviku svého individuálního učitele, který se věnuje pouze jemu a ne celé skupině žáků. Má-li žák zájem a talent, může se vskutku na konci poslední hodiny výcviku pochlubit tím, že zvládl ty nejzákladnější úkony a dovednosti při ovládání koně potřebné k samostatné vyjížďce.

Nic by však nemělo být zcela zadarmo. Takže kromě vřelého a srdečného přístupu ze strany vedení i cvičitelů, mají děti možnost podílet se i na přípravě koně před jízdou, či po jízdě. Nejde jenom o vlastní osedlání koně, ale i jeho hřebelcování, čištění kopyt a ustájení. Zdá se to sice samozřejmostí, ale v praxi tomu bohužel tak ne vždy a všude bývá, především ve větších jezdeckých školách nemají o tento kontakt a spolupráci žáků žádný zájem.

Velkým přínosem pro starostlivého dědečka je možnost nejen přihlížet vlastnímu výcviku, ale vše postupně nafotit a pořídit tak vnoučatům historické pamětní fotografie z jejich prvních začátků jízdy na koních, které se jistě nedají srovnat s projížďkou na koni v zoologické zahradě, či na nějakém jarmarku.

A posléze nepodstatnou skutečností je vlastní léčebná – terapeutická stránka při vlastní jízdě na koni, ale i psychická zátěž, ukázněnost. Tato fakta bývají velice často opomíjena, není na ně brán zřetel a přitom vyžadují rovněž velkou pozornost. Jde přitom o formování povahy dítěte v dnešní přetechnizované společnosti. O lásce a vztahu k přírodě, jejím vnímání a souznění s ní - ani nemluvě.

Zaplacení jezdeckého výcviku je časově stanoveno na jeden rok. Není tedy nutnost pravidelného chození. Pro naučení návyků je však pravidelnost daleko vhodnější, a nyní o prázdninách je k tomu větší časový prostor, než ve školním roce, kdy děti mají nejen úkoly, ale i další aktivity.

    

Z výcviku na koní v Horních Jirčanech

Jestliže se jízda na koních dětem zalíbí, neznamená to pořizování vlastního koně. Vhodnější je zaplatit si členství v klubu a starší děti se pak musí naučit i takovým pracem, jako je kydání hnoje a jeho vyvážení na kolečku, zavážení krmení – to vše vyžaduje již slušnou fyzickou kondici, kterou v současném věku Honzík ani Zuzka ještě nemají.

Bylo by toho tolik, o čem bychom si mohli ještě vyprávět. Ale při pohledu z okna už Luděk Horký komentuje, že tráva stále není ještě posekaná a v dohledu není nikdo s nabroušenou kosou. Jediným kladem je malé odskočení na vytažení cibule ze země (před deštěm, který je na spadnutí). Letos se zvlášť pěkně vyvedla, což mohu posoudit jako někdejší zahrádkář, pokud jsme měli ještě moji rodnou chalupu.

Takže – až zase příště - navodíme společné téma, které by mohlo zajímat i ostatní čtenáře.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 09. 08. 2011.