Miroslav Sígl: O ilustrátorovi mé sbírky veršů

Rubrika: Publicistika – Komentáře

O mé sbírce velmi pochvalně napsal 28. července 2011 Jan Řehounek (viz článek v Pozitivních novinách Jan Řehounek: Miroslav Sígl – Mým přátelům), rovněž dlouholetý spolupracovník Pozitivních novin, avšak nelze opominout jemné a citlivé kresby, které tuto sbírku doprovázejí, z  nichž jedna je už přímo na titulu. Jejich autorem je akademický malíř Věroslav Bergr (*1928).

Tohoto našeho nesmírně skromného a tichého umělce si v poslední době více všimli v zahraničí, když mu za jeho celoživotního díla nezávisle na sobě přišla  v letošním roce ocenění z Francie a z Itálie. Pravda – je laureátem ceny Euro Pragensis Ars, zejména za cyklus obrazů, inspirovaných Gustavem Mahlerem; některé jeho obrazy má Národní galerie v Praze, Galerie hl. m Prahy a Památník národního písemnictví.

Bohužel na můj návrh, aby o něm byl natočen naší televizí dokument dříve, než přijedou zahraniční kameramani, jsem z České televize nedostal odpověď ani po dvou měsících (datovaný 23. 5. 2011); dopis jsem  posílal ještě generálnímu řediteli Jiřímu Janečkovi jako odpověď na jeho pozvánku na prosincové setkání bývalých televizních pracovníků. To ještě tehdy asi ani on sám nebyl rozhodnut o své pozdější rezignaci. Což na  celou záležitost by nemělo mít vliv, protože by se natočením dokumentu mělo spíše zabývat programové vedení ČT.

Proč jsem přesvědčen o výjimečnosti Věroslava Bergra? Především o této jeho ojedinělosti nejvíce vypovídají sami kunsthistorici v jeho monografii (vydalo Nakladatelství Oftis v roce 2008), jednak jsem na své články o  něm, publikované v minulých letech, obdržel vždy pozoruhodně souhlasné ohlasy.

Známe se spolu dlouhá léta, nejdříve jsem znal jeho ženu ještě za svobodna (*1923 Zdeňka Vovsová) jako spolupracovnici deníku Mladá fronta, když po  osvobození v květnu 1945 začala studovat Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. V pozdějších letechnse již jako Bergrová stala známou svými překlady ruských a  francouzských klasiků. K nim přibyl překlad německých básní K. H. Máchy, z angličtiny překlad Shakespearových sonetů, překlady básní čínského vynikajícího autora Li-Poa, její knížky jsou překládány do esperanta či do  japonštiny, její břitké epigramy (mj. v knížce  „Dej si mne do kapsy, jsem přítel za dva psy!“) uspěly v literárních soutěžích.

Tato mimořádně nadaná a talentovaná žena a  její tvorba se staly velkou inspirací pro jejího „Slávka, Slávečka“, jak mu líbezně říkala, třebaže se na něho občas i durdila. Všechny její knížky ilustroval svými obrázky s jemnou obrysovou linií a nebojím se toho výrazu – senzitivními náměty.  Takovým byl a je celý život ve své podstatě. Nejlépe tuto jeho vlastnost lze dokumentovat na výroku o Gustavu Mahlerovi (1860–1911): “Byl mi blízký svým založením snílka, vnímal jsem jeho tóny v prostoru, mluvily ke mně...“

Jeho tóny Věroslav Bergr vnímal opravdu všemi póry. Strukturální malby reflektují význačného symfonika, jehož si přisvojuje často Vídeň, kde také žil a  tvořil, když se vrátil z Ameriky. K největší jeho znalosti začátkem osmdesátých let přispěl sám Leonardo Bernstein, americký skladatel a dirigent. Mahler však byl a je českým skladatelem, inspirovaný českou lidovou muzikou a teprve současné generace v naší zemi, po jeho světovém věhlasu, objevují dalšího českého génia.

Právě letošní 100. výročí skladatelova úmrtí vzbudilo pozornost i ostatních tvůrců, hudebních a výtvarných publicistů, a tím zákonitě  zájem o Bergrovu rozsáhlou tvorbu, spjatou s tímto hudebním géniem. Ale Věroslav Bergr začal malovat své “mahlerovské“ obrazy již v roce 1959 a k dnešnímu dni vznikl tak celý cyklus sedmdesáti děl. Něco úžasného.

Každý, kdo spatřil již některé jeho obrazy, zejména z posledního období, nejprve nad nimi přemýšlí, cože je to za originální techniku s neobyčejně plastickou strukturou, pak si dodá odvahy a zeptá se přímo Mistra, ale odpovědi se nedočká. Už dávno jsem Slávkovi doporučoval, aby si tu svoji techniku či dokonce technologii nechal patentovat. Vždyť s patentováním má zkušenosti, protože v dávném čase mu patentovali jeho vynálezy, když ještě pracoval v košířské Meoptě. Způsob jeho tvorby je skutečně českým (Bergrovým) vynálezem, který by měl být patentově chráněn, mám-li převést jeho umění do techniky, jakou je vytvářeno.

Proto nehodlá prozrazovat o něm podrobnosti. Vysvětlí pouze, že rytmus hudby, která jeho cítění ovlivňuje (a není to jen Mahler, ale také  Mauric Ravel, Claude Debussy, z našich Leoš Janáček) vyadřuje používáním přírodních materiálů, textilií, ano - i pytloviny, kovových předmětů a speciálního lepidla.

Nezaváhal ani chvíli, když jsem mu předal svou sbírku veršů, zda by si ji přečetl a pomohl mi ji vyzdobit. „Rád to pro tebe udělám…“, pronesl tiše, a už začal přemýšlet… Nesměle jsem do toho ticha vstoupil s tím, že to nespěchá, knížečku chci vydat do září letošního roku a teď je teprve květen…

Jak už to mezi přáteli bývá, nenechal mne čekat dlouho. Přijel se svými kresbami tentokrát on za mnou (z Pankráce do Malešic) a v úhledných deskách všechny kresby, jež jsem do knihy zařadil – a opět v pořadí, jaké Slávek stanovil. Znám hodně precizních lidí a lidiček, ale Slávek je mezi nimi výjimkou. A to ve všem!

Stačí nahlédnout více do jeho kuchyně, ale i do jeho domácnosti, kterou teď opatruje již jen sám, když mu jeho milovaná Zdeňka v květnu 2008 navždy odešla. Všechno má u něj své místo. Přišel o ateliér (kdysi se v něm točil dokument o výtvarném historikovi Františku Dvořákovi) a tvoří nyní už jen v pankráckém bytě blízko Vyšehradu, kam za ním přicházejí čím dál častěji „galéristé“ - ti, kteří chtějí jeho obrazy vystavovat, a také vážní sběratelé umění.

Umíte si asi představit, jak to svému příteli moc přeji, že se po své osmdesátce dožívá  velkého uznání! Snad nejvýstižněji to vyjádřil představitel Mezinárodní akademie Vesuviana v italské Neapoli, pořádající známé mezinárodní výstavy, když hodnotil Bergrovo dílo:

Je to dimenzionální malování tohoto pražského umělce, je to vzkaz do ozvěny zvuků, které tíhnou ke klidu a míru. Je to veršování na  plátně perspektivami a tématikami plnými humanistické teologie, koncepce, které nám pomáhají posilovat boží vinici a sjednocují nás kolem obětí, odešlých před námi.

Křehkost myšlenek a energie, kterou lze vytušit v duši tohoto vpravdě evropského umělce, způsobuje, že světlo každého jeho díla se vynořuje z barev a exploduje jako bojovník, tasící meč míru. Vše se stává ikonografií smyslů, jimiž se umělec přibližuje bližnímu. Jsou to díla protkaná žalmy a přírodou, šťastně diktovaná instinktem. Odhalují našeho umělce v našich vnitřních symfoniích, jejichž atmosféru snad každý člověk touží jednou prožívat.

Takže, milí přátelé a čtenáři, kteří čtete tyto řádky, vězte, že velký podíl na bibliofilském vydání mé skrovné sbírky veršů má tento umělec, zůstávající dlouhá léta v pozadí, jakoby žil ve stínu své milované ženy. Přitom byli po celý život rovnocennými partnery, vzájemně se tolerující, jak bych rád někdy dokázal mnoha příhodami. Trávili jsme spolu několikrát dovolenou, zajeli i do Slávkova rodiště blízko Lomnice nad Popelkou, našli jsme v něm ještě  starousedlíky, bylo věru nač vzpomínat… Žil mezi nimi také několik let další vynikající umělec Vladimír Komárek (1928–2002), Slávkův vrstevník.

Pevně věřím, že o Věroslavu Bergrovi ještě mnohé uslyšíme. A také uvidíme. Věřme, že spolu s ním se dočkáme vystavení Mahlerova cyklu a snad i  televizního dokumentu, aby o něm národ věděl přece jen více, až se poměry v té naší veřejnoprávní televizi trochu uklidní.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 02. 08. 2011.