Před 12 lety jsem měl takovou ideu. Vnímal jsem všude kolem sebe samý negativismus, samé zdůrazňování špatností a marginalizaci pozitivních věcí. Přesto se ke mně dostávala jistá poselství, která budila naději, že to se světem není až tak beznadějné. Napsal jsem tehdy v záchvatu nadšení a inspirace projekt pro Českou televizi, který sice budil nemalý zájem a souhlas mých přátel, ale v televizi se mi jej tenkrát nepodařilo prosadit. Karel Hynie mi tehdy během našeho jednání říkal, že myšlenka je to sice zajímavá, ale ve zpravodajství nebo publicistice se to chytne jen těžko. Byl konec devadesátých a doba si žádala své senzace - krvavý tyjátr prokládaný politickými šarvátkami nebo podnikatelskými aférami.

Loni (r. 2010) se mi můj starý projekt opět vynořil z paměti v souvislosti s mezinárodním sympoziem pozitivní psychologie za účasti jejího zakladatele, Martina Seligmana z USA. Při poslechu jeho přednášky jsem si uvědomil, že on vlastně také cca před 12 až 15 lety přišel s podobnou myšlenkou, jenže ji dokázal prosadit. Při bližším zkoumání ale zjišťuji, že tato myšlenka je zřejmě stará jako lidstvo samo, takže se mi tímto nabízí citát Frana Leibowitze, že: „S originálními myšlenkami je to podobné jako s prvotním hříchem: obojí tady bylo dávno před naším narozením.“

Jistě, není důležité, kdo s myšlenkou přišel první, ale kdo ji uvede v život, kdo s ní dokáže dále pracovat a naplňovat její původní účel. A to je v USA především Martin Seligman, Tal Ben-Shahar a další, u nás je průkopnicí myšlenky především zakladatelka brněnského Centra Pozitivní Psychologie Dr. Alena Slezáčková (www.pozitivni-psychologie.cz), dále prof. Jaro Křivohlavý, prof. Vladimír Smékal, prof. Jan Mareš, prof. Marek Blatný a další.

Pojetí tohoto projektu je velmi prosté. Jde o to, nabídnout televizním divákům alternativní televizní zpravodajství, kde bude vyloučeno z obrazu a případně ze slova téma násilí, krvavé scény a různé nechutnosti, tragické autonehody, smrtelně nemocní lidé či zvířata, hladomory, nenávist, války a jiná lidská neštěstí, ekologické a přírodní katastrofy, korupční aféry, „tunelaření“, krachy bank a firem, politické nesváry, prostě beznaděj a žádná radost. Jistě je třeba lidi informovat i o tragických a neradostných událostech, ale to je většinou obsahem hlavního večerního zpravodajství.

Na valnou část negativních událostí dá podívat i z jiného úhlu, odkud je zřetelný pozitivní přínos nebo aspoň hledisko, to by znamenalo učit lidi vidět na všem špatném i nějaké ty klady. Pak také se na světě děje stále mnoho radostných, pozitivních věcí, které jsou většinou redaktorů opomíjeny a které by, podány vhodnou profesionální formou, diváky zaujaly a působily by v dnešní drsné době jako pohlazení po duši. Je logické, že podíváme-li se na televizního diváka jako na nekritického a bezcitného konzumenta zotročeného vlastními nižšími pudy, je pro něj neštěstí druhých včetně všech výše zmíněných negativ to nejpřitažlivější. Ale je to skutečně to, co každý z nás hledá? Proč si na Vánoce a na Nový rok všichni vzájemně přejeme mnoho zdraví, lásky, klidu, míru, štěstí a pohody?

Někdy stačí jít mezi lidi a popovídat si jen tak o životě – nevím, jestli je to jen ryze česká vlastnost, ale připadá mi, že ohromná část populace je znechucena tím vším, co se kolem děje, a žije v kombinaci stereotypu, letargie a beznaděje. Ta mladší, znuděná, a ta nejmladší, dosud šťastná část populace, která s televizí dorůstá, je však, ačkoli si to absolutně neuvědomuje, bita nejvíce. Jak je známo, lidé nejvíce věří tomu, co vidí a slyší sami kolem sebe. Tato víra do značné míry utváří jejich osobnosti, tedy lépe řečeno, lidé jsou tím, co mají ve svých myslích. Alespoň navenek.

Zprávy z domova a ze světa v pozitivním zpravodajství by informovaly diváky o pozitivních a radostných věcech na Zemi a ve vesmíru, ale také o pozitivních hlediscích na nejdůležitější negativní události současné doby. Například stane-li se železniční neštěstí, je to hrozná tragédie a všichni to tak vnímáme, ale pozitivní na tom je třeba to, jak si postižení lidé pomáhají, jak jim pomáhají úplně cizí lidé, nasazují zdraví a životy, aby někoho zachránili a nedělají to pro svoji slávu, ale proto, aby prostě pomohli. Oznámení o růstu cen paliv, energií, telekomunikačních poplatků a dalších by se jistě dalo zmírnit, kdyby se více zdůraznily klady takových akcí. Samozřejmě si tady nechceme hrát na pověstnou komunistickou sebechválu a sladké lži.

Zpracuje-li se běžná reportáž z trochu jiného úhlu, přibude dostatek aktuálních vhledů, které lidi potěší, dodá jim novou chuť do života a naději, anebo aspoň zmírní stres vzniklý ze sledování „normálního“ zpravodajství. Myslím si, že i ve sportu a na předpovědi počasí se dá najít to příznivé, i když tomu občas na první pohled tak není. Od toho je tu humor a nadsázka, které by v pozitivním zpravodajství neměly chybět. Vždyť i nedávno odvysílaná závěrečná zmínka o nově narozeném mláděti pandy v kalifornské ZOO s pětivteřinovým šotem diváky rozesmála a potěšila. Opakuji, že nejde o tradiční zprávy faktu, ale o netradiční zprávy také faktu, ale jinak.

Za realizací pozitivního zpravodajství by měl stát celý tvůrčí zpravodajský štáb a přispět svým dílem ke zkvalitnění celkové nálady obyvatelstva.

Forma podání pozitivního zpravodajství by měla být konzultována s psychology a profesionály na reklamu - jde přece o to, podchytit v lidech tu lepší stránku jejich osobnosti a naučit je dívat se na svět také trochu jinak.

Toto zpravodajství by rozhodně nemělo být komerčně ani jinak zaměřené, ani by nemělo být konkurencí jinému druhu zpravodajství. Redaktoři, kteří jsou v terénu, a místní zpravodajové by měli být podrobně seznámeni s projektem, aby mohli sbírat i tzv. „nezajímavé“ novinky a vhodnou formou je říci do kamery. Zároveň by do kamery mluvili občané, kteří zažili nějakou významnou pozitivní událost, anebo by po svém vyjádřili, jak negativní událost změnila jejich život takovým způsobem, že jsou teď ve finále šťastnější, než před tím, a proč. To samozřejmě předpokládá také značnou účast diváků na námětech do zpráv.

Samostatná rubrika pozitivního zpravodajství by denně po hlavním zpravodajství v tomto duchu zpracovávala události převzaté od světových agentur a od domácích zpravodajů. Forma podání moderátorem i jednotlivé vstupy by navazovaly na Televizní noviny, ale obsah by se lišil podstatně a zároveň, jak jsem se již zmínil, by zprávy zahrnovaly i humorné příhody ze současného života, protože jsem přesvědčen, že by se lidem mělo dát více příležitostí se u televize zasmát. Neznamená to ale, že by tento druh pořadu spadal do redakce zábavy. Prostě by šlo o to, integrovat v každodenním 3 až 4 minutovém (možná delším – dle možností) pořadu formou zpráv to vše, co je popsáno výše.

Jednou týdně, v sobotu nebo v neděli, by byl vhodný příbuzný pořad, a to cca půl hodiny trvající diskusní pořad. Ten by měl volně navazovat na pozitivní události prošlého týdne (nikoli však formou Sedmičky) a byly by sem zvány různé osobnosti a osoby pozitivně smýšlející (žádní „šílenci“), osoby hledající na všem jen to dobré, ale i osoby, které zkusily mnoho těžkých životních zkoušek, až samy přišly na to, že každá věc je tak zlá, jak zlou si ji připouštíme, a pokusily se změnit způsob svého myšlení a nahlížení na problémy. Většinou by měl být pozván jeden host na jednu debatu. Zde by tento člověk ve zkratce vyložil svoji životní filozofii, cestu, jakou k ní došel a konkrétní příběh ze svého života, kdy mu jeho změněný postoj pomohl překonat těžký problém. Debata může mít samozřejmě i úplně jiný scénář – tomuto nechci klást jednoznačné hranice.

Forma tohoto pořadu, jak vyplývá z názvu, by byl dialog mezi hostem a tvůrcem jednotlivého pořadu, kde by samozřejmě nešlo o konfrontaci názorů, tak populární v politice.

Cílem dialogu by bylo vhodně volenými otázkami a odpověďmi inspirovat televizní diváky k řešení jejich vlastních problémů. Lidé dnešní doby mají totiž mnoho společného, jednou z věcí jsou i naučené a převzaté vzorce chování a řešení určitých problémů. Ne vždy jsou však s těmito nástroji v životě úspěšní a pak upadají do beznaděje a deprese. V horším případě se uchylují k omamným látkám a alkoholickým nápojům.

Tento diskusní pořad by měl tedy především inspirovat, nenásilnou formou vychovávat a také pobavit.

Jak zpravodajství, tak i diskusní pořad nesmí na diváky působit naivně. Je pravda, že na každého všechno působí trochu jinak, ale i přes všudypřítomný humor by měla z těchto pořadů čišet serióznost a přesvědčení zúčastněných lidí, že dělají správnou a smysluplnou věc. Dle mého předběžného statistického průzkumu o případném zájmu diváků na podobných pořadech, se valná většina respondentů vyjádřila velmi kladně a s povděkem by takovéto vysílání přivítala. Tento výsledek je samozřejmě zkreslený omezenými možnostmi při provádění průzkumu, ale během této komunikace s různými lidmi jsem dospěl k pevnému přesvědčení, že poměrně veliká skupina obyvatelstva strádá duchovní frustrací a zaslouží si nabídnout nějaký takový „defrustrátor“.

Baví mě zabývat se člověkem, jeho psýchou, věcmi kolem toho, zasazením člověka mezi ostatní lidi, vzájemnými vztahy, rolemi a rolovými principy. Přitažlivá je pro mě otázka židovství a jeho duchovního i světského vlivu na lidskou kulturu a společnost. Zabývám se také tzv. zdravým životním stylem, výživou, biologicky i psychologicky aktivními látkami, duchovními procesy a věcmi s tím spojenými. Svůj pohled neustále podrobuji sebekritice a utvářím jej dalším zkoumáním a studiem. Vím, že tento proces nikdy neskončí. Tím myslím nikdy.

Převzato s laskavým svolením ještě laskavějšího autora z jeho blogu:
http://mordechai.blogspot.com/2011/01/pozitivni-zpravy.html