Dobromila Lebrová: Walter Scott, skotský básník a spisovatel – 240. výročí narození

Rubrika: Publicistika – O slavných lidech

Sir Walter Scott patřil mezi nejvýznačnější z řady romantických spisovatelů vůbec. Za zakladatele anglického romantismu je pokládán básník William Blake (1757–1827), někdy jsou za jeho zakladatele považováni – Scottův anglický přítel, a téměř vrstevník – básník William Wordsworth (1770–1850) a další tzv. „jezerní básníci“, především Samuel Taylor Coleridge (1772–1834) a Robert Southley (1774–1843), kteří opěvovali krajinu Lake District („jezerní krajinu“) v severozápadní Anglii.

Romantismus rozkvetl především po Velké francouzské revoluci, obzvláště když dával přednost přírodnímu prostředí, které mělo zotavovat lidského ducha a  s přírodou člověka propojovat. Před syrovou přítomností hledali umělci náměty v dobrodružstvích středověkých příběhů. Spisovatelé dobu vykreslovali tak, že čtenáři tragické osudy hrdinů nevadily.

Sir Walter Scott je považován za tvůrce a zakladatele historického románu, který inspiroval množství různých evropských i amerických spisovatelů ke psaní příběhů z historie jejich zemí.

Narodil se 15. srpna 1771 v College Wynd na Starém Městě v Edinburghu. Dům, ve kterém se narodil, ustoupil brzy univerzitním budovám. Jako malý onemocněl dětskou obrnou (různé prameny se střídají v údaji, kterou nohu měl postiženou), a  v důsledku toho po celý život kulhal. Jeho nemoc byla příčinou jeho pobytu v Sandyknowe, v romantické krajině na anglicko – skotském pomezí, nazývaném Border, nad nímž se tyčily zříceniny tvrze Smailholm Tower, která kdysi patřila předkům rodiny. Bydlel zde na farmě svého dědečka Roberta Scotta.

O malého Waltera se nejvíc starala teta Jenny a babička, které mu vyprávěly pohádky, ale i příběhy o jeho předcích – jeden z jeho předků byl povýšen králem Jakubem I. Stuartem (1566–1625) do šlechtického stavu, což ovšem Oliver Cromwell (1599–1658) vzhledem k předkově loajalitě vůči popravenému králi Karlovi I. (16001649) zrušil. Dědeček Robert Scott ale v lednu 1775 zemřel a Walter Scott se vrátil k rodičům do Edinburghu.

Jeho otec Walter Scott byl právníkem, poměrně vysoce postaveným, pracoval pro Nejvyšší civilní soud, a maminka Anne Rutherford byla dcerou profesora lékařství. O mamince se traduje nepotvrzená historka, že byla v dětství tak těžce nemocná, že zdánlivě zemřela; vlastní otec ji prohlásil jako lékař za mrtvou. Byla pohřbena a v noci přišli hřbitovní lupiči, kteří její tělo vyhrabali, a tím se zjistilo, že nezemřela.

O Walteru Scottovi starším jsou údaje, že byl velmi přísný, až tvrdý. Bratr Walterovy matky, strýc Daniel Rutherford (1749–1819), byl rovněž lékařem, význačným chemikem a botanikem. Po svém návratu bydlel Walter s rodiči a sourozenci na George Square č. 26 až do své svatby. Z jeho jedenácti sourozenců jich šest zemřelo mladých, většinou ještě před jeho narozením. Walter Scott se narodil jako deváté dítě.

S nadějí, že se zlepší jeho kulhání po obrně, byl v létě poslán s tetou Jenny do  velšských lázní Bath. Zde bydlel v typickém lázeňském domě v South Parade č. 6. V zimě 1776 byl opět s babičkou a tetou v Sandyknowe, kde nyní s babičkou hospodařil strýc Thomas, a v létě byl na léčení v malých lázních Prestonpans, východně od Edinburghu. V r. 1777 strávil poslední zimu u babičky, protože otec usoudil, že jeho kulhání se už nezlepší, ale zdraví se podstatně upevnilo, a bylo rozhodnuto, že nastoupí do  školy.



Sandyknowe od Williama Turnera

Nejdříve byl připravován domácími učiteli a pak začal v r. 1779 studovat na  Vyšší škole v Edinburghu, nyní je to Royal High School, v Infirmary Street. Měl poněkud problémy se spolužáky i se školou, protože byl o  dost starší a skoro neuměl latinsky. Poněkud to pak dohnal, ale premiantem se nestal. Přestože kulhal, vydržel dlouhé procházky po  Starém Městě, což později zúročil ve svém románu „Srdce Edinburghu“ (Heart of Mid-Lothian) a „Železná pěst“ (Redgauntlet).

Na matematiku a psaní měl Walter soukromého učitele, vášnivého presbyteriána, kterého zvěčnil v románu „Staří smrtelníci“ (Old Mortality).

V posledním ročníku strávil opět půl roku s tetou Jenny v Kelso, kde si zlepšoval latinu a chodil do místního gymnázia (Grammar School), které bylo malebně umístěno vedle zříceniny místního opatství. Zde se setkal se svým dlouholetým přítelem a budoucím společníkem Jamesem Ballantynem (17721833).

V té době se dostal k četbě třídílného výboru „Památek staré anglické poezie“ (Reliquies of Ancient English Poetry), od básníka a kněze Thomase Percyho (17291811), ze které čerpali všichni současní spisovatelé a hledali kořeny dávné anglické slovesnosti. Všeobecné nadšení po přečtení sdílel i student Scott. Toto dílo bylo jednou z  inspirací pro jím nasbírané „Lidové zpěvy ze skotského pohraničí“ (The Minstrelsy of the Scottish Border), které vyšly v r. 1802. Obsahovaly i  Scottovu báseň „Večer před svatým Janem (Eve of St. John).

V listopadu 1783 ho rodiče povolali zpátky domů, aby začal studovat humanitní vědy na Edinburské univerzitě. Opakovala se podobná situace, jako v případě vstupu na střední školu – tentokrát zase neuměl starou řečtinu – a jeho závěry v této řeči byly takové, že patřily k historkám jeho slavných spolužáků ještě po letech. – Nejdříve studoval na univerzitě dva roky, ale pak se opět zhoršilo jeho zdraví a následoval opět pobyt v Kelso. Pak nastoupil v březnu 1786 v kanceláři svého otce, který byl členem starobylé právnické společnosti Písařů královniny pečeti (Society of Writers to Her Majesty´s Signet), která byla součástí Nejvyššího civilního soudu ve Skotsku, aby se naučil potřebným znalostem k tomu, aby mohl následovat otcovu kariéru. Práce ho velice nudila, avšak byl pilným a přičinlivým učedníkem.

Ale stýkal se dál se svými spolužáky, především se synem profesora Adama Fergusona (17231816), filozofa a historika, který ve svém domě pořádal literární salóny. Mladý Scott je navštěvoval a setkal se tam s významnými skotskými básníky, především slepým básníkem Thomasem Blacklockem (17211791), o němž sám později napsal, že jeho laskavému vedení a pochopení děkuje, že se stal básníkem a spisovatelem. Blacklock ho představil dalšímu významnému básníkovi Jamesovi Macphersonovi (17361796), který byl slavný pro „objevení“ starých Ossianových zpěvů (The Works of Ossian), předpokládané starobylé slovesné památky. Nebyl to v Evropě té doby jediný případ v naší zemi se to projevilo o něco později „objevením“ Rukopisů Václavem Hankou. Ovšem narozdíl od mínění u nás nebyl Macpherson považován za podvodníka jako Hanka, přestože pravost nálezu byla hned zpochybněna, ale stal se dokonce ctěným politikem a členem Dolní sněmovny…

„Ossianovy zpěvy“ ovlivnily celou Evropu, neméně i Waltera Scotta. V salonu profesora Fergusona poznal i dalšího básníka Roberta Burnse (17591796).

Později se rodiče rozhodli, že lépe, než následovat otcovu kariéru, by bylo, kdyby se stal právním zástupcem a že by měl vystudovat práva. Před tím ještě navštěvoval v letech 1789 až 1790 na univerzitě přednášky z etiky. V letech 17901791 nastoupil ke studiu práv, kde se setkal s vynikajícími učiteli i s analýzami dřívějších historických soudních případů, což se mu později jako spisovateli velice hodilo. Jedním z nich byl Alexander Fraser Tytler (17471813). Po úspěšném studiu, kdy složil 11. července 1792 zkoušky, byl prohlášen advokátem a jako advokát řešil různé případy. Svoji práci však považoval „za vězení“. Pracoval na případech v různých skotských okrscích.

Krátce po studiích se nešťastně zamiloval do Williaminy Belsches z Fettercairnu (17761810), které se dvořil už od r. 1790, ale která se ale v r. 1796 zasnoubila a provdala za jeho přítele.

V té době přeložil dvě z balad německého básníka Gottfrieda Augusta Bürgera (17481794) „Lenora“ (Lenore) a „Divoký lovec“ (Der wilde Jäger), které v angličtině vyšly anonymně pod názvy „William and Helene“ a „Chase“ (Honba). „Lenora“ byla později také inspirací pro Karla Jaromíra Erbena, jehož „Svatební košile“ mají podobný námět. Jednalo se v obou případech o strašidelné příběhy.

V září 1797 se Walter seznámil při výletu do romantického Lake District s Charlotte Charpenter, původně Charpentier (17701826), původem Francouzkou, která byla schovankou lorda Downshira. Když ji jako svoji nevěstu představil rodičům, nebyli nadšeni, její původ nebyl jasný, ale v podstatě byla bohatou dědičkou lorda Downshira, což rodiče smířilo.



Lady Charllotte

Svatba byla o vánocích 1797 v Carlisle a manželství bylo šťastné až do smrti lady Scottové. Dospělosti se dožily čtyři z jejich pěti dětí: Sophia (17991837), Walter (18011847), Anne (18031833) a Charles (18051841).

Rodina bydlela v několika bytech v Edinburghu, ale léto trávili v nedaleké vesnici Lasswade, kde začal Scott psát své vlastní balady a kde také vedl čilý společenský život. Byl známý jako skvělý společník. - V Lasswade ho navštívil historik a právník Alexander Fraser Tytler, který ho kdysi učil na univerzitě, spisovatel Henry Mackenzie (17451831) a básník William Wordsworth se sestrou Dorothy (17711855), která byla také spisovatelkou. Zde začalo přátelství s Wordsworthem.  

Jedna z jeho tehdejších balad „Šedí bratři“ (The Gray Brothers) má děj zasazený právě do okolí Lasswade, odkud odcházejí poutníci při křížových výpravách do Svaté země.

Roku 1799 vydal, opět anonymně, další překlad, tentokrát překlad Goethovy historické tragédie „Götz z Berlichingenu se železnou rukou“ (Götz von Berlichingen mit der eisernen Hand). Svá díla vydával mezi jinými u místního vydavatele Archibalda Constabla (17741827), který byl jeho přítelem a několikrát mu později vypomohl.

Na jaře 1799 mu zemřel otec a na podzim téhož roku se mu narodila první dcera a 16. prosince 1799 byl jmenován zástupcem šerifa selkirského okrsku, což vykonával až do konce života. Podle některých pramenů převzal v podstatě úřad po otci. - Byla to práce víceméně sezónní, vyžadující jeho přítomnost v kanceláři od července do listopadu. Nejdříve bydlel v době služby v místě své působnosti sám, ale z politických důvodů považoval za vhodnější bydlet v okrsku se svou rodinou. Od r. 1804 do r. 1811 tedy trávil léto v nedalekém Ashestielu, kde si od strýce z matčiny strany, který dlouhodobě pobýval v Indii, pronajal usedlost. 

Tak jako jeho otec, stal se svobodným zednářem. Jeho zasvěcení proběhlo v r. 1801.

Jak se mu rozrůstala rodina, začal mít obavy, zdali jeho příjmy postačí. Příjmy za knihy byly poměrně malé, šerifství bylo sezónní a práce advokátská ho jednak nebavila a jednak musel své klienty shánět.

V r. 1805 uzavřel – bez vědomí své rodiny – tajné společenství se svým dávným přítelem Jamesem Ballantynem k vydávání svých i jiných spisů.

V r. 1806 nastala jeho úspěšná léta. Jeden z hlavních úředníků skotského Nejvyššího civilního soudu se musel pro hluchotu místa vzdát a Walter toto místo získal. Plat byl dobrý, práce opět jen v době zasedání soudu, a obnášela povinnost čtyř až šesti hodin denně. To umožnilo Scottovi více se věnovat psaní.

V Ashestielu napsal další své básně „Píseň posledního skotského barda“ (The Lay of the Last Minstrel), „Marmion“ o významné skotské bitvě s Angličany v r. 1808 a  nejslavnější svoji báseň „Jezerní panna“ (The Lady of the Lake) z dalších skotsko – anglických bojů v období vlády Jakuba V.- Stuarta, otce Marie Stuartovny. Tato báseň, přeložená do němčiny, zaujala Franze Schuberta tak, že složil na ni hudbu. Nejznámější je „Elenin třetí zpěv“, kde se hrdinka Scottova příběhu Ellen Douglas v nesnázích modlí k Panně Marii. Z této písně vznikla jedna z nejslavnějších Schubertových skladeb „Ave, Maria“, původně s německým textem, nyní latinsky na slova modlitby „Zdrávas, Maria“.

Ještě jednu skladbu toto Scottovo dílo ovlivnilo. Krátce po vzniku „Jezerní panny“ vznikala ve Velké Británii různá představení na podobné téma, dokonce i parodie. V r. 1812 složil houslista a dirigent – samouk James Sanderson (17691841) pochod k podobnému představení „Ať žije vůdce, který míří k vítězství!“. Pochod se poprvé hrál na památku amerického prezidenta George Washingtona v r. 1812 a od té doby více prezidentům USA, než se stal jejich oficiálním čestným pochodem.

První český překlad „Jezerní panny“ je od Františka Ladislava Čelakovského z r. 1828.
V r. 1808 začal Scott vydávat postupně spisy svého oblíbeného básníka Johna Drydena (16311700) a napsal i jeho životopis.

Zde také začal svůj první historický i milostný román „Waverley“, jehož děj zasadil do r. 1715 – do doby prvního z řady několika povstání Stuartovců, kteří se v první polovině 18. století několikrát pokusili o  svrhnutí vlády hannoverské dynastie. Román pojednává o skotském šlechticovi Edwardu Waverleyovi.

V r. 1809 se stal polovičním spoluvlastníkem Ballantynova vydavatelství a  založil časopis „Tory Quaterly Review“ (Konzervativní čtvrtletní revue), kam sám anonymně přispíval.

V r. 1810 zemřela ve čtyřiatřiceti letech jeho první láska Williamine.
V r. 1811 zakoupil farmu Cartley Holy Farm na řece Tweedu mezi Melrose a Kelso a přebudoval ji na obytný dům pro svou rodinu a nazval Abbotsford (Opatův Brod).



Cartley Holy Farm

Příštího roku se seznámil a spřátelil s básníkem lordem Byronem (17881824) a  postupně přestával psát básně, jelikož se s Byronem nechtěl srovnávat.

Vydavatelská firma vydávala na úkor úspěchů Scottových románů také vyslovené propadáky a tak se stalo, že rok 1813 byl rokem začátku jeho finančních těžkostí. Scott se nemohl přiznat, že jako vysoký soudní úředník je spolumajitelem tiskárny a vydavatelství, a tak se obrátil o pomoc na  šéfa rodinného klanu Scottů – vévodu z Buccleichu, který byl ochoten poskytnout dočasný úvěr. Firmu „The Ballantyne Press“ zakoupil Constable.

Scott se tehdy pokusil napsat dvě básně – s odlišným tématem „Rokeby“, která byla historická a tragická, umístěná do místa bydliště Scottova přítele Johna Morritta. Druhá byla romantická z období vlády krále Artuše „Svatba na Triermainu“ (The Bridal of Triermain). Bylo to v podstatě z reklamních důvodů, že se sám chtěl postavit sobě jako básnický soupeř. – I jindy se pokoušel o podobné triky se střídáním vydavatelů, někdy i  dost neobratně.

Ale na druhé straně se mu dostalo velkého ocenění – byl mu nabídnut titul „básník laureát“ (Poet Laureate), což on odmítl a titul byl propůjčen básníkovi Robertu Southeyovi. Přijetí titulu znamenalo přísahu králi, což kdysi odmítl básník John Dryden, který byl pro Scotta velkou inspirací…

V r. 1814 vyšel „Waverley". Napínavý děj a vylíčení historických skutečností způsobily, že se román, vydaný anonymně, stal oblíbenou četbou. „Waverley“ pro Scotta znamenal určitý pokus o zjištění vkusu čtenářů, který se více nežli podařil – celé vydání bylo prodáno během dvou dní. - Walter Scott na základě úspěchu používal potom pseudonym „autor Waverley“ (Author of Waverley), přes to, že jeho autorství bylo obecně známé, obzvláště když v r. 1815 vyjádřil princ regent a budoucí král Jiří IV. (17621830) přání setkat se s „autorem Waverley“. V témže roce začal Scott vydávat spisy Jonathana Swifta (16671745), autora Gulliverových cest.

Psal další romány ze sedmnáctého a osmnáctého století: „Guy Mannering“ a „Starožitník“ (The Antiquary), které měly doplnit „waverleyské“ příběhy ze Skotska přes celé 18. století. Vyšly postupně v letech 1815 a 1816 a zaznamenaly opět značný finanční úspěch.

„Guy Mannering“ měl být původně příběhem s nadpřirozenými hrdiny, ale z tohoto úmyslu zůstala jen hlavní zápletka – o amatérském astrologovi Guyim Manneringovi, který navštíví dům rodičů hlavního hrdiny Harryho Bertrama v okamžiku jeho narození. Předpoví dítěti mnohá nebezpečí, která se postupně vyplňují: je unesen, dostane se do Indie, kde slouží pod plukovníkem Manneringem a do jehož dcery se zamiluje. Tatínek Mannering si uvědomí, že sňatek s Harrym by pro jeho dceru znamenal stejná nebezpečí, jaká byla předpovězena, a tak ho vyzve na souboj a  těžce ho zraní. Ale Harry se zachrání, dostane se zpátky do Velké Británie a s dcerou Manneringa se ožení. – Román byl během jednoho dne rozebrán.

Práce na dalším románu byla přerušena Scottovou cestou do Londýna v dubnu 1815, kdy byl princem regentem pozván na večeři, a hlavně jeho cestou na  kontinent, kdy v srpnu navštívil bojiště u Waterloo; slavná bitva se odehrála krátce předtím – 18. června 1815 a pokračoval přes Belgii do  Paříže. Výsledkem byla výpravná báseň „Bojiště Waterloo“ (The Field of Waterloo), kde Scott předpokládal, že výtěžek z prodeje vytištěného díla bude věnován sirotkům po padlých; ale přijetí básně bylo chladné. Druhá práce, která byla výsledkem této cesty, byly fiktivní „Pavlovy dopisy příbuzným“ (Paul´s Letters to His Kinsfolk) – jakýsi cestopis.

Cesta na bojiště ve Waterloo byla pro Scotta významná i tím, že se setkal s řadou významných a vysoce postavených osobností - s vítězem nad  Napoleonem – vévodou z Wellingtonu, dále s britským vyjednávačem na  Vídeňském kongresu – lordem Castleaghem. Podle některých pramenů se setkal i s ruským carem Aleksandrem I.

„Starožitník“ vyšel další rok a patřil k Scottovým oblíbeným dílům, především proto, že zobrazil sám sebe, své mládí, všeobecný strach Britů z možného Napoleonova napadení, včetně svého neúspěšného dvoření Williamině.

V dalším díle „Příběhy mého domácího “(Tales of My Landlord), což se rozrostlo na sérii příběhů, vydaných v několika řadách, užil pseudonymu Jedediah Cleishbotham. Měly to být krátké povídky z místního okolí, nevydávali je ani Ballantynovi ani Constable. Některé z nich jsou: „Černý trpaslík“ (Black Dwarf), obsahující balady z místního okolí,  dále „Staří smrtelníci“ (The Tale of Old Mortality), což se někdy překládalo do češtiny jako „Puritáni“ - historický příběh s milostným trojúhelníkem ze 17. století.  

Podle některých pramenů v té době zdědil Walter Scott nějaké peníze po svém bratru Johnovi, ale jeho vydavatelé, především Constable, byli ve finančních těžkostech stále.

V r. 1817 se objevil román ze začátku 18. století o skotském hrdinovi, vůdci horalů Robertu Royovi MacGregorovi „Rob Roy“.

Z Waltera Scotta se postupně stával i renomovaný historik, zvláště když se mu podařilo se skupinou vojáků na základě povolení prince regenta Jiřího najít na edinburském hradě zakopané korunovační klenoty, které zašantročil Oliver Cromwell. Vděčný Jiří povýšil Scotta do šlechtického stavu.

To ale pro spisovatele představovalo další náklady: Abbotsford musel rozšířit, už jenom proto, že po přijetí titulu Sir, ho navštěvovali význační literáti, jako např. spisovatelky Maria Edgeworth (17671849), Joanna Baillie (17621851), malíř William Turner (17751851) a americký spisovatel romantických příběhů a pohádek  Washington  Irving (17831859).



Zámek Abbotsford

V r. 1818 vyšel tragický příběh dvou sester o zločinu, odsouzení k smrti a  velká obětavost jedné ze sester, která druhou sestru osvobodí, „Srdce Edinburghu“ (The Heart of Mid-Lothian).

V r. 1819 vyšly další dva romány, patřící do řady „Příběhů mého domácího“ – „Pověst z Monrose“ (A Legend of Monrose) z doby občanské války a povstání horalů, které bylo potlačeno kvůli nespolupráci rodových klanů. Stejného roku vyšla i tragédie „Nevěsta z Lammermooru“ (The Bride of Lammermoor), jakýsi romeovský příběh skotských milenců ze znepřátelených klanů – také zařazená mezi „Příběhy mého domácího“. Zápletka románu se zakládala na skutečné události, která se udála na Lammermuirs Hill. - Příběh Lucy of Lammermoor byl námětem pro operu italského hudebního skladatele Gaetana Donizettího (17971844) „Lucia di Lammermoor“ (Lucia z Lammermooru), kterou na libreto Salvadora Cammarana (18011852) skladatel složil v r. 1835.

Vyšel také další román, tentokrát ze staršího období, patřící ke Scottovým nejslavnějším „Ivanhoe“ – z doby křižáckých výprav v době panování krále Richarda – Lví srdce (11571199).

O vánocích 1819 zemřela Walteru Scottovi maminka.

V r. 1820 čekala Sira Waltera Scotta další pocta – byl zvolen prezidentem Královské akademie (Royal Society of Edinburgh). V tomto roce vyšly dva na sebe navazující romány z období Marie Stuartovny (15421587) „Klášter“ (The Monastery) a „Opat“ (Abbot). Ze stejného období, ale z jiného královského dvora  - královny Alžběty I. Tudorovny (15331603) - je další Scottův slavný román „Kenilworth“, který vyšel r. 1821. V tomto roce vydal Scott ještě další román „Pirát“ (The Pirate), vybudovaný na skutečném příběhu „orknejského piráta“ Johna Gowa, který se vrátí domů ze svých výprav, žije pokořen, až se mu podaří vybudovat existenci kupce. Je však někým poznán, a  aby se zachránil, unese dvě služebné, napadne dva domy a nakonec je uvězněn i popraven.

V r. 1821 nastala velká přestavba Abbotsfordu. Z malé budovy se postupně stával pseudogotický zámek se všemi technickými vymoženostmi té doby, se splachovacími záchody, plynovým osvětlením i poplašným zvonkovým systémem. Interiéry byly zařízeny „po rytířsku“.

Když se princ regent po smrti svého otce stal králem, požádala Sira Waltera edinburská městská rada, aby připravil královi slavné přijetí při jeho návštěvě Skotska v r. 1822. Byla to první návštěva krále z hannoverské větve ve Skotsku. Tehdy se Sir Walter projevil jako skvělý režisér, organizátor i propagátor svého vlastního vlastenectví. Pokusil se nejen zaujmout krále, ale smazat všechny problémy, které ještě nedávno vedly ke krvavým bojům. Při slavnostním průvodu nechal všechny účastníky, včetně krále, obléknout do skotské kostky, čímž se skotská sukně stala dokonce oficiálním oblečením.

V r. 1822 vyšla „Nigelova dobrodružství“ (The Fortunes of Nigel) – historický román z období vlády Jakuba I., odehrávající se v Londýně, kde hraje úlohu i lord Buckingham, známý z Dumasových „Tří mušketýrů“. O  něco pozdější je děj dalšího románu „Peveril z návrší“ (Peveril of the Peak) z r. 1823, který se zabývá tzv. „papežským povstáním z r. 1678, kdy se připravovala královražda Karla II.

Příští rok vyšel „Quentin Durward“, první Scottův román, situovaný mimo Velkou Británii, a to do Francie za vlády Ludvíka XI. (14611483), kdy se vedou spory o vládu mezi Ludvíkem a burgundským vévodou. Vyšla také „Železná pěst“ (The Redgauntlet), kdy se Scott vrátil opět k 18. století, a bylo to dílo spisovatelovi zvlášť milé, protože v něm uplatnil některé okolnosti svého života, včetně karikatury vlastního otce.

Rok 1825 věnoval Sir Walter psaní románů z doby křižáckých výprav a  Richarda Lvího srdce; byly to romány „Snoubenec“ (The Betrohed) a  „Talisman“ (The Talisman). V r. 1825 se provdala nejstarší Scottova dcera za Johna Gibsona Lockharta (17941854), budoucího Scottova životopisce a syn Walter se rovněž oženil a jeho otec předpokládal, že bude dědicem zámku s vyhražením možnosti doživotního pobytu i renty pro  své rodiče. Ale situace se změnila…

V r. 1826 nastaly vážnější finanční těžkosti než před třinácti lety. Úpadek postihl i vydavatele Archibalda Constabla a Sir Walter Scott dal, i když nemusel, svůj zámek jako zástavu za dluhy vydavatelství. S finanční výpomocí se mu nabízelo více lidí, včetně krále, ale hrdý spisovatel odmítl a pracoval ještě neúnavněji. Kromě toho jej postihlo úmrtí jeho manželky. V důsledku přepracování si stěžoval na bolest kloubů a  přirovnával se k psacímu automatu. Odjel do Francie, aby sehnal podklady k románu o Napoleonovi. Devítisvazkové dílo o Napoleonovi vyšlo příštího roku, kdy konečně spisovatel veřejně oznámil autorství svých spisů. Ovšem úroveň jeho knih začala upadat.

Dokonce kolovala anekdota, že německý hudební skladatel Ludwig van Beethoven (17701827), když na smrtelné posteli dostal k četbě Scottův román, odhodil ho pryč s křikem: „Proč? Ten chlap píše pro peníze!“

V r. 1828 vyšla „Krasavice z Perthu aneb Den svatého Valentina“ (The Fair Maid of Perth or St.Valentine Day), což zpracoval francouzský hudební skladatel George Bizet (18381875) na operu „La jolie de Perth“. Opera měla premiéru v r. 1867.

V r. 1827 začal Scott připravovat vydání svého souborného díla, které bylo později nazváno „Magnum Opus“ (Velké dílo). Začal vedle bolestí kloubů trpět dalšími zdravotními problémy.

Roku 1830 odmítl nabídku státní penze a pozici soukromého právního poradce. Přepracován byl raněn mrtvicí a částečně ochrnul. Odjel s Lockhartem na  léčení, které mu poněkud pomohlo. Byl na náklady britské vlády Maltě, kde pokračoval v psaní, a v Neapoli, kde sbíral staré písně a balady.

Tohoto roku vyšlo malé dílko, které se příliš v jeho životopisu nepřipomíná, ale značně ovlivnilo život jiného spisovatele. Byly to „Dopisy o  démonologii a čarodějnictví“ (Letters on Demonology and Witschcraft) - o nadpřirozených jevech převzatých z literatury i z ústního podání. Jeden z „dopisů“ je věnován věštci Thomasi Rhymerovi, kterého pravděpodobně na základě četby tohoto spisu považoval patnáctiletý Michail Jurjevič Lermontov za svého předka…

V r. 1831 vyšel Scottův vlastní životopis (Autobiography of Sir Walter Scott).

Z této poslední doby jsou dokladem spisovatelovy situace jeho mnohé dopisy. Utrpěl několik záchvatů mrtvice, což zhoršovalo možnost vyjadřování se  i psaní a už prý i dříve pro nemoc kloubů těžce psal. Přesto ale byl stále rozumově na výši.

Koncem roku 1831 dostali dědeček Walter Scott a tatínek John Lockhart zprávu o smrti vnuka Johnieho Lockharta. Na zpáteční cestě utrpěl Sir Walter další záchvat a podle některých pramenů se do Skotska vrátil už v bezvědomí.

Zemřel na svém zámku v Abbotsfordu 21. září 1832 ve věku jedenašedesáti let. Uštval se, aby své rodině zachoval to, co léta budoval.

Za svůj život napsal šestadvacet románů, mnoho básní a různých pojednání. Ovlivnil celou evropskou i americkou historickou literaturu.



Hrob Sira Waltera Scotta

Pochován byl vedle své manželky nedaleko zřícenin dryburského opatství – Dryburgh Abbey. Krátce po Scottově smrti byla vyhlášena veřejná anonymní soutěž na vybudování jeho památníku. Soutěž vyhrál George Meikle Kemp (17951844) a Scottův památník stojí v Princes Street Gardens v Edinburghu. Jeho pomník je i v Glasgowě.



Památník Sira Waltera Scotta v Edinburghu

Zámek byl jeho synovi zachován, protože na zbytek, který bylo potřeba splatit na zaplacení dluhů, se britská veřejnost složila. Syn Walter ale zemřel bezdětný, tak postupně zámek patřil dalším potomkům. Poslední přímý potomek Sira Waltera Scotta zemřel na začátku tohoto tisíciletí a v r. 2007 byl za účelem zachování této památky založen Abbotsford Trust. Veřejnost se opět skládá na nutné rekonstrukce a v současnosti z potřebných asi 11 milionů liber na rekonstrukci chybějí už jen dva miliony.

Zámek je v sezóně přístupný veřejnosti.

Jeden z potomků Scottových příbuzných - vévoda z Buccleuch s manželkou založil v r. 2010 „Cenu Waltera Scotta pro historickou fikci“ (Walter Scott Prize for Historical Fiction), kterou propojil se zámkem v Abbotsfordu. Cena se má udílet každý rok.

Jednou z jeho posledních prací bylo melodrama „Zkáza Devorgoilu“ (The Doom of Devorgoil) z r. 1830. Z něj se cituje poslední pozdravení tohoto skotského barda:

„Pojď naplnit můj pohár, přijď naplnit můj džbán.
Pojď osedlat svého koně a svolej své muže;
pojď otevřít západní bránu a nech mě svobodně jít,
a to je chvíle pro čapky Bonny Dundee!“

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 15. 08. 2011.