Dobromila Lebrová: Arthur Conan Doyle - lékař, spisovatel, novinář, politik a spiritista

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Sherlocka Holmesa snad není potřeba představovat.
Avšak slavný detektiv nebyl oblíbeným hrdinou svého tvůrce Sira Arthura Ignatia Conana Doyla, jak zní celé jeho jméno. Na druhé straně vynikající detektiv sice hravě vyřešil každou záhadu, ale pro všechny jeho obdivovatele zůstává spíš záhadou, kde a jak přišel jeho autor k druhému jménu „Conan“.
Vlastní život Doylův byl tak pestrý, že byl téměř na každém kroku inspirací pro mnohá jeho díla. Vedle toho, že byl lékařem, spisovatelem a novinářem, uplatnil se jako detektiv, ale i zastánce a poslední záchrana různých lidí, kteří se dostali do křížku se zákonem z důvodů politických i kriminálních. Byl velmi dobrým pozorovatelem, takže pro něj byla inspirací místa, ve kterých žil i jimiž jen procházel, ale i lidé, s nimiž se setkával; ostatně lidé, které potkával, byli také většinou neobyčejní nebo minimálně nějak originální.
Mne samotnou okouzluje charakteristika významného detektiva Sherlocka Holmese z první Doylovy knížky, v níž se detektiv objevil: „A Study in Scarlet“ (Studie v šarlatové), kde Holmes vymlouvá svému příteli, žákovi, trochu poskokovi, ale hlavně obdivovateli - doktoru Watsonovi nutnost mít všeobecné vzdělání. Přirovnání k přeplnění půdy nepotřebnými věcmi a harampádím mě fascinuje a baví od chvíle, kdy jsem tento odstavec četla poprvé:
„Víte,“ vysvětloval, „já si představuju, že lidský mozek je zpočátku jako malé prázdné podkroví a vy v něm máte uskladnit nábytek, který jste si vybral. Hlupák sebere kdejaké haraburdí, které mu přijde do ruky, a tak na vědomosti, které by mu byly užitečné, už nezbývá místa nebo je musí zaházet jinými věcmi, takže je jaktěživ nenajde.
Šikovný řemeslník si velmi opatrně vybírá věci, než je uskladní v tom svém podkroví – mozku. Nechce tam mít nic než nářadí, které potřebuje ke své práci, má ho však velký výběr a všechno je v bezvadném stavu. Je omyl myslet si, že ta maličká místnost má gumové stěny, které můžeš roztahovat donekonečna. Věřte mi, jednou se stane, že každá nová vědomost vám vypudí z paměti něco, co jste si kdysi zapamatoval. Proto člověk nesmí dovolit, aby neužitečné věci vytlačily věci užitečné.“
Arthur Conan Doyle se narodil 22. května 1859 v Edinburku ve Skotsku v rodině irského původu. Jeho otec Charles Altamont Doyle (1832 - 1893) si vydělával jako kreslič a ilustrátor knih a také z kreslířské rodiny pocházel. Maminka se zasvobodna jmenovala Mary Foley (1838 - 1921). Arthur měl ještě tři sestry. O Charlesovi Doylovi se ví, že hodně holdoval alkoholu a příliš ilustracemi nevydělával. Maminka se svému synovi snažila zachránit dětství a odstranit ho z vlivu otcova pijáctví tím, že mu umožnila mj. pobyt u své přítelkyně Mary Burton, sestry význačného skotského historika Johna Hilla Burtona (1809 - 1881), což bylo první významné setkání s prostředím, které do budoucna ovlivnilo jeho pozdější dílo.
Nejdříve chodil Arthur do školy v Newington Academy v Edinburku, ale maminka byla nespokojená s úrovní této školy a protože se rodina hlásila ke katolickému vyznání, začal se Arthur ve svých osmi letech vzdělávat na internátní přípravné stonyhurstské jezuitské škole v Hurst Greenu v severní Anglii.
Jeho studijní léta byla zpestřena kratším pobytem u strýce v Londýně v r. 1874, kde se zabýval především četbou románů Waltera Scotta (1771 - 1832) Julese Verna (1828 - 1905) a Jamese Fenimora Coopera (1789 - 1851), a poslední ročník studoval opět na jezuitské škole, ale tentokrát v Rakousku, ve Voralbersku v městě Feldkirchu v nejzápadnějším cípu země v koleji nazvané Stella Matutina. Cestou se stavil ještě i u dalšího strýce v Paříži, kde se seznámil s detektivními zápletkami v knihách Allana Edgara Poa (1809 - 1849) a Émila Gaboriaua (1832 - 1873), jak sám poznamenal později ve svých pamětech (Memories and Adventures z r. 1924). Přesto, že studoval na církevních školách, vyšel z nich spíše jako člověk o Bohu pochybující a křesťanství odmítající, což nepotěšilo jeho rodinu.
Mezi roky 1876 až 1881 studoval na edinburské univerzitě lékařství, po jejímž absovování získal titul bakaláře lékařství. Na univerzitě ho nejvíce ovlivnil jeho učitel doktor Joseph Bell (1837 - 1911), který se stal předobrazem pozdějšího Sherlocka Holmese. Uvádí se, že jakožto chirurg, dokázal Bell určovat přesnou diagnózu, aniž by se zbytečně vyptával, vycházeje z drobných zpozorovaných úkazů a zároveň poznané skvěle kombinoval.
Už na studiích začal Doyle psát krátké povídky, které publikoval v Chambers´s Edinburgh Journal (Chambersův edinburský časopis), vydavatele Roberta Chamberse (1802 - 1871). První uveřejněnou povídkou v tomto časopisu byla v r. 1879 „The Mystery of Sasassa Valey“ (Záhada údolí Sasassa). Zároveň ale uveřejnil i odbornou práci „Gelseminum as a Poison“ (Gelseminum jako jed) v British Medicinal Journal. Sám se ve svých pamětech později vrátil k tomu, že v zájmu vědy sám na sobě léky zkoušel.
Protože otec už nebyl schopen postarat se o matku a byl v nervovém sanatoriu, musel matku živit Arthur. Nejdříve si zařídil, aby stihl splnit své studentské povinnosti za kratší dobu, aby ve zbylém čase mohl vydělávat. Maminka se přestěhovala do severoanglické vesnice Masongill nedaleko yorkshirských rašelinišť, v niž byl významnou osobností vikář, jménem Holmes. Vikářovo jméno později inspirovalo Doyla k pojmenování jeho detektiva.
Nějakou dobu pracoval Doyle s přestávkami v Astonu poblíž Birminghamu jako pomocný lékařský asistent doktora Reginalda Ratcliffa Hoara, u něhož také bydlel a s ním i jeho rodinou se úzce spřátelil. Hosty jeho domácího bývali i další dva pozdější význační britští spisovatelé - humorista Jerome Klapka Jerome (1859 - 1927) a autor upířího hororu o Draculovi Bram Stoker (1847 - 1912). Práci u doktora Hoara ukončil Doyle v r. 1882.
V oněch přestávkách se nechal zaměstnat v době od března do října 1880 jako lodní lékař na velrybářské lodi “Hope“ a ještě pokračoval do ledna 1882 v podobné činnosti za lepších finančních podmínek na parníku „Mayumba“ kolem západního pobřeží Afriky. Svoje zážitky z cesty kolem Afrického pobřeží použil v r. 1882 pro povídku na základě skutečné události, o tajemné lodi „Mary Celeste“, která byla nalezena v perfektním stavu, ale bez posádky, bloudící po vodách oceánu. V podstatě záhada této lodi dodnes nebyla objasněna. Ovšem Doyle nějaké spekulativní řešení ve své povídce nabídl. - Opět ale uveřejnil i odborný článek v lékařském časopisu o nadbytečném bujení bílých krvinek.
Doktorát obhájil až v r. 1885 na téma tabes dorsalis - což je onemocnění centrálního nervového systému ve třetím stádiu syfilidy.
Na jaře 1882 se, přes varování doktora Hoara i své matky, spojil se svým spolužákem z edinburské univerzity Georgem Turnavinem Buddhem a otevřeli si spolu ordinaci v Plymouthu na jihozápadě Anglie, avšak jejich partnerství bylo velmi bouřlivé a skončilo za pár měsíců tím, že se Doyle sebral a odstěhoval se do Southsea na předměstí Portsmouthu, kde si už v létě 1882 otevřel ordinaci sám.
Vrhl se tam do víru společenského života, ať už literárního nebo sportovního, byl členém místního kuželkářského i kriketového mužstva, kde obzvláště vynikal, byl prvním místním fotbalovým brankářem. Příležitostně boxoval, později hrál také golf. V době, kdy čekával na pacienty, pilně psal. Začal psát historické romány - jednak ze sedmnáctého století „Micah Clarke“ a pak z období války“dvou růží“ ze století patnáctého „The White Company“ (Bílá společnost).
V r. 1885 se totiž poprvé projevila Doylova dobročinnost. Jeden z jeho pacientů Jack Hawkins trpěl mozkovou meningitidou a kvůli záchvatům této choroby nabídl Doyle jemu, jeho matce i sestře možnost pobytu ve svém domě. Jack sice zemřel, ale Arthur se zamiloval do jeho sestry Louise a zanedlouho se vzali. Měli dvě děti dceru Mary Louise (1889 - 1976) a syna Arthura Alleyna Kingsleye (1892 - 1918), ale manželka Louise měla dost chatrné zdraví - trpěla tuberkulózou.
V této době se Doyle seznámil se spiritismem a snažil se nějakým způsobem spojit vědeckost svého civilního povolání s fantazií svých literárních děl a se světem spiritistických médií. Býval zván na spiritistická sezení v domě jednoho ze svých pacientů. Nejdříve hluboce odsuzoval celé sezení jako nečestné ze strany média a účastníkům upíral inteligenci, ale jeho zvědavost přesto vzrůstala. Krátce na to se spojil se Společností pro psychické bádání (Society for Psychical Research), která byla založena v r. 1882, a sám prováděl pokusy s médiem. Po celý zbývající život sbíral důkazy a poznatky o této záležitosti. -
Ale také se v této době v Portsmouthu zrodil slavný detektiv Sherlock Holmes v již uvedené „Studii v šarlatové“, která vyšla v r. 1887. Study in ScarletAvšak psaní historických románů nepokračovalo příliš kupředu a nakladatelé začali žádat spíše detektivní příběhy, tedy Doyle vyhověl požadavkům, obzvláště, když se v té době oženil a potřeboval peníze. Román „Micah Clarke“ vyšel v r. 1889.
V r. 1890 studoval Doyle ve Vídní oční lékařství a stal se očařem a odstěhoval se v r. 1891 do Londýna, kde si otevřel oční ordinaci. Předpokládal, že jeho lékařská praxe v tomto oboru bude úspěšnější. Ale nevyhledal ho jediný pacient.
Mezitím začal mít dost svého slavného detektiva Sherlocka Holmese a v dopisech matce uvažoval, že je mu z něj špatně a že ho „ zabije“. Vadilo mu, že tato zábavná literatura zastiňuje seriózní romány, které chtěl psát. Dokonce odolával naléhání nakladatele Strand Magazinu, kam své detektivní povídky posílal, a odevzdával povídky pouze jednou měsíčně a zvedal požadovanou cenu za ně. - Napsal tedy v r. 1893 „The Adventure of the Final Problem“ (Poslední případ), v němž Holmes skončil v důsledku neúspěšného zásahu proti zlotřilému a geniálnímu profesorovi Moriartymu utonutím ve vodopádu Reichenbach ve švýcarských Alpách. Ale členáři to nepřipustili, autor musel zázračně Holmese vzkřísit, což se stalo v r. 1903 v povídce „The Adventure of the Empty House“ (Prázdný dům). - Ale ještě předtím na základě „poznámek dr. Watsona“ vyšel jeho slavný „Pes baskervillský“ (The Hound of Baskerville) v l. 1901 - 1902.
V r. 1893 zemřel Charles Doyle a rovněž se zhoršilo zdraví paní Louisy, které se doma říkalo „Touie“, a tak Doyle s manželkou odjeli koncem roku do švýcarského Davosu. Zde se Doyle učil do té doby nepříliš obvyklému lyžování, což pochopitelně novinářsky také využil v článku „Crossing An Alpine Pass on Ski“ (Cesta přes alpský průsmyk na lyžích), uveřejněném v časopise Strand Magazine hned následujícího roku.
V r. 1895 se manželé snažili zlepšit zdraví paní Louisy v teplém podnebí Káhiry. Jejich pobyt přerušilo povstání dervišů, i když ze začátku se snažil Doyle být válečným dopisovatelem pro londýnské noviny Westminster Gazete. - Povstání dervišů v Súdánu vzniklo po sjednocení kmenů pod Al - Mahdím (1845 - 1885), kdy skoro o čtrnáct let později dobyli domorodí bojovníci Chartúm a zlikvidovali místní posádku. Trestná výprava proti nim skončila v r. 1898 krvavým potlačením.
Avšak v době potlačení povstání už byli Doyleovi zpátky v Londýně - vrátili se r. 1897, nejen kvůli neklidnému prostředí, ale i proto, že se jim stýskalo po rodině a přátelích.
V březnu r. 1897 se Arthur Conan Doyle na první pohled zamiloval do své obdivovatelky Jean Leckie, vášnivé jezdkyně a zároveň zpěvačky. Vzhledem ke své pověsti i rodině se snažil Doyle této lásce čelit.
Na přelomu století se nejdříve politicky, pak i osobně zapojil do druhé búrské války, i když celý svět odsuzoval vedení války britským královstvím proti britským osadníkům v Jižní Africe. Důvod válek byl prostý - zlatá horečka, kdy starousedlíci v Jižní Africe odmítali dát stejná privilegia, která měli sami, přistěhovalcům z Velké Bitánie, jejichž počet se stále zvyšoval. - Doyle dokonce napsal brožurku „The War in South Africa: Its Cause and Conduct“ (Válka v Jižní Africe: Její příčiny a její vedení), v níž se snažil objasnit důvody obou znesvářených stran, ale ospravedlňoval především Velkou Británii. Kandidoval tehdy dokonce do parlamentu, později se o to pokusil ještě jednou - a i když získal dost velký počet hlasů nebyl ani jednou polancem zvolen. Přihlásil se do války jako dobrovolník a byl r. 1900 přijat jako hlavni chirurg do polní nemocnice v Bloemfontein. Svůj pohled na celou situaci popsal v další knize „The Great Boer War“ (Velká búrská válka) v r. 1902. V témže roce byl také za službu pro Velkou Británii povýšen do šlechtického stavu.
V této době se poprvé setkal s fenoménem „život po smrti“.
Po návratu z Jižní Afriky psal historickou rytířskou povídku ze středověku „Sir Nigel“, o mladém šlechtici Nigelu Loringovi, která vyšla v r. 1906.
Téhož roku podlehla jeho manželka tuberkulóze.
Po smrti své první ženy se Sir Arthur více zapojoval v politických i humanitárních případech.
Téměř bezprostředně po její smrti se Doyle angažoval v případu křivého obvinění právníka indicko- skotského původu Georga Ernesta Thompsona Edalji (1876 - 1953), který byl nespravedlivě obviněn za mrzačení koní a odsouzen k sedmi letům nucených prací. Vzhledem k jeho indickému původu byla místní policie přesvědčena, že koně obětoval podle zvyku svých indických předků. Byl sice předčasně z galejí propuštěn, ale nikoliv rehabilitován a byl stále pro svůj původ ostouzen. A Sir Arthur se v jeho případě sám stal detektivem a dokázal jeho nevinu. Tento případ přispěl k zavedení instituce odvolacího soudu ve Velké Británii.
Následujícího roku se Sir Arthur oženil s Jean Leckie. Měl potom ještě tři děti Denise Percyho Stewarta (1909 - 1955), Adriana Malcolma (1909 - 1970) a Jean Lenu Annette (1912 - 1997). Krátce po svatbě se manželé přestěhovali do domu na okraji Crowboroughu ve východním Sussexu.
V r. 1909 navrhl Sir Arthur reformu rozvodového zákona se stejnými právy pro muže i ženy. Zasazoval se o stavbu lamanšského tunelu.
Zároveň se také angažoval spolu s novinářem a velkým pacifistou Edwardem Denem Morelem (1873 - 1924) a diplomatem Rogerem Casementem ( 1864 - 1916) v kampani, týkající se Belgického Konga, kde poukazoval, že život domorodců je v podstatě otroctvím. Napsal o tom pojednání „The Crime of the Congo“ (Zločin v Kongu). Osud obou dvou těchto jeho spolupracovníků ho pak velmi zasáhl během první světové války.
R. 1911 napsal Doyle sbírku básní „Songs of the Road“ (Písně z cesty) a začal svoji sérii vedecko-fantastických povídek, zahájených povídkou „The Lost World“ (Ztracený svět) se svou druhou svéráznou postavou - profesorem Challengerem. Profesor Challenger hodlal v Mongolsku prostudovat naleziště pozůstatku dinosaurů, ale v podstatě se dostal do třetihorního světa a čelil nebezpečím, v jakým se i po něm „nacházejí“ další cestovatelé do pravěku. Profesora Callengera vykreslil Doyle prý podle slavného fyzika, nositele Nobelovy ceny za fyziku z r. 1908 Ernesta Rutherforda (1871 - 1937). Další postavou Ztraceného světa byl dobrodruh lord John Roxton, pro nějž byl předlohou Doylův přítel z konžské aféry Roger Casement, jehož osud se velice dotýkal jeho života .
V r. 1912 se Sir Arthur znovu angažoval v boji za spravedlnost - v případu nevinně odsouzeného dobrodruha a hráče Oscara Slatera - a publikoval svůj názor ve spisu „The Case of Oscar Slater“ (Případ Oscara Slatera). Případ začal už před čtyřmi lety v r. 1908, kdy byla zabita starší svobodná dáma a Slater byl obviněn na základě nedostatečných důkazů z jejího zavraždění. Nejdříve byl odsouzen k trestu smrti, krátce před datem vykonání rozsudku byl jeho trest změněn na doživotní žalář. Slaterovi právníci se obrátili na Doyla, který prozkoumal důkazy ze soudního přelíčení a bod po bodu dokázal, že Slater vrahem není. - Na základě Doylova spisu byl nakonec po dlouhém věznění Slater v r. 1927 osvobozen.
V r. 1915 napsal Doyle poslední příběh se Sherlockem Holmesem „The Valley of Fear“ (Údolí strachu), čímž ukončil sérii celkem šedesáti případů slavného detektiva.
Období 1. světové války představovalo pro Doyla mnohé aktivity, ale zároveň i osobní ztráty. On sám organizoval při hrozbě německého vpádu Civilní národní rezervu (Civilian National Reserve). Tušil hrůzy, které mohou ve válce způsobit ponorky a ledadla a varoval před jejich použitím.
V r. 1916 vydal „A Visit to Three Fronts“ (Návštěva na třech frontách) a opět cestoval po frontových liniích. To a korespondence se spoustou vysoce postavených důstojníků mu umožnilo jeho slavnou šestidílnou knihu „The British Campaigns in France and Flanders“ (Britské tažení ve Francii a ve Flandrech), která postupně vycházela v letech 1916 až 1919.
Ale jeho osobní ztráty se týkaly především záležitostí dvou jeho přátel z konžské aféry: novináře Morela a diplomata Casementa. Z té doby je jeho další slavný boj za humanitu.
Jak rostlo napětí před propuknutím 1. světové války, Morel sympatizoval s Německem a uvažoval o tom, že se usadí v Belgii. Usiloval o neutralitu proti anglicko-francouzským snahám na vyvolání války. Jeho politickou odvahu oceňovali britský filozof a pozdější nositel Nobelovy ceny za mír Bertrand Russel (1872 - 1970) a francouzský spisovatel a rovněž nositel Nobelovy ceny, ale za literaturu, Romain Rolland (1866 - 1944). Morel byl ale v Británii považován za německého agenta a v r. 1917 odsouzen k půlročnímu vězení, z něhož se vrátil zcela zdeptán a se zničeným zdravím. Později velice kritizoval Versailleskou smlouvu s tím, že povede k další válce, což se bohužel vyplnilo. - Druhý z Doylových přátel Roger Casement dopadl hůře, jako Ir, který se zúčastnil irského Velikonočního povstání v r. 1916 i který byl stejně stejně jako Morel pacifistou, byl za velezradu odsouzen k smrti a popraven. Arthur Conan Doyle se neúspěšně snažil vším svým vlivem jeho osud zvrátit.
V r. 1915 bývalý katolík Doyle ještě více rozvinul svůj zájem o studium spiritismu. Dokonce býval nazýván „svatým Pavlem spiritismu“.
Koncem války mu zemřel nejstarší syn na zápal plic a tehdy se zúčastnil spiritistického sezení, kde mohl slyšet hlas svého syna, po matčině smrti v r. 1921 uviděl i ji a další již zemřelé příbuzné, což ho přesvědčilo o pravdivosti spiritistického učení. Svými vlastními slovy to dosvědčil :„Je zcela jasné, že jsem je viděl jako živé!“ - Jeho kritici nemohli toto jeho přesvědčení pochopit a přičítali to jeho špatnému nervovému stavu, jakožto následkům búrské i 1. světové války nebo důsledku velkého zármutku nad synovou smrtí. On sám prohlášoval, že jeho pohled na svět už déle nemohl být považován „za spíše intelektuální hobby nebo vzrušující činnost v novém bádání...“ Odvolával se na svou dlouholetou badatelskou činnost a její vědeckou metodiku i svoji vědeckou čest.
Sám říkal: „Když vyloučíte nemožné, to co zbývá, musí být pravda bez ohledu na to, jak je to nepravděpodobné“.
Od dvacátých let Sir Arthur nadšeně propagoval svou upevněnou víru ve spiritismus v dílech rychle po sobě následujících: „The New Revelation“ (Nové zjevení) v r. 1918, „The Vital Message“ (Životně důležitá zpráva) v r. 1919 a v r. 1921 „The Wandering of a Spiritualist“ (Putování spiritualisty). V r. 1922 se zabýval oblíbenou anglickou tématikou vil a napsal „The Coming of the Fairies“ (Příchod vil).
Od r. 1918 také začal svou spiritistickou misi, nejdříve po větších městech Velké Británie, pak během r. 1920 a 1921 navštívil Austrálii a Nový Zéland. Začátkem r. 1922 odjel do Spojených států, kde projezdil východní státy, příštího roku procestoval Kalifornii.
Napsal o tom v knihách „Our American Adventure“ (Naše americké dobrodružství), „Our „Second American Adventure“ (Naše druhé americké dobrodružství) - oboje z r. 1922.
Zároveň se nevyhnul ani některým skandálům, které tehdy potkaly Společnost pro psychické bádání a dokonce se v r. 1922 se Společností dostal do konfliktu kvůli obraně fotografa obviněného z podvodu, že nakonec na své členství v ní rezignoval a způsobil, že se členství vzdali i jiní její členové. - Své postřehy popsal o dva roky později, v r. 1924, ve spisu „The Case for Spirit Photography“ (Případ spiritistické fotografie).
V psaních zážitků z oblasti ezoteriky v r. 1924 pokračoval, kdy napsal „Memories and Adventures“ (Paměti a dobrodružství), což byl v podstatě vlastní životopis, a „Spiritualist´s Readers“ (přibližně Spiritistické čtení).
R. 1925 se v Paříži konal spiritistický kongres a Sir Arthur se stal jeho čestným předsedou a opět se v důsledků některých událostí s kongresem spojených stali spiritisté cílem útoků médií.
V r. 1926 napsal další spiritistickou knihu „The Land of Mist“ (Země mlhy) a napsal dvoudílné základní spiritualistické dílo„History of Spiritualism“ (Dějiny spiritualismu), které vyšlo v r. 1927. Ještě vyšlo v r. 1927 jeho dílo „Pheneas Speaks“ (nejpravděpodobněji přeloženo Pheneas promlouvá) s podtitulem „Přímá komunikace v rodinnénm kruhu“. Někteří životopisci Doylovi mají za to, že za jeho spiritistickým zájmem byl určitý druh manipulace od jeho druhé manželky, která o sobě tvrdila, že je médiem a onen „Phenaes“ nebo ona „Pheneas“ byl jakýsi druh jejího duchovního zprostředkovatele se záhrobím.
Doylův zápal pro spiritismus ho stál hodně peněz. Dokonce bývá odhadováno, že jeho vlastní náklady na propagaci spiritismu dosahovaly výše dvou set tisíc liber, což v té době byla obrovská částka.
Hrob A.Conana DoylaV r. 1928 opět za účelem přednášek cestoval Sir Arthur po Jižní Africe, o čemž příští rok napsal knihu „Our African Winter“ (Naše africká zima).
Na podzim 1928 učil o spiritismu v severských státech Evropy. Z tohoto posledního turné se vrátil tělesně dost vyčerpán, což byla cena za vydávání velké emocionální i tělesné energie.
Jeho zcela posledním dílem je „The Edge of the Uknown“ (Okraj neznámého) z r. 1930.
Zemřel po záchvatu srdečního infarktu v pondělí 7. července 1930 ráno ve svém domě v Crowboroughu. Hned následujícího dne byl pohřben hned vedle zahradního domku v zahradě svého domu.
Jeho manželka žila v tomto domě až do své smrti 27. června 1940 a byla pak pohřbena nedaleko svého manžela.
V r. 1955 rodina pozemky prodala a ostatky Sira Arthura a jeho ženy byly vyzvednuty a přemístěny do Minsteadu v New Forestu, kde spočívají dodnes.
Jeho dílo i život byly popsány mnoha životopisci, z nichž někteří velice odsuzují jeho metafyzické snahy. Dokonce se stal i hrdinou románu Marka Frosta „The List of Seven“ (Seznam sedmi) - právě s okultní tématikou.
Ale přes některé nepříznivé posudky můžeme pouze konstatovat, že se jednalo o velmi svérázného a originálního člověka s neobyčejným osudem a laskavou duší, který nám zanechal při nejmenším čtení, do kterého se dá ponořit a zapomenout na okolní svět.
 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 22. 05. 2009.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.