Babička ráda vzpomíná, jak jsem jednou přišel ze školy, z té vůbec nejprvnější třídy, třikrát bych se vešel do své aktovky a složku na sešity jsem měl plnou čárek, jak jsem odpočítával, kolik dnů ještě zbývá do prázdnin. Takového učitele jsme měli, hrůza pomyslet, za všechno hned byly trestné body, pětky, poznámky, barevné čárky na nástěnné tabuli.

Jednou se to tak sešlo, že jsem nasbíral tři pětky, ty dával náš milý soudruh i za zapomenuté úkoly a další prohřešky, k tomu několik poznámek. Přišel jsem ze školy s malou dušičkou. Nic nebylo horšího než vzít žákovskou knížku a předložit ji mamince k podpisu. Ta byla toho dne navíc nějaká nesvá. Tatínek byl totiž na vojenském cvičení a jí bylo smutno, o to smutněji, že měla právě ten den svátek a nemohla ho s ním oslavit. A do toho já a tři kule v žákajdě.

Nepodepsala. Místo toho začala brečet. Zatímco se ji babička snažila utěšit, přemýšlel jsem, jak z toho ven. Jestli zítra nepřijdu s podpisem, bude zle. Vypravil jsem se tedy za dědou.

Seděl v obývacím pokoji ve svém oblíbeném křesle u okna. Stálo mě hodně úsilí, než se mi konečně podařilo promluvit.

„Dědo, umíš napsat Čagánková?“ vyslovil jsem s malou dušičkou a ukázal mu to nadělení.

Děda uměl, ale nenapsal. Místo toho mi řekl o maminčině svátku a o jejím smutku za tátou.

Nechal jsem žákovskou knížku žákovskou knížkou, otevřel skříňku se svými poklady, vyndal krabici s pohlednicemi, chvíli v ní lovil, až jsem našel jednu čistou. Na černobílé fotografii byly květiny, to se hodilo. Ze školní brašny jsem vylovil inkoustové pero a napsal, jak nejkrasopisněji jsem dovedl:

Milá maminko k tvému svátku ti přeji vše nejlepší

Potom jsem to s malou dušičkou podal mamince. Znovu plakala, tentokrát dojetím. Přivinula mě k sobě, div mě samou láskou nerozmačkala.

Podepsala, a jak ráda. A já jsem byl také rád, že se znovu usmívá.