| NĚCO PRO NOŽKY
Spím moc rád. A nemám teď na mysli ani tak spánek samotný, jako spíš sladké usínání po náročném dni, či naopak omamné probouzení, například o víkendu, kdy člověk nikam zvlášť nemusí, a proto může kamkoliv a cokoliv a, dřív než vstane z postele, o všech těch možnostech ještě chvíli sní a ještě chvíli... Ano, spím rád, ale není to nic proti tomu, jak rád jsem spával, dokud jsem byl malým chlapcem. To bylo za oněch bájných dob babiččiných břichatých peřin, tak skutečných pohádkových příběhů a hraček, které byly zároveň přáteli, byla to i doba Vincka. Vincek, někteří necitliví lidé říkají „termofón“.
Vůbec nechápu, jak si k tomu milému, hřejivému dobrákovi mohou takovou neomalenost dovolit. Vždyť to zní jako nadávka! 
Babička v čase dětství dostávala do postele v kachlových kamnech nahřátou cihličku, já gumový míšek plný horké vody. To bylo něco pro dětské nožky, něco tak měkoučkého a teploučkého jako střídka králičího pelíšku vystlaná samou maminčinou srstí. Snad se dnes už něco takového ani nepoužívá, alespoň mému o patnáct let mladšímu bráškovi nehřál nohy nikdy.
Snad je od těch dob více teplo, nemusí se šramotit v kotli a náklaďáky nepřivážejí fůry uhlí i s kousky zkamenělých pravěkých zvířat, neřeže se dříví a neštípají polínka. Jednoduše se otočí kolečkem a je hotovo.
A přece bylo něco krásného v tom burácení, šedavém popelu, ohni a dýmu, i na ty zeboucí nožky rád vzpomínám, nikdy nezábly déle než chvíli, a když, byl tady pohotově Vincek, aby na ně nezištně dýchal své teplo. Nedá se najít poklad v plynovém kotli, jak na mě už už vykukoval z hromady uhlí (některé kousky se skutečně třpytily zlatem), nedá se omámeně koukat do ohně ani do komína, sirku ke krabičce nepřiložíš ani neškrtneš, papírek nevzplane a nezapálí třísky.
A Vincek, Vincek ten už vůbec nikde není, peřiny jsou ultrahřejivé, samé nejlepší a ještě lepší, z žádných peříček.
To babiččiny peřiny byly pěkně boubelaté, člověk se do nich mohl krásně zavrtat, celý v nich zmizet, jak malý králíček ve svém pelíšku se ztratit, jak malý lišáček v noře pod pařezem, tak, že nikdo neví.
Byly ty peřiny jakoby z kynutého těsta dělané, tak krásná měly bříška, tak jich bylo všude plno. Mohl ses s nimi prát i mazlit, topit se v nich a plavat, schovávat se a hned zas vykukovat, brát je do náručí, skákat v nich a padat, dělat přemety a salta, smát se nebo plakat, třást se strachy nebo zas křičet samou radostí, všechno ti dovolily. Ne, ne, to žádná z dnešních přikrývek nedovede, co dokázala jedna každá babiččina peřina, tak krásně studit a ještě nádherněji hřát, tak něžně hladit i hlídat, skrýt před zlými strašidly nebo zas přičarovat maminku a všechny ty krásné sny! Co se stalo s těmi peřinami? Počkejte, jdu se podívat. |
PRAZVLÁŠTNÍ TVOR
Dítě je tvor prazvláštní a ještě zvláštnější. Snažíš se mu zavděčit obědem, že by si ani ve svátek nemohlo přát lepší, ono žadoní o kousek suchého chleba, nabízíš mu hory doly z těsta a másla, ono stejně běží na dvůr vyštrachat z kouřícího hrnce vařenou bramboru. Však ono Pašíkovi neubude.
Tak také já jsem ze všeho nejvíc miloval suché chlebové kůrky. Jaký svátek, přinesla-li maminka z obchodu čerstvý, dosud sálající pecen chleba! Jaké strkanice a spory s malou sestřičkou o krásně křupavý skrojek!
Žádný jej nechtěl dát tomu druhému, i přes domluvy a výhružky nedal, a tak musela nejednou maminka vzít nůž a obřezat bochník z obou stran, teprve potom náš křik ustal.
To mi ke štěstí úplně stačilo, suchý chléb, nanejvýš s kouskem másla, povidel a nebo medu. A potom samozřejmě brambory, ve slupce vařené, holými prsty chvatně loupané a se špetkou soli pojídané.
A co teprve brambory pečené v ohni! Kdepak v ohni, ve žhavém popelu, žár ohně by je spálil na troud, popel však mají rády, krásně řezavějící uhlíky.
Abyste věděli, takové pečení brambor, to je celá věda a mnohokrát se musí strčit klacíkem do uhlíků, jestli se nezačínají propékat příliš, i tak se některé z nich promění v černé uhlí. Je třeba hodně sykat bolestí a ještě víc foukat, než se brambůrek poddá tvým dlaním a dovolí ti nahlédnout svoje sálající nitro. Hledač perel otvírající lasturu nemůže zažít slastnější pocit, když se ti zjeví zlatý poklad propečené bramborové střídky, krásně se drolí a přímo se domáhá tvých úst. Děda vytahuje z kapsy trochu soli, sedíte na mezi a umouněnými ústy se usmíváte jeden na druhého. Nemusíte nic říkat, aby bylo slyšet, jak ve vás všechno zpívá: „To je dobrota, to je dobrota, to je...“ |
