Honza Dýně: „Kdyby vám také hrozila hniloba, pochopili byste mé obavy.“
Slaměný Hastroš: „Jenže když se něco stane se mnou, je to můj konec, zatímco tebe by ještě použili na semeno.“
Čaroděj ze země Oz (1900) je klasická, i když nelidová pohádka, kterou proslavilo i její předválečné filmové (a muzikálové) zpracování, nicméně autor nezůstal u původního příběhu a připisoval až do smrti na páse jedno pokračování za druhým, načež se jeho pera chopili i další pokračovatelé a... A kdo umí anglicky, může si ty pohádky kolébající se na hraně žánru FANTASY i přečíst.
Kdo umí jen česky...
Ano, může si přečíst slavný první díl, jehož obsah tu nechci vyprávět, a potom i díl druhý, jenže tím to zatím bohužel i skončilo. A proč asi?
Než odpovíme, nakoukněme do Dorotčiných příhod číslo dvě, a pokusme se o pár úvah.


Jednou z výsostných možností, jak zneužít umělecké dílo (uvědomme si především), je vykládání autorovy psýchy prostřednictvím textu.
I bylo (kupříkladu) už zkoumáno, kdo všechno se toužil stát holčičkou, a že to byl zrovna tak vynikající spisovatel Henry James jako vynikající režisér Alfred Hitchcock... Hm.
A co Frank Lyman Baum (1856–1919)?
Nu, mladé dívky se u něj každopádně vynořují minimálně ve dvojí podobě.

1. Jako nebezpečí (bodají vás i jehlicemi!)
2. V nebezpečí (jejich pískot na úprku před myškami je šílený a jejich pád z okna třídy se přiblíží, když se holčičky zhrozí kafkovsky obřího brouka!)


Dobrá, ale pozor. Pozor, abyste knihu s těmihle (a podobnými) scénami vůbec v knihovně našli, protože uniká pozornosti velice rafinovaně a tím, že se úpravou AŽ MOC podobá prvnímu dílu, a tedy Čaroději ze země OZ.
I názvy prvního a druhého dílu jsou ostatně až nebezpečně si podobné a nakladatel navíc propagoval vzadu na deskách opět první díl, čímž zmatkům nasadil korunu a Čarodějná země OZ (=druhý díl) jako by u nás de facto ani nevyšla.
Jenomže ona vyšla a je to fascinující kniha.
V USA se poprvé objevila roku 1904 a od první části se překvapivě liší. První část byla „památným“ příběhem Dorotky z Kansasu a začala tornádem, ale tady nás atakuje Dorotek hned čtyři sta, a zatímco původní Dorotka byla jen tváří v tvář tornádu úplně mírumilovná (až jako kotě), tyto nové jsou davem a vyzbrojily se a mají celou armádu a rojí se jako včely a vyhrají i válku (i když tady samozřejmě ne válku nějakého libyjského diktátora). A kdo že stál v opozici?
Hoch.
Jmenuje se Tip, ale není to vlastně hoch a pak je odhalena i jeho pravá identita. Je taky zakouzleným děvčátkem, zvíme, a „však ono tě moc neubude, když budeš zase holka,“ konejší ho kamarád Plecháč (známý už z prvního dílu), „a abych řekl pravdu, děvčata mi vždycky byla milejší.“
A Tip? Co on nato? Je to divné, snad ano, ale bez reptání se přeměně podvolí a stane se tzv. Ozálkou – a jinak by ostatně neměl šanci a nezdědil by trůn země OZ!


Naznačený příběh nám Baum naservíroval opět úhledně popisnou metodou VIZUÁLU, která vlastně připomíná i pozdější romány Edgara Rice Burroughse (1875-1950), i když jsou samozřejmě krvavější. Tak či tak, právě autor Tarzana (a taky třeba Johna Cartera z Marsu) Burroughs byl četbou o OZ v mládí ovlivněn.
A Baum? On a Burroughs se podobají i důsledností pohádkové logiky, se kterou zvládají vést děje i napříč totálně fantazijním prostředím (Oz = Mars), a oba taky mají záviděníhodnou schopnost navazovat na předchozí děje nitkami stále nových a nových zápletek, aniž však kdykoli přestanou dynamicky vyprávět (nu, a k tomu je věru třeba talent).
Pro oba Mistry je typické i to, jak bedlivě vytěžují různé zapomenuté motivy z předchozích částí svých ság, přičemž Baum to s OZ dotáhl až na čtrnáct dílů konče Glindou z OZ (1920), ale Glindy se TADY nejspíš nedočkáme ani roku 2020, takže se pokorně vraťme ke druhému dílu...


„V životě je všechno zvláštní, dokud nepřivyknete,“ filozofuje tu slámou vycpaný Hastroš (také z dílu prvního) – a hle, taky on brzy přivykne nové náplni.
A jaké?
Nu, měl úraz, i operovali jej a je zase napěchován, ale tentokrát dolarovými bankovkami nejrůznějších nominálních hodnot - a připomínám, že samozřejmě čteme americké pohádky, ale naštěstí jsou hodnoty, které Baum od začátku až do konce adoruje, právě jako toto zacházení s penězi. „A nikdo není dokonalý, takže se každý smiřme s chybami toho druhého,“ uvědomují si hrdinové, když dostanou příležitosti „dokázat své právo na život“. A co ještě je tu vlastně za postavy?
A jde jenom o paňáci anebo i něco víc?
Samo sebou, že platí za B, a paňácovitost (přitom) nejlépe reprezentuje postava jménem Honza Dýně, která byla původně vyrobena Tipem jen proto, aby hoch vyděsil nenáviděnou pěstounku Mombi, což lze dobře srovnat (i tady byla asi inspirace) s expozicí první Dahlovy knihy Jakub a obří broskev (1961).
Nu, a jak je na tom... tenhle pan Dýně?
Nelze se opět nezasmát. „Může být rád, že byl vůbec udělán,“ dočítáme se a po celou knihu tato bytůstka umírá hrůzou. „Kdy už začnu hnít?“ táže se.
„Však tě ucítíme,“ konejší ho bezelstně kamarádi, a Honza si zoufá a touží po moudrosti. „Nedala by se ostatně semena přirovnat k mozku?“ ptá se - a sní, že to půjde, nicméně je prostě už jednou „surový“ a v obklíčení holčičkami se na jeho „mozek“ seběhnou dokonce (a běda) i kamarádovy sliny.
Hoch Tip ovšem původně oživil i další artefakty a kupř. tedy také kozu na řezání dříví.
„I já jsem pozoruhodná,“ nechá se tato koza slyšet, „a to prostě proto, že nemůžu být jiná.“
Ale Honzu Dýni udělal Tip dost ledabyle (neohnul mu nohy) a nešťastník tudíž musí putovat zemí OZ přišněrován, ano, právě na kozu, takže skoro jako „ten“ Quijote na Rosinantě!


Zástup pitvorných figur (alias symbolů) však nekončí a v Čechách nás zaskočí Brouk Mrskavec, který (jak zvíme) „žil po tři roky ve školních kamnech ve třídě a odtud všechno viděl a všechno slyšel.“ A ač nikde jinde nikdy nebyl, dává „učenost“ patřičně povýšeně najevo už třicet roků před Sekorovým Pytlíkem.
Znal Onřej Sekora tuto americkou „předlohu“? Nepochybně. Jeho vlastní dílo to však, myslím, nijak nesnižuje. A Baum?
Občas až anekdoticky odkazuje i na tradiční lidové pohádky (Karkulka, krejčí s devíti životy), ale prakticky píše (opravdu) hlavně fantasy, která je také zřetelným produktem jeho podvědomí, a to působivým, i když méně přesvědčivá jsou, myslím, místa, kde mu to jaksi nedalo a zkoušel psát cosi jako „novou Alenku“...
Co je to za scény?
Třeba ta s třemi jedovatými pilulkami, každá z nichž plní pouze jedno přání, nu, a také scéna „jak napočítat do sedmnácti po dvou“...
Baum se, pravda, vůči slavnějšímu Lewisi Carrollovi zajímavě vymezuje a fakticky se stává až jeho protikladem, nebo přinejmenším polemizuje s jeho étosem, a byl-li Dodgson britský matematik z Oxfordu, tak Baum rozkročený už na počátku dalšího století, to je chicagský novinář a počítá „po amerikánsku“ a „matematika je sklenice naložené zeleniny a čím hloub lovíš, co bys rád, tím menší máš šanci,“ dočítáme se.
Ne, to by se tvůrci Alenky moc nelíbilo.


Čteny dětem sto let po napsání, narážejí knihy o OZ na úskalí a jedním z těch úskalí je i jakási „předfilmovost“.
Když totiž Baum o všem tomhle snil a psal další a další díly (nucen tisíci dopisů od dívek, jak se sám úvodem vychloubá), ležely ještě komiks a biograf v plenkách. Přitom ale šlo o formy, které jsou už Baumovým příběhům vlastní, a sám to ještě nemohl vnímat jako dnes my, kdo jsme odkojení filmovými obrazy, ale bylo to tak – a cítíme velmi přesně, nakolik už on kinematografii simuluje, dá-li se to tak říct, a ta občas až úmorná popisnost jeho knížek vlastně i možná trochu dentifikuje éru žíznící již po vizuální formě.
Ale zrovna tak jest Baum i ekvivalentem loutkového animátora a jeho specifický způsob vyjadřování je báječným návodem, jak rozpohybovat hračky. A tímtéž principem, na kterém později Milne postavil Medvídka Pú (1926–1928).
A Alexandr Kliment u nás, dodejme, Dobrodružství s větrníkem (1969). A v jádru jde vždycky o dětskou hru - a snahu o ni nepřijít... a nezapomenout a zachytit a zaznamenat a schovat si tu hru i spolu s něhou, to tedy ano. A podivně namátkové sestavování letadla ve druhém dílu knih o OZ a následné oživení tohoto letadla třemi slovy kabaly(!) je zase geniální alegorií božího tvoření, avšak i „mapkou“ dětského přístupu k práci. A náhodnost výběru se zde snoubí s metodou surrealisty a totálně snovou logikou, přičemž adekvátní české ilustrace Jiřího Běhounka strčily do kapsy i Dalího...
A vedlejší téma knihy?
Taky existuje, a je jím kupodivu KRITIKA dívčí emancipace.
„Starost o domácnost a o děti podlamuje sílu každého muže,“ píše Baum, a právě tyhle práce holčičky chlapům v románu po převratu přiřkly. „A když jsou těžké, jak to, že je zvládaly tak lehce?“ ptá se Hastroš. A odpověď?
„Možná jsou ženy ze železa.“
A snad jsou, nicméně myšky z Hastrošovy hrudi vyskákaly podle Bauma rovnou pod střevíčky pištících diktátorek, a ty musely „šupem zpátky k maminkám“.


A dál?
Nic. Na třetí díl ságy léta marně čekáme, protože se jednoduše začalo překládat pozdě a svět je už trochu jinde.
Osobně ale věřím, že také další neuvěřitelné knihy o OZ česky vyjdou.

Lyman Frank Baum: Čarodějná země OZ
Překlad: PhDr. Monika Vosková
Aventinum, Praha 2004