Motýlí křídla a paví pera

Člověk se zhlédl v kráse přírody a začal ji napodobovat. Ušil si šaty, boty, vestu ozdobil krásnými knoflíky, na hlavu si posadil klobouk, který doplnil kohoutími pery. Ale pořád tomu něco chybělo. Až jednou, to když mu jeho pán připnul na hruď medaili, bohatě zdobený řád a přes prsa navlékl řádovou stuhu, teprve pak byl muž dokonalý… Snad ještě scházel podvazek na punčoše…

Slavný řád Zlatého rouna pocházející z roku 1429, doby končící slávy husitských válek, hovořil ještě o ztracené rytířské slávě i jistotě krásy, která se vrací. Ve vídeňské světské klenotnici je vystaven řádový kroj s řádovým řetězem erbovního krále Zlatého rouna zhotovený na úplném počátku 16. století. Samé zlato a diamanty.

Náhrdelní odznaky řádu Zlatého rouna byly často soukromě přizdobovány brilianty a drahokamy. Tak vznikala nevídaná krása v podobě řádových stuh, řetězů a zdobených klenotů. Neskutečné krásno neživých květů orchidejí a blankytných křídel vážek. To vše našlo místo na ploše řetězu a jeho přízdoby. Celý soubor, sbírka té nevšední krásy je uložena nedaleko nás v Zelené komoře v německých Drážďanech. Celkem deset řádových odznaků se zlatým beránkem Augusta I. Silného. Zlaté drážďanské exempláře jsou až neskutečně krásné – bohatě pokryté brilianty a drahokamy. Drážďanské řády dostaly i pojmenování podle typu okrasy, rouno smaragdové, rubínové, tyrkysové, granátové, opálové a briliantové. Jen jedno rouno, čistě zlaté, je bez drahokamu.

Saská expozice obsahuje i původní klenoty Zlatého rouna španělské a rakouské provience. Španělské exempláře z doby po roce 1700 (z vlády Bourbonů) jsou uloženy ve státní bavorské klenotnici v Mnichově. Není to jen Zlaté Rouno, co bývalo doplňováno. V té mnichovské klenotnici ukrývají, ale zároveň i vystavují řadu řádových dekorací. Jednou z nich je i historický anglický podvazek, Podvazkový řád, který má hodně blízko k našim českým dějinám.

V roce 1620 jej získal v Praze kurfiřt Maxmilián, tehdy velitel katolických vojsk, od hraběte Heřmana Černína. Podvazek patřil českému „Zimnímu“ králi Bedřichovi (Fridrichu z Falcu), který jej ztratil při útěku z Pražského hradu po prohrané bitvě na Bílé hoře 8. listopadu roku 1620 kdesi na Malé Straně.

Historický podvazek, jako součást podvazkového řádu, je vyroben z modrého sametu a je pokryt dvaceti plastickými písmeny HONI SOIT QUIMALY PENSE. Kazetová písmena jsou pokryta 211 brilianty, k tomu je ještě zdobená. Celková délka vzácného podvazku je 51,5 x 3,7 cm.

V téže expozici řádů je vložen, vedle dalších, i historicky velmi cenný exemplář řádu sv. Štěpána, hvězda provedená ve stříbře, zlatě, briliantech, rubínech a smaragdech, jež byla osobní dekorací císaře Josefa II. Je zde i velkokříž zdobený drahokamy, který patřil polnímu maršálkovi hraběti Radeckému, a který sem byl umístěn po jeho smrti v roce 1858.

Nesmírné bohatství, umělecká práce a historické události se váží k těmto vskutku ojedinělým pokladům. Kříže, hvězdy, řetězy, šerpy, medaile, ale jak je vidno i podvazek se mohou stát významným pokladem pro historické bádání. Jako výstavní exponát mohou pozvat do muzejních prostor milovníky historie. Umělecká hodnota těchto artefaktů je často nevyčíslitelná a patří právem mezi národní klenoty země.

O jazycích, jen tak lehce

Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem. Ač nerad, odpovím. Nemám kamarády, zůstal jsem sám. Jazyk je a bude klíč ke vzdělání, napsal mi kdysi strýček Uri, který to dotáhl nejdál, až do Jižní Ameriky, ale šťastný nebyl. Nežil doma, kde se narodil, utíkal světem, potom sám před sebou a před ženami. Jako správný námořník jich měl současně víc. Sešly se na jeho pohřbu. Byly tři a mluvily rozdílnými jazyky, on uměl všechny. Byl funkcí prvním lodním důstojníkem, který začínal u lopaty s uhlím v podpalubí. Pásek na rukávu nádherné uniformy měl spoustu. Z války mu zbyla spousta vyznamenání a ty si frajersky našil vlevo na saku nad kapsičku, ve které měl bílý kapesník.

Strýček se plavil na velkých civilních lodích. Češtinou mluvil docela dobře, doma s ní sice za jeho mládí nemluvili, ale byl hrdý na to, že je Čech a že z Čech pochází. Řekl mi, že v které zemi se zrovna nachází, v té řeči přemýšlí, na moři zas podle toho, jaké má vedle sebe námořníky, kterým poroučí…

Já sám si myslím, že angličtina je tou řečí, která by měla být ve výbavě každého člověka. Žel, člověk, který ví něco o ekonomice, by se měl učit řeči Číňanů, Rusů nebo Arabů. Španělsky se bude ještě dlouho mluvit v Jižní a ve Střední Americe, německy, francouzsky, holandsky a italsky už asi jen na Starém kontinentu. Řeč Čechů, Poláků, Srbů, Maďarů, Finů, Norů a Švédů je a zůstane řečí dřevěných srubů, pohádek a národních písniček, vyprávění u táborových ohňů.

Být vybaven pouze jazykem mateřským je jako procházet se pestrou zahradou plnou květin, ovoce a zeleniny a nesmět si přivonět, pohladit či ochutnat. Cizí řeč je klíč, talíř plný pochoutek. Je čistě na nás, zda budeme jen z povzdálí přihlížet, či překonáme ostych, lenost a pohodlnost jízdy ve starých kolejích. Někteří z dnešní generace padesátníků a výše (a slyšel jsem to na vlastní uši) svou neznalost obcování v jiném, než rodném jazyku svalují na komunisty. Pravdou je, že jen pohodlný člověk není schopen se podřídit režimu odříkání, týrání paměti a vícenákladům na vzdělání.

Jazykové vybavení je součástí našeho vzdělání, šancí uspět na trhu práce. Byla doba, ještě za socialismu, kdy televize místo přihlouplých televizních novel vysílala jazykové kurzy. Dobré je zkusit to nejprve třeba s ruštinou a od té se postupně propracovat k jazykům obtížnějším. Neví se, jak pracovat s Rómy, nabídněme jim jazykové kurzy pro mládež i pro jejich rodiče. Pomůže jim to najít práci doma i za vodou.